Dnes jsme s Eliškou po obědě vyrazily na výlet. Našla jsem, že v Badenu (20 min vlakem z Curychu po proudu řeky Limmat) je Kindermuzeum – „švýcarské muzeum hraček“. A co víc – dnes zrovna mají speciální výstavu parních strojů/hraček. Jejich otvírací doba mi značně ulehčila rozhodování o cestě a její plánování – otevřeno od dvou do pěti. Takže dopoledne jsme tradičně uklízely – prát, sebrat prádlo, a vařily. A po obědě jsme (bez tradičního poobědového šlofíčka) vyrazily. Doufala jsem, že se Eli dostatečně unaví, abychom ji v pohodě zahnali do postele již v osm. Busem na nádraží v Oerlikonu, kafe (já) a wafli (Eli) ve Sturbucks a rychle na vlak, který nám hned jel (jezdí jen jednou za hodinu, tak si musí člověk výlet správně načasovat). Cesta zabrala kolem 20 minut. Eli většinu cesty strávila jezením výše zmíněné wafle. V Badenu to mělo být pěšky z nádraží do muzea kolem 10 minut. Nám to zabralo 1,5 h! Znáte to – vleče se to. Jednak jsme šly pomalu, pak se Eliška sekla, pak jsme šly do knihkupectví, atd.

Takže poté, co jsme ve 14:09 vystoupily z vlaku, jsme v 15:30 byly v muzeu. Do zavíračky v pět něco stihnem. Já chtěla vidět ty parní stroje, ale na stejném patře byly i vláčky a „hřiště“, kam jsme se nějakým „nedopatřením“ dostaly hned na začátku, takže o „zábavu“ bylo postaráno. Eli se od vláčků nemohla odtrhnout. Následně ji zaujala (což o to, mě taky 🙂 ) dřevěná kuličková dráha. Tam jsme si vyhrály pěkně dlouho.

Pak jsme se dostaly na ty parní stroje – malincí panďuláci díky páře pekli, kuli kov, pumpovali vodu, atd. Občas pán přes píšťalu upustil páru, a tak makali pořád do kola. Titěrné, pára a kouř ve vzduchu. Podařilo se mi Eli odvézt o patro výš. Tam jsme viděly historické hračky, panenky, stavebnice, a tak dále. A ještě o patro výš byly různé historické „fyzikální“ hračky, stará škamna … kde si Eli skřípla prst a musely jsme jít chladit. „Naštěstí“, jinak bych ji asi nedokázala odvézt pryč, bylo již za deset pět. Ještě na posledy na vláčky, párkrát pustit kuličku dráhou a jdeme domů. Potkaly jsme tu i další dvě Češky z Curychu, tak jsme jely domů spolu. Uvidíme, jestli se s nimi ještě někdy uvidíme.

Jinak závěr cesty, jako snad pokaždé, tragický. Eli jsem v kočáře v plném vlaku udržela jen díky tomu, že jsem s sebou měla misku fazolí, do kterých se s chutí pustila. Ale po dojezení prohlásila, že chce z kočáru a že bude ťapat. Asi si umíte představit, jak je jedno z velkých curyšských vlakových nádraží v šest hodin večer ve všední den plné. Tak jsem se ji snažila vysvětlit, že alespoň podjedem koleje, vyjedem z nádraží a pak, že bude moct ťapat. Ale při pomyšlení na plný autobus jsem se jí snažila držet v kočáře, zastávka je stejně hned u vlaku. Tak jsem jí slíbila, že bude ťapat až vystoupíme. Řvala jak tur. A řvala a řvala. Autobus hned přijel. A ona řvala a řvala. Bylo to tak nesnesitelné, že jsme hned na další zastávce, asi tak za minutu, která mi připadala nekonečná, vystoupily. Nechtěla jsem, aby ostatní tím řevem trpěly. A vyrazila jsem pěšky připravená ten řev půl hodiny poslouchat. Nemám fakt nic lepšího na práci, než v šest večer ve tmě a zimě jít pěšky domů. Eli se nejprve vztekala, ale pak, asi únavou, přestala. Když už to vypadalo, že snad usne, tak jsem jí z kočáru vyndala a šly jsme. To jsme byly tak na půli cesty domů. No, trvalo nám to 40 minut. Domů jsme dorazily po půl sedmé. Vláďa se už scháněl, kde jsme. Ačkoli byla Eli unavená, tak se celý zbytek večera táhnul a do postele šla klasicky mezi osmou a půl devátou. Příště si asi dopřeju toho šlofíka po obědě, protože já osobně jsem po dnešku pěkně unavená.