Ze smogem pokryté Prahy jsme se za nějakých sedm hodin jízdy dostali do mlhou pokrytého Curychu, sněhu pomálu, teploty rozhodně vyšší než v Praze. A protože se nám podařilo vyrazit z Prahy dostatečně brzy, měli jsme ještě v podvečer dost sil a času, zajít se protáhnout (po těch několika dnech obžérství) do bazénu.

Ve čtvrtek (30.12.) jsme se opět vypravili na Uetliberg. Za prvé jsme chtěli vidět, zda se dá nahoře běžkovat, případně bobovat a
za druhé zkusit odlovit nějakou tu kešku. Počasí bylo jako vždy, když se nahoru hrabu – mlha, že jezero nebylo vůbec vidět. Pod kopcem jsme bezstarostně obešli závoru se zákazem vstupu a cedulí (Wegen erdrutsch ist der föhreneggweg gesperrt!!), abychom cca v polovině stoupání zjistili, co to znamená (přeci jenom po dvou měsících němčiny po mě nikdo nemůže chtít, abych rozuměla všem zákazům! Navíc jsme nebyli jediní, kdo tudy šel)

Pod vlastním vrcholem Uetlibergu jsme našli (tedy Vláďa našel) kešku, na kterou jsem si sama netroufala. A běžkovat se nahoře nedá – prohrnují to a sypou. Ale v tom případě by se tam i za hluboké zimy mohlo dát chodit na pěší výlety, když by se někomu nechtělo jet hodinu za Curych na lyže. Ale sáňkovat se dá!
Nevím tedy, kde daná sáňkařská dráha končí a momentálně bylo málo sněhu, ale i na té šotolině tam někteří dobrodruzi ty svoje sáně proháněli. Budeme si muset také nějaké pěkné bytelné pořídit. Na pekáči to
totiž přeci jen není ono (viz další článek 🙂 ).

No a v pátek jsme si přispali … No dobrá přiznávám, že já jsme spala do 10h, zatímco Vláďa už hrál něco na počítači :D. Ale to bylo tím, že poslední týdny jsem chodila spát pozdě, Vánoce jsou sice období radostné, ale také dost vyčerpávající a také na mě něco začínalo lézt. Takže proč si také jednou nepospat, že? A pak jsme vyrazili do Kunsthaus Zürich (muzeum umění) na výstavu Pabla Picassa. Tím, že výstava už nějaký ten týden běžela, nebyly tam takové hodinové fronty na lístky, jako z počátku; a i uvnitř bylo dost prostoru pro každého, aby si mohl každý z několika desítek obrazů tohoto umělce, prohlédnout. Obrazy opravdu zajímavé – za těch několik desítek let tvorby prošel mnoha uměleckými styly, kterými nás navíc pěkně provedl audio guide, a bylo zkrátka na co se koukat. Ale uťapaní jsme byli jako po půldenním výletě.

            Pak jsme to šli rozchodit na nábřeží. Chtěli jsme se podívat, jak probíhají přípravy na večer a jestli už se náhodou něco dobrého nedá koupit. Pakistánské pánve už vypadaly velmi jedle, ale ještě neprodávali (a to bylo půl čtvrté odpoledne! V jedenáct večer už to tak vábně nevypadlo; obzvlášť když nám to před očima naředili vodou 🙁 ), tak jsme se museli jít zásobit dobrůtkami do obchodu. A v podvečer jsme si uvařili čočkovku na druhý den a rozvalili se k televizi. Dostala jsem totiž k Vánocům DVD České nebe, tak jsme ho hned zkoukli. A kolem desáté jsme se vypravili (řádně navlečení do několika vrstev oblečení) do centra, kde jsme doufali dát si nějakou dobrůtku (i když při ležení u televize jsme se úctyhodně najedli) a hlavně zkouknout ohňostroj.

            Čekala jsem ledacos, ale tohle bylo fakt hodně. Lidí mraky, ale i přes to to bylo podle mě fakt všechno dobře organizované. Stánků s jídlem a pitím spousta, odpadkových košů také (ale i tak, když jsme se po ohňostroji vraceli, jsme šlapali po rozbitých lahvích a kelímcích.). Ale ohňostroj byl úžasný!!! Dvacet minut, ale fakt supr! Ze dvou lodí na jezeře to pálili jednu za druhou. A kolem druhé hodiny jsme byli doma jak na koni. Ačkoli bylo centrum města uzavřeno pro veškerou dopravu, tak tramvaje od okraje centra ven jezdili až do půlnoci s 10 min intervalem a poté až do 4 h s 15 min intervalem. Takže to množství lidí se stíhalo krásně odvážet pryč.