Tentokrát jsme se přidali ke Káranskému autobusovému jednodennímu zájezdu na Horní Mísečky. Bylo to jednoduché, levné a pohodlné řešení, jak se na běžky podívat také někam jinam, než na, již okoukané, Jizerky. Sice to znamenalo přijet na chatu již v pátek večer a ráno vstávat před šestou, ale po deváté jsme již byli v Krkonoších. Teplota těsně pod nulou, pod mrakem, ale s dobrou viditelností. V této zimní sezóně se Vláďovi konečně podařilo krásně trefit mázu, takže jsem po dlouhé době zase poznala, jak krásné to na běžkách také může být. Kdyby mi do toho ovšem Vláďa zase nezačal mluvit – že bych tomu jako mohla dát ještě trochu závodnější „styl“ – zrovna ve chvíli, kdy jsme si myslela, že pro tohle bych si zasloužila pochvalu – tak krásně mi to jelo, a jediné, čeho jsem se dočkala bylo „ještě bys u toho mohla zvedat patky“ – no nepřetrhli byste ho!? Tady někdo pořád nepochopil, jaký je rozdíl mezi závody a turistickým lyžování – přeci musím zvolit takové tepo a intenzitu, abych vydržela celý den, ne? Dnes se opravdu nejednalo o jednohodinový závod. … Takže tímhle svým „amatérským ťapáním“ jsem dala (to, co si Vláďa uběhal, případně jen odjel v rámci tréninku soupaž) 36 km a to si tedy myslím, je docela dobrý výkon, ne?

A kudy naše cesta vedla? – po okruhu přes Třídomí na Rovinku a přes závodní tratě zpět. Tento okruh má 15 km. Z Rovinky jsme si ovšem dali malou odbočku na Benecko (tři km tam a tři zpět) – tuto rovinku si Vláďa prý dal celou soupaž (také pak celý týden skuhral, že ho strašně bolí ramena! – bodejť ne, když takhle blbne :-D). Na Mísečky jsme dojeli v půl jedné, dali jsme si lehký obídek a tento 15 km okruh jsme si dali ještě jednou. A zpět na Mísečky jsme dorazili tak akorát, aby Vláďa stihnul doplnit své sacharidové zásoby štrůdlem a už jsme to mastili k autobusu a hurá domů. Do Káraného jsme dorazili po 18h večer, celí příjemně unavení. Jak se Vláďa najedl, tak se do něj nahrnula nová energie, takže pak s tátou až do půlnoci koukali na Segala 🙂 Takhle vypadá sportovně-odpočinkový den 🙂