Vláďa po třech týdnech, co jsme si já s Eli přehazovaly kašel/rýmu, taky něco chytil. A hned samozřejmě nadával na ty dětské bacily, které jsou mnohem horší, než co jsme si v dřívějších dobách přehazovali mezi sebou. Takže z výletu do ZOO kus za Curychem sešlo. Co s načatou nedělí (čekali jsme do rána, jestli bude Vláďovi lépe nebo ne a nic jiného jsme si nenaplánovali a ráno to vypadalo na moc pěkný den). Dopoledne jsme byli doma a Vláďa připravil super těsto na pizzu a pak vlastně i tu pizzu; u toho jsme mu my s Eli jen tak trochu přicmrndávaly. Na internetu jsem našla, že tento víkend byl ve znamení „přírody ve městě„. Neco jsme již prošvihly, něco bylo daleko, nebo byla nutná rezervace. Tak jsem nakonec zvolila výstavu sukulentů. Jen jsme dojedly oběd, už jsme pělášily na tramvaj. Cesta nám zabere tak 45 minut s tou rychlostí, jakou může Eli s těma svýma malýma nohama jít.

V tramvaji 30 minut dlouhá cesta ale rychle utekla. A už bylo jasné, jaký pařák dnes bude. Měla jsem to naplánované tak, že na výstavu dorazíme akorát na jednu hodinu, kdy bude prohlídka s komentářem. Dorazily jsme asi o deset minut dřív, a tak jsme se rovnou vrhly mezi exponáty (tedy ne doslova). Elišku jsem pořád musela hlídat, aby se nepokoušela něco hladit, jak je jejím dobrým zvykem. Mají i venkovní expozice, kde mají exponáty, které nevyžadují takové teplo. Jen co jsme ale zase zašly dovnitř, tak Eli bez okolků zkonstatovala, že „to je ale nuda“. No a bylo vymalováno. Ještě jsme proběhly (skoro doslova) zbylé tři docela velké místnosti, a byla jsem nucena odejít. Pokud řeknu, že jsme vevnitř strávily 15 minut, tak doufám, že moc nepřeháním. Takže bylo 13:10 a co s načatým odpolednem.

Expozice sukulentů se nachází hned u jezera, takže jsme kus popošly a vzala jsem Eli na molo, kde jsme koukaly na lodě všech typů. Pak jsme seděly ve stínu na lavičce a koukali na mládež, jak se vydává na pramičky. Pak šla Eli chvíli bosa. Pak jsme se šly podívat ke známému vodotrysku z jezera a chvíli jsme zase poseděly. Další zastávka byla u pítka, kde se Eli snažila prstem zastavit proud vody a postříkala (k její velké radosti) vždy široké okolí (a já pořád musela hlídat, aby tam nikdo nebyl) a sebe. Pak jsem ji musela kousek nést, narazily jsme na voliéry s několika ptáky, pak zase kus běžela, kdy jsem já opravdu musela natáhnout krok. Nevěřila bych, že ještě před chvílí simulovala únavu, a teď uběhla několik set (?) metrů. Dorazily jsme na Bürkliplatz (to je ten konec jezera, kde z něj vytéká v Curychu Limat) a šla jsem zjišťovat, odkud jezdí lodičky (Eli se totiž od našeho dnešního prvního zastavení u vody chtěla hrozně moc svézt na lodi a já si vzpomněla, že po Limatu, který teče srkz Curych, jezdí Schifftaxi). No ale dozvěděla jsem se, že kůvli vysoké vodě se teď nejezdí, ale že můžeme zkusti tu část na jezeře. No proč ne? Legitka mi tam stále platí. Než jsme ale doběhly na molo, tak nám loď ujela, ale další jsme již za deset minut chytly. Následovala cca 25 minut dlouhá průjíždka lodí po Curyšském jezeře. Posledních 10 minut už Eli moc nebavily a moc tomu nepomohl ani fakt, že si nějak nevšimla, že sedačky jsou na vyvýšeném stupínku a tím pádem při odchodu spadla do uličky.

No ale následovala sváča ve formě croissantu na plácku ve stínu na Bürkliplaz a ta náladu zase zvedla. Na jedné straně jsme měly výhled na páry, které tančily tango, na druhé straně tuc-tuc hudbu, při které dováděli lidé na bruslích. Příjemnou odpočinkovou zástavku jsme zakončily malým tanečkem, protože když Eli slyší hudbu, musí si samozřejmě také zatancovat.

Pak měla slíbeného ještě nosorožce – před jednou z bank na Bahnhofstrasse jsme nedávno narazily na velkého (asi tedy v životní velikosti) pancéřového nosorožce a Eli si ho znovu chtěla prohlédnout.

Pak už jen na Paradeplatz na tramvaj. Těch devět minut, které jsme tam strávily, Eli běhala sem a tam po nástupišti (relativně dlouhé) a já mílovými kroky za ní. Nechápu, jak může mít v tom vedru takového Elánu. A pak už na tramvaj a domů.

Ale to ještě nebylo vše. Mnozí jistě vědí, že na Schwameningerplatz je fontánka. Takže tam byla jedna zastávka kvůli namočení kloboučku – že prý je vedro. To už se ale se hnaly mraky a zas až takové vedro nebylo. No a poslední, co nám dnes ještě chybělo, bylo namočit si nohy ve vodě – to Eli vyzkoušela v malém potůžku, který u nás teče. Pěkně studený. Chvilku jsme poseděly a šlo se, nebo spíš běželo. Jo, ještě jsme koukaly, že na travnatém plácku kousek od nás někdo vyvrátil mladý stromek a koš přetéká odpadky (ne, Švýcaři, nebo alespoň ti, kteří bydlí v našem okolí, nejsoou pořádní a spořádaní) a nechyběla zastávka u rybníčka, kde jsme se mezi rákosím snažily zahlédnout kvákající žáby.

Domů jsme, docela utahané (teda já určitě) dorzily asi v pět. Eli šla ještě řádit na balkon, já se musela jít okamžitě najíst a pak mě čekalo ještě pečení Vláďova svátečního dortu – Sachr – a povedl se.

Tak protože Eli roste jak z vody, musím mít neustále v zásobě nějaké aktivity, kterém můžeme dělat, či tipy na výlety, kam vyjet, když je nouze/krize/hezky/ošklivo, atd.

Zároveň se s Eli učíme (švýcarskou)němčinu a k tomu vždy potřebujeme online podporu 🙂

Takže to tu teď máme vše na jednom místě. I třeba pro vaší představu, jaké písničky se u Eli ve školkce zpívají.

Knihovna – s Eli jsme začaly chodit do knihovny. Děti do 16 let to mají zdarma, a tak to využívám i já k učení.

GZ Oerlikon – v Curychu funguje úžasně síť center (Gemainschaftzentrum), kde se pořádají aktivity nejen pro děti, ale i jazykové pro dospělé, pro seniory, atd. Do toho v Oerlikonu občas s Eli chodíme třeba na tančení, zpěv, malování, kryté hříště nebo obědy.

Falleri.ch – soubor švýcarských písniček (die Schweizer Kinderliedersammlung)

Kreis Kids – soubor různých aktivity pro děti. Možno vyhledávat podle místa bydliště a věku dítěte.

KiKuKa – Kinder Kultur Kalender Zürich – kulturní přehled, vhodné pro děti

Cannarozzi blog – rychlý přehled možných aktivit pro děti, kam vyrazit na výlet, atd.

Elefant – Eliščina oblíbená písnička (ve švýcarské němčině)

dict.cc – německo-anglický slovník

conjugator – používám hlavně na časování německých sloves, ale někdy i na kontrolu anglických.

Dovolená pokračuje. Pátek je Eli opět ve školce, takže máme další den pro nás. Vláďa odvezl Eli do školky a pak jsme měli OBI-day :-D. Máme totiž problém – máme spoustu puzzle, některá z nich již poskládaná, a řešíme rámečky. No a buď nemůžem sehnat správný rozměr, nebo jsou ty rámy nehorázně drahé (třeba 4 x cena vlastního puzzle). Takže jsme vsadili (po nějakém tom googlování) na OBI – že tam prostě najdeme nějakou desku a plexisklo a necháme si to nařezat na správný rozměr. Co vás budu zdržovat – našli a máme doma. A vyšlo nás to asi o trošku mín, než klip-rám v obchodě. Teď ještě navrtat díry na pověšení a zarámovat (a zjistit, že to vše sedí a pasuje dohromady). Rovnou z OBI jsme vyrazili na oběd do Ziegelhüte. Já si dala opět burger a Vláďa opět steak a oba jsme byli spokojení. Já jako sladkou tečku na závěr choco-mousse a Vláďa klasicky Coupe Denmark, což je vanilkový pohár (ohromný) se šlehačkou a čokoládovou polevou.

V sobotu jsme vyrazili na orientační běh, který jsme absolvovali již před dvěma lety. Vláďa s Honzou a Ivanem si dali dlouhou variantu a my s Eli dětskou trasu měřící 1,2 km (vzušnou čarou). Mezi druhou a třetí kontrolou čekal Mikuláš (a Schmutzli a oslík). Eliška se jich kupodivu nebála – kladla jsem ji na srdce, že jim prostě musí odříkat básničku a dostane dárek. Tam jsme jim zanotovaly „Mikuláš ztratil plášť“, Eli dostala balíček a „běžely“ jsme dál. Pak následoval asi 100 m úsek, kdy jsem vyměkla a Eli jsem poponesla, ale pak už to Eli vše zvládla sama. Sice si stěžovala, že ji bolí nožičky, ale to určitě jen hrála. Víme moc dobře, jakou má výdrž. Celkem jsme ušly 1,7 km za 50 minut. A pak jsme čekaly a čekaly až doběhnou kluci. Jestli si někdo myslí, že po takovýhlech závodech a bez poobědového spánku bude večer unavená, tak to ani náhodou! S vypětím všech sil jsme ji v devět dostali do postele, ale byla pořád živá. To spíš my s Vláďou jsme byli zralí do postele ještě dřív než ona.

V neděli vyrazil Vláďa s Honzou a Ivanem na lezení. My s Eli jsme relaxovaly doma. Dívaly se na pohádky, vařily, dělali papírové vločky, vyráběly překvapení ze dřeva, zarámovaly jsme jedno puzzle, atd. Na kluky pak večer čekaly végi-lasagne a makovec.

No a zítra zase do práce. Teď už to bude do konce roku odcejpat pěkně rychle. Ve středu máme sraz s Domi a Kevinem, v pátek máme vánoční večírek v práci, další středu jdeme s Vláďou na koncert Tarji (Honza hlídá), pak má Vláďa vánoční večírek, no a pak už pomalu jedem do Prahy.

Dovolená pokračuje. V úterý jsme byli doma všichni tři, Eli nemá školku. A to jsme se tak nějak prováleli tím dnem. Jak to tak bývá – ráno jsme trochu vařili a uklízeli a Eli chtěla jít ven. Odpoledne, že tedy půjdeme ven, ale Eli chtěla zůstat doma.

Středa – Vláďa odvezl Eli do školky a my vzápětí vyrazili shánět ještě pár dárků. Začali jsme v Glattu kafem a dortem a pak sehnali pár super drobností na „vyrob-si-sám“ – abych pak měla s Eli během dlouhých zimních dnů nějakou zábavu. Pak jsme jeli domů, Vláďa si šel zaběhat (bylo sluníčko, tak to nešlo nevyužít) a já využila čas pro svých 20 minut fyzio-tréningu. A pak jsme vyrazili na oběd do steak house v Oerlikonu. Já si dala špíz 200 g hovězí s domácími hranolky (takové ty rustikání – na přesně takové jsem měla chuť) a Vláďa si dal 300 g rib-eye steak. Přinesli nám to na rozpáleném kameni, takže stupeň propečenosti jsme si kontrolovali každý sám. Ještě na začtku jsme dostali míchaný salát s francouzským dresingem – už jsem umírala hlady. A odpoledne – „movie night“ – jo, jo, odpoledne je jediný čas, kdy máme na film čas, protože Eli poslední dobou do postele dřív, jak v devět neostaneme, což znamená, že bychom se k filmu dostali tak v půl desáté a to už je na mě moc pozdě. Ale, jak to tak už bývá, když běží televize – Vláďa u toho žehlil a já balila dárky :-).

Čtvrtek – Eli je opět doma. Ráno jsem s ní spala až do devíti! V půl sedmé jsem ji tedy musela vysvětlit, že já ještě rozhodně nestávám, a spaly jsme dál. Vláďa tak dlouho ležet nevydrží, tak mezitím zašel nakoupit. Dopoledne jsme blbli doma, na oběd jsme si dali krevetové rizoto a po obědě jsme jeli bruslit. Bohužel, stadion, který máme nejblíž, je až do konce roku 2017 zavřený pro veřejnost, takže jsme jeli do Swiss Arena v Kloten, kousek od letiště. Již loni jsme Eli koupili dvoubřité brusle, ale to bylo trochu předčasné. Letos na ně konečně došlo. Je to ten typ, kdy se ty břity připevní přímo na botu dítěte. Navíc jsou štelovatelné, takže je má ještě tak na dva roky. Vzali jsme pro jistotu i helmu a když jsem tak koukala na dvě třídy školních dětí, tak měly helmu skoro všichni. Za Eli se až do 6 let neplatí, takže jsme zaplatili pár franků za nás (pani byla překvapená, že máme vlastní brusle, asi je běžnější, že si lidé brusle jen půjčují). A „vyjeli“ jsme na led. No, vyjeli. Eli na mě nejprve vlastně jen tak visela a bruslema šolíchala led (to jsem ještě měla normální boty, jinak by mě stáhla s sebou). Pak jsem i já šla do bruslí a rázem jsem byla nestabilní, jak Eliška. Pak se přihnaly ty školní děti a vyndaly i takové lachtany, o které se člověk může při jízdě opírat, nebo na nich sedět. Eli s Vláďou jednoho ukořistila a hned to byla jiná jízda. I mě osobně se jezdilo líp, když jsem Eli s lachtanem tlačila a měla se tak o co přít 🙂

Vzhledem k tomu, že máme s Vláďou stále nějakou tu dovolenou a Vláďa si ji nemůže vybrat hned ten týden před Vánocemi, rozhodli jsme se udělat si pohodu první prosincový týden. Původně jsme chtěli někam do tepla, ale vidina někalikahodinového cestování s Eli mě děsila. Navíc, upřímně, dovolená s dítětem je pro mě jako jakýkoli jiný den, kdy jsem s Eli – nejsem v práci, ale není to odpočinek. Já vlastně na soušasnou dovolenou měla jen pár požadavků – odpočívat, balit dárky a jít do kina. A to, přiznejme si to, mohu krásně i v Curychu. Takže plán je jednoduchý – máme dovolenou v Curychu a užijeme si s Vláďou ve dvou ty tři dny, které je Eli ve školce :-).

Po pondělí Vláďa prohlásil, že je víc unavený, než po dni v práci. A o tom to je – já si vlastně do práce chodím odpočinout :-). Takže co jsme stihli? Vláďa odvezl ráno Eli do školky, pak studoval nějakou pracovní literaturu (v televizi nic nedávali), já trošku poklízela, stihla jsem si zacvičit svých 20 minut fysio-tréning a v půl jedenácté jsme již vyráželi na výstavu LEGA The Art of the brick. Takhle to vypadá, když se dá právník na umění a používá k tomu LEGO kostičky – úžasné!

Pak byl čas oběda. Na ten jsme vyrazili do naší nejoblíbenější burgrárny v Curychu s příznačným názvem Heidi & Tell. Mají na výběr asi jen tři nebo čtyři burgery, zato to je mňamka.

Následovala cesta do Merrell obchodu s botami, kde si Vláďa chtěl koupit nové boty za ty stávající, které po roce používání jeví známky prošlapanosti a ani o nepromokavosti se již moc mluvit nedá. Výběr byl jasný – chtěl uplně ty samé ve stejné velikosti. Vyzkoušel si je … a už je nezul. Jen z nich utrhl cedulky a staré boty jim tam nechal. Cestou jsme se ještě stavili v mém oblíbeném šnaps obchůdku Fine and more. Přístup k zákazníkovi tady je velmi individuální, takže jsme tam zkejsli asi hodinu. Zato máme v batohu samé dobroty.

Následovalo hračkářství Franz Carl Weber na Bahnhofstrasse. Cíl byl jasný – nekoupit Elišče žádné hračky. Vím, většinou míří lidé do hračkářství právě proto, aby něco svým dětem koupili. Ale Eli toho má již tolik! My jsme šli jen na kukajdu 🙂 A také sehnat puzzle pro kamarády. Když už jsme měli puzzle, chtěl Vláďa hned pryč, ale já chtěla i do dalších pater. A když už jsem já chtěla odejít, tak zase Vláďa, že nám ještě chybí to patro s Legem, kam zase chtěl on.

Následovalo knihkupectví Orell Füssli. Tady jsme si každý hledal, co jsme potřeboval.
A pak už jsme jen přeběhli ulici do Coop supermarketu, kde jsme proběhli domácí potřeby, kde jsme sehnali nové malé talířky, papírnictví, dali si kafe a dort, při výstupu ještě horké kaštany a bretzel (velký slaný preclík) a jeli vyzvednout Elišku. To už bylo pět večer a byli jsme dost uťapaní.

Eli jsme vyzvedli a šli kus pěšky na tramvaj. Ta nám hned jela, popojeli jsme na autobus, z autobusu kus pěšky a byli jsme doma. Na večeři jsme si dali zbytky od předešlých dnů – na nějaké velké vaření stejně nebyl čas(ani chuť). A pak už jen odpočívat (a tedy nějak rychle dostat Eli do postele).

Máme za sebou další rodinou akci. Jak říkáme Eli – „jedeme na výlet“ – a má z toho hned radost. Ať už vlakem, či autem (většinou chce zrovna ten jiný dopravní prostředek, než kterým máme v plánu jet). Nechci jezdit moc daleko za Curych, protože většinou stejně zkysnem na nejbližším hrišti, takže proč kvůli tomu trávit hodiny v autě a platit bůhvíco za vstupné. Tuhle „ZOO“ už mám v hledáčku delší dobu. Zatím nás odrazovalo to, že to je relativně v údolí, takže tam nebude moc svítit sluníčko. Jenže abyste se dostali někam nad inverzi či prostě do kopců, tak musíte jet a jet. No ale vyjeli jsme. V Curychu bylo pod mrakem, frišno, stejně tak u Adliswilu. Vláďa našel správné parkoviště (ono tenhle „park“ je tak velký, že podle toho do které části jdete, je vhodné vybrat to správné parkoviště), rozuměj to blíže zdroji kafe, zaparkovali jsme na skoro prázdném parkovišti (kdo by také v deset ráno chodil do ZOO), zaplatili 10 CHF (!!) za celodenní parkování (jiná volba není) a vyrazili k prvímu výběhu (s losy). A co čert nechtěl – tématicky tu byla „losí houpačka“, tzn. houpačka ve tvaru losa. A jak jsem psala výše – tohle byla taková naše konečná. Eli se odtud nechtěla pohnout. Takže jsme přemlouvali, slibovali, a pak na to šli samozřejmě hrubou silou. Už mi začínala být zima a chtěla jsem se pohnout dál. Viděli jsme zubry a liščí výběh (jj, lišky byly někde shované), zato si Eliška vyzkoušela liščí noru. Pak jsme si udělali obědovou zastávku u hřiště, já si dala kafe, další hriště, Vláďa si dal Pflankuchen, Eli mlíko, a šli jsme na myši, krysi, lesní kočky, vlky, kolem medvědího výběhu, tady Elišku chytnul „rapl“ a půl hodiny řvala a nechtěla se pohnout, a pak už jsme to stočili domů. Jo, ještě jsme viděli koně Převalského a jeleny a laně. Myslím, že sem si ještě můžeme udělat několik výletů – jsou tu minimálně tři pětikilometrové okruhy, takže když nic jiného, je to pěkné na výlety. Cestou jsou i piknikovací místa, kde si člověk může opíct buřta.