Prašanem na Regenflüeli

12.1.2013
Sněžnice, sněžnice a zase sněžnice. Přijde mi, že za posledni rok jsem definitivě rezignoval na běžky, zato čím dál víc si užívám chození po kopcích v prašanu. V sobotu jsme chtěli s Míšou na lehčí výlet, jenže prohlásila, že se cítí unavená a když je unavená, tak na ni akorat skočí nějaký ten bacil. Jelikož ale rosničky naslibovali sluníčko, tak jsem se k tomu postavil obráceně – já jsem se rozhodně 100% zdravě necítil, ale furt mi už bylo moc dobře na to zůstat doma. A je jasné, že čerstvý vzduch a sluníčko jsou nejlepší lékaři, ne? 🙂
Díky svému stavu jsem raději zůstal u původního lehkého výletu a moc dobře jsem udělal. Zaprvé byl úplně super a za druhé se stejně ukázalo, ža na nic težšího bych stejně neměl. Plán byl vystoupat na dva nižší a z pohledu Alp absolutně nevýznamné kopce – Regenflüeli (1582m) a Studberg (1603m). Nejhorší měl být začátek, kdy se šlo z cca 1000m do 1300m v zásadě stále kolmo na vrstevnice. Navíc se ukázalo, že ty sněhem zapadané zákazové cedule asi měli svůj význam a minimálně polovina z těchto 300 výškových metrů vedla přes dřevo-těžební obblast, takže po pěšince se moc nešlo.
Polom, anebo lesáci nestihli dříví stáhnout dolů.
Ale jelikož jsem osobně viděl před sebou jít minimálně pět lidi (ještě, když jsem se pakoval u auta) a nikoho jsem nepotkal, že by se vracel, tak jsem jen šel v jejich stopách. Nějak to šlo. První dvojku jsem dohonil tak v prostřed polomu a ukázalo se, že holčina s tím docela bojovala. Zbylé tři jsem dohonil kousek po konci této gymnastické vložky a ukázalo se, že to je rodinka s klučinou tak ve věku 12 let. Slušný výkon! 🙂 A tím, jak jsem je dohonil se mi naskytla příležitost prošlapávat stopu prašanem, což sice stojí trochu sil, ale je to naprosto geniální.
Tudy vede zatím neprošlapaná cestička.
Žel ani ne po kiláku se naše cestička spojila s jinou cestičkou, po které se tento den chodilo k vršku a bylo zřejmé, že tam rozhodně nubudu sám. No což, alespon se šlo snadněji.
Vršek byl gud.
Vršek byl gud, druhý taky. Na druhý sem se vyhrabal toho den jako druhý a jak se ukázalo, tak moc lidí tam asi nechodilo hlavně kvůli debilnímu sestupu na druhou stranu. Byl takový příkrý, místy žebříky z polen dojišťované ocelovým lanem, ale dal jsem to 🙂 Pak už následoval jen poklidný sestup k autu zpestšovaný blbnutím v prašanu.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *