by ·1 komentář
Už asi stárnu. Byly doby, kdy Nordic walking (NW) nikdo neznal. Teď nejenže to je IN, ale člověk vidí často i důchodce s NW holemi, kteří rázem vypadají víc cool, než kdyby měli v rukou hole či berle. Stejně tak nákupní tašky na kolečkách. Nevím, jak v Čechách, ale v Curychu s tím chodí nakupovat kde kdo. Nejen důchodci, ale i dobře stavění čtyřicátníci. A typů, barev a materiálů můžete najít spousty.
I já jsem si kdysi říkala, že to bude super, že malou Elišku vezmu do nosítka a s nějakou takovouhle taškou půjdu na nákup. Ale Eli se nosítko moc nezamlouvalo a na nákupy chodil Vláďa. Takže nic.
Teď už Eliška sama chodí, ale kočár s sebou povětšinou také vezmeme. Může si v tom v klidu pospat. Uvažovali jsme samozřejmě i o golfkách, ale nejenže ty lepší typy jsou nehorázně drahé, ale myslím si, že ta malá kolečka by nějaký větší terén nezvládla a že to je spíš jen do města. A na cestu do města nepotřebuji kočár, když si mohu na každém kroku vlézt do tramvaje. Ale začíná mi vrtat hlavou, jak s Eliškou výlet naplánovat, a jaké „zavazadlo“ si vzít, abych to všechno unesla. Jak jistě tušíte, když já se s Eli balím třeba jen na celodenní výlet do ZOO, tak to je krámů. Takže pak ráda vezmu velký bytelný kočár a naložím ho, co se do toho vejde. No jo, ale co když fakt budu chtít jít někam víc do terénu? Máme samozřejmě nosítko (dokonce dvě, jednou opravdové outdoorové a to druhé menší, taková light city verze), ale ani jedno nemá integrovaný batoh. Takže co pak? – na zádech máte 13 kg dítě a kam s batohem? A zde se dostávám zpět k těm taškám/batohům na kolečkách – nebylo by to řešením? Prohledala jsem kde co a povím vám, že mi spadal čelist, když jsem viděla, co všechno se vyrábí. Zatím tedy nechávám otázku otevřenou,ale posuďte sami, co se všechno vyrábí za super kousky!
  • Když už uvažuji spíš o outdoorových taškách, tak to musí mít samozřejmě pořádná kola a musí to být nepromokavé. „Go outdoor“ taška se dá použít i jako batoh a ta kolečka (spíš už takový malý rudlík) se dají použít na převoz kde čeho.
  • Jinou možností by samozřejmě bylo nosítko i s batohem. Pak ale při všech těch věcech, které s sebou tahám, bych se ztrhala.
  • A pak jsou geniální tašky na kolečkách s integrovanou židličkou 😀 (třeba zde, zde nebo zde).
Nějaké rady / zkušenosti / tipy?

by ·1 komentář
(2015) Myslím, že rubriku na tyhle věci ještě nemám. Naše osobní WIKI také moc nefunguje, o blogu běžícím na našem serveru ani nemluvě. No což. Není čas a pořádná motivace. Ale jsou věci, které u nás omíláme pořád dokola a občas se do toho i pustíme. Nebo jen skončíme u zkoušení a nic z toho není. O těch prográmcích a aplikacích, které ale naším sítem úspěšně prošly je tento zápis. Nečekejte nic vyčerpávajícího a zasahujícího do všech oblastí našeho života. Jsou to spíš vychytávky, které nás v poslední době zaujaly (nebo stálice, které používám(e) denně). Aktualizace 2019: Na další oblíbené aplikace a odkazy jsem nám založila speciální stránku.

Mobilní aplikace (Android)

  • Již pár let hledáme šikovnou aplikaci na uchování naší sbírky DVD a BlueRay. Znáte to, stojíte v Bontonlandu, v ruce hromadu DVD a dumáte, jestli to doma máte, či ne. Aplikace v telefonu by byla ideálním řešením. Zatím jsme jich vyzkoušeli několik a dost bezúspěšně. Tedy, zkoušení proběhlo v pohodě, jen ta aplikace nesplňovala všechny naše požadavky. Především se v nich nedaly dohledat naše filmy. Vždy jsme jich několik namátkou zadali a nic. Barcode reader je šikovná věc, ale když vám to napopáté v řadě ohlásí, že tenhle film v databázi nemají a že byste si ho museli naťukat ručně, tak vás to přejde. No, a teď jsem našla jednu online stránku, která k tomuto je také určená. Ano, není to aplikace do telefonu, ale lepší nějaký seznam, než žádný. Ještě pořádně neodzkoušeno: DVDcorral. Btw, ty, co jsem zkusila jsou třeba: My Movies Free, Movie Collection, My Movies. (Aktualizace 2019): nic nám moc dobře nefungovalo, takže to skončilo u sdílené excelovské tabulky.
  • To samé se týká knížek. Zatím jsem začala s Goodreads a nemám moc čas to aktualizovat. Abych si tam ukládala přečtené knihy, tak na to mám excelovou tabulku 😀 Aktualizace: I v roce 2019 stále používám svoji excelovskou tabulku, kde mi to i graficky zobrazí množství přečtených knížek a dlouhodobý průměr.
  • Airbnb – stránky a aplikace na hledání ubytování. Přes Airbnb jsem byla v Aalborgu a Amsterodamu a docela dobrý. Cena ubytování rozhodně nižší než v hotelu a i lokalitu můžete lépe vybírat než jen s hotely.
  • Pinterest – nejprve jsem byla zásadně proti, ale pak jsem „krásy“ této služby objevila. Je to jakási online sbírka vašich „nástěnek“, kam si můžete „špendlit“ různé nápady z internetu. Tak mám nástěnku „jídlo a recepty“, „tvoření s dětmi“, atd. Je to elegantněšjí řešení než si třeba do Wordu ukládat obrázky či odkazy nebo přepisovat recepty.
  • IKEA – jo vím, asi vám to přijde divné, že to sem nepatří a tak. Ale. Máme s Vláďou IKEA kartu, nevím vlastně na co je úplně dobrá, ale sbíráte body, máte slevy, atd. No a protože v IKEA se kupují těžké věci, mimojiné, pro které jezdí Vláďa, tak kartu má on. A několikrát se nám samozřejmě stalo, že já jele s Eli do IKEi a kartu neměla a bylo mi líto ušlých bodů (samozřejmě vám pak chodí nabídky „šité na míru“, atd.). Až jsem si onehdá ve výtahu všimla, že mají aplikaci. Teď mám tu naší kartu v telefonu a je to.
  • BillionGraves – tohle má co do činění s mojí „aktivitou“ s naším rodokmenem. Je to sbírka fotek hrobů a náhrobků. Z těch občas genealogové čerpají důležité informace. A pomocí této aplikace se každý může zapojit. Nainstalovat, spustit GPS, najde vám to hřbitov, na kterém se pravděpodobně nacházíte a pak už jen fotíte náhrobky. Druhým krokem je pak ještě skutečně z té fotky opsat data, aby to bylo vyhledatelné na internetu. Databáze tak sahá, jak název napovídá, k milionům náhrobků.
  • Audioteka. To používám denně. Na klasické čtení nemám čas a přijde mi, že mám často unavené oči a nemám tak chuť číst. Ale s tímhle? Pohoda – sluchátka do uší a poslouchám. Mohu tak „číst“ i na procházce s kočárem, při mytí nádobí či oken, v autě (ne každý čtení v autě může). Dá se říct, že mě tato apliakce vrátila ke čtení. A můžete si jakoukoli (jasně, ne jakoukoli, ale sbírka je ohromná a najdete tam i jazykové učebnice, osobní rozvoj, cizojazyčné, atd.) knížku hned z pohodlí domova sehnat – koupíte si ji během pár minut přes internet, stáhnete a můžete se ponořit do poslechu. Za poslední dva roky jsem odposlouchala několik dlouhých románů či ság a občas to je šok, když vidíte, že kniha má třeba 27 hodin 🙂 To vám pak tříhodonová knížka uteče jak nic.
  • Coursera – Online platforma pro e-learning. Všechny možné (i věhlasné) university zde dávají zadarmo k dispozici spoustu svých online kurzů. A opět není nic jednoduššího, než poslouchat přednášky ze statistiky cestou do práce v tramvaji.
  • MyEnigma, WhatsApp, Messenger (FB), Hangouts (G-talk), Skype – chatovací či volací aplikace. Každý používá něco jiného, tak já musím používat vše :D. Jen s Viber nemám dobrou zkušenost. Aktualizace 2019: Nyní převažuje WhatsApp a občas FB messanger.
  • Dropbox. Osobně mám svá data roztahaná na dvou počítačích, dvou fleškách a jednom externím disku. Do toho máme v práci backup server, máme domácí server, mám dropbox a googledrive. Najít občas poslední verzi daného dokumentu není úplně jednoduché. Dropbox zatím využívám na sdílení fotek a vydeí a pro ukládání menších dokumentů, které vím, že chci mít přístupné odevšaď. A na zálohování disertačky. Kdyby se mi teď ten 220 stránkový dokument ztratil, tak končím.
  • Endomondo – sportovní aplikace, která sleduje vaši sportovní aktivitu. Nejen, že vás doslova sleduje a trekuje vás pomocí GPS, ale můžete tam ručně aktivitu zadat. Třeba plavíní, které si asi trekovat nebudete, nebo opakující se cestu do práce na kole si můžete uložit a pak vždy jen načíst s novým datem.
  • c:geo – geocaching
  • Duolingo – už mě přestalo bavit, ale stále ho v telefonu mám. Online platforma na učení jazyků.
  • ZVV Fahrplan – app pro curyškou MHD
  • MyHeritage.cz – rodokmen
  • eat.ch – platforma pro všechny možné jídlo-donáškové služby ve Švýcarsku. Zatím jsme to využili jen jednou.
  • PhotoChrom – aplikace na time-lap photography – na internetu se to teď jen hemží takovými „fotkami“. V pravidelných intervalech objekt vašeho zájmu vyfotíte a na závěr z toho uděláte video.

Aplikace pro děti

App pro děti. Jasně, že jsme si říkali, že Eli nebude televizní, internetový, atd. závislák. Ale občas je nějaká dětská aplikace na telefonu to nejrychleji fungující řešení vzteku v tramvaji. Tak mám v telefonu:

  • Animal for Kids, což je soubor zvířátek a když se na ně klikne, tak vydají příslušný zvuk.
  • Paint Pro – kreslení.
  • Ale nejoblíbenější je bezesporu LEGO Juniors. Zde se Eli během pár týdnů naučila používat několik základních prvků pro pohyb na mém telefonu (odemknout klávesy, listovat mezi plochy, najít si aplikaci a pustit ji). Jde zde o to, že si z lega postavíte panáčka a auto a pak jedete pro dané trase, sbíráte body a za ty pak dostanete nové kalhoty, tričko, hlavu, díl auta, atd. Postavíte nového panáčka, nové auto, znovu jedete (skoro to samé), a tak pořád dokola do zblbnutí. Strašně se ji to líbí. Aktualizace: A drží ji to i v šesti letech
  • Pro trošku starší (od cca 5 let) Mekorama
  • Piano Kids Music
  • DinoIsland (to hraje pořád dokola)
  • Moonshot – kombinace střílečka raketa a stavba vesmírné lodi, plus jemná motorika pro úklid vesmíru.
  • klasika Had
  • (2019) Z ne moc vyzkoušených mám dále: Star Walk Kids, Shubi, CrazyStones (GO), Happy Glass (to je pro větší), LipaLand, Eveil, Roller Splat

Software

(který často používám)

  • PhotoResampler – jednoduchý program na změnu velikosti fotek. Nejčastěji používám, když chci fotky někomu poslat meilem, nebo dávat sem na blog.
  • Rajče – známe asi vše. Publikace fotek. Ale i možnost vytvořit z nich kalndář nebo pexeso.
  • pspad – freeware text editor. Šikovnější než Notepad a jednodušší než Word.
  • Total Commander – shareware file manager for Windows. Dohání mě k šílenství, když má kolega otevřeno několik oken s různými složkami. Pak stejně nemůže najít tu ze / do které chce kopírovat, vše to zavře a začne odznovu. Netvrdím, že já nemám vždy otevřeno hódně oken najednou, ale jsou to okna s různými prgrami a ne, abych měla pětkrát otevřeného Průzkumníka. V Total Commanderu mám v jednom okně otevřeno klidně pak osm i více destinací pěkně přehledně najednou.
  • TiskProRadost – a jejich Album maker na tvorbu fotoknih jsem si už docela osahala a tuším, co to dokáže a jak to funguje. I sběrné místo mají kousek od nás, takže zatím jim jsem věrná, ačkoli se objevují cenové slevy na jiné značky. Tady si prostě v průběhu roků držím stejný design a již mám uložené šablony. Nevím, co by se muselo stát, abych od nich odešla. Aktualizace 2019: přešla jsem na HappyFoto.cz a jejich foto designer.
  • Zotero – is a free, easy-to-use tool to help you collect, organize, cite, and share your research sources. Pro ty, kdo angličinu nezvládají – je to citační manažer. Nechápu, jak jakýkoli vysokoškolák může existovat bez nějakého citačního manažeru. Uznávám, při psaní bakalářky, kdy jsem měla dohormady 30 citací, se to dalo ještě uhlídat a vše dělat ručně, ale magisterská práce jich měla hnedle mnohem víc, nemluvě o tom, že nechápu, jak tihle lidé potom tvoří citaci pro různé články. Dobře, když člověk studuje humanitní obor, tak to ještě pochopím, ale na technické škole? ČVUT měla před tím smlouvu s RefWorks, což jsem používala snad osm let. Teď už neche ČVUT skákat, jak RefWorks píská a prostě s nimi přerušili smlouvu. No jo, to se lehce řekne a udělá, ale uživatelé se musí připravit, že přijdou o celou svoji citační databázi, pokud si ji včas nepřesunou jinam. Musím říct, že mě se naštěstí přesun mých 700 citací podařil v pohodě. Jen jsem musela předělat „tagy“ v celé své disertařce (seznam literatury mi v disertačce zabírá 16 stránek).
  • Movie Maker Microsoft Essentials – jednoduchý program na tvorbu domácího videa. Platí i pro rok 2019.
  • pdf merge – online slučování pdf dokumentů
  • InkScape – Inkscape is a professional vector graphics editor for Windows, Mac OS X and Linux. It’s free and open source. Říkám tomu „chytřejší kreslení“, i když to je ještě mnohem víc.

by ·Žádné komentáře
Jo, jo, kde jen je to předsevzetí, že vám zde sepíši shrnutí každého měsíce!? Je půlka října a já koukám, že článek za srpen je stále mezi rozepsanými. No což, tak jen trošku rozvedu těch mých pár poznámek a vrhneme se dál.
Tak srpen byl ve výsledku pěkně narvaný událostmi. Na konci července jsme se vrátili po čtyřech týdnech z Čech. My s Eli tam byly celou dobu, Vláďa přijel na poslední týden a jeli jsme spolu s Vláďovými rodiči na týden do Třeboně. Ubytování v Apartmánech Nový Svět bylo fajn, hlavně jsme měli luxus vlastní kuchyně, což je pro Eli dobré. Ale i tak jsme jedli často venku. Eli si ryby užívala dokud nedostala porci, kde i přes trojitou kontrolu našla několik kostí. Naštěstí je již ve svých dvou letech schopná to nejen oznámit, ale dané sousto i vyplivnout (Vedlejší efekt byl, že pak ještě několik týdnů, kdykoli v soustu narazila na něco „jiného“, to plivala se slovy „kost!“). Pak již dala přednost stejku. Jeden den jsme strávili u rybníka Svět, bylo šílené vedro. My s Vláďou jsme si zašli na masáž a na floating (38 stupňů horká „voda“, 200 kg vody + 250 kg soli, prostě jako v Mrtvém moři). Také jsme si v Českých Budějovicích půjčili tandem a udělali si 50 km výlet přes Křemži, kde zrovna byl Honza Š, který nás přivítal maminčiným domácím borůvkovým koláčem.
V Curychu pak za námi na týden dorazila Kačka se Zbyňkem. S nimi jsme podnikli výlet (lezení) na Partnunsee, foto zde http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Lezeni_Partnunsee/, a já s Eli jsme s nimi byly v Curychu na tradiční obhlídce toho nejzajímavějšího (z mého pohledu). Kačku, architektku, pak zajímaly i věci, které dosavaď nikoho z mých kamarádů nezajímaly 😀 Týkalo se to samozřejmě staveb a netýkalo se to jen Curychu, ale udělali si výlety všude možně po Švýcarsku.
Další z milých návštěv byl Pepa, který přijel vlakem i s kolem. Nezdržel se dlouho, ale i tak to bylo fajn. Na kole pak zamířil do Mnichova.
Konečně jsem si prožila můj dárek z Vánoc – létání. Ale nikoli venku, nýbrž ve vzdušném tunelu. A bylo to parádní!
Stejně jak v Praze, tak v Curychu bylo slušné vedro. A tak jsme s Eli vyrazily na koupaliště, které máme 4 minuty od baráku a kde jsem za celý náš švýcarský pobyt ještě nebyli. Mají to fajn. Je tu velký plavací bazén, menší bazén pro různé cachtání a pak úplně malý (rozuměj mělký) bazén pro prcky, kde je vody maximálně nad kolena. Eliška zprvu do vody vůbec nechtěla, ale pak se se to zlomilo a užívala si. Mají zde i prolézačky usazené v pískovišti. To se u ní se zájmem nesetkalo, páč ji strašně vadil ten písek na bosých nohou.
Po parných dnech následovalo sychravé a prostě i jinak hnusné počasí. A tak jsme vyrazili na jiný druh koupáku – do spa v Zurzachu, což je tak 40 minut jízdy od Curychu. Mají tady kde co – velký bazén, malý bazén pro děti, vířivky, restauraci, apod. Nejvíc mě zaujala jeskyně se slanou vodou, něco jako ten floating v Třeboni, jen to nebyl malinký bazén pro dva, ale ohromná potemnělá jeskyně s vodou. A díkybohu to nebylo tak vařicí jako v Třeboni. A kromě toho to bylo v rámci vstupného do komplexu :).
No a na konci srpna jsme zase vyrazili do Prahy. Hlavně kvůli tomu, abych měla trošku víc času na psaní disertačky a také se to lépe konzultuje tváří v tvář školiteli, než jen přes e-maily. Vláďa si v té době udělal lezeckou dovolenou s Honzou (na to mě neužije), o které jste se mohli již dříve na tomto blogu dočíst. Po třech týdnech si nás Vláďa zase vyzvedl a jeli jsme domů. Věděli jste, že letenka pro dvouleté dítě už stojí to, co pro dospěláka?! To byl také důvod, proč jsem Vláďu ukecala, aby nás vzal autem.

by ·Žádné komentáře
19.9.2015 Praha
Poté, co si pro nás Vláďa přijel do Prahy po své „pánské jízdě„, jsme měli perný víkendový program. Je polovina září a jak to tak vypadá, tak se všechny možné akce organizují přesně v tomto víkendu. No bude to fuška to vše stihnout! Ale na hektické pobyty v Praze jsme již zvyklí 🙂
  • 7:00 Eliška nás svým kokrháním budí (její oblíbené). Dáváme malou snídani připravujeme si věci na celý den, plánujeme.
  • 8:30 Začínáme snídaní na Farmářských trzích v Dejvicíh (já, Eli, Vláďa a jeho táta). Máme tu sraz s mými rodiči, abychom se s nimi mohli před odjezdem zpět do Curychu ještě rozloučit. Hodinka uteče jak nic. Stihla jsem si dát nějakou sláďuru a burčák. Rodiče pokračují na jídelní OhradaFest, my na Pražský Hrad.
  • 9:55 Máme sraz s kamarády před Jízdárnou, kde je výstava českých krajinářů Má Vlast. Máme čas, tak jdeme oblédnout „výstavu“ Klasa a Regionální potraviny na terase Jízdárny Pražského Hradu. Těch dobrot, co tu je. Po výstavě sem ještě zajdem!
  • 10:05 Všichni se scházíme a jdeme na výstavu. Máme štěstí, zrovna dnes je vstupné za polovic. Výstava je ohromná! Krajinářské obrazy od cca od poloviny 19. století (některé obrazy byly skoro 200 let staré!, jestli jsem dobře počítala) zabíraly tři patra. Jen v přízemí jsme strávili hodinu. Potěšilo mě, že si ze školních lavic některá jména malířů a básníků (úryvky básní výstavu doprovázely) pamatuji. Další dvě patra už jsme trochu ošidili
  • 11:20 Končíme výstavu. Přesouváme se na vinobraní do zahrad PH (potkáváme se s Vláďovým tátou). A to musím říct, bylo zklamání. Chtěli jsme původně jet na vinobraní do Mělníka, ale z časových důvodů jsme zvolili toto. Burčák tu měli jen od jednoho dodavatele a ten … no už jsem pila lepší. A co jsem pak kde četla, tak došel v půlce odpoledne 😀 Jídelní stánky vypadaly pěkně, ale tvořily se u nich dlouhé fronty. Takže co ve mě nechalo nejlepší dojem je čerstvě vylisovaní šťáva z hroznů (měli tu na to dřevěný ruční lis) a jablečno-celerová šťáva.
  • 14:15 Loučíme se a vydáváme se pěšky domů (šetříme za lístky 🙂 ) Bereme to přes Hládko, kde je teď pěkný park (na místě, kde byla hlavní stavební jáma při ražení tunelu Blanka).
  • 15:00 Dáváme doma malou svačinu, bereme auto a Elišku a jedeme na Zažít Ořechovku jinak, kterou organizuje bratrancova žena a její Oříšek. Na Macharově náměstí jsou připravené aktivity pro děti a informační stánky jazykovek a jiných kurzů pro děti. Po dlouhé době si to takhle ve třech venku užívám. V Curychu se takovýchto „sousedských“ akcí moc nezúčastníme, nejen kvůli jazykové bariéře, ale i z časových důvodů.
  • 16:45 jedeme domů, kde necháváme Elišku a miříme autem na Smíchov. Ještě nás čeká oslava 70. narozenin a večerní kino.
  • 17:15 Parkujeme, kupujeme lístky do kina a míříme na oslavu.
  • 18:00 Předáváme dárek a jsme odměněni výborným grilovaným masem a dortem (ten není grilovaný). Pomalu se loučíme a míříme do kina.
  • 20:00 Po dlouhé době zase v kině 🙂 Vláďa se nechal ukecat na Meryl Streep – Nikdy není pozdě. Bylo to trošku jiné, než jsem čekala, ale i tak se mi to líbilo.
  • 22:30 Konečně doma!
  • Co jsme nestihli – vinobraní v Mělníku, bouldercup ve Slaným
V neděli si Vláďa užívá nákupy 🙂 – jen v Globusu na Zličíně mají ty pravé koláčky! Takové holt ve Švýcarsku neseženete. No a já trávím celý den na kurzu první pomoci, speciálně cilený na maminky. Bylo fajn zase vše slyšet (už jsem jeden kurz, o větším rozsahu, tak před 10 lety absolvovala), ale zjistila jsem, že bych potřebovala i kurz o obyčejném „ošetřování“ – jak správně očistit ránu, jak o to pečovat (hrozím se, až se Eli jednou sedře třeba na kole), jak zvládat různé nemoci, atd.
V 17:10 mě Vláďův taťka vyzvedl, doma jsem dobalila drobnosti a vydali jsme se na dlouho cestu zpět do Curychu. Překvapilo nás několik ucpaných úseků na dálnicích, ale i tak jsme po jedné ráno přijeli domů. Ranní vstávání do prace nebylo nic moc. A to jsem hned odpoledne měla na plánu další lekci s fazioterapeutem. Což bývá náročné, žádné odpočinkové masáže. Abych neměla tréninky pořád tak stereotypní, doporučil mi Tabata, což je typ intervalového tréninku, kdy se opakují 4 minutové úseky. Každá čtyřminutovka se skládá z 8 sérií: 20 s aktivity, 10 s pauza. Takhle to pěkně rychle odcejpá a člověk je pořád v pohybu. Na youtube se dají najít 4 miutové (i delší) skladby, kdy vám jede akční hudba i to odpočítávání, takže nemusíte pořád zapínat a vypínat timer.

by ·1 komentář
Eli nejí poslední dobou (pár měsíců) ovoce, se zeleninou to je o něco lepší, ale například osmahlou cuketu nesní. Tak se zkouším vydat směrem „zelenina nesmí být v jídle vidět“. A na to je tento převážně zeleninový pokrm výborný. A Eli dokonce chutnal! A co víc – Vláďovi také 🙂 Čerpala jsem z knížky Jarmily Mandžukové: Výživa dětí chutně, pestře, moderně. Přijde mi, že obecně dává všude sůl, což buď nedám, nebo dám jen trochu (když nepočítám moc s tím, že to Eli bude jíst a chci, aby to alespoň Vláďovi chutnalo; já sním vše)-
Ingredience:
500 g cukety (já použila skoro kilo), 100 g trvdého sýra, 100 g šunky, 3 vejce, 3 lžíce oleje, 1 cibule (neměli jsme, tak jsem dala mrkev), 3 stroužky česneku (na loupání česneku nemám čas, používám sušený), asi 5 lžic mouky, 1 prášek do pečiva, směs koření do mletého masa, sůl, tuk na vymazání a strouhanku na vysypání pekáčku.
Postup:
Omytou, případně oloupanou cuketu spolu s tvrdým sýrem nahrubo nastrouháme a přidáme nudličky šunky. Vmícháme vejce, olej, jemně nakrájenou cibuli, prolisovaný česnek a zahustíme moukou smíchanou s práškem do pečiva. Dochutíme kořením a osolíme. Hmotu rozetřeme do pekáče. Vložíme do předehřáté trouby a pečeme do růžova.

by ·Žádné komentáře
Už se blíží polovina května a koukám, že článek za duben je stále jen v „rozepsaných“. Tak honem něco dopsat, ať se mohu soustředit na další měsíc :).
S Eli jsme zašli do velkého bazénu. Nejvíc se jí líbí sedět na schůdcích, kopat nohama a koukat na děti, jak si ve vodě hrají. Kruhu ani křidýlkám zatím moc nedůvěřuje.
Po ziměj jsme konečně zavítaly na delší dobu do ZOO. Takový nával jsem tam ve čtvrtek nečekala. Možná to bylo tím, že vedlejší kanton už měl prázdniny, tak tam byl kočárek na kočárku. Eli naťapala snad čtyři kilometry. Opět různá zvířata vnímá jinak než třeba na podzim. Opět vedla morčata a pak obrovská dinosauří vejce (umělá), do kterých děti hrozně rády lezou (i když jsou podně plné hnusné vody a bahna).
Vláďa byl na pár lezeckých výletech s Honzou. Někdy se museli přibližovat ke stěně na sněžnicích, protože tak vysoko, kam lezli, stále ležel a ještě dlouho ležet bude,sníh.
Eli se nám po druhé v životě jednu noc ukázkově zbl… Chudinka. Nejprve jsem si myslela, že z jídla – vůbec nekouše hrášek, prostě ho rovnou polyká. U mraženého hrášku to ještě jde, protože je po uvaření měkký, ale s čerstvým hráškem to takhle praktikovat nejde. Do toho se pak asi přejedla květákového mozečku, takže jsme noc zčásti probděli, hlavně jsme pak následující neděli strávili praním – vyprat čtyři sady povlečení a dek, to zabere čas. A Eli pak půl dne prospala. Nakonec to asi byla nějaká viroza přitažená ze školky – bojovala s tím celý týden. Teploty naštěstí moc ne, ale nejedla, byla unavená a tak. A to nás další týden, na konci dubna, čekala dovolená v Itálii – první společná dovolená. Loni jsme měli jet na to stejné místo (Finale Ligure), ale protože byla Eli nemocná, tak jsme nejeli. Tentokrát se z toho stihla dostat. Ale pak to chytil Vláďa, takže zase jsme nevěděli, jestli jedem či ne, ale v sobotu, den odjezdu, bylo Vláďovi dobře, tak jsme vyjeli.
Eli začala od dubna chodit do jeslí tři celé dny v týdnu (místo pouhých půldní). Kromě toho, že ušetříme docela dost peněz (celý den je výrazně levnější než dva půldny) a mě odpadá problém neustálého vaření a vymýšlení obědových menu, tak máme i čas na nějaké delší pobyty venku. S půl dny jsme byly trochu omezené.
Itálie – Finale Ligure
– v samostatném článku se můžete dočíst, jak jsme si užili naši první rodinnou dovolenou.

by ·1 komentář
Jak zmiňuji později (jinými slovy v následujícím článku) – již loni byl tento výlet naplánován. Tehdy hlavně jako cyklo – Vláďa se chystal s kamrády na pořádný offroad a my s Eli bychom si užívaly pláže. Sešlo z toho. Letos jsme to pojali lezecky. Ano, ano – tato oblast je ráj pro cyklisty (hlavně tedy, jestli jsem to dobře pochopila, pro downhilové … je to tu samy strašný kopec), lezce a plážové povaleče.
Pětihodinovou cestu jsme všichni přečkali v pohodě. Naštěstí jsme neuvázli v žádných zácpách. Při dojezdu k našemu ubytování jsem si tedy prožila jeden z těch horších zážitků svého života. Nevím, jak moc znáte italské minipříjezdové cesty k barákům posazeným vysoko v kopci mezi olivovníky a citrusovníky. Tak, kam Vláďa odpočil z hlavní silnice, bych se neodvážila škrábat ani pěšky! Úzké to bylo tak akorát na auto, ale tak prudké, že jsem stále nemohla uvěřit, že se do toho opravdu pouští. Zatáčky musel projíždět na víckrát (nacouvat si), protože se to naráz vytočit nedalo. „Nejlepší“ na tom bylo, že asi po třech zatáčkách zjistil, že jsme asi odpočili o jednu dřív. Otočit se ale nešlo! Takže začalo couvání, během kterého nemáte moc prostor na nějaké chyby – z jedné strany kamenná zídka, z druhé strany pletivo a pod ním pár metrů dole něčí zahrada. S Eli jsme Vláďovo couvání sledovaly z povzdálí (jendak pro to, aby měl lehčí auto, jendak jsem v tu dobu opravdu nechtěla být v autě). Nakonec to sjel, ale ve mě byla malá dušička.
Další cesta , kterou jsme vzali, byla již správná. O něco lepší, než ta původní, ale i tak to bylo uzoučké a šíleně prudké. Ke konci týdne ale už Vláďa zvládal projet všechny zatáčky bez couvání. Stejně jsem z toho ale nikdy neměla dobrý pocit. Ani jako chodec. Myslíte si, že někdo, kdo se plně soustředí na to, udržet se na silnici, ještě má čas koukat, kde jsou nějací chodci?
Ale k vlastnímu pobytu – byli jsme ubytovaní v apartmánu, kde byla kuchyň s jídelnou, dvě ložnice (v té druhé byli Kevin s Domi) a koupelna se záchodem. Pan majitel měl ještě asi pět podobných (vypadalo to na ohromné rodinné sídlo přestavěné do několika samostatných jednotek vhodných k pronajímání). Kromě toho pěstoval na terasách pod a nad barákem olivy, citróny a pomeranče.
Počasí moc nevyšlo. V neděli se Vláďovi vrátily žaludeční problémy, které chytnul od Elišky, takže strávil den v posteli. My jsme se s Eli vypravily na pláž. Ale byla zima. To koneckonců byla skoro celou dobu. Dva dny pak bylo hezky a v pátek zase už hůř a k tomu šíleně foukalo.
V pondělí jsme se v šíleném lijáku vypravili do Janova.
V úterý jsme si prošli Finale a ve středu konečně vyrazili na stěnu. Průvodce asi napsal někdo bezdětný, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohl k tomu místu, kam jsme vyrazili napsat, že to je vhodné i pro rodiny s dětmi. Ale zvládli jsme to. Já jsem tak již potřetí zkonstatovala (po patřičném praktickém testu), že lezení venku není pro mě (moc obtížné oproti tomu, co lezu uvnitř na stěně). Takže to bylo asi (snad) mé poslední venkovní lezení. Vláďa pak byl lízt s Domi a Kevinem i druhý den, kdy jsme my s Eli byly na pláži a promenádě. A pátek opět procházka podél moře.
Nakonec jsem se docela těšila zpět do práce. Přeci jenom, v práci si mohu v klidu zajít na oběd a vypít si kafe … o dovolené s Eliškou ne 😀
Fotky jsou na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Finale_Ligure_-_dovolena
O jméno a heslo si musíte zažádat.

by ·1 komentář
(19.4.2015)
Tento článek jsem začala psát již v listopadu 2013, takže myslím, že je nejvyšší čas ho publikovat, nebo nadobro zapadne v propadlišti dějin.
Než se vám narodí první prcek, tak vám vaše okolí nanamlouvá tisíc a jednu věc, kterou musíte mít. A pak poznáte, že byste si v pohodě vystačili s polovinou a naopak dalších se vám nedostává a scháníte na poslední chvíli.
Co jsme pořídili a bylo zbytečné či nepoužitelné (Obdobný článek jsem našla zde)
  • manikurní sada pro děti – nechápu, jak s těmi tupými nůžkami někdo něco ostřihá. Vláďa na to vždy vezme své pořádné ostré nůžky a to je pak jiná.
Co se zatím neosvědčilo (Elišce je touto dobou již rok)
  • Speciální koš na jednorázové plínky. Minimálně do čtvrtého měsíce (nebo spíš po dobu výhradního kojení) to obecně moc nesmrdí, takže používáme normální koš a igelitové ppytlíky, a drahou náplň do speciálního koše si šetříme na později. Kromě toho jsme ale mezitím přešli na kombinaci látkových plín a jednorázových, takže ono těch jednorázových na vyhazování a skladování stejně moc není. O co že se to jedná?: Sangenic tommee tippee
  • držák na láhev či kelímek na kočár
    http://www.babyjoe.ch/Kinderwagen-Zubehoer/Zubehoer/BABY-JOGGER-Getraenkehalter.html
    Idea dobrá, provedení nic moc. Připevnění pomocí dvou šroubků – už to mě mělo varovat – nejlepší by bylo pro příště sucháč nebo rychloupínák. Prát se se šroubovákem nemá cenu. Jsou u toho sice dvě velikosti šroubků, ale jedny byly krátké, druhé dlouhé, takže jsem to musela různě podkládat gumou. Nějakým záhadným způsobem nám někdy vypadla půlka vnitří výstelky, takže to pak o něco hůře na tyči sedělo a klinkalo se to. Nejde to přimontovat na tyč s oválným průžezem. Po čase nám odpadla krytka té díry na šroubek. Takže pak jsem to vzala a vyhodila.
Co se naopak osvědčilo
  • mp3 se zvuky moře a vysavače – to fungovalo (tak první dva měsíce) jako naprosto úžasné uspávadlo.
  • Chrastíko s gumovými konci (od půlky třetího měsíce, kdy již ho dokázala vzít do ruky) zabavilo Elišku na dlouhé minuty.
  • Šustící knížka (platí to samé, co pro chrastítko)
  • Termoska – Trmoska Primus se šroubovatelným uzývěrem. Máme 0,75 a 1 l. http://www.hudy.cz/lahve_termosky/primus-c-and-h-vacuum-bottle-0-75-l-natural-colour,28100-natural.html. Měli (a máme) jsme to jak na vařící vodu (na ohřívání jídla), tak s vodou „telesné teploty“ rovnou na pití a na mléko. Voda v tom vydrží celý den pomalu o stejné teplotě, jakou jste do toho nalili.
  • Vanička – chápu, že spousta lidí je zastáncem koupacích kyblíků, ale ve vaničce mi to přišlo pohodlnějěí. Ano, spotřebav vody je větší a v 8 měsících už je malá (na ležení), takže je to spíš na to v ní sedět, ale přijde mi to zkrátka pohodlnější, než kyblík (nebo velká vana, kterou teď už ale také ke koupání občas použáváme). V necelých 2 letech ale stále používáme tu samou. Sedí v tom, hraje si s kyblíkem a konvičkou, případně kreslí kolem sebe speciálními pastelkami do koupelny.
  • Dudlíky značky bibi. http://www.bibi.ch/de/schweiz/produkte/beruhigen/bibi-nuggisortiment.html (švýcarská kvalita)
  • Pěnová hrací podložka „bumper playmat yello bear“. http://www.smallsmallworld.com/estore/asobang-18-yellow-bear-p-553.html. Měkká, omyvatelná podložka s motivy zvířátek a abecedy. Od narození po nevímkdy. Máme docela velkou velikost, takže j to v pokojíku dominantní „hračka“. Hlavně to také dobře izoluje od země.
  • Trojúhelníkové voskovky. Mám je pořád s sebou s kouskem papíru. Kreslení Eli baví.
  • Knížky všeho druhu.
  • Držák na „coffee to go“ od Tschibo http://www.preis.de/news/2015/03/alles-rund-ums-fahrrad-die-tchibo-themenwelt-kw-11/. Na rychloupínák. Drží dobře. A za tu cenu, pohoda.
  • Od té doby, co dokáže sama sedět používáme sem tam i náš Chariot CX1 (vozík za kolo, https://www.stromvelo.ch/order.php?src=Chariot). Cyklovýletů jsme s tím zas až tolik nepodnikli. A když už jedem, tak jezdíme hlavně po obědě, kdy má Eli svojí spací dobu, takže se nenudí a já nemám výčitky svědomí, že děláme něco, pro ni tak nudného. Ale ještě lepší než na kolo to je na brusle! Samozřejmě ne s ojí, ale s „jogging setem“, neboli to přestavíme na trojkolku. Do teď jsem na bruslích nejezdila, ale s tímhle to jde samo – pomáhá mi to držet balanc a brzdí to za mě. Takže ani jako začátečník jsme neměla problém ujet 20 km. Bez kočáru ale nedám na bruslích ani ránu. Nemám balanc.
po roce věku
  • Nepromokavé (pogumované) kalhoty s laclem a bunda s kapucí + holínky (pro děti) a nepromokavou bundu, kalhoty a goretexové boty (případně botky s kožíškem) pro rodiče – děti chtějí být venku za každého počasí, a jak se říká „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“. Není nad to si v pětistupňové kose kecnout na zadek a ráchat se v louži, že?
  • Kachnička, kyblík a konvička do vany. Není nic lepšího než když si prcek hraje půl hodiny ve vaně a vy si u toho v klidu můžete zkouknout Facebook nebo přečíst v klidu kus knížky :D.
  • Speciální pastelka „na vodu“ a speciální papír – touto tužkou nic neumažete a zábava to je na dlouhé minuty. Přebarvíte papír „barvou“ a objeví se vám obrázek. Máme i cestovní verzi – dva archy A4 s deskami s krtečkem. Na delší cestu tramvají či autem super.
po roce a půl
  • Autíčko. Vejde se všude a hrát si s ním vydrž.
  • Duplo

by ·Žádné komentáře
Na Velikonoce jsme letos zůstalii ve Švýcarsku. Ono je vždy velký provoz na silnicíhc a nervovat se někde na dálnici sedm hodin do a z Čech se nám s Eli moc nechtělo. Člověk je pak po takové dovolené spíš unavenější než odpočatý.
A tak jsme to letos pojali odpočinkově.
Na Velikonocce dorazili Vláďovi rodiče. Vláďova mamka tedy dorazila již týden před tím, aby tu Vláďovi pomáhala zatímco já jsem byla v Dánsku. Využili jsme tedy toho, že jsme mohli vyrazit s Vláďou někam sami bez Elišky. Ve čtvrtek jsme tak vyrazili do kina (poprvé za tu dobu, co jsem ve Švýcarsku). Zjistila jsem, že máme jedno minikino (dva sály) 10 minut pěšky od mé práce. Také je trošku náročné najít film v originálním (anglickém) znění a ne s německým dabinkem (takových filmů tu kupodivu je většina!). K tomu do toho byli i francouzské a německé titulky. Byli jme na The Imitation game. Naprosto super.
V pátek večer k nám zašli na večeři Domi s Kevinem. Měli jsme chili con carne a Domi přinesla výborný dort s malinovou pěnou. Dlouho jsme je neviděli a navíc jsme potřebovali naplánovat naší další společnou dovolenou do Italíe (na poslední chvíli to Itálie vyhrála před Francií, převázně kvůli dojezdové vzdálenosti).
V sobotu jsme potom vyrazili do Vevey do Alimentaria (Food muzeum, Muzeum jídla), které sídlí v budově, kde bylo první hlavní sídlo Nestlé. K tomu jsme si dali i obídek (čočkový krém s kurkumovou pěnou a salát). A pak jsme byli úplně uťapaní. Tím, že se o stravoání relativně dost zajímáme, tak tam toho pro nás moc nového nebylo. No a na závěr jsme si došli do cukrárny na pořádný francouzský zákusek (Vevey je ve francouzské části Švýcarska) a jeli jsme domů (jak tušíte, toto byl opět jen „soukromý“ výlet mě a Vládi).
No a v pondělí jsme s Vláďou a Vláďovým tátou zašli do Termalbad v Curychu. Tomu říkám velikonoční pohoda.
Jinak Eliška se nám krásně „rozpovídala“ – začíná úspěšně opakovat slova, která slyší. Také si prozpěvuje a můžete v tom opravdu slyšet nápěvy různých písniček (samozřejmě my poznáme jen ty české). Váží již 11,9 kg.

by ·1 komentář
23.-27.3.2015
Následující povídání bude možná bez ladu a skladu, ale je toho tolik, co říct, a tak málo času to napsat. Nemohu to prostě číst několikrát po za sebou a kontrolovat pravopis a obsah. Musíte se tím nějak prokousat.
Tak mám za sebou další ‚pracovní/studijní‘ cestu do zahraničí. Tentokrát to nebyla konference, ale týdenní kurz v dánském Aalborgu (ano, tam někde daleko na severu Jutského poloostrova). A proč tady? Sídlí zde společnost AnyBody, jejichž software se používá k modelování svalově-kosterních modelů nejen člověka. A některé aplikace jsou fakt úžasné. Kromě firmy tu je samozřejmě i výzkumná skupina na Aalborgské universitě (AAU), jejíž vedoucí profesor daný software vymyslel a později založil i firmu.
Asi bych začala nejprve popisem kurzu, vzhledem k tomu, že to koneckonců byla hlavní náplň mého pobytu tady. Vyvíjí se jim to fakt dobře. Jen to umět použít. Já se obvykle zaseknu na základních „příkazech“. Holt to chce strávit trošku víc času čtením manuálů a ukázkových příkladů, což je prostě časově náročné. Bylo zajímavé sledovat z jakých koutů světa účastníci přijeli/přiletěli a jaký je jejich výzkumný cíl. Z největší dálky přiletěl Američan, pak tu byli Němci, Španěl, Italové, další tři lidi ze Švýcarska (z toho dva z ETH z biomechaniky), jeden Londýňan, který právě začal Ph.D. Ve Švédsku a za manželku má Finku, atd. Z projektů tu byly modely páteře, nohy (dětská nemocnice Basel), sprinterský start (Švédsko), muzikologie (tedy jak se pohybuje dirigent a hudebníci), skok žáby, nebo třeba interakce robota a člověka. Opravdu zajímavé. A pak už jela jedna přednáška s příklady a cvičeními za druhou. To trvalo od devíti do čtyř, s hodinovou přestávkou na oběd, ke které jsme mohli využít místní kantýnu či nedalekou pizzerii. Nechyběly samozřejmě kávičkové pauzy s naprosto příšernou kávou (na tom jsme se tady obecně shodli všichni. Navíc první den nebylo k dispozici ani mléko… a když pak jo, tak odtučněné), houstičkami, a odpoledne dortíky. Takže já pak objevila studenou Starbucks kávu v menze. Jen cenově pro orientaci: kurz CHF:DKK je 1:6 (přibližně, tzn. za 1 frank dostanu 6 dánských korun) a DKK:Kč je přibližně 1:3,4 (jednu dánskou korunu dostanete za 3,4 Kč). Pizza přes oběd vyšla na 40 DKK, sendvič na cca 25 DKK, výborný hamburger (bez hranolek a salátu, jen samotný, ale fáákt dobrý), který jsem si hladová (a trošku ztracená) dala hned můj první den v centru Aalborgu v příjemné zapadlé restauraci, 130 DKK. A ve čtvrtek jsme měli společnou večeři v centru; systém „sněz co můžeš“, i když oni tomu kulantně říkají „büfé“ 😀 A to bylo super – „mořské plody a tapas“. Za 190 DKK. Člověk se něco nachodil, protože na talíř se vám vešly tak tři ty malé talířky s tapas. Co by se dalo označit za opravdu místní a odpovídající sezóně byl rybí salát s krevetkami a potom, jak to pojmenovat, kaviárová pomazánka s toustíkem. Nechyběly miniburgery, sushi, česnekové krevety, krevety v těstíčku se sladkokyselou omáčkou, kalamáry, roastbeef, a deserty (čokoládová, oni tomu říkali muffin, bábovička s vláčnou čokoládou uprostřed, byla naprosto boží). … To jsem trochu odbočila, že? No ale k vlastnímu kurzu to bylo vlastně vše. Teď máme ještě 14 dní na to udělat závěrečný příklad a poté dostaneme certifikát o účasti. (Aktualizace – příklad jsem už udělala. Strávila jsem nad ním dva dny, padla při tom jedna čokoláda, několik medových sušenek z Amsterodamu, dvě malá Toblerone, hrst lentilek a několik kafí, ale také jsem se něco naučila).
Aalborg jako takový mě nějak výrazně nenadchl. Někdo říkal, že to je pěkné město. No nevím. Rozhodně je zajímavé sledovat, jak moc se místní architektura a rozložení města liší od našeho středoevropského (mohu říct, že Praha a Curych jsou prostě podobné, ale tady to je něco úplně jiného). Nic není vyšší než dvě patra (ano, jedna výjimka tu byla, kde nic tu nic, uprostřed polí asi 15 patrový barák, fakt je nechápu). Na jedné straně silnice máte rodinné domky, na druhé straně novostavby, krychle, hodně oken, hodně balkonů. V centru domečky s barevnou fasádou nebo z červených cihel, s ostrými střechami. To mi přijde klasické. Troufnu si tvrdit, že podobné se najdou třeba ve Skotsku. Jinak je všechno přizpůsobeno cyklistům. Proto je všechno tak daleko od sebe. Ulice jsou hodně široké, protože uprostřed vám vede silnice, po stranách pak pruhy pro cyklisty a nakonec chodníky. Tam, kde jsem chodila já pak moc chodníků nebylo, takže jsem neustále musela dávat pozor na cyklisty, kteří si to na těch svých plečkách, bez helem samozřejmě, upalovali slušnou rychlostí.
Já byla ubytovaná v jedné z novostaveb. Abych ušetřila, našla jsem si ubytování přes aribnb, což funguje tak, že někdo pronajímá volný pokoj u sebe doma. Výhoda je, že to je nesrovnatelně levnější, většinou můžete využít i kuchyň, dozvědět se informace o místě přímo od místňáků, atd. Nevýhoda je, že nikdy nevíte, ke komu jdete. Ale obrázek si můžete udělat podle reakcí minulých hostů na internetu. Já jsem nemohla najít žádný hotel v blízkosti university. Pak jsem našla Matěje (Čech studující na místní universitě) a jeho polskou přítelkyni. Lokalita fajn, asi 15 minut pěšky na přednášky (a člověk ušetří za autobus, který vyjde obdobně draho jako v Curychu). Musí se nechat, že tak malý byt jsem ještě neviděla. Komplex, ve kterém bydlí, se dá nejlépe vystihnout jako „studentské bydlení“. Já tedy měla k dispozici jejich pokoj a oni během mého pobytu spali v obýváku. Ten byl spolu s jídelnou a kuchyní v jednom pokoji velkém asi tak 5×3 m, pak tu byla docela prostorná koupelna se záchodem a ložnice, asi tak 2.2×2.2 m (takže když jsem si na zemi otevřela kufr, už tam nebylo žádné další místo; postel a skříně zabíraly většinu prostoru). Balkónek se dal využít k sušení prádla. A když to nestihlo doschnout , tak se sušák přesunul do koupelny (kde bylo podlahové topení na plné pecky, takže když jsem přišla vymrzlá a promoklá z venku, nedalo se na tom skoro stát), kde bylo rázem pěkně těsno a chtělo to trošku logistiky, aby člověk mohl vejít, dojít si na záchod, pak k umyvadlu a pak zase ven :D. Je to prostě na to, aby tu člověk jen přečkal noc. Pak samozřejmě bylo nepříjemné, když oni chodili spát kolem půl dvanácté a ráno vyspávali a já naopak chodila spát kolem desáté a vstávala kolem sedmé (budila jsem se jak hodinky v šest). Ale byli tišší, já také, takže fajn. Jen jsem nepochopila jejich budíka. Většinou ho měli nastaveno na 6:45, zamáčkli ho a nic se nedělo. Pak zase zazvonil v sedm, zase nic, a nakonec v půl osmé. To by mě zabilo. Já, když si nastavuji budíka, tak na tu nejzazší hodinu. Takže můj budík za můj pobyt ani jednou nezazvonil, protože, jak jsem již zmínila – budík byl nastaven na osmou (abych v devět byla na přednášce) a já se budila v šest, nebo v nejhorším jejich budíkem v 6:45.
Co jsem ještě nezmínila, a to nás všechny překvapovalo, jak málo lidí tady je! I studentů v té části kampusu mnoho nebylo. „Nejhorší“ to bylo kolem oběda, kdy se před vás postavilo tak 10 lidí. Fakt nával! 😀 To samé v centru. Chápu, že v neděli odpoledne asi nebude špička, ale ani jak jsme byli ve čtvrtek večer venku. Žádný velký provoz. Za celou dobu mi přišlo, že je na universitě nejvíc lidí v pátek. Také aut přibylo.
A pak tu bylo Gigantium. Ohromné sportovní centrum, ve kterém bylo tak málo lidí, že jsem se trošku lekla, jestli náhodou není zavřeno a já nevnikla někam, kam jsem neměla. Bylo to kousek od university, takže bych předpokládala, že tam budou studenti. Ale nic. Šla jsem si tam zaplavat. Mají tam pěkný 25 m bazén a s tím množstvím lidí, které tam bylo, jsem měla celou lajnu pro sebe. Paráda. Obden jsem si tak šla zarelaxovat. Cenově to je opět obdobné jako v Curychu. Fakt nechápu odkud se bere to, že je Curych drahé město. Vždyť když si v Dánsku chcete koupit auto, tak 130% vám zdaní!
Takže s tím, jak je to všechno placaté, široké a prázdné, tak to působí trochu depresivně.
Universitu nemohu moc hodnotit. Není to jak jinde, že máte jednu, nebo tři velké budovy. Tady se jedno-dvou patrové budovy rozprostíraly na několika kilometrech čtverečních. A prý to ani žádnou hlavní budovu nemá. Na každém rohu máte parkoviště na kola, kde se pár kousků vždy povalovalo, pak vídáte projíždět autobusy, protože než byste se mezi přednáškami přesunuli z jednoho konce university na druhý, tak byste to prostě pěšky nestihli. Pěšky tady samozřejmě nikdo nechodí.
Zkrátka, jako výlet na kurz fajn, ale jako turista bych tam asi znovu nejela. Když už bych měla jet do Dánska (třeba kvůli těm jejich výborným párkům v rohlíku, jejichž sezóna teď bohužel nebyla), tak někam jinam než do Aalborgu.