Na snídani jsme si zašli do kavárny/sendvičárny kousek od metra/hotelu. Já jsem si dala kávičku a nějaký sladký motanec, Vláďa čaj a vajíčko v housce (pak to ještě musel zajíst muffinem nebo něčím takovým, protože místní porce nebyly nic moc, co se velikosti týče). Následně jsme chvátali na metro, protože za půl hodiny nás čekala výměna stráží na Arlingtonském hřbitově. Tu jsme díky tomu, že nám vždy ujelo metro před nosem, nestihli tak o 10 minut. Začali jsme tedy prohlídkou/obchůzkou hřbitova. Je to ohromné. Tady teprve člověk vidí, že ty záběry z vojenských pohřbů v amerických filmech tak opravdu vypadají. Je tu prý skoro půl milionu hrobů (a spousta místa na další). Nekonečné zástupy bílých pomníčků. Na vstupu dostanete i mapičku, abyste věděli, kde jste a kolem kterých hrobů procházíte. Takže jsme se dostali i k památníku Kennedyho a jeho rodiny. Při procházení kolem těch nekonečných řad zesnulých si člověk opravdu uvědomí, že svoboda není zadarmo.

I vojenské ošetřovatelky tu mají svoji sekci. Za necelou hodinu jsme dorazili k památníku neznámého vojína, kde se drží neustálá čestná stráž, která se každou hodinu mění. Z toho, co jsem četla, vyplývá, že do této služby berou jen ty nejlepší z nejlepších (kteří mají ještě odpovídající tělesné proporce), skládají zkoušky z historie hřbitova a umístění jednotlivých významných hrobů (asi kolem 400 jmen), a samozřejmě musejí zvládat ten, asi dost nepohodlný, vojenský krok, kterým celou tu hodinu chodí sem a tam. A navíc je tato služba považována za jednu z nejprestižnejších v americké armádě.

Po střídání stráží jsme metrem vyrazili ke Kapitolu. Ještě odbočím – Washingtonské metro nic moc. Působí na mě hrozně stísněným dojmem a je dost ponuré (myšleno to, že na osvětlení se dost šetří). A na každé zastávce hlásí, že se nemáte opírat o dveře, že se dveře otevřou, ukončete nástup, apod. Pořád něco povídají, takže to po čase přestanete vnímat a kdyby náhodou hlásili něco důležitého, tak to taky už asi nezaregistrujete. Naštěstí se Vláďa do orientace v metru docela rychle dostal, takže jsme ani nebloudili. Jízdné jako takové není zas až tak drahé (platíte prostě od stanice ke stanici, nebo celodenní, kterážto by se nám nevyplatila). Ale pak, když nemáte předplacenou kartu, tak za každý lístek platíte ještě dolar navíc, takže místo 1,7 zaplatíte 2,7, což je nepříjemné. U kapitolu jsme se jen ujistili, že tam Vláďu pustí i s jeho baťůžkem (na druhý den jsme měli zarezervovanou prohlídku a bezpečnostní opatření tam jsou jak na letišti) a vydali jsme se po Mallu dál.

A celé odpoledne nám pak zabralo letecké muzeum (Smithsonian National Air and Space Museum). Kontroly obdobné letištním – projít rámem, žádné tekutiny ani jídlo nejsou povoleny. Naopak muzeum jako takové je zadarmo a fotit můžete, jak chcete. A klasicky – bylo to ohromně velké. Takže jsme tu byly cca od dvou do pěti. Uťapaná jsem byla víc než z výletu v národním parku. Mají tu vše od bratří Wrightů, přes první a druhou světovou válku, po dobývání vesmíru.

Následně jsme to kolem National Archives (národního archivu), budovy FBI a staré pošty (nádherná budova v ala románském stylu) vzali do knihkupectví. Zde jsme strávili minimálně 45 minut – tolik literatury v angličtině v Zürichu nemáme :D.

Pak jsme metrem přejeli kousek od hotelu a podařilo se nám najít sportovní obchod (něco jako Hudy sport), kde měli zase spoustu supr věciček. Tou dobou už jsme byli pěkně uchození (bylo skoro devět večer) a hladoví. Naštěstí hned u obchodu byla indická restaurace, takže volba byla jasná. Jako předkrm jsme si dali výborné krevety a jako hlavní jídlo jehněčí, rýži a naan placku. A jako vždy v indické restauraci jsme se pořádně přejedli. Do hotelu jsme to měli pak ještě pěknou procházku, takže nám trošku vytrávilo. A abych nezapomněla – v Cheescake factory (což byla „jen“ restaurace a cukrárna) jsem si koupila klasický cheescake, který jsem si pak dala večer u televize (a část jsem si musela nechat na ráno).