Listopad

Na konci října jsme doinstalovali všechna tři krmítka. Ptáčkové se toho rychle domákli. Kromě hejna sýkorek, tu máme všudypřítomné straky (ty u sousedů dojídají vždy žrádlo po kočkách) a také hrdličky. Rekord v návštěvnosti velkých ptáků prozatím 5 hrdliček a dvě straky najednou. A všichni bez rozdílu (i kočky) se rádi napijí nebo se vykoupají v našem přízemním “pítku” (velký podtácek pod kytky, který se deštěm samovolně plní, případně tam sem tam nalijeme čistou vodu). Jeden nevšední návštěvník byla drzá sojka – hrdličky a straky, které jsou na krmítko moc velké, v poklidu zobou to, co je na zemi. Sojka? Tak se bez skrupulí zavěsila na krmítko a brala, co se dalo.

S Matym jsme zvládli kardiologii v 7:15 ráno (kvůli přihlášce na atletiku) … “a víte, že to platíte, i když máte poukaz na vyšetření” … “no … nevím” … “tak to je 400 Kč”. A to ještě budou chtít 200 Kč na pediatrii za to vlastní potvrzení, že je způsobilý na atletiku chodit. Ale vtipné bylo, že i s návštěvou doktora jsme nebyli poslední ve školce (den předem jsem si domlouvala, že to možná ráno na čas nestihneme).

Zasadila jsem medvědí česnek, tak uvidíme, jestli budeme mít na jaře pár lístků. Jo a již před měsícem jsme s Máťou zasadili krokusy, tulipány, hyacinty a pár neznámých cibulovin. Tak jsme zvědaví na jaro, co se z toho chytlo.

Na začátku listopadu také mohl proběhnout tradiční Běh o koláč Panny z Dívčích hradů, pořádaný SK Zlíchov, kde jsem pomáhala s organizací (hlavně měření času v cíli). Loni se běh konat nemohl a letos byla účast o něco menší než jindy (cca 70 závodníků, ale byly roky, kdy jich bylo přes 100). Ale počasí vyšlo úžasně, ráno trochu zima, ale pak jasno a sluníčko. Super.

Odtud název “Běh o koláč”.

Vypadalo to nadějně – že mi v jeden den dorazí hlína a i keře. Jenže do toho začalo pršet. A chaberská deponie nemá hlínu pod střechou, takže ale byli tak fér, že mi volali, že než aby mi přivezli bahno, doporučují počkat, až to trochu proschne. Takže místo ve čtvrtek, kdy keříčky opravdu dorazily, byla hlína až v pondělí. To bylo. Se zatajeným dechem jsem čekala, kolik toho vlastně bude. Pan řidič má můj obdiv, že k nám zacouval až vlastně na trávu (sama vím, jaké je to k nám couvat a to máme výrazně menší auto, než on ten náklaďák :-)) a ani moc nepolámal větve meruňky. Já jsem jako věděla, že s tou tunou toho bude o něco více, ale oni navíc přivezli 1,12 t a to už se pomalu dostáváme na dvojnásobek toho, co jsem potřebovala. No trošku jsem s tím počítala a v Bauhausu koupila roli 120 l pytlů na přebytky. Od sousedky jsem si půjčila kolečko, abych následně zjistila, že nemáme lopatu. Ale což, kýblem se dá také nabírat. Rozestavila jsem mé vlastnoruční “truhlíky” ze starých palet. Bohužel jsem ne vše stihla natřít. Alespoň jsem stihla vždy půlku truhlíku tak, aby byla natřená část, která bude stát na zemi. Pak už začala být fakt kosa a hnusně. Tak pokračování natírání na jaře. S hromadou hlíny jsem byla optimistická, Do těch větších trulíků se vešlo třeba deset kýblů hlíny.

1,2 tuny hlíny.

Od poloviny listopadu už u nás pomalu začínají Vánoce. Děti si vyškemraly stromeček (máme umělý) a samy si ho nazdobily.

Na konci listopadu jsem dodělala kurz Bojím se řídit (online) a docela se zrovna hodilo, že jsem se za volant tolik nebála sednout (a že zatím nebyla moc tuhá zima se sněhem a ledovkou), protože Vláďa měl několikrát jiné zástoje a na mě bylo rozvést obě děti do škol(k)y. A zatím “ťukťuk” bez škrábanců (ačkoli jsem si několikrát zpětně uvědomila své chyby).

2 komentářů

    1. Za tři roky jsme lopatu potřebovali poprvé 🙂 To už i sněhové hrablo pracovalo vícekrát 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.