Tak protože Eli roste jak z vody, musím mít neustále v zásobě nějaké aktivity, kterém můžeme dělat, či tipy na výlety, kam vyjet, když je nouze/krize/hezky/ošklivo, atd.

Zároveň se s Eli učíme (švýcarskou)němčinu a k tomu vždy potřebujeme online podporu 🙂

Takže to tu teď máme vše na jednom místě. I třeba pro vaší představu, jaké písničky se u Eli ve školkce zpívají.

Knihovna – s Eli jsme začaly chodit do knihovny. Děti do 16 let to mají zdarma, a tak to využívám i já k učení.

GZ Oerlikon – v Curychu funguje úžasně síť center (Gemainschaftzentrum), kde se pořádají aktivity nejen pro děti, ale i jazykové pro dospělé, pro seniory, atd. Do toho v Oerlikonu občas s Eli chodíme třeba na tančení, zpěv, malování, kryté hříště nebo obědy.

Falleri.ch – soubor švýcarských písniček (die Schweizer Kinderliedersammlung)

Kreis Kids – soubor různých aktivity pro děti. Možno vyhledávat podle místa bydliště a věku dítěte.

KiKuKa – Kinder Kultur Kalender Zürich – kulturní přehled, vhodné pro děti

Cannarozzi blog – rychlý přehled možných aktivit pro děti, kam vyrazit na výlet, atd.

Elefant – Eliščina oblíbená písnička (ve švýcarské němčině)

dict.cc – německo-anglický slovník

conjugator – používám hlavně na časování německých sloves, ale někdy i na kontrolu anglických.

Dovolená pokračuje. Pátek je Eli opět ve školce, takže máme další den pro nás. Vláďa odvezl Eli do školky a pak jsme měli OBI-day :-D. Máme totiž problém – máme spoustu puzzle, některá z nich již poskládaná, a řešíme rámečky. No a buď nemůžem sehnat správný rozměr, nebo jsou ty rámy nehorázně drahé (třeba 4 x cena vlastního puzzle). Takže jsme vsadili (po nějakém tom googlování) na OBI – že tam prostě najdeme nějakou desku a plexisklo a necháme si to nařezat na správný rozměr. Co vás budu zdržovat – našli a máme doma. A vyšlo nás to asi o trošku mín, než klip-rám v obchodě. Teď ještě navrtat díry na pověšení a zarámovat (a zjistit, že to vše sedí a pasuje dohromady). Rovnou z OBI jsme vyrazili na oběd do Ziegelhüte. Já si dala opět burger a Vláďa opět steak a oba jsme byli spokojení. Já jako sladkou tečku na závěr choco-mousse a Vláďa klasicky Coupe Denmark, což je vanilkový pohár (ohromný) se šlehačkou a čokoládovou polevou.

V sobotu jsme vyrazili na orientační běh, který jsme absolvovali již před dvěma lety. Vláďa s Honzou a Ivanem si dali dlouhou variantu a my s Eli dětskou trasu měřící 1,2 km (vzušnou čarou). Mezi druhou a třetí kontrolou čekal Mikuláš (a Schmutzli a oslík). Eliška se jich kupodivu nebála – kladla jsem ji na srdce, že jim prostě musí odříkat básničku a dostane dárek. Tam jsme jim zanotovaly „Mikuláš ztratil plášť“, Eli dostala balíček a „běžely“ jsme dál. Pak následoval asi 100 m úsek, kdy jsem vyměkla a Eli jsem poponesla, ale pak už to Eli vše zvládla sama. Sice si stěžovala, že ji bolí nožičky, ale to určitě jen hrála. Víme moc dobře, jakou má výdrž. Celkem jsme ušly 1,7 km za 50 minut. A pak jsme čekaly a čekaly až doběhnou kluci. Jestli si někdo myslí, že po takovýhlech závodech a bez poobědového spánku bude večer unavená, tak to ani náhodou! S vypětím všech sil jsme ji v devět dostali do postele, ale byla pořád živá. To spíš my s Vláďou jsme byli zralí do postele ještě dřív než ona.

V neděli vyrazil Vláďa s Honzou a Ivanem na lezení. My s Eli jsme relaxovaly doma. Dívaly se na pohádky, vařily, dělali papírové vločky, vyráběly překvapení ze dřeva, zarámovaly jsme jedno puzzle, atd. Na kluky pak večer čekaly végi-lasagne a makovec.

No a zítra zase do práce. Teď už to bude do konce roku odcejpat pěkně rychle. Ve středu máme sraz s Domi a Kevinem, v pátek máme vánoční večírek v práci, další středu jdeme s Vláďou na koncert Tarji (Honza hlídá), pak má Vláďa vánoční večírek, no a pak už pomalu jedem do Prahy.

Dovolená pokračuje. V úterý jsme byli doma všichni tři, Eli nemá školku. A to jsme se tak nějak prováleli tím dnem. Jak to tak bývá – ráno jsme trochu vařili a uklízeli a Eli chtěla jít ven. Odpoledne, že tedy půjdeme ven, ale Eli chtěla zůstat doma.

Středa – Vláďa odvezl Eli do školky a my vzápětí vyrazili shánět ještě pár dárků. Začali jsme v Glattu kafem a dortem a pak sehnali pár super drobností na „vyrob-si-sám“ – abych pak měla s Eli během dlouhých zimních dnů nějakou zábavu. Pak jsme jeli domů, Vláďa si šel zaběhat (bylo sluníčko, tak to nešlo nevyužít) a já využila čas pro svých 20 minut fyzio-tréningu. A pak jsme vyrazili na oběd do steak house v Oerlikonu. Já si dala špíz 200 g hovězí s domácími hranolky (takové ty rustikání – na přesně takové jsem měla chuť) a Vláďa si dal 300 g rib-eye steak. Přinesli nám to na rozpáleném kameni, takže stupeň propečenosti jsme si kontrolovali každý sám. Ještě na začtku jsme dostali míchaný salát s francouzským dresingem – už jsem umírala hlady. A odpoledne – „movie night“ – jo, jo, odpoledne je jediný čas, kdy máme na film čas, protože Eli poslední dobou do postele dřív, jak v devět neostaneme, což znamená, že bychom se k filmu dostali tak v půl desáté a to už je na mě moc pozdě. Ale, jak to tak už bývá, když běží televize – Vláďa u toho žehlil a já balila dárky :-).

Čtvrtek – Eli je opět doma. Ráno jsem s ní spala až do devíti! V půl sedmé jsem ji tedy musela vysvětlit, že já ještě rozhodně nestávám, a spaly jsme dál. Vláďa tak dlouho ležet nevydrží, tak mezitím zašel nakoupit. Dopoledne jsme blbli doma, na oběd jsme si dali krevetové rizoto a po obědě jsme jeli bruslit. Bohužel, stadion, který máme nejblíž, je až do konce roku 2017 zavřený pro veřejnost, takže jsme jeli do Swiss Arena v Kloten, kousek od letiště. Již loni jsme Eli koupili dvoubřité brusle, ale to bylo trochu předčasné. Letos na ně konečně došlo. Je to ten typ, kdy se ty břity připevní přímo na botu dítěte. Navíc jsou štelovatelné, takže je má ještě tak na dva roky. Vzali jsme pro jistotu i helmu a když jsem tak koukala na dvě třídy školních dětí, tak měly helmu skoro všichni. Za Eli se až do 6 let neplatí, takže jsme zaplatili pár franků za nás (pani byla překvapená, že máme vlastní brusle, asi je běžnější, že si lidé brusle jen půjčují). A „vyjeli“ jsme na led. No, vyjeli. Eli na mě nejprve vlastně jen tak visela a bruslema šolíchala led (to jsem ještě měla normální boty, jinak by mě stáhla s sebou). Pak jsem i já šla do bruslí a rázem jsem byla nestabilní, jak Eliška. Pak se přihnaly ty školní děti a vyndaly i takové lachtany, o které se člověk může při jízdě opírat, nebo na nich sedět. Eli s Vláďou jednoho ukořistila a hned to byla jiná jízda. I mě osobně se jezdilo líp, když jsem Eli s lachtanem tlačila a měla se tak o co přít 🙂

Vzhledem k tomu, že máme s Vláďou stále nějakou tu dovolenou a Vláďa si ji nemůže vybrat hned ten týden před Vánocemi, rozhodli jsme se udělat si pohodu první prosincový týden. Původně jsme chtěli někam do tepla, ale vidina někalikahodinového cestování s Eli mě děsila. Navíc, upřímně, dovolená s dítětem je pro mě jako jakýkoli jiný den, kdy jsem s Eli – nejsem v práci, ale není to odpočinek. Já vlastně na soušasnou dovolenou měla jen pár požadavků – odpočívat, balit dárky a jít do kina. A to, přiznejme si to, mohu krásně i v Curychu. Takže plán je jednoduchý – máme dovolenou v Curychu a užijeme si s Vláďou ve dvou ty tři dny, které je Eli ve školce :-).

Po pondělí Vláďa prohlásil, že je víc unavený, než po dni v práci. A o tom to je – já si vlastně do práce chodím odpočinout :-). Takže co jsme stihli? Vláďa odvezl ráno Eli do školky, pak studoval nějakou pracovní literaturu (v televizi nic nedávali), já trošku poklízela, stihla jsem si zacvičit svých 20 minut fysio-tréning a v půl jedenácté jsme již vyráželi na výstavu LEGA The Art of the brick. Takhle to vypadá, když se dá právník na umění a používá k tomu LEGO kostičky – úžasné!

Pak byl čas oběda. Na ten jsme vyrazili do naší nejoblíbenější burgrárny v Curychu s příznačným názvem Heidi & Tell. Mají na výběr asi jen tři nebo čtyři burgery, zato to je mňamka.

Následovala cesta do Merrell obchodu s botami, kde si Vláďa chtěl koupit nové boty za ty stávající, které po roce používání jeví známky prošlapanosti a ani o nepromokavosti se již moc mluvit nedá. Výběr byl jasný – chtěl uplně ty samé ve stejné velikosti. Vyzkoušel si je … a už je nezul. Jen z nich utrhl cedulky a staré boty jim tam nechal. Cestou jsme se ještě stavili v mém oblíbeném šnaps obchůdku Fine and more. Přístup k zákazníkovi tady je velmi individuální, takže jsme tam zkejsli asi hodinu. Zato máme v batohu samé dobroty.

Následovalo hračkářství Franz Carl Weber na Bahnhofstrasse. Cíl byl jasný – nekoupit Elišče žádné hračky. Vím, většinou míří lidé do hračkářství právě proto, aby něco svým dětem koupili. Ale Eli toho má již tolik! My jsme šli jen na kukajdu 🙂 A také sehnat puzzle pro kamarády. Když už jsme měli puzzle, chtěl Vláďa hned pryč, ale já chtěla i do dalších pater. A když už jsem já chtěla odejít, tak zase Vláďa, že nám ještě chybí to patro s Legem, kam zase chtěl on.

Následovalo knihkupectví Orell Füssli. Tady jsme si každý hledal, co jsme potřeboval.
A pak už jsme jen přeběhli ulici do Coop supermarketu, kde jsme proběhli domácí potřeby, kde jsme sehnali nové malé talířky, papírnictví, dali si kafe a dort, při výstupu ještě horké kaštany a bretzel (velký slaný preclík) a jeli vyzvednout Elišku. To už bylo pět večer a byli jsme dost uťapaní.

Eli jsme vyzvedli a šli kus pěšky na tramvaj. Ta nám hned jela, popojeli jsme na autobus, z autobusu kus pěšky a byli jsme doma. Na večeři jsme si dali zbytky od předešlých dnů – na nějaké velké vaření stejně nebyl čas(ani chuť). A pak už jen odpočívat (a tedy nějak rychle dostat Eli do postele).

Máme za sebou další rodinou akci. Jak říkáme Eli – „jedeme na výlet“ – a má z toho hned radost. Ať už vlakem, či autem (většinou chce zrovna ten jiný dopravní prostředek, než kterým máme v plánu jet). Nechci jezdit moc daleko za Curych, protože většinou stejně zkysnem na nejbližším hrišti, takže proč kvůli tomu trávit hodiny v autě a platit bůhvíco za vstupné. Tuhle „ZOO“ už mám v hledáčku delší dobu. Zatím nás odrazovalo to, že to je relativně v údolí, takže tam nebude moc svítit sluníčko. Jenže abyste se dostali někam nad inverzi či prostě do kopců, tak musíte jet a jet. No ale vyjeli jsme. V Curychu bylo pod mrakem, frišno, stejně tak u Adliswilu. Vláďa našel správné parkoviště (ono tenhle „park“ je tak velký, že podle toho do které části jdete, je vhodné vybrat to správné parkoviště), rozuměj to blíže zdroji kafe, zaparkovali jsme na skoro prázdném parkovišti (kdo by také v deset ráno chodil do ZOO), zaplatili 10 CHF (!!) za celodenní parkování (jiná volba není) a vyrazili k prvímu výběhu (s losy). A co čert nechtěl – tématicky tu byla „losí houpačka“, tzn. houpačka ve tvaru losa. A jak jsem psala výše – tohle byla taková naše konečná. Eli se odtud nechtěla pohnout. Takže jsme přemlouvali, slibovali, a pak na to šli samozřejmě hrubou silou. Už mi začínala být zima a chtěla jsem se pohnout dál. Viděli jsme zubry a liščí výběh (jj, lišky byly někde shované), zato si Eliška vyzkoušela liščí noru. Pak jsme si udělali obědovou zastávku u hřiště, já si dala kafe, další hriště, Vláďa si dal Pflankuchen, Eli mlíko, a šli jsme na myši, krysi, lesní kočky, vlky, kolem medvědího výběhu, tady Elišku chytnul „rapl“ a půl hodiny řvala a nechtěla se pohnout, a pak už jsme to stočili domů. Jo, ještě jsme viděli koně Převalského a jeleny a laně. Myslím, že sem si ještě můžeme udělat několik výletů – jsou tu minimálně tři pětikilometrové okruhy, takže když nic jiného, je to pěkné na výlety. Cestou jsou i piknikovací místa, kde si člověk může opíct buřta.

Dnes jsme s Eliškou po obědě vyrazily na výlet. Našla jsem, že v Badenu (20 min vlakem z Curychu po proudu řeky Limmat) je Kindermuzeum – „švýcarské muzeum hraček“. A co víc – dnes zrovna mají speciální výstavu parních strojů/hraček. Jejich otvírací doba mi značně ulehčila rozhodování o cestě a její plánování – otevřeno od dvou do pěti. Takže dopoledne jsme tradičně uklízely – prát, sebrat prádlo, a vařily. A po obědě jsme (bez tradičního poobědového šlofíčka) vyrazily. Doufala jsem, že se Eli dostatečně unaví, abychom ji v pohodě zahnali do postele již v osm. Busem na nádraží v Oerlikonu, kafe (já) a wafli (Eli) ve Sturbucks a rychle na vlak, který nám hned jel (jezdí jen jednou za hodinu, tak si musí člověk výlet správně načasovat). Cesta zabrala kolem 20 minut. Eli většinu cesty strávila jezením výše zmíněné wafle. V Badenu to mělo být pěšky z nádraží do muzea kolem 10 minut. Nám to zabralo 1,5 h! Znáte to – vleče se to. Jednak jsme šly pomalu, pak se Eliška sekla, pak jsme šly do knihkupectví, atd.

Takže poté, co jsme ve 14:09 vystoupily z vlaku, jsme v 15:30 byly v muzeu. Do zavíračky v pět něco stihnem. Já chtěla vidět ty parní stroje, ale na stejném patře byly i vláčky a „hřiště“, kam jsme se nějakým „nedopatřením“ dostaly hned na začátku, takže o „zábavu“ bylo postaráno. Eli se od vláčků nemohla odtrhnout. Následně ji zaujala (což o to, mě taky 🙂 ) dřevěná kuličková dráha. Tam jsme si vyhrály pěkně dlouho.

Pak jsme se dostaly na ty parní stroje – malincí panďuláci díky páře pekli, kuli kov, pumpovali vodu, atd. Občas pán přes píšťalu upustil páru, a tak makali pořád do kola. Titěrné, pára a kouř ve vzduchu. Podařilo se mi Eli odvézt o patro výš. Tam jsme viděly historické hračky, panenky, stavebnice, a tak dále. A ještě o patro výš byly různé historické „fyzikální“ hračky, stará škamna … kde si Eli skřípla prst a musely jsme jít chladit. „Naštěstí“, jinak bych ji asi nedokázala odvézt pryč, bylo již za deset pět. Ještě na posledy na vláčky, párkrát pustit kuličku dráhou a jdeme domů. Potkaly jsme tu i další dvě Češky z Curychu, tak jsme jely domů spolu. Uvidíme, jestli se s nimi ještě někdy uvidíme.

Jinak závěr cesty, jako snad pokaždé, tragický. Eli jsem v kočáře v plném vlaku udržela jen díky tomu, že jsem s sebou měla misku fazolí, do kterých se s chutí pustila. Ale po dojezení prohlásila, že chce z kočáru a že bude ťapat. Asi si umíte představit, jak je jedno z velkých curyšských vlakových nádraží v šest hodin večer ve všední den plné. Tak jsem se ji snažila vysvětlit, že alespoň podjedem koleje, vyjedem z nádraží a pak, že bude moct ťapat. Ale při pomyšlení na plný autobus jsem se jí snažila držet v kočáře, zastávka je stejně hned u vlaku. Tak jsem jí slíbila, že bude ťapat až vystoupíme. Řvala jak tur. A řvala a řvala. Autobus hned přijel. A ona řvala a řvala. Bylo to tak nesnesitelné, že jsme hned na další zastávce, asi tak za minutu, která mi připadala nekonečná, vystoupily. Nechtěla jsem, aby ostatní tím řevem trpěly. A vyrazila jsem pěšky připravená ten řev půl hodiny poslouchat. Nemám fakt nic lepšího na práci, než v šest večer ve tmě a zimě jít pěšky domů. Eli se nejprve vztekala, ale pak, asi únavou, přestala. Když už to vypadalo, že snad usne, tak jsem jí z kočáru vyndala a šly jsme. To jsme byly tak na půli cesty domů. No, trvalo nám to 40 minut. Domů jsme dorazily po půl sedmé. Vláďa se už scháněl, kde jsme. Ačkoli byla Eli unavená, tak se celý zbytek večera táhnul a do postele šla klasicky mezi osmou a půl devátou. Příště si asi dopřeju toho šlofíka po obědě, protože já osobně jsem po dnešku pěkně unavená.

Dnešní den se vyvedl. Na to, že ještě nedávno bylo léto, tak dnes byl krásný podzimní den. Ráno jsme se rozdělili. Vláďa s mým tátou vyrazili na výlet do kopců. Bůvodně to měl být Bachtel, ale pak si dali něco těžšího. Já s Eliškou a mámou vyrazily vlakem do Pfäffikonu (SZ) a pěknou procházkou kolem Pfäffikersee jsme došly až na Juckerfarm, což je farma rodiny Jucker http://www.juckerfarm.ch/. V této době tam mají navíc dýňový festival. Dýně kam se podíváte, dýňová polévka, dýňové koblihy (dýňová zrníčka byla nejen v těstě, ale sama kobliha byla plněna dýňovou marmeládou) a dýňový racklett. Eliška si užila výběh pro kozy, kde si je mohla pohladit. Kluci nás tam odpoledne vyzvedli, ochutnali jsme výše uvedené dýňové speciality (nechyběl ani čerstvě vymačkaný mošt, alko i nealko cider a na doma jsem si koupila dýňový olej a ještě jsme vzali dvě dýně na večeři) a procházkou do Aathalu jsme došli zpět k našemu autu. A hurá do Curychu koukat na zápas ragby.

Fotky zde.