Tak jsme minulý týden zahájili naší kulturní sezónu výborným představením vokální skupiny VocaPeople. Nešlo pouze o suchopárnou smršť různých písniček, ale celé to bylo propojené pěkně vymyšleným dějem (idea byla taková, že VocaPeople jsou z jiné planety, ztroskotali na Zemi, a hudba jim má pomoci dobýt energetický modul). No a pak ta hudební smršť přišla. Nejprve jsme si vyslechly „vývoj hudby“, kdy zpívaly v rychlém sledu (což bylo příznačné pro celou dobu jeden a půl hodiny dlouhého představení) úryvky z neznámějších písní od kolébky hudebního průmyslu po dnešek. Následně něco obdobného proběhlo i s vážnou hudbou a filmy. Zatímco z filmové hudby jsme s Vláďou nepoznali pouze jednu píseň, u vážné hudby to bylo horší. Jako poznáte, že toto už jste někdy slyšeli, ale abyste dali do kupy jméno skladatele, to už ne. Pro mě to byl naprosto výborný zážitek. Nejneuvěřitelnější bylo, že to opravdu bylo vše bez hudebních nástrojů. Je opravdu nepředstavitelné, jaké zvuky dokázali vydávat. Nechyběl samozřejmě ani hip hop, což je kapitola sama pro sebe. Osobně tento druh hudby nemusím, ale musí se nechat, že to dá asi sakra fušku a pěkně dlouhou dobu, než tohle umění člověk zvládne.
Ukázka na youtube: zde
oficiální stránky: zde

5.-7.11.2012
Tato konference České společnosti pro biomechaniku, která se koná každé dva roky, se letos konala na zámku Třešť u Jihlavy. Místo bylo pěkné, stravování výborné (svíčková s knedlíkem, špenátová krůtí rolka s bramborovou kaší, guláš, řízky, vajíčka s párečkem k snídani, zkrátka dobrůtky po celý den), doplňkový program zajímavý, ale vlastní odborný obsah konference byl daleko za mým očekávání a za tím, co je na oficiálních stránkách prezentováno: „HB is an International Conference of Biomechanics organized by the Institute of Physiology of the Academy of Sciences of the Czech Republic and the Czech Society of Biomechanics. The aim of the congress is to understand the state-of-the-art, exchange of experience, joint and establishment of cooperation among academic workers, company workers and scientific institutes. It is the official conference of the Czech Society of Biomechanics. The conference will consist of keynote/invited lectures, plenary lectures, tutorial lectures covering all aspects of biomechanics.“ Kromě dvou pozvaných řečníků, které pozval můj školitel, tam žádná jiná zahraniční kapacita nebyla. Což bylo škoda, protože cílem takovéto konference by mělo být přitáhnout více zahraničních, nebo i českých, odborníků, aby ti mladí měli odkud čerpat ty znalosti. Takhle z toho byla jen velmi průměrná studentská konference. Tím nechci rozhodně říct, že by má prezentace její úroveň nějak vytahovala nahoru. Možná tak úrovní angličtiny, s tou jsem na tom nebyla tak špatně, jako většina studentů. Ale obsah jsem měla pouze průměrný. Od koho se pak mají ale studenti učit či dostat nějakou zpětnou vazbu své práce, když tam nikdo kompetentní není? Sem tam se někdo na něco zeptal, to ano, ale obecně tomu chyběla mnohem širší diskuze. A samozřejmě tím, že tam snad polovinu přítomných tvořili lidé z naší fakulty, a ti to spíš než po té odborné stránce brali jako relax a pařbu. Takže já jsem ve výsledku strávila nejvíce času s lidmi, které jsem před tím nepotkala – lidi z FTVS, z ČVUT elektro, Alexe z ruského Permu (v 27 letech už má obdobu našeho Doc. I když sám přiznával, že s titulem Ph.D., který získal za 1,5 roku, získal zároveň i tento „Associate Profesor“. Ale stejně – v 27! Ten má našlápnuto na pěknou kariéru. S ním se dobře bavilo.).
Takže kdyby se toto setkání opravdu bralo jako to „nej“ z české biomechaniky, tak bych musela říct, že se řítíme do záhuby. Doufejme, že tomu tak není. Což asi není, protože Praha, potažmo Česká republika, získala pořádání konference Evropské společnosti pro Biomechaniku v roce 2015 a to bude velké. Tak jen doufejme, že to nebude ostuda. Co by organizátoři mohli již teď začít vylepšovat je angličtina, ta opravdu u nás (co jsem tak slyšela) není na vysoké úrovni (opět – nejde o to, že bych já mluvila bůhvíjak dobře, ale to prostě slyšíte!).
V úterý odpoledne jsme si udělali výlet do jihlavských katakomb a následně do pivovaru (Ježek). A poté následoval velký „gala“ večer, dva sudy piva, 80 lahví vína (pro cca 50 účastníků – to byl také jeden bod – chtělo to tam dostat víc lidí. Přednášky byly ve dvou sálech zároveň, takže pak to vizuálně vypadalo dost bídně, když v sále pro 50 lidí sedí tak 15 a to jen někdy), raut, to byla mňamka. Dobře jsem si s několika lidmi popovídala a spát šla rozumně. Někteří šli spát později (ve dvě), jiní ještě později (ve čtyři), a někteří se dočkali i ranního otevírání baru v půl sedmé ráno. Takže si pak umíte představit, jaká byla návštěvnost na posledním půldni konference ve středu dopoledne. Ačkoli jsme začínali „až“ v devět, tak to byla zkrátka bída. Tohle by se pro příště také mělo trošku lépe naplánovat. Nebo to bylo dáno prostě jen tím, že tam byla jedna velká „uzavřená“ skupinka od nás ze školy (?), která si to velmi užívala, a brala to spíš jako biomechanický team-building (?).
Další věc, co organizátoři neoznámili byl check-out z hotelu. Když jsem se na to večer ptala na recepci, tak mi řekli, že do devíti vyklidit pokoj. S tím jsem já problém neměla. Ale myslím, že nikoho jiného ani nenapadlo, že by se měly pokoje dopoledne vyklidit. Takže se většina lidí odhlašovala až po obědě, což by mi tak nevadilo, kdybych nejela s klukama, kteří stáli až na konci řady, takže jsme odjížděli jako poslední. No což.
S odjezdem to také bylo vtipné. Všichni účastníci se museli nějak šikovně rozházet do volných aut. Ptala jsem se Alexe, jak jede, že je možnost jet s mým školitelem a profesorem z Iowi přes Kutnou Horu. Tak jsme to domluvili. Pak zjistil, že já nejedu, že chci být v Praze rychle, tak říkal, že on vlastně asi také, a že mu vlastně organizátorka říkala, že ho vezmou. Tak jsme se na to šli zeptat a on se k tomu ptal, jestli by bylo místo i pro mě. Jasně, máme dvě místa. Tak jsme to pochopili my s Alexem. Když jsme se potom po obědě po dvanácté hrnuli za onou zmíněnou organizátorkou do auta, tak jen vykulila oči a řekla, že oni jsou plní. Jak to tak vyznělo, tak to ona pochopila tak, že já mám auto a že pojedeme s Alexem spolu! A pak celá nas… pobíhala po hotelu, sháněla volné místo a pokaždé nezapomněla dodat, že to ten Rus poblbnul, že tvrdil, že jede tam s tou nějakou holkou, ale že ono ne a že oni jsou plní … No prostě co se organizace týče, mohlo to být lepší (ale i mnohem mnohem horší). Nakonec ho strčila k někomu do auta (ani jsem se nestihla rozloučit) a já si našla místo u spolužáků. To jsme ale všichni trnuli, jestli náhodou nepojedeme v šesti, protože náš řidič si matně vzpomínal, že se ho včera někdo ptal, jestli má volno v autě a že mu na to snad i kývnul. Tak jsem se modlila, aby se neobjevil (měli se definitivně dohodnout na obědě a tam se k našemu řidiči nikdo nehlásil). Takže jsme nakonec vyrazili jako poslední kolem jedné v pěti směr Praha. Za dvě hodinky jsme to v mírném dešti a zvesela zvádli.

Tak nám minulý víkend posunuli čas, což znamená, že i když je přes den pěkné počasí, je zbytečné nosit sluneční brýle, protože se domů stejně vracím již za hluboké tmy (i když to je třeba v šest večer). Vláďa, jak to tak vypadá, již kolo uložil k zimnímu spánku, takže se nám přes týden vytvořil čas i na nějaké další aktivity. K těm pravidelným bude zatím patřit moje němčina dvakrát týdně dvě hodiny (+nespočet dlouhých minut až hodin strávených nad domácími úkoly) a lezecká stěna, na kterou jsme si opět zakoupili celoroční legitku (takže aby se to jó vyplatilo, bylo by dobré tam chodit alespň dvakrát týdně). Ale těch zbylých pár dní v týdnu můžeme věnovat kultuře.
Curych má nespočet muzeí (nutno podotkout, že za ty dva roky, co tu jsem, jsem jich moc nenavštívila) a několik pěkných koncertních a divadelních prostor. A když na vás v tramvaji pořád vykukují nějaké „kulturní“ reklamy, tak je docela jednoduché mezi nimi najít něco, co nás bude zajímat.
Prozatím jsme se s výběrem vždy trefili. Takže doufám, že i tentokrát to bude zajímavé. Jako první nás čeká v listopadu vystoupení VocaPeople, což jak z názu vypodívá je vokální skupina, která, podle popisku na Wikipedii, je schopná zreprodukovat celý orchestr. V prosinci pak následuje Ballet Revolución a Viva Verdi, který je k mému překvapení nikoli v Opeře, ale na velkém stadionu v Oerlikonu.
Tak se těště na recenze.

20.10.2012
Na tuto feratu jsme si dělali již delší dobu zálusk, ale buď nám nevycházelo počasí, nebo bylo něco lepšího, kam jsme chtěli vyrazit, nebo nebyly síly, apod. Tak tentokrát se vše sešlo a spolu s Domininkou (a Vláďou) jsme vyrazili. Výhoda této feraty je, že není zas tak daleko od Curychu. Najdete ji kousek za Curyšským jezerem a severně od Walensee. Speer je vysoký 1951 m a z jeho vrcholku je výhled 360°, proto je turisty tak oblíbený. O čemž jsme se na vrcholku přesvědčili (o tom výhledu i turistech).
Auto jsme zaparkovali kousek za Vorderwengi. Ačkoli jsme vyráželi relativně brzy (v osm z Curychu a cesta nám trvala něco málo přes hodinu), tak jsme zdaleka nebyli první, kdo tu parkoval. Trošku jsme se toho zalekli s vidinou toho, že na feratě to bude jeden dlouhý špalír lidí. Nepříjemné v tom je, že na vás seshora mohou padat kameny. Ale jak se ukázalo, tak převážná většina lidí šla na normální výlet, bez té naší lezecké části.
K vlastní feratě jsme to měli přibližně dvě hodiny chůze do kopce (se vším tím lezeckým na zádech. Ve výsledku toho moc nepotřebujete, ale stejně to zabírá místo a něco to váží). Ještě pře začátkem feraty jsme si dali malou svačinku, navlékli na sebe sedáky a helmy, oblékli se (dost foukalo a lezli jsme v severní stinné straně) a dali se do toho.
Konec října a už tu leželo trochu sněhu.
Z mého pohledu to byla jedna z těch horších ferat, v tom smyslu, že jiné feraty měly mnohem lépe provedeno jištění. Jak se ale časem ukázalo, ona to vlastně nebyla ferata v pravém slova smyslu. Pro nás tedy ano, ale pro ty tři postarší Švýcary, kteří nás cestou předběhli bez jakéhokoli jištění, to byla prostě jen, možná trochu obtížnější, „alpinweg“. „Alpinweg“ je vysokohorská značená turistický cesta, kdy jsou na chodce kladeny o něco větší nároky než na normální turistické cestě. Tzn. musí být fyzicky (i psychicky) zdatný, mít pevný krok a nemít závratě. Někdy to je opravdu nepříjemné, když jdete po hřebínku, kdy po levé i pravé straně nemáte víc než jen sráz do hlubin. No a tahle cesta byla prostě taková. Těžký terén a z jejich (těch Švýcarů, kteří nás předcházeli) pohledu to bylo jednoduché v tom, že tam cestou měli i bezpečnostní lano, kterého se mohli v případě nouze chytit. Pro nás ostatní to byl hlavní postupový prostředek – nevíte kudy? Tak se prostě chytíte lana a pomocí ručkování a nohou postupujete vzhůru. A pak v místech, kde z mého pohedu bylo lano žádoucí, tam nebylo. Prostě tady vám ta noha uklouznout nesmí. A to se mi na této cestě nelíbilo.
Myslím tedy, že nám cesta ve výsledku trvala o něco déle (tak dvakrát tak déle) než avizovaná jedna hodina. Ale na vrcholku se nám opravdu naskytl krásný panoramatický výhled do všech světových stran – Säntis, Rigi Kulm, Pilatus, Uetliberg, Bachtl, atd. Některé už má Vláďa fakt dobře naučené, takže místní popisné mapky skoro nepotřeboval. Udělali jsme si vrcholové foto, dali sváču a pokračovali „dolů“.
Hřebínek kolem kterého vede naše cesta dolů.
To jsme ještě nevěděly (Y je na místě, jelikož Vláďa to věděl!), že nám v cestě bude stát malé zpestření v podobě protikopce (to abychom u auta nebyli zbytečně brzy) a navíc „slezy“ mi leckde přišly horší než ty výlezy při cestě nahoru (a to to bylo značené jako normální turistická trasa!!). Protože jsme šli svižně, tak ona smyčka, která nám to tak o dva kilometry protáhla (vedla přes Chüemettler, 1703 m n.m.), nám to protáhla jen o jednu hodinu). Tam odtud to pak bylo střemhlav do údolí. Tady na té trati bylo do skály zasekáno víc železa, než na té naší „feratě“ (stoupací skoby, různá pomocná držadla, apod.), Ale šlo to. Výhledy na podzimní krajinu byly pěkné a uklidňující.
K autu jsme dorazili kolem půl páté, docela slušně uťapaní, ale spokojení. Už se těšíme na další.
Fotky na našem rajčeti zde.
Dovětek: Další ferata letos již nebude. Víkend na to napadlo v Curychu deset čísel sněhu, což znamená, že jistící lana budou ze všech ferat okamžitě stažena a cesty tak budou uzavřeny.
Vláďa dovětek: což se určitě ale netýká alpinwegů, takže až to za týden všechno roztaje, tak bude opět volné pole působnosti 🙂

19.10.2012
Náhoda tomu chtěla, že zrovna, když jsem si říkala, že bychom moli jít někam oslavit můj druhý svátek (zasvěcení vědí, že preferuji „Michala“, tzn. 29.9. než „Michaelu“, tzn. 19.10. Jak jsem se ale letos dozvěděla, tak prý v některých kalendářích přibyla k Michaele i Michala, tak teď nevím), a zároveň mám doma již skoro přes rok voucher do Equinox restaurace, která je součástí luxusně vypadajícího hotelu Renaissance v Zürich West.
Voucher byl na hamburgery s hranolkami a salátem. Na fotce to vypadalo velmi lákavě a výsledek na místě byl stejný. Zážitek to byl velmi příjemný. Číšník byl pozorný a mluvil „normální“ němčinou, takže se nám podařilo s ním celý večer mluvit pouze německy. Maso v burgeru bylo výborné (nevím, jestli to na tom odkazu je vidět, ale jednalo se o ten Luma Burger). Vláďa samozřejmě vzpomínal na hamburgery v Americe, ale tohle byla mňamka. A za každým pořádným oslaveneckým hlavním chodem musí následovat sladká tečka. Z nabídky si Vláďa vybral domácí čokoládový dort, ze kterého se vyklubal takový malý bobek, který byl na vrchu tuhý, ale uvnitř byla tekutá čokoláda. Moc dobré. Já jsem si dala něco, o čem jsem moc nevěděla, co to je. Ale slova, která jsem v popisu pochytila, zněla dobře. Ve výsledku to byla kombinace různého: trocha domácí zmrzliny (vzhledem k tomu, že jsem nebyla schopná poznat, jakou má chuť, tak byla asi vanilková), tenoučký plátek karamelu se sezamem, fík, pěna (asi z bílků), ve které bylo více vzduchu, než něčeho jiného, ananasové nadýchané kostky, atd. Ne abyste si po výčtu všeho, co tam bylo, mysleli, že to byla bůhvíjaká porce – byla to taková ta „klasická“ gurmetská porcička na ohromném talíři. Ale kombinace chutí, barev, tvarů a konzistencí byla supr.

Pátek, 5.10.2012
Ráno předsnídaně – cheescake ze včerejška, docela dobrý, ale ten, co jsem měla v Pittsburghu, byl stejně nejlepší. Pak následovala snídaně v Cosi (opět něco mezi subway a kavárnou). Po tom cheescaku jsem si už dala jen kafčo (dobré latté) a Vláďa si dal omeletu v housce a nato sláďuru a čaj. Pak jsme zamířili metrem do centra ke Kapitolu. Zde jsme na 10:20 měli zarezervované místo na prohlídku. Dorazili jsme o něco dřív (dovnitř si nesmíte vzít žádné pití, jídlo, ostré předměty, apod., prostě jako na letišti) a protože bylo volno, šli jsme ve dřívější skupině. Organizace byla trochu chaotická, ale po shlédnutí úvodního patnáctiminutového videa z historie (to bylo velmi pěkně udělané) jsme se nakonec zařadili k naší průvodkyni a vyrazili. Prohlídkových skupin tu bylo tolik, že bylo sotva slyšet, co nám vypráví (a to jsme měli ještě sluchátka a ona mikrofon). Nejúžasnější částí je Rotunda (ta část pod kopulí). Prošli jsme to jinak ale dost letem světem, … je to pěkné bludiště, ale že bych si z toho něco pamatovala, … bylo to opravdu dost rychlé. Nakonec (to již v prohlídce nebylo a každý na to mohl jít samostatně) jsme šli na galerie do senátu i do parlamentu. Tyto prostory jsou úžasné. Nejzajímavější je, že hodně z vybavení je původní, tzn. z 19. století. Postupně se sice musejí restaurovat a opravovat, ale pořád to vše vypadá, jako na počátku. Fakt supr.
Pak jsme se přesunuli (ty přesuny jsou vždy na dlouho – všechno je tak daleko, … no tolik sice zase ne, třeba půl míle, ale když už za sebou máte nějaký čas v muzeu, tak je každý krok cítit) do Národního Archivu. Tohle je také úžasná instituce. Viděli jsme ukázky ze všech médií, které tu mají – písemné listiny (Bill of right), záznamy z válečných akcí, projevy prezidentů, seznamy pasažérů s evropskými imigranty, apod. Musí to být ohromné prostory, kde to všechno mají.
Následně jsme šli na starou poštu, kde jsme si výtahem vyjeli na věž, ze které je krásný pohled na celé město.
Pohled na Kapitol a budovu FBI z věže Staré pošty.
Ještě jeden pohled ze Staré pošty.
V přízemí je možné se najíst (ale nepůsobilo to tam moc přívětivě, … takové úžasné prostory a takhle nevyužito. Osobně bych tam čekala něco, jako je třeba na Floře), tak jsem si dala kus pizzy a Vláďa zmrzlinu od Ben and Jerryho. Následovala procházka k Bílému domu (Kapitol dle mého názoru je mnohem monumentálnější), pak Washington monument, Památník 2.světové války, Památník vietnamské války, Lincolnův memoriál a Jeffersonův memorial. Na jeden den toho bylo opravdu až až. Nachodili jsme dobrých deset mil :D. Pak už „jen“ dojít na metro a domů.
Večerní pohled na Washington memorial a a Jeffersonův memorial
Dnes jsme zašli na večeři do Cheescake factory. Vláďa si objednal těstoviny, já, protože jsem si dělala chutě na zákusek jsem si vybrala něco ze „small plate“, tzn. jen něco malého, a jako apetizer, tzn. předkrm, jsme si dali masovo-zeleninovou směs v těstíčku. Servírka se podivila, že víc si toho nedám(e), ale dobrý. No jako bychom je neznali! Po předkrmu jsme toho měli docela dost. Těch obalovaných masových trojúhelníčků bylo fakt hodně. Já bych pak se svými šesti žampiony byla v pohodě, ale musela jsem Vláďovi pomoct s jeho těstovinami, kterých byla plná mísa. Takže na zákusek jsme neměli chuť ani jeden. Ale i tak jsme si tři „kousky“ (až na pokoji jsme zjistili, jak jsou velké!) nechali zabalili rovnou s sebou. Na pokoji jsme se do nich pustili (Cheescake factory je od hotelu ještě kus pěšky, takže nám trochu slehlo), ale i tak jsme zvládli tak třetinu z každého. Zbytek zbyl na snídani. Vláďa pak skuhral, že je přejedený, ještě druhý den kolem poledního. Jako by se mu ten žaludek za těch 14 dní vůbec neroztáhnul! 😀
A to jsme ještě museli balit. Všechno protřepat /kvůli broukům), křehké věci pečlivě zabalit a hlavně to nabalit tak, aby pokud možno ani jeden kufr nepřesáhl požadovaných 23 kg.
Tato mapka názorně předvádí, co jsme všechno za ty dva dny stihli. Z leva do prava nejkratší cestou to je cca 2 míle, tzn. cca 3,2 km. 1- Smithsonian National Air and Space Museum, 2-Kaptiol, 3-National Archives (národní archiv), 4-Stará pošta, 5-Bílý dům, 6-Washington monument, 7-Památník 2.světové války, 8-Památník vietnamské války, 9-Lincolnův memoriál, 10-Památník korejské války, 11-Jeffersonův memoriál. Červená je včera, modrá je dnes.

Čtvrtek, 4.10.2012
Na snídani jsme si zašli do kavárny/sendvičárny kousek od metra/hotelu. Já jsem si dala kávičku a nějaký sladký motanec, Vláďa čaj a vajíčko v housce (pak to ještě musel zajíst muffinem nebo něčím takovým, protože místní porce nebyly nic moc, co se velikosti týče). Následně jsme chvátali na metro, protože za půl hodiny nás čekala výměna stráží na Arlingtonském hřbitově. Tu jsme díky tomu, že nám vždy ujelo metro před nosem, nestihli tak o 10 minut. Začali jsme tedy prohlídkou/obchůzkou hřbitova. Je to ohromné. Tady teprve člověk vidí, že ty záběry z vojenských pohřbů v amerických filmech tak opravdu vypadají. Je tu prý skoro půl milionu hrobů (a spousta místa na další). Nekonečné zástupy bílých pomníčků. Na vstupu dostanete i mapičku, abyste věděli, kde jste a kolem kterých hrobů procházíte. Takže jsme se dostali i k památníku Kennedyho a jeho rodiny. Při procházení kolem těch nekonečných řad zesnulých si člověk opravdu uvědomí, že svoboda není zadarmo.
I vojenské ošetřovatelky tu mají svoji sekci. Za necelou hodinu jsme dorazili k památníku neznámého vojína, kde se drží neustálá čestná stráž, která se každou hodinu mění. Z toho, co jsem četla, vyplývá, že do této služby berou jen ty nejlepší z nejlepších (kteří mají ještě odpovídající tělesné proporce), skládají zkoušky z historie hřbitova a umístění jednotlivých významných hrobů (asi kolem 400 jmen), a samozřejmě musejí zvládat ten, asi dost nepohodlný, vojenský krok, kterým celou tu hodinu chodí sem a tam. A navíc je tato služba považována za jednu z nejprestižnejších v americké armádě.
Po střídání stráží jsme metrem vyrazili ke Kapitolu. Ještě odbočím – Washingtonské metro nic moc. Působí na mě hrozně stísněným dojmem a je dost ponuré (myšleno to, že na osvětlení se dost šetří). A na každé zastávce hlásí, že se nemáte opírat o dveře, že se dveře otevřou, ukončete nástup, apod. Pořád něco povídají, takže to po čase přestanete vnímat a kdyby náhodou hlásili něco důležitého, tak to taky už asi nezaregistrujete. Naštěstí se Vláďa do orientace v metru docela rychle dostal, takže jsme ani nebloudili. Jízdné jako takové není zas až tak drahé (platíte prostě od stanice ke stanici, nebo celodenní, kterážto by se nám nevyplatila). Ale pak, když nemáte předplacenou kartu, tak za každý lístek platíte ještě dolar navíc, takže místo 1,7 zaplatíte 2,7, což je nepříjemné. U kapitolu jsme se jen ujistili, že tam Vláďu pustí i s jeho baťůžkem (na druhý den jsme měli zarezervovanou prohlídku a bezpečnostní opatření tam jsou jak na letišti) a vydali jsme se po Mallu dál.
A celé odpoledne nám pak zabralo letecké muzeum (Smithsonian National Air and Space Museum). Kontroly obdobné letištním – projít rámem, žádné tekutiny ani jídlo nejsou povoleny. Naopak muzeum jako takové je zadarmo a fotit můžete, jak chcete. A klasicky – bylo to ohromně velké. Takže jsme tu byly cca od dvou do pěti. Uťapaná jsem byla víc než z výletu v národním parku. Mají tu vše od bratří Wrightů, přes první a druhou světovou válku, po dobývání vesmíru.
Následně jsme to kolem National Archives (národního archivu), budovy FBI a staré pošty (nádherná budova v ala románském stylu) vzali do knihkupectví. Zde jsme strávili minimálně 45 minut – tolik literatury v angličtině v Zürichu nemáme :D.
Pak jsme metrem přejeli kousek od hotelu a podařilo se nám najít sportovní obchod (něco jako Hudy sport), kde měli zase spoustu supr věciček. Tou dobou už jsme byli pěkně uchození (bylo skoro devět večer) a hladoví. Naštěstí hned u obchodu byla indická restaurace, takže volba byla jasná. Jako předkrm jsme si dali výborné krevety a jako hlavní jídlo jehněčí, rýži a naan placku. A jako vždy v indické restauraci jsme se pořádně přejedli. Do hotelu jsme to měli pak ještě pěknou procházku, takže nám trošku vytrávilo. A abych nezapomněla – v Cheescake factory (což byla „jen“ restaurace a cukrárna) jsem si koupila klasický cheescake, který jsem si pak dala večer u televize (a část jsem si musela nechat na ráno).

Středa, 3.10.2012
Ačkoli počasí ráno nevypadalo nic moc, stejně jsme ještě jednou zajeli do Shenandoah národního parku na nějaký výlet. V návštěvnickém centru jsme si nechali doporučit ještě nějaký krátký výlet. Někde mezi 10 a 15 mílí jsme pak vyrazili. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, tak parkoviště jak tady, tak u návštěvnického centra byla okupována brouky (netuším, co to je, ale leze to, lítá to, naštěstí to nekouše, i když Vláďa říkal, že ho to kouslo). Naštěstí v lese moc nebyly, ale doslova nás doprovázely po zbytek dovolené, protože nám nalezli do věcí (ačkoli jsme se snažili otevírat auto jen na co nejkratší dobu a odevšad je vyhazovat … stejně nám nalezli všude).
Někdy jsem musela jít Vláďovy dveře do auta trochu „očistit“, aby vůbec mohl vylézt.
Tato oblast lesa byla tak před dvaceti lety (možná i před více) postižena požárem, takže tady stále můžete vidět zčernalé kmeny. A to byl „oheň“ na moji představivost, kdy jsem za každou černou skvrnou viděla medvěda. No opět jsem pro jistotu tleskala a doufala, že to případné „zvědavce“ odežene. Na druhou stranu by bylo pěkné mít méďovu fotku … nene, raději nepokoušet. Takže máme alespoň fotku toho, co po sobě zanechává :D.
Pozůstatky po požáru jsou dodnes viditelné.
Tohle byla suprově fotogenická housenka :D.
Ve dvě hodiny měla být v návštěvnickém centru přednáška o medvědech, ale bohužel byla zrušena. A protože brouci byly opravdu dotěrní, rozloučili jsme se s národním parkem a vyrazili k naší cílové destinaci – Washingtonu DC, což byla cesta tak na čtyři hodiny (k tomu ještě zastávka na nákupy). Cestou jsme několikrát zatavili a pokaždé jsme vyhnali další brouky.
Ve Washingtonu pro nás Vláďa vybral ubytování v Hilton Garden Inn Arlington/Courthouse Plaza,což působilo opět velmi luxusně. Ačkoli to nebylo v centru, o čemž jsme původně uvažovali jako o hlavním kritériu, tak se tato poloha nakonec ukázala velmi dobrá. V okolí byla spousta možností stravování a do centra to metrem nebylo nijak daleko. V podzemní garáži jsme se zbavili dalších dvou brouků, zanesli věci na pokoj a šli obhlédnout okolí, hlavně zjistit, jak funguje metro a kde si ráno dáme snídani. A večer ještě zlikvidovali dva brouky v pokoji (v Zurichu jsme pak našli ještě dva, fakt mazec, kam všude zalezli!!).
Jediná nevýhoda tohoto hotelu, ale s tím jsem měla problém všude, byla hlučná klimatizace. Nebo něco takového. U nás v pokoji jsme ji sice vypnuli, ale tohle šlo z venku, takže buď od sousedů, nebo z nějaké centrální klimatizace. Druhý den jsem poprosila na recepci a šla obhlédnout jiný pokoj a tam to bylo obdobné. A „nejlepší“ na tom bylo, že mladík, co mi byl pokoj ukázat říkal, že nic neslyší. Takže tak asi k „hluku“. Takže jsem se ty poslední tři noci moc nevyspala. Ale Vláďovi to kupodivu také moc nevadilo. První noc usnul dokonce i bez špuntů, tak nevím, v čem byl problém.

Úterý, 2.10.2012
Náš Dodge (s automatickou převodovokou samozřejmě) a mlhou zakrytý vykuk.
Na dnešek hlásili špatné počasí, což jim vyšlo, takže jsme měli v záloze místo dalšího výletu po národním parku jeskyně a muzea. Ráno jsme pobalili (snídaně byla opět ve velkém: Vláďa čtyři palačinky, i když jak jsme se následně shodli, tak to, co zde dostanete pod názvem „pancakes“, což se překládá jako palačinky, tak spíš jsou takové velké tenké lívance, s ostružinovou sirupem a šlehačkou. Já jsem si dala tradičně vajíčka, brambory a toust) a vyrazili do Luray, kde jsou prý úžasné jeskyně. Vláďa už v nich byl, ale že tam se mnou půjde ještě jednou.
Jeskyně v Luray.
Jeskyně byly opravdu něco. Ohromné a připravené na nával turistů (taky to jsou snad největší jeskyně na východním pořeží). Podle našich odhadů tam berou skupinky o 50 lidech každých cca 10-15 minut. Uvnitř vybetonované cestičky, někde jsou stalagmity zabudovány přímo do cest a největší překvapení – krápníkové varhany. Na různé krápníky měli přidělaná „kladívka“, která byla pomocí kabelů ovládána z centrálního pultíku. Pak jen průvodce zvolil požadovanou píseň a už se krápníky rozezněly. Tohle by u nás asi nešlo.
Také tam měli tradiční jezírko, kam můžete hodit drobný peníz pro štěstí. Toto jezírko se pak každý rok vyčerpá a peněžní výtěžek jde na lékařskou školu (nebo tak něco). Tohle mají pěkně vymyšlené. Co mě ale opravdu překvapilo, jsou sumy, které z jezírka každoročně tahají. Začalo to v roce 1954, kdy to byl $1 700. Pak už to jen přibývalo. Nejvíc se vybralo v roce 2002, kdy to bylo 187 tisíc dolarů! Celkem se tak za těch 60 let vybralo přes 897 tisíc dolarů. To je něco.
Jezírko s penízky pro štěstí.
K lístku do jeskyní jsme zároveň dostali lístek do „Car and carriage caravan museum“ (tedy historická auta). Co mě tady nejvíce zaujalo, byl asi „velocipede“ s poznámkou, že většina kol v té době (1859-1869) byla vyráběna ve Švýcarsku nebo Německu a importovaná do USA.
A aby toho nebylo málo, tak k tomu lístku do jeskyní patřil i vstup do „Luray valley museum„, kde jsme se seznámili, jak lidé žili v tomto údolí a jak je poznamenala občanská válka. Jeden ze zdejších skvostů je bible, kterou předci zakladatele muzea přivezli ze Švýcarska (vydaná v roce 1536), což také poukazuje na historii vývoje osídlení tohoto území imigranty z Evropy.
Pak jsme se rozhodli pokračovat do muzea občanské války. V New Market je Virginské muzeum Občanské války, ale „omylem“ jsme nejprve narazili na jiné, jak jsme ve výsledku zjistili, soukromé muzeum. To založil jeden nadšenec na základě toho, co posbíral. Nejprve ho zaujala Občanská válka, ale následně přibily i další válečné konflikty a ve výsledku to působilo trošku chaotickým dojmem.
Bohužel až poté jsme narazili na oficiální „Virginia Museum of the Civil War„, které bylo velmi pěkně udělané a na které jsme měli bohužel pouze hodinu (muzea tu zavírají v pět hodin, což je proklatě brzy). K tomuto muzeu patří i rozsáhlá bitevní pole, takže tady ta návštěva byla opravdu letem světem. Škoda.
A protože druhý den mělo být zase hezky a zdejší národní park se nám líbil a chtěli jsme si tak v něm udělat ještě jeden výlet, rozhodli jsme se přespat opět ve Front Royal v Holiday Inn, kde jsme několik nocí před tím spali.
Na večeři jsme opět zašli do restaurace, která je součástí hotelu. Vláďa si dal plněná kuřecí prsa (česnekovo-sýrová omáčka), já si dala pořádný hamburger s coleslawem. A jako předkrm jsme měli žampiony v těstíčku s česnekovou omáčkou. Moc dobré. Na nějaký dezert už nám nezbylo místo.

Nedělě, 30.9.2012
Shenandoah National Park: Front Royal (North) –> Big Meadows
Spala bych dnes jak zabitá. Z dosavadních hotelů byl tento nejtišší. Bohužel jsme měli pokoj, který měl před okny na střeše přilehlé nižší hotelové budovy klimatizaci, která hučela nonstop. Ale špunty to jistí. Na snídani jsme si zašli do hotelové restaurace (Houlihans). Ptali jsme se včera večer servírky, jestli dělají i snídaně a nadšeně říkala, že ano, že mají vše, že to je „awesome“ (ohromný) a že musíme přijít. No a protože jsme ráno stejně měli hlad, tak jsme dorazili. Vláďa si dal omeletu se zeleninou, toustem a k tomu osmažený „plátek“ šunky a osmažené kostičky brambor s kečupem a k tomu čaj (někdy je s nimi náročná domluva, ale ve dvou to vždy nějak dáme dohromady; jak to porozumnění tomu, co říkají, tak odpověď). Já jsem si dala vaječnou omeletu ve sladké housce, kousky osmažených brambor s kečupem a čaj s mlékem. Snídaně mi vystačila skoro na celý den 😀
Dnes začala přírodní část naší dovolené – Skyline Drive v Shenandoah Národním parku. Jde o 170 km vrstevnicovou silnici s desítkami vyhlídkových bodů na okolní kopce. Kolem vede část appalačského trailu (Appalachian Trail), po kterém jsme dnes také chvíli šli. Kromě toho zde jsou ale i desítky mil kratších trailů, které vedou buď na výhledy nebo k vodopádům, nebo jen tak lesy. A lesy tu mají moc pěkné (listnaté).
Vjezd do oblasti stojí v této sezóně 15$. Nejprve jsme se kochali zvlněnou krajinou a hned na čtvrté míli jsme se zastavili v návštěvnickém centru pro mapy na výlety. Od prvního plánovaného nás rangerka odradila – ten vede kolem několika vodopádů, které jsou ale v tomto ročním období dost vyschlé, takže nám místo něj doporučila jiný. Dostali jsme mapičky a vyjeli jsme dál. Maximální povolená rychlost v této oblasti je 35 mph (mil za hodinu, tzn. cca 56 km/h). Jak bylo na jedné z cedulí napsáno, „na rozdíl od jiných cest, které mají spojit dvě místa nejkratší cestou, Skyline Drive je určena pro vyhlídkové jízdy“, takže máme dodržovat rychlostní omezení.
Jenda poznámka na okraj. V návštěvnickém centru Vláďa vyslechl rozhovor mezi rangerkou a jedním návštěvníkem, který chtěl doporučit nějaký náročnější trail (hike, výlet). Tak mu doporučila jeden o délce 9 mil (cca 14,4 km) s tím, že mu doporučuje, aby na něj vyrazil kolem osmé ráno (asi aby to stihnul celé obejít). Což ho vyděsilo. Zdejší krátké traily (tzn. nikoli přechody na několik dní) jsou o délce cca 2 míle do 6,5 mil (tzn. 3,5 – 10,4 km). S tím, že ten nejobtížnější, co jsem v brožuře viděla, je s převýšením 1800 stop (cca 540 m). Takže ačkoli již bylo kolem poledního, troufli jsme si na něco delšího (s tréninkem ze Švýcarska jsme si věřili).
A tak jsme na 41. míli zastavili ve Skyland (kde je i ubytování a občerstvení), kde jsem si dala kávu (výborné karamelové latté macchiato) a Vláďa borůvkového hutného muffina a sportovně oblečení vyrazili. Cestou jsme samozřejmě potkávali lidi v džínách a bez batohů, se psy, s dětmi, apod. A opět jsme si tak připadali trošku nepatřičně (vybavení jak na vysokohorskou túru :D). Nejprve jsme zamířili po „White Oak Canyon Trail“ k vodopádům. Tento trail má původně 4,6 mil (7,4 km) s tím, že se jde tam a zpět to samé. Poté, co jsme u prvního „vodopádu“ zjistili, že vody moc nepadá (takže nemá cenu jít k těm dalším ještě dvě míle) a s přihlédnutím k tomu, že po stejné cestě se nám vracet nechce, vzali jsme to po „White oak fire road“ směrem k hlavní silnici. Poté jsme se ocitli na parkovišti, které už bylo jen kousek od místa, kde jsme chtěli začínat náš druhý dnešní hike. A tak jsme na něj vyrazili rovnou. „Lower Hawksbill Trail“ nás zavedl na nejvyšší bod této oblasti: Hawsbill Mountain (4050 stop = 1215 m n.m.). Jen se ještě musím pochválit – trasa z parkoviště sem měla trvat cca hodinu (nebo ještě lépe: parkoviště – kopec – parkoviště = 2 h) – my to vyšlápli za dvacet minut (ale musím přiznat, že jsem byla úplně durch a pěkně zafuněná). Takže protože jsme byli tak rychlí a moc pěkně se šlo, rozhodli jsme se si to ještě o kousek natáhnout. Po „Salamander Trail“ jsme se napojili na „Appalachian Trail“ a po něm se vrátili zpět do Skyland. Celkem jsem tedy za 4 h 40 minut ušli 16,6 km (tedy cca 10 mil) s převýšením asi úctyhodným, ale to až to stáhneme z GPS do počítače.
To už bylo kolem šesté večer, nejvyšší čas hledat si ubytování. Takže jsme se modlili, aby v Big Meadows, které leží přímo na Skyline Drive (cca 52. míle), měli volno. A oni měli. A za mě tedy mohu říct, že toto ubytování je supr. Bydlíme přímo v hlavní dřevěné budově, které má v přízemí ohromnou halu, kde je restaurace, a pak společenskou místnost (oboje s krbem). Dolů se jde do baru (ten jsme neokoukli) a v prvním patře jsou pokoje. Vše působí velmi útulně, čistě, poklidně, trochu historicky ale i moderně. Zkoukněte fotky na oficiálních stránkách, ty vám řeknou víc.
Na večeři (konečně vyhládlí, to se mi tento týden ještě nestalo) jsme si zašli do místní restaurace a Vláďa si dal steak s bramborovou kaší a zelenými fazolky a jako desert blackbarry cobbler (což mělo být něco jako „ostružinová bublanina, ale bylo to spíš jako natrhané palačinky s ovocem a šlehačkou, ale šíleně dobré). Já jsem si dala lososa na čočkovém lůžku zasypaného rukolou a jako desert cheescake, který chutnal opět jinak než třeba ten, co jsem měla v Pittsburghu. Ale dobrý byl, to tedy jo.