Tak další stresový den za mnou. V sobotu jsem si říkala, že to je na jednu stranu docela supr, mít před sebou dvě „stresové“ situace (plavecké závody a prezentaci na konferenci) – jeden pak neví, na co se stresovat víc, a je v klidu. Náhodou to docela fungovalo. Jen do určité doby tedy.

Ráno jsem se krásně prospala až do osmi, zašla na snídani, kdy jsem se marně snažila nepřehrávat si v hlavě stále dokola mojí přednášku. Na pokoji jsem pak měla telefon – pan profesor si dával zraz za dvacet deset, že pojedeme na konferenci autem, že to je kus cesty. Bylo mi to trochu divné, protože podle mapy a podle popisu na internetu od pořadatelů to vypadalo, že to je maximálně na deset minut chůze. No což, on je boss. Přijel za pět minut deset, nastoupili jsme a vyrazili. Ještě teda řekl, že je mu divné, že paní sekretářka vybrala tento hotel, že to není ani v centru ani poblíž místa konference. Tak jsem musela přiznat, že tento hotel jsem vybrala já, protože ho na stránkách organizátoři uváděli jako nejbližší (a mapa to také ukázala). Ale už po cca třech minutách, jak se cesta začala klikatit, mi to přišlo divné, tak jsem se nenápadně ozvala, že mi nepřijde, že by to mělo být tak daleko. Že na mapě to vypadalo mnohem blíž. „Ne, ne … ono je to vlastně až za městem“ … Hm, po nějaké době to i jemu přišlo divné, tak to otočil (nejprve do protisměru) a jeli jsme zpět. To už se mi podařilo mu ukázat, kde si myslím, že to je. Jak myslíte, že to dopadlo? Poté, co jsme zjistili, jak blízko to je, zajel zpět k hotelu a šli jsme pěšky (cca tři minuty). Pak už pochopil, proč jsem vybrala tento hotel. Ach jo, ti akademici.

Úspěšně jsem se odprezentovala a šla si dát kafe, protože ačkoli jsem v posteli strávila cca 10 h, unavená jsem stále trošinku byla. A pak už šla jedna prezentace za druhou. Pan profesor měl pravdu v tom, že to je pěkná komorní konference. Vešli jsme se do jedné malé místnosti, která mohla mít tak 10 řad sedadel. Navíc většina příspěvků byla studentských (i tak byly některé na pěkně vysoké úrovni), takže to mě trochu uklidnilo. I když dodatečné otázky z publika byly pěkně „na tělo“. To mě zase trošku rozhodilo. První pauza a rovnou oběd formou bufetu. Další prezentace, kde byl i pozvaný speaker o modelování páteře. Opět jsme následně byli vyzváni, abychom využili příležitosti a navázali kontakty s přítomnými ať už studenty nebo vědci v oboru. Další pauza, dortík a jdu na řadu. … Říkala jsem si, že když jsem mohla den předtím plavat v 17st studeném Bodensee, tak mě nějaká prezentace nerozhodí. Bylo mi jasné, že cenu za nejlepší prezentaci nezískám, i kdybych to odprezentovala sebelíp (musím prostě kriticky přiznat, že tam byly moc dobré a zajímavé práce, které sice často musely snášet ostré otázky, ale byl to vždy zajímavý „souboj“), tak „kein stress“. I na mě byly připraveny dotazy. A myslím, že jsem se s nimi poprala v rámci možností dobře. … A je to za mnou. Pohoda …. Teď už jen pár posledních prezentací a od sedmi máme sraz v centru na večeři.

Na odchodu z konferenčních prostor jsem se přilepila ke skupince, která bydlela ve stejném hotelu, a na večeři zamířila s nimi. Protože jsme vyrazili brzy, stihli jsme se ještě podívat do katedrály a ještě jsme stihli vyjít na věž. Výhled byl supr! Sice až po zdolání více jak sedmi stovek schodů, ale stálo to za to. Když jsme scházeli dolů, tak už na nás věžník (to asi neexistuje, co? No prostě ten, co má na starosti to, že přes noc na věži nezůstanou žádní návštěvníci) chřestil klíči, že už zamyká.

Večeře byla v Drei Kannen, což je v Ulmu velmi známá restaurace. Seděli jsme u jednoho dlouhého stolu a ačkoli jsem se toho zprvu trochu bála, tak nakonec hovor krásně plynul. Ať už se řešily jednotlivé prezentace, tak obecné věci jako kdo odkud je, co studuje a tak. Dala jsem si něco z místních specialit a čekala, co dostanu (náhodou jsem si byla dost jistá, co to bude … málem jsem si dala skopová játra nebo něco takového, tak jsem pak šla najisto) – dva kuřecí plátky, hromada sýrových špeclí, tašticka s něčím zeleným a prý navíc vepřovým masem a mistička zeleniny s dresingem. Porce na týden. Jo, ještě to bylo zasypané smaženou cibulkou, ale ne takovou tou slizkou, ale takovými těmi křupavými krutony … mňamka. Vydržela jsem to tam tak do desíti, kdy už mi začala fakt být zima (seděli jsme venku) a osazenstvo se snížilo cca na polovinu.

A zítra pokračování.