by ·Komentáře: 3
27.2.2013
Poté, co jsem minulý týden volala na matriku v Curychu (Zivilstandsamt), rozjel se kolotoč e-mailů a telefonátů. Jde o hloupé dva dokumenty, které kvůli narození dítěte budeme potřebovat, ale sehnat je, bude trošku zdlouhavé.
Prvním z nich jsou naše rodné listy. To by ještě nebylo tak hrozné, ale oni nesmí být starší šesti měsíců. Takže to znamená nechat si vystavit nový. S tím nám konzulát v Bernu moc nepomůže. I když samozřejmě jeho prostřednictvím o to jde zažádat, ale o tom více dál.
Druhým dokumentem je „potvrzení o rodinném nebo civilním stavu“. Ani tady nebyl konzulát moc nápomocný. Jen tak na okraj – webové stránky konzulátu v Bernu se mi vůbec nelíbí. Sice se tam dá dohledat kde co, ale většinou po přečtení pasáže, která mě zajímá, jsem z toho stejně nebyla moc moudrá. Ani z jejich odpovědních e-mailů (kde většinou nezapomenou opomenout, ať se podíváme na jejich stránky). Při dalším googlování jsem zjistila, že takto vypadají stránky konzulátů i v zahraničí … takže tolik k designu.
S prvními nerozhodnými kroky mi pomohla kamarádka z Bernu, která se svým partnerem musela obdobné „kolečko“ jako my absolvovat asi tak před rokem. Její hlavní rada zněla: „pokud můžete, tak český konzulát v Bernu obejděte“. Tolik ke konzulátu.
A co dál? Kdo vydá nový rodný list? Po prvním googlování jsem nabyla dojmu, že na Praze 1 je hlavní matrika pro Prahu … odpověď – nikoli. Nový rodný pas vydají v místě narození (ne bydliště). Naštěstí jsme s Vláďou oba z Prahy 4. Jen ještě mimochodem. Přišlo mi, že stránky radnice Prahy 1 byly velmi přehledně udělány a rychle jsem našla, co jsem potřebovala. Ne tak již stránky Prahy 3, kam jsem, pro jistotu, svůj dotaz také poslala. Pak jsem tedy pokračovala na stránky Prahy 4. Nějaké informace jsem zpočátku najít nemohla, a tak jsem začala e-mailem s dotazem. Poté, co jsem poslala e-mail jsem samozřejmě narazila na stránku, kterou jsem před tím marně hledala – ono docela pomůže, když víte, co hledáte Usmívající se: „Duplikát matričního dokladu“ (http://www.praha4.cz/3758_Duplikat-matricniho-dokladu). Vzhledem k tomu, že to vypadá, že v pátek, tedy jediný den, kdy v Čechách budeme, mají zavřeno, tak asi budeme muset otravovat rodiče, aby nám to vyřídili. S tím by na úřadě neměl být problém. Správní poplatek je 100 Kč (ze Švýcarska jsme zvyklí na jinačí sumy, takže tohle je v pohodě).
Samozřejmostí e-mailové komunikace je, že nikdy nedostanete odpověď na všechny své dotazy. Měla jsem dva dotazy v e-mailu (rodný list a civilní stav). Odpověď jsem samozřejmě dostala jen na jeden. K tomu ale další tři odstavce o věcech, které vím, a tedy nepotřebuji. Jako třeba, že po narození se musí dítě nechat zapsat i do zvláštní matriky v Brně. Tohle se dočtete všude. Ale aby se někdo zmínil o tom dokumentu o „civilním stavu“, to ne.
Nakonec to vypadá, že i odpověď na toto mám. „Potvrzení o rodinném nebo civilním stavu“ by mi mohli vydat na oddělení evidence obyvatel Prahy 4 (tedy mého rodiště), případně i na Praze 3 (trvalé bydliště) jako součást nějakého jiného dokumentu. Ale rovnou mi k tomu připsali, že na to budu potřebovat (pro případy použití v zahraničí) apostilní razítko (superlegalizace), které dostanu na ministerstvu zahraničních věcí. Bezva.
Kromě toho musíme nechat vše přeložit do němčiny. Na konzulátě to samozřejmě nedělají. K tomu vám ještě řeknou, že překlad musí být superlegalizován, tedy opatřen apostilním razítkem, které vydává jedině ministerstvo zahraničních věcí v Praze. Supr. … Pak ale kamarádka říkala, že to není nutné, že stačí doklad, že jde o oficiální překlad (například firma Skřivánek dodává překlady se soudním razítkem).
Do toho už mám připravenou pojistnou smlouvu pro prcka. Bude tam mít všechno. Což, doufám, znamená, že bude stále zdravý jak rybička a nic z toho samozřejmě nevyužijeme Smějící se.
Také jsme poslali žádost o návštěvu jedné školky/jeslí, která je hned kousek od nás, tak doufejme, že se tam během týdne dostaneme. V Zurichu funguje docela pěkný systém příspěvků na školky, který se ale vypočítává z příjmu rodiny. A když je to nad nějakou sumu, tak příspěvek nedostanete. Takže my ho asi spíš nedostaneme. Myslím ale, že budeme rádi za jakékoli místo, Kolegyně říkala, že v Zurichu volné místo ve školce vůbec nenašla. Ono také když mají mateřskou 16 týdnů, tak se všechny ty děti pracujících matek musí někam odložit. V našem okolí jsou minimálně tři školky, tak snad alespoň v jedné to půjde.
A už nám přišel uvítací balíček dokumentů z porodnice (i s DVD). Takže ještě tohle vyplnit a alespoň toto je vyřízeno.
To jsou zatím dokumenty „před“ narozením. Na další pekelnou vlnu se mám(e) připravit po narození.

by ·Žádné komentáře
24.2.2013
Po včerejšku byl Vláďa sice unavený, ale i tak se vypravil ještě zalézt na stěnu. Já jsem tak měla čas pro sebe a věnovala se učení, televizi a „mytí“ strojku na domácí těstoviny, který Vláďa dostal k Vánocům. Ono se přístroj má sice mýt, ale nesmí se mýt pod vodou ani v myčce. A některé výrobní nečistoty byly dost nechutné. Jediné, co jsem na internetu našla a přišlo mi dostatečně jednoduché a účinné, bylo projet to párkrát těstem a to pak vyhodit. Takže ještě před těstem „na ostro“, které čekalo na odpoledne na Vláďu, jsem si vytvořila testovací kousek a několikrát ho strojkem prohnala. Fungovalo to. I když by to pro příště chtělo ještě nějaký štěteček s tuhými štětinami (pro sichr).
Pak dorazil vyhladovělý Vláďa, zblajznul polévku ze včerejška (domácí vývar a Podravka, bez glutamátu, dělá svoje :)), ale stejně remcal, že by si ještě něco dal. Takže za chvíli jsme rovnou začali s našimi prvními domácími těstovinami. A jak to dopadlo? Nadmíru dobře. Sice to zabere čas, ale Vláďa si je chuťově pochvaloval. Já nejsem takový gourmet, mě přijdou obecně těstoviny všechny stejné :), ale byla to legrace. Jak nám to šlo a jak to vůbec probíhá, se můžete přesvědčit na následujících fotkách.
1) Tak takto vypadá náš nový pomocník v kuchyni a výroba domácích těstovek. 2) Těsto: mouka, vajíčko, sůl, olivový olej. 3) Prohníst. 4) „Umačkat“ placku. 5) Projet těsto strojkem. Začíná se od největšího rozestupu válců k menšímu a menšímu. Až můžete mít průhlednou placičku. 6) Projet placičku kráječem a nechat jednotlivé těstovky vyschnout (zde široké nudle).
1) Sušák na těstoviny nemáme, tak jsme si museli vypomoct tím, co máme. 2) Po ani ne hodině zasychání, šup s nimi do vařící osolené vody na pár minut. 3) Hotové těstovky. 4) Abychom je nejedli samotné – kuřecí maso s cibulí a cuketou v kokosové omáčce s kari a zázvorem.

by ·Žádné komentáře
23.2.2013 (21. týden)
Dneska je víkend. Vláďa vyrazil do Ementálu na skialpy a já byla ponechána doma sama. Co podniknout, když se nesmíte hýbat? Na programu toho mám docela dost – kurz programování, nějaké věci do školy, alespoň jeden díl Battelstar Galactica, naložit se do vany (kterou mi včera Vláďa vydrhnul … já se přeci nesmím ohýbat) a v klidu se začíst do nějaké knížky (od loňského a předloňského Ježíška mám zásoby) a pak taky trošku času věnovat němčině.
A co když je stále čas? Tak to jistí jedna věc – jídlo! … Martin kdysi poznamenal, že se s Vláďou bavíme (zajímáme o) pouze o jídle a o sportu. Teď, když jsem tu druhou položku vyeliminovala, tak mi zbývá jen to jídlo :). Začala jsem „desertem“: čokoládovo-banánový chlebíček. Tento recept na mě tento týden vykoukl na Facebooku z mého oblíbeného blogu s příznačným jménem Chocablog. Při pohledu na fotku … no něco takového nemůžu nezkusit! Po přečtení receptu jsem zjistila, že Australani (recept je od Australského přispěvatele blogu) mají tzv. „self-raising flour“, volně přeloženo to je „samokynoucí mouka“. Tu jsem musela nahradit kombinací normální mouky, soli a kypřícího prášku. Takže problém vyřešen. A myslím, že se dílo povedlo. Na receptu bych neměnila nic. Sice po oněch 40 minutách byla horní kůrka docela propečená, ale šlo to.
Na oběd, to abych se neodbývala jen chlebem, který doma stejně nemám, jsem si naplánovala červenou čočku na kyselo s vajíčkem a okurkou. A na večeři, to aby měl Vláďa po náročném dni něco dobrého, je na plánu kuře na paprice. Zase si vyzkouším vykosťování kuřete, což je vždy docela prča. Náhodou se mi už docela daří mít víc masa vykostěného, než na kostech, které jdou do vývaru!
A jak celý den dopadl? Kuře na paprice se moc povedlo (z vývaru ze skeletu máme ještě trochu polévky na druhý den), chlebíček jakbysmet, a i čočka byla v pohodě. Do vany jsem se ani nestlihla naložit, zato jsme večer odkoukali Piráty z Karibiku v němčině s německými titulky. Já to znala, tak pro mě asi bylo jednodušší děj chytit. Vláďa chvilkami tápal, ale to on jistě jen tak říká.

by ·Komentáře: 3
21.2.2013
Jak jsem ze svého kalendáře zjistila, tak jsem právě v polovině těhotenství. Doktor mě na poslední kontrole přivítal slovy „tak jsme v poločase“. Chvilku mi trvalo, než jsem rozluštila, co tím míní. Díky absolutnímu zákazu sportu, kterého se mi na této kontrole taktéž dostalo, mám nyní mnohem více času na psychické aktivity. Vláďa, aby mě rozveselil, přišel ten večer domů s tím, že už mi to všechno naplánoval. Abych měla nějaké rozptýlení, začala jsem tedy s online kurzem „Learn to Program: The Fundamentals“ (základy programování v Pythonu) na Universitě v Torontu. Dále mě čekají dvě puzzle, čtyři série seriálů Battlestar Galactica, jedna (závěrečná) série seriálu Fringe a samozřejmě psaní disertační práce. Také se smím zlehka „poflakovat“ s foťákem. No a pak mám tedy také čas (ono ho zas tolik nemám) začít pomalu řešit věci jako je
  • Prckovo pojištění – na rozdíl od Čech musí tady být dítě pojištěné ještě před narozením. Nebo lépe řečeno – smlouva musí být uzavřena ještě před narozením a pak začne mít zpětnou platnost, až se bude vědět jméno dítěte a datum narození. Na předběžné smlouvě má tak náš prcek jméno „baby Cadova“. Rada kolegyně, která má dvouletého kluka zní: pojištění na všechno s nulovou franšízou (tzn. nulová spoluúčast). Naštěstí má moje pojišťovna tzv. „Baby-Package“, kde je zahrnuto opravdu všechno (i zuby, advokát a úmrtí).
  • Jméno – zatím máme favority obou pohlaví, tak se uvidí, jestli se nám budou líbit až do porodu.
  • Příjmení – snad se příští týden stihneme stavit na obecním úřadě, abychom zjistili, jak to bude. To že máme možnost volby, jestli bude mít prcek příjmení po mě, nebo po Vláďovi, to je jasné; problémy by mohly být s onou českou koncovkou ženského tvaru příjmení. Tak uvidím, co oni na to. Abych kvůli tomuhle musela jezdit na konzulát do Bernu, to se mi zrovna dvakrát nechce.
  • Kde se uznává otcovství – tohle bude muset Vláďa vlastnoručně stvrdit :).
  • Kde se dělají překlady oficiálních dokumentů – samozřejmě budeme potřebovat překlad rodných listů z češtiny do němčiny a naopak rodného listu našeho prcka z němčiny do češtiny.
  • Co se rozumí pod pojmem „doklad o státním občanství“ – pas?
  • Co se rozumí pod pojmem „potvrzení o stavu matky v době narození dítěte“.
  • A další veselé věci, jako třeba jestli si smíme nebo nesmíme koupit do koupelny malou pračku (na mé dva e-maily naše „kontaktní“ osoba od pronajímatele neodpověděla, tak jsme to poslali ještě klasickou poštou, tak uvidíme, jestli se někdy odpovědi dočkáme.
  • Jak zařídit byt
Takže myslím, že já se nudit nebudu. Vláďa bude někde na horách sportovat za nás za tři a já se budu doma poflakovat a vzdělávat. Prý si to mám užívat, páč něco takového již nezažiji :).

by ·Komentáře: 2
16.-17.2.2013

Sníh napadl, chřipka nás neskolila, a tak jsme mohli vyrazit po odmlce na sněžnice (tedy já po odmlce, Martin s Vláďou byli i minulý víkend). Ráno jsme ještě nabalili Franzisku a ve čtyřech vyjeli směr Emmental. Na hranicích Emmentalu a Lucernu jsme zaparkovali u běžeckých tratí ve Finsterwaldu. Počasí bylo zatažené, dva stupně nad nulou, skoro žádný vítr, takže alespoň že nemrzlo. Výlet byl naplánován s ohledem na mě (takže „odpočinkový“), žádné šílené převýšení, žádné lavinově nebezpečné přechody, a tak. Ale i tak mi jakékoli stoupání trvalo výrazně déle než ostatním. Naštěstí pak přišly i rovinaté úseky, kde se mi dařilo držet krok. Nejvyšší bod našeho dnešního výletu byl v cca 1400 metrech kousek za Vesničkou Risete, kde jsme si dali svačinku a pak již vlastně jen z kopce pokračovali dále zpět k autu. Ještě se nám do cesty připletl jeden kopec (Wissenegg, 1285 m n.m.). Celkem jsme ušli kolem 13 km (cca 4 h chůze).
Nevýhoda bylo, že viditelnost byla chvílemi dost mizivá. Výhodou bylo, že díky té mlze jsem neviděla ty kopce, které musím vyjít :-).
Kluci si prošlapávání docela užili. Já, která jsem šla povětšinou poslední, jsem si již užívala pěkný chodníček.
Po odpočinkové sobotě jsem já zůstala doma (uklízela, pekla, vařila a učila se němčinu) a Vláďa s Martinem, Janou a Vaškem vyrazili na něco pořádného. Opět zamířili do stejné oblasti. Auto nechali zaparkované v Südelhöchi a kolem kopce přes Böli je vyšlapané sněžnicové chodníčky dovedly na vrchol Schibegütsch (2037 m n.m.). Pak už jen dlouhým táhlým sešupem zpět k autu. Celkem jejich trasa dnes měřila 15 km a nastoupali kolem 1000 m.
Sněhu nahoře je požehnaně.
Počasí bylo v neděli výrazně lepší.

by ·Komentáře: 2
Ve volném čase, nebo spíš v „ukradeném“ čase a ze zvědavosti, pečeme, vaříme, zkoušíme. Občas se to povede, občas se to nepovede. Naposledy se nepovedla křenová omáčka, páč již vstupní surovina stála za draka. Z hořkého křenu dobrou omáčku nevykouzlíte :-).Ale co se povedlo, byly vegi-lasagne
a čoko-pekanová roláda.

by ·1 komentář
Tak ještě jsme dostahovali všechny fotky z dovolené, tak tady ukázka. Posledně jsem si ztěžovala, že jsem v Rakousku vlastně nic typického neochutnala. Ani ta poslední večeře to „nespravila“. No posuďte sami. Nutno ale podotknout, že to bylo moc dobré, i když s malými výtkami.Vláďa si celý den dělal chuť na steak, a tak jsme na poslední večeři zajeli do steakhousu do Füssenu. Jako předkrm jsme si tradičně dali cibulové kroužky, které byly dobré, jen ta česneková omáčka k tomu mohla být lepší. Vláďa si pak dal 300 g steak s bramborami na slanine, k tomu osmahnutou cibulku a česnekovou omáčku.
Já jsem si dala jelení steak bez přílohy (pak jsem si vzala půlku brambor od Vládi).
Ačkoli si Vláďa objednal „medium“ a já „well-done“ (ačkoli se tím to maso „znehodnocuje“), aby byla jistota, že to budu mít pořádně propečené, tak to Vláďa měl spíš „rare“ a ja „medium“.
Takhle vypadal Vláďův „medium“ steak.
Tak to snad ty výtky. A tím, že jsme tu byli sami, byla obsluha docela rychlá. A tím byla naše dovča u konce.

by ·Komentáře: 5
5.1.2013
Po shlédnutí stránky na wiki o rakouských specialitách jsem musela zkonstatovat, že jsme toho zas až tolik okusit nestihli Zamračený. No čeká nás ještě večeře a zítřejší cesta domů (většinou tedy již Německem a Švýcarskem), ale obávám se, že příští rakouská dovolená bude muset být ve znamení „gastro route“ Smějící se .

by ·Žádné komentáře
5.1.2013
Ranní pohled z okna potvrdil, co jsme si později na internetu ověřili – že zhoršili předpověď na tuto oblast a to znamená, že bude celý den pršet. Nicméně jsme se tím nenechali rozhodit a snídani si užili. Vláďa se snažil zahnat svoje nachlazení jídlem (mimo jiné dvě housky s máslem a nutelou a minimálně půllitr černého čaje). Při pohledu z okna během snídaně jsem prohlásila, že to je jen takové mrholení a že to bude v pohodě. Po snídani, když Vláďa pohlédl z okna, prohlásil, že tohle rozhodně není jen nějaké mrholení a že jediné, co tedy připadá v úvahu je prohlídka Füssenu, kde je možnost se před deštěm porůznu schovávat.
Füssen je moc pěkné německé město. Milion lidí ročně se jede povídat na nedaleký sotva 200 let starý Neuschwanstein, ale 700 let starý Füssen byl dost opuštěný.
Pohled na centrum Füssenu (foceno přes řeku Lech).
Oklikou jsme se dostali do starého centra, prohlídli si hrad (z 12. století), který byl později přestavěn na „zámecký hrádek“ (Burgschloss) a v 15. století byly na stěny jednotlivých křídel přimalovány „3D sgrafita“ (oni tomu tedy říkají „Illusionsmalereien“, ale jde o to, že pomocí namalovaných 2D struktur, vytvoříte optickou 3D strukturu – vystupující okno, sloup, apod. V Německu to bylo v té době prý ojedinělé).
„Ilusionistické“ malby na fasádě zámeckého hrádečku.
Následně jsme se před deštěm ukryli v krásném kostele, do kterého by člověk zvenku neřekl, že je uvnitř tak krásně vyzdobený. K dispozici byla i „Halleluja“ brožurka o opravě místních varhan – už zase hrají.
Následně jsme se nemohli nezastavit ve Stadt cafe, které mi připomnělo našeho „Myšáka“ na Václaváku, jen tento není, dle mého názoru, tak drahý. Vláďa si dal úžasný nadýchaný krémový banánový dort a krásnou konvičku černého čaje. Já zvolila hořkou horkou čokoládu
a
kombuchu, která se podávala v této nádherné sklenici, a na talířek jsem k tomu dostala jednu jahodu.
Moc pěkné posezení. Následně (nebo ono to bylo ještě před zastavením na dort) jsme ve výloze zahlédli tyto úžasné „Schneeballen„,
neboli volně přeloženo „sněhové koule“, nebo také jinak „čapí hnízda“, což je kulaté smažené pečivo ze spletených kousků těsta.
Doobešli jsme město, neúspěšně hledali jednu kešku a vyrazili domů. Ono i tak jsme venku na dešti strávili již dvě hodiny a to stačí. Takže ve výsledku byl dnešek tím pravým odpočinkovým dnem.
Jeden moc pěkný tip na další dovolenou: Lechweg – od pramene k ústí. Většina trasy vede krásnou Rakouskou přírodou, ubytovacích zařízení je na cestě spousty a celkem se jedná o cca 130 km. Na internetu jsou tři ukázkové itineráře: na 6, 7 nebo 8 dní (Vláďa samozřejmě prohlašoval, že tři dny na to musí stačit, takže maximálně nám to zabere jeden prodloužený víkend). Myslím, že sem se jednou vrátíme. A na to, že místní turistické trasy jsou jen velmi sporadicky značené, tak Lechweg je krásně značen velkým psacím „L“. Na včerejší procházce kolem Alpsee jsme na něj naráželi pořád a vrtalo nám hlavou, co to je. Mysleli jsme, že se jedná o nějakou vycházkovou trasu Ludvíka II., kterého je celý kraj plný. Ten totiž nechal postavit Neuschwanstein, a proto se v okolních restauracích můžete setkat s Ludvíkovými knedlíky, chlebem krále Ludvíka, nebo dortem krále Ludvíka.
Fotky zde.

by ·Žádné komentáře
3.1.2013
Na dnešek ještě bylo hlášeno relativně dobré počasí, takže bylo jasné, že musíme ještě dát nějaký pořádný výlet. Proto jsme na snídani šli již na osmou (!), Vláďa si pochutnal na výborné paštice, kterou jsme předešlý den koupili (měli v obchodě moc pěknou nabídku), já se vezla na sladké vlně a kolem deváté jsme vyrazili do Vilsu. Místo na parkování na začátku běžeckých tras jsme našli dobře. Oproti včerejšku se trochu ochladilo (cca -2°C), bylo zataženo a zpočátku i nepříjemně foukalo.
Připevnili jsme sněžnice na batoh, vzali trekové hole a vyrazili nahoru. Oproti včerejšímu rovinatému terénu to dnes bylo půl výletu do kopce a zbytek z kopce. Výhledy pěkné, nikde nikdo, kopec úctyhodný.
Pohled zpět do údolí.
Přibližně polovinu cesty jsme zvládli bez sněžnic, ale čím jsme byli výš, tím bylo sněhu víc, a tak i na ně nakonec došlo. Do sedla Hundsarschjoch (1600 m n.m.) jsme dorazili po cca třech hodinách (i s přestávkami). Lehce jsme se přioblékli a vrhli se na sestup.
Sestup.
Ten byl v hlubokém sněhu docela veselý. Sestoupali jsme až k Vilser Alpe (1228 m n.m.), kde jsme si dali svačinku, sundali sněžnice a pak už jen pořád z kopce pokračovali zpět do údolí k Vilsu. Vyklubal se z toho moc pěkný výlet (5h, 13 km).
Protože na večeři bylo ještě brzy (16h) vrátili jsme se domů, dali si sprchu a váleli se (TV, knížky a krátké spaní). Pak jsme vyrazili do nedalekého penzionu (spřáteleného s tím naším) na večeři. Naštěstí pro nás měli dvě volná místa. Já jsem si dala lososa s curry omáčkou a zeleninovým kuskusem a Vláďa si dal vývar se špekovým knedlíkem, filetky z divokého králíka (chuťově to tedy bylo jak játra :D) s bylinkovými gnocchi, brusinkami, dýňovým kompotem a sladkokyselým červeným zelím. A na závěr … Sachertorte.
Vývar se špekovým knedlíkem.