Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.
Takže v sobotu po obědě jsme nabalili plné auto (jo jo, výlet na jednu noc a stejně toho berete jak na týden) a vyjeli. V autě jsme se všichni (kromě řidiče samozřejmě) pěkně prospali. Bohužel jsem se vzbudila do serpentynek, které mi tedy vůbec nedělají dobře. Děti naštěstí ok. Stoupali jsme na Furku (cca 2,5 h od Curychu). V jednom okamžiku jsme od hotelu Tiefenbach sjeli na štěrkovou cestu a vyjeli do výšky 2272 m n.m. Když to Vláďa popisoval jakou „louku, kde se dá stanovat“, tak jsem si to ve své naivitě představila něco jako fotbalové hřiště, rovinka, travička, a tak. No, to jsem se sekla. Tráva tu byla, k tomu ještě spousta kamenů, menších a větších (parádní na lezení pro děti) a .. kravinců a jiných bobků. Zaparkovali jsme na pěkném plácku a po svačině nejprve vyrazili na malou procházku. Tréninkově jsme vzali i nosítko, abychom viděli, jak to Máťovi jde. Šli jsme jen pár set metrů po štěrkové cestě tam a zase zpět. Cestou Eli s Vláďou objevili malinkaté, a spíš trpké, borůvky. A výhledy. Zpět k autu jsme došli před šestou a byl tak čas postavit stan a začít vařit večeři. Tenhle stan už toho procestoval! Ale tohle muselo být nejvýš, co byl. Nebo ne? Těžko říct, jestli by ještě přežil bez „úhony“ déšť. Tyčky zohybané a vyspravované tesapáskou, šňůrky vesměs nahrazeny provázky, zip u předsíňky nahrazen několika druky (pár, opravdu jen dva, funkčních), ale drží. Sice jsme zjistili, že když si dovnitř s Vláďou dáme svoje dvě nafukovací madračky, dětem moc místa nezbude. Jsou ale malé, takže se určitě vejdou.
Vaření večeře – Vláďa se staral o vaření (těstovky, fazole, tuňák) a já držela děti dál od ohně. Všem moc chutnalo, Maty už vyhládnul asi pořádně, protože začal jen fazolemi a tuňákem, ještě než byly hotové těstovky. Po večeři čištění zubů v trávě v okolí a spát. Maty už byl dost unavený, tak jsem se zkusili nějak poskládat do stanu, připravit pár drobností, které bychom v noci ještě mohli potřebovat (čelovky, čepice, pití, toaleťák, atd.) a mohlo se spát. V 21 h :-). Paráda. Maty měl ještě mezi desátou a jedenáctou nějaké asi zaražené prdy, protože vřískal na celé údolí :-/. Trošku neklidná noc, navíc mi zalehl madračku, na které se mu pak už evidentně dobře spalo a já skončila v rohu stanu odstrčená na jóga matce, částečně na svojí karimatce a částečně na hromadě oblečení, … ale dalo se to.
V noci jsem si musela odskočit … ty hvězdy, to jste neviděli! Byla zima, a tak jsem se moc nezdržovala. Zaujalo mě, že bylo hodně těžké najít jakékoli známé souhvězdí – asi proto, že zde bylo vidět i spousta hvězd, které u nás v nížinách normálně nevidíme, a tak to maskovalo vlastní známá souhvězdí. To byla čerň! A ta Mléčná dráha!
Ráno vstávání klasicky před sedmou. Kosa byla! Navlékli jsme na sebe všechno, co jsme měli. Uvařit vodu, ohřát mlíko, lupínky, chleba, atd. Jen co vylezlo sluníčko, bylo hned líp. Nebyli jsme první, kteří vstávali. Okolní horolezci již šlapali ke skalám, když mi si dávali snídani. Pobalili jsme a vyrazili autem na Furka pass. Odtud již po svých směrem k Sidelenhütte. Maty nejprve ťapal po svých. Po asi 0,5 km jsme v cca deset hodin dali rychlou svačinku, pak šel Maty do nosítka a po chvíli usnul. Cesta se vlekla. Bylo to náročnější, než jsem čekala. Eli to zvládala parádně. Cestou si i zpívala. To mě dech od začátku chyběl 🙂 Chata se skoro nepřibližovala. A nakonec mi Vláďa řekl, že to bylo jen 3,5 km a 300 výškových metrů! Šli jsme to 2 h, ale mě to připadalo jako celá věčnost! Nahoře jsme si dali parádní těstovky, ke kterým (v separátní mističce) servírují i jablečnou přesnídávku. To Máťovi bylo po chuti. Ještě zablbnout na kamenech, vyzkoušet luxusní kadibudku a mohli jsme se vydat na cestu dolů. Maty musel do nosítka, tohle by nedal. No a netrvalo dlouho a zase usnul. Ten řídký vzduch byl únavný. Ale nahoře jsme viděli i mimino jen pár měsíců staré! To bych tam nebrala (a ani bych to tak brzy po porodu nedala). Cesty dolů jsem se trochu děsila, ale nakonec to nebylo tak hrozný. Eli síly ale ubývaly, tak ji Vláďa vzal na koně. A síly se tak vyrovnaly 🙂 Maty má už pěkných 11 kg a Eli … 16-17 myslím.
U auta jsme jen něco málo pojedli a nasedli a jeli. Chtěli jsme zastavit a trochu se protáhnout v nížině, ale když obě děti v sedačkách neprotestovaly, tak jsme jeli co to dalo. Maty vůbec neusnul (to já bych spala, ale nenechal mě). Cesta nám kvůli zácpám trvala 2:45 h, takže jsme dorazili až po šesté. Díky železným zásobám v mrazáku jsme měli teplou večeři cobydup – guláš s těstovkami.
Maty vůbec nebyl unavený. Šel spát až se mnou někdy v deset.
Výlet to byl náročný, jsem ráda, že jsem s Matym také jela (první a poslední kojení ve stanu), ale znovu bych tam nejela 🙂 Když stanovat, tak raději někam do nížiny do kempu.