Další cyklovýlet je za mnou. Ráno byla mlha jako přes týden, a tak jsem věřila, že se to stejně jako například včera nakonec vyčasí. A v 10 h jsem vyrazila směrem Zug, tedy na jih, na opačnou stranu, než jsem doposud vyjížděla. Jak jste si asi všimli, prozatím plánuji výlety tak, abych jela po nějaké významné značené cyklostezce. Nejinak tomu bylo dnes. Na cyklotrasu č. 32 jsem se napojila pomalu hned za barákem. Vzápětí jsem ji zase ztratila. Ale to už jsem byla v centru a kolem hlavního nádraží (na to, že je sobota, nebo právě proto, tu bylo hrozných lidí a aut) jsem na ni zase narazila. Chvíli jsem jela podél řeky Sihl (mít horské kolo, tak podél této řeky do Zugu vede přímo cyklostezka č. 94, ale podle mapy to vypadá, že i lesními cestami, takže jsem si musela najít jinou trasu), pak jsem se ovšem odpojila a jela po úbočí kopce, který se tyčí nad Zürichsee. Být dobrá viditelnost, tak může na jezero být pěkný výhled. Takhle jsem mezi stromy viděla maximálně bílou mlhu a sem tam trochu vody. A pořád jsem mírně stoupala. Nebo tak mi to alespoň pocitově připadalo – vlekla jsem se jak šnek, ale pořád jsem doufala, že se počasí vyjasní a mě čeká výlet kolem 120 km, tak jsem se nikam nehnala.

            Po cyklostezce č. 32 jsem jela až do města Hirzel. Následoval úžasný sjezd (dlouhý, pěkný asfalt, hlavní silnice) do Sihlbruggu. Zde jsem se napojila na zmiňovanou cyklostezku č. 94 a ta mě dovedla (nebo spíše nedovedla, protože mi přišlo, že pořád zbytečně odbočuje od hlavní silnice, po které se tak pěkně jelo a kde byla jistota, že mě po asfaltovém povrchu dovede až do Zugu) do Zugu k jezeru.

            Sem to bylo 40 km. Seděla jsem u jezera, ze kterého jsme viděla sotva pár lodí zakotvených u břehu. Jinak bílo. A protože kolem jezera by to bylo cca 35 km a domů pak ještě jednou tolik, rozhodla jsem se i kvůli počasí (při modré obloze a sluníčku by se to jelo mnohem lépe), že nebudu nic lámat přes koleno a pojedu domů. To se lehce řekne, ale … v Baaru jsem se motala asi 45 minut, než jsem našla správný směr na Kappel a.A. Po cyklostezce č.51 by to samozřejmě bylo pohodlnější v tom smyslu, že vede přímo z Zugu, ale opět to podle mapy vypadalo, že i lesními cestami, takže jsem potřebovala najít vlastní cestu po silnici. Marně jsem doufala, že mě směrovky navedou. Na to oni si nehrajou, nebo co. Maximálně tak nájezd na dálnici, ale to je mi na nic. Takže se mi například stalo, že jsem sice stála na dobré křižovatce, ale nechala jsem se zmást cyklistickým a turistickým značením a vyrazila špatným směrem (navíc po šotolině). Po 20 minutách jsem tu byla znova a tentokrát již vyrazila směrem správným (vůbec jsem si tím ale nebyla jistá, ale jiná možnost prostě nebyla). Takže jsem si vystoupala to, co jsem před tím v tom úžasném sjezdu sjela (samozřejmě, že jsem si v kopci zanadávala; vůbec to nejelo), ale potom se potvrdilo to, v co jsem doufala – úsek mezi Hausenem a.A a Stallikonem (cca 15 km) byl víceméně po rovině (spíše tedy z kopce). Další zastávku jsem si udělala u Türlersee (v okolí je přírodní rezervace, kolem dokola vede trasa pro pěší) a pokračovala dál.

 Dalším tipem na sportovní aktivitu, až už to nebude na kolo, jsem získala u města Aldswill, kde je několik značených tras pro Nordic walking. U každé trasy jsou kilometry, předpokládaný čas trvání, převýšení a také dopravní spojení na výrazné body trasy.

            Jen se člověk na chvilku nechá ukolíbat pohodovou jízdou, hned přejede odbočku. Pořád to chce být ve střehu. Byla jsem kousek za městem Stallikon (to jsem ale nevěděla, protože tady jsou cedule označující jednotlivá města hrozně nevýrazná, takže registruji opravdu jen velká města), když tu mě cyklostezka vedla k prudkému klesáku (padáku?). Podle mapy jsem vůbec netušila, co to tady mají za zmatky, ale protože druhá cesta, která z křižovatky vedla, směřovala na Zürich, věřila jsem spíš tomu a jala se znovu stoupat. Jak to nejelo! Na vrcholku bylo opětovné špatné odbočení (zase žádné směrovky!), takže jsem místo do Zürichu jela na opačnou stranu, ale relativně rychle jsem si to uvědomila. A pak už jen další supr sjezd do Zürichu.

            A pak další skoro desetikilometrové kličkování a částečně i bloudění Zürichem. Bláhově jsem si myslela, že jsem již tak Zürichu znalá, že se přeci nebudu nechávat dovést směrovkami až k jezeru (odkud již opravdu najisto trefím), ale propletu se na vlastní pěst. Tak by to nešlo! Ale alespoň jsem poznala další Zürišská zákoutí. Ale těch lidí! A aut! I když tady mají cyklisté své pruhy a značení a i když jsem z Prahy zvyklá na ledacos, tohle teda ne. Ještě že mám koupenou celoroční legitku na tramvaj, protože na dennodenní dojíždění bych asi neměla nervy. Dnešní proplétání se mezi auty na silnici a mezi chodci na chodníku mi potvrdilo můj pohled na cyklistiku ve městě – po městě tramvají, na kole na nějaký pořádný výlet. Věřím, že každodenní dojíždění třeba 15 km na fyzičku vliv asi má, ale v takovýchto podmínkách mi to za to opravdu nestojí. No a cestu od jezera domů jsem našla skoro na jisto :).

            Takže dnešní trasa měla i s mými mnohými nechtěnými odbočkami 90 km, nastoupáno cca 880 m. Čas jízdy cca 5h 20 min, celkový čas 6h 15 min. Trasa je k nahlédnutí zde. 

           Ještě jedna poznámka – vozit s sebou jablko, které je pomalu větší než baťůžek (ty cyklobatohy moc velké nejsou) a tlačí vás do zad, není vůbec dobrý nápad. Zato obědový sandwich připravený ze tří krajíců toustového chleba prokládaný mladou goudou a ledovým salátem byla dobrá volba.

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem tu nepopisovala zážitek z jednoho z mých prvních výletů tady. Tak se tak v klidu vracím z výletu, když tu mě předjel cyklista na takové klasické zurišské plečce. Protože jsem si nebyla jistá kudy pořádně mám jet (cyklostezka se tady kroutila všemi možnými malými uličkami a musela jsem ji bedlivě sledovat), tak jsem se nikam nehnala a v klidu jela s určitým rozestupem za ním. A se zájmem sledovala, co provádí (jeli jsme cca 25 km/h). Za jízdy si sundal bundu (takže musel jet samozřejmě bez držení) a oblékl si ji opačně (nebyla zima, ale foukalo, takže usoudil, že chce být chráněný zepředu, ale vzadu větrat). Už jen to na mě udělalo dojem. Jenže on si ji ještě vzadu začal zapínat!! A to jsme pořád jeli skoro 30 km/h! Zapnul si ji skoro do půlky zad a pak mi frnknul! A došly mi slova .