Tento t ýden probíhal každý den v obdobném duchu – Vláďa pracuje z domova, já chodím normálně do školy/práce, navečer se jdeme projít nebo nakupovat, nebo oboje. Do toho zkouší Vláďa běhat v okolních lesích a já sbírám vždy večer síly, abych v 6 h ráno vstala a šla do bazénu (což samozřejmě nedělám každý den, ale i dvakrát týdně tohle brzké vstávání stačí). Musím přiznat, že jsem nikdy nemohla pochopit, jak někdo může chodit na sedmou hodinu ranní do bazénu. Sama tomu ale přicházím na chuť. Za 1) je tu méně lidí než večer, 2) vás to na ten den docela nabije: a) plavání se mi prostě strašně líbí, b) je to tu úžasně nasvíceno, takže už jen to, že jsem nějakých 45 min v takto osvětleném prostoru na mě bezvadně funguje, c) jdu pak do práce za světla. Naopak jít večer do bazénu znamená odcházet z práce za tmy, do bazénu jít za tmy a zimy a odcházet také za tmy. Za to mi to ranní vstávání prostě stojí. Když už pak člověk na nějaký pravidelný systém najede, tak to tak nebolí, jako muset nárazově v těch šest vstávat.

            V pondělí jsme se byli podívat do centra, Vánoční výzdoba pomalu začíná, obchody se začínají zásobit vánočními a mikulášskými cukrovinkami, … Ve středu jsme zajeli do Ikei koupit mi do pokoje skříň. Autobusem bych tohle těžko sama vláčela. Ve čtvrtek jsem milou skříň zabydlovala, ale do toho jsme stihli zajet i do obchodního centra kouknout se po nějakém oblečení, doplňcích do pokoje a zjistit, jestli nemají někde nějakou akci na čokolády. Vláďa byl nyní v obdobné situaci, jako jsem byla já, když jsem přijela – chodíte po obchodě a objevujete neznámé věci – ať už to jsou italské či čínské speciality, divné druhy ovoce a zeleniny, turecké dobroty, a tak podobně.

           
Na víkend hlásili dobré počasí, tak jsme plánovali, kam vyrazit. O tom, ale až příště.