by ·Žádné komentáře
16.9.2012 – neděle, Tälli-Klettersteig

Dnešní via ferata se náramně povedla. Bylo to náročné, ale nikomu se nic nestalo a všichni ve zdraví, i když někteří značně vyčerpaní, jsme dorazili zpět.

Z Curychu jsme odjížděli já s Vláďou a Janou a pod Tällibahn jsme se sešli s Vaškem, Chrisem a Evelin. Lanovkou jsme vyjeli k Tällihütte (1726 m n.m.) a odtud se po modré alpinweg vydali pod začátek Tälli-Klettersteig (feraty). Tyto přístupové cesty mi leckdy přijdou horší než vlastní ferata. Bez jištění se většinou pohybujete po úzkých cestičkách, kdy pod vámi je sráz do údolí. Sluníčko o sobě začínalo dávat znát, horské kozy se líně válely na kamenech, …

Nástup na feratu je na Alpigerstocku (2067 m n.m.). Zde jsme již byli navlečení do sedáků a helem a jeden za druhým jsme se vydali skalní stěnou na tři hodiny dlouhou cestu vzhůru na Gadmerflue (2555 m n.m.). Cestou byly jak lehčí (skoro jak obyčejný pochoďák), tak těžší úseky (lezení po železných skobách ať již kolmo vzhůru nebo vodorovně ve skalní stěně) a chvílemi i žebříčky.

Cesta dolů pak trvala bezmála tři hodiny, kdy jsme to kamenitým polem šli cikcak dolů, následně traverz po úbočí, kde odpolední sluníčko stále připalovalo, následoval přehup přes sedýlko a pak už jen klesání dolů.

Zpět k Tällihütte jsme dorazili v 18:45 (vyráželi jsme v půl jedenácté). Celí unavení jsme si dali kafe, pivo a kolu a lanovkou sjeli zpět k autům. V nohách jsme tak měli (pouze ty úseky před a po feratě) jedenáct kilometrů.

Fotky na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/T_lli-Klettersteig (udělat výběr 42 fotek ze 193 není nic jednoduchého).

by ·Komentáře: 3
12.9.2012 – Europapark
Tak i u nás v práci se rozhodlo, že na letošní „team-building“ se pojede do Europaparku (loni tam byl Vláďa se svými kolegy). Kdyby mě kolegyně nepřemlouvala, tak bych si tuto příležitost asi nechala ujít, ale tím, že nyní znám v práci více lidí (většina těch, se kterými se teď nejvíc stýkám, jsou nově příchozí tento rok), tak jsem se nechala docela rychle zlomit.
A ve výsledku to nebylo tak hrozné. Jsou tam i jiné atrakce než jen ty neuvěřitelné horské megadráhy, kdy jedete hlavou dolů. Sraz jsme měli již po sedmé ráno v práci, kde jsme hromadně nalezli do autobusu a vyrazili směr Německo. Cesta nám zabrala skoro tři hodiny, ale alespoň jsme se pěkně dospali. Zážitkový den jsme začali kávou v italské části parku. Kdo Europapark (http://www.europapark.com/lang-de/Infos-und-Service/c51.html) nezná, tak vězte, že 1) to je prý největší zábavní park Evropy, 2) jednotlivé části se nazývají podle různých Evropských zemí a většinou tam najdete stánky s občerstvením a restaurace v duchu této země.
No a pak jsme to vzali přes nejodpočinkovější atrakce, přes trošku zážitkové, k těm zábavným. Začali jsme na Euro-Tower, což je vyhlídková věž, odkud můžete krásně vidět všechny atrakce a široké okolí. Pak jsme to vzali přes „Švýcarsko“ a jeho „bob“, což mělo být mé maximum toho, co jsem schopná na horské dráze snést, ale to já ne, já jsem si před obědem ještě s kolegyní musela zajít na Euro-Mir (foto, video). A po tom jsem byla dost vyklepaná. Nohy se mi podlamovaly, bílá jsem byla a žaludek se na oběd moc netěšil. Na takovýhlech atrakcích jsou nejhorší ty zatáčky, kdy to s vámi škubne. To že jedete dolů chvílemi po zádu nebo bokem už je pak vedlejší. Alespoň jsem měla jasno v tom, že na Silver Star fakt jít nemusím.
Pak následoval oběd u Dona Quichotta (salát, vepřové plátky se zeleninou a mladými brambory, čokoládová pana cota) a mohli jsme pokračovat. Vzhledem k tomu, že začalo pěkně pršet, nasedli jsme do malého vláčku a nechali se provézt po parku. Pak laser show, a když přestalo pršet, tak ještě Poseidon.
V pět odpoledne jsme udělali ještě hromadné foto před parkem a vyrazili jsme domů.
A my s Dominikou jsme zakončili den zhlédnutím Sherlocka Holmese (druhý díl) u nás. Nakonec to tedy byl dlouhý a povedený den.

by ·Žádné komentáře
4.9.2012, Cirque du Soleil Corteo, Zürich
S pořádným předstihem jsme koupili lístky na toto úžasné představení Cirque du Soleil quebeckého umělecko-artistického spolku, které se konalo na začátku září v „Grand Chapiteau“ v Hardturmu (Kreis 5, Zürich, Schweiz).
Celé se to odehrávalo pod ohromným chapiteau, kde měl každý pěkný výhled na plochu. Pohodlně jsme se usadili, kolem nás křupal popkorn a voněla káva, setmělo se … A pak to začalo. Podmanivá živá hudba a neuvěřitelné akrobatické kousky, při kterých vám tuhla krev v žílách (nebo alespoň já jsem rozhodně tajila dech, protože to, co tam předváděli naprosto odporovalo fyzikálním zákonům), při jiných se zase ozývaly salvy smíchu. Ale stejně – u poloviny figur a toho, co tam předváděli, jsem si kladla otázku, jak to udělali, a u druhé poloviny věcí jsem si říkala, jak tohle mohli udělat (tolik salt! a do toho ještě přeskočili jeviště, případně metali obruče, nebo někoho jiného z kolegů, …). A do toho všeho mluvili lámanou němčinou, francouzsky, anglicky, italsky a s Vláďou jsme se shodli, že jedna písnička musela být v ruštině.
  • Pro zajímavost doporučuji projít jejich oficiální stránky
  • Ale nejpopisnější bude jejich oficiální trailer. Sice má pouze dvě minuty, ale pak si představte, že takhle to bylo dvě hodiny.
  • Pozn.: fotky zde uvedené jsou z http://www.cirquedusoleil.com/fr/shows/corteo/show/acts.aspx
  • Celé představení jsme se nemohli shodnou, odkud jsou. Takže jejich oficální stránka to nakonec vyjasnila: Jsou z Quebecu, ale členové jejich společnosti, která nyní čítá kolem 5 tis. zaměstnanců, z čehož je více než 1300 artistů, jsou z 50 zemí a mezi sebou tak mluví 25 jazyky

by ·Komentáře: 2
Sobota 8.9.2012 – Tierbergli-Klettersteig aneb Via Ferata u Sustenpassu
Tak jsme se po dlouhé době dostali na „feratu“ (Via Ferata neboli „zajištěná cesta“, „feráta“ či „klettersteig“ je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jistícími fixními lany, železnými stupačkami případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy. Zdroj Wiki). Parkoviště u výchozího bodu (Umpol, 2090 m n.m.) se nachází kousek od Hotelu Steingletscher (1865 m n.m.) a ten zase těsně pod Sustenpassem (2264 m n.m., kanton Bern/Uri). Nebyli jsme jediní, koho krásné počasí vytáhlo ven do hor. Zprvu to vypadalo, že půjdeme v pořádném balíku lidí, ale nakonec se to roztáhlo. Vše asi nejlépe popíší fotky. I když některé mohou vypadat …. (doplňte si vhodné), tak to bylo supr. Měli jsme nádherné výhledy na ledovec (Steingletscher, Steilimigletscher) a na Titlis (přes údolí s parkovištěm). Parkoviště pod námi bylo v nedohlednu. Výstup nám zabral cca čtyři hodiny, s tím, že čas pohybu byl jen kolem dvou hodin. Zbytek jsme svačili a fotili. Celkem jsme nastoupali kolem 700 m.
Nejlepší na tom ale bylo, že na vršku této feraty je Tierberglihütte (malá dřevěná ubytovna, 2795 m n.m.), kde jsme si dali kolu a domácí koláč. K tomu výhled na ledovec, modrou oblohu a sluníčku nad hlavou.
Cesta dolů nebyla naštěstí tak hrozná, jak Vláďa vyhrožoval. Po modré alpinweg, to šlo přes kameny zik-zak cestičkou 550 výškových metrů dolů. Na sestupu už bylo znát, že sluníčko zapadá, ochlazovalo se.
K autu jsme dorazili někdy kolem sedmé, takže nám to celkem trvalo sedm hodin. Pěkná „procházka“. Pár modřin mám, ale jinak jen pěkné zážitky a fotky.

by ·Komentáře: 3
22.8.2012
Tak poté, co tato akce byla loni kvůli počasí dvakrát přesunuta a nakonec i na poslední termín zrušena, očekávala jsem letos poslední termín (dva předchozí opět kvůli počasí zrušeny) s nadějí. A o co se jednalo? Němčináři již jistě vědí – jde o přeplavávání (překonávání) jezera. Letos se to plavalo z koupaliště Mythenquai do koupaliště, který je na druhé straně jezera (1,5 km) Tiefebrunnen. Od dvou do šesti hodin byly otevřeny poklady, kde jste za 20CHF dostali žlutou čepičku s číslem a číslo na batoh, který vám lodí převezli na druhou stranu. Abych předešla tomu, co se stalo minulý rok, že nechali odplavat první dvě várky lidí a pak to kvůli hrozící bouřce zrušili, přišla jsem hned na začátek, v půl třetí. Plavalo se od tří. V desetiminutových intervalech se pouštěli skupinky po 800 lidech (opravdu vidíte správně: osm set!). Já jsem v těch půl třetí (tzn. půl hodiny po začátku prodeje lístků) dostala číslo 1784. Limit je na tuto akci 10 000 (druhý den jsem se dočetla, že jich bylo 9 348, což zatím byla největší účast). Dvacet minut před plavbou bylo na plánu zahřátí (warm-up). Což znamenalo, že všichni ti plavci, kterých se to týkalo (povinné to samozřejmě nebylo) se shlukli kolem trojice předcvičovatelů, kteří stáli na vyvýšeném pódiu a začalo se: pochod na místě, simulace plavání, skoky, úskoky, podřepy, … no ve výsledku jsem měla dojem, že nás chtějí zničit, aby neplavalo tolik lidí. Atmosféra ale byla supr.
Z leva do prava – 1,5 km, 35 min.
A pak už jsme se nahrnuli na pláž a čekali na start. Vlastní plavání snad ani nemusím popisovat. Voda měla neuvěřitelných 27°C (ano čtete správně – to je více, než má kdejaký krytý bazén v Praze), takže jsem plavala bez neoprenu :D. Orientace byla docela v pohodě – dav žlutých čepiček ze skupiny (těch 800 lidí) před námi byl docela nepřehlédnutelný. Do půlky to ubývalo pomalu, ale supr bylo, že jsem pořád, i při mém „ne zas až tak rychlém“ tempu mohla někoho předplavávat. Od poloviny mě zase začali dojíždět ti rychlí ze skupiny za námi. Ale plavalo se fakt dobře. Všude podél trati byly lodě a kajakáři připraveni zachraňovat nemohoucí. Sem tam jsem do někoho vrazila, to když jsem se snažila kochat a nekoukat se kolem sebe.

A po 35 minutách bylo po všem. Paráda. Po výlezu z vody jsem si vzala kelímek s … no málem jsem si spálila jazyk, protože horký bujón jsem nečekala. Najít batoh, projít kontrolou, jestli si odnášíte svůj batoh, rizoto, cyklolahev na památku, … najíst se, převléknout, a hurá zpět do práce.

Něco na památku
Vážně pěkný zážitek. Nejen díky počasí byla účast tak hojná.
Více informací můžete nalézt na oficiálních stránkách: http://www.seeueberquerung.ch/
A nějaké oficiální fotky: http://www.seeueberquerung.ch/impressionen/foto/

by ·Komentáře: 3
Sobota 18.8.2012
Zatím je sice jen poledne, ale i tak už mám o čem psát! Konečně jsem se dostala na „Stand-up pedalling“ na Curišském jezeře. Jde o to, že máte prkno podobné surfařskému, k tomu dlouhé pádlo, stojíte na prkně a pádlujete. Je to naprosto super! Po prvních nestabilních pokusech jsem se do toho rychle dostala. A pak už jsem jen mohla v klidu pozorovat probouzející se jezero, kochat se výhledem na Curyšské centrum na jedné a Alpy na druhé straně. Pak přišlo pár balančních cviků, kdy jsme všichni několikrát skončili ve vodě, ale s teplotami, i takhle ráno v deset, již dobře nad dvacet stupňů, to bylo více než osvěžující. Za deště by to taková legrace nebyla. Dvě hodiny utekly jak nic. Ale i tak asi zítra budu cítit zádové svaly. Přeci jenom to je pohyb, který neděláte denně.
Pak jsem se vydala směrem k řece Limmat, která vytéká z jezera a protéká celým Curychem. Dnes byl 21. ročník (myslím) „Limmat schwimmen“ – plavání v Limmat. (EZV trophy), kteří startují jako první a kteří se snaží dvoukilometrovou trať uplavat co nejrychleji, se jinak jedná o pěknou sranda akci. Každý vyfasuje žlutou čepičku a nafukovací kachnu a je jen na něm jak a jak rychle trať zvládne. Co jsem tak viděla, tak nijak rychle. Čekala bych, že s narůstajícím „startovním“ číslem bude rychlost klesat. No rozhodně to je krásná atrakce pro turisty.
Ale ještě než jsem se dostala k řece, prošla jsem si v klidu velký blešák, který byl na Bellvue. Rozlohou to bylo úctyhodné. A sehnat jste tam mohli kde co, od nožů, skleniček, dřevěného houpacího koně, přes oblečení, k obrazům, dalekohledům a starým fotoaparátům.
A teď jsem ráda, že mohu být zalezlá doma nad učením (příprava prezentace na konferenci do Pittsburghu, kam jedu v září) – teploty venku mají vystoupat přes 35°C a teď v poledne je venku fakt echt hic.

by ·Žádné komentáře
4.8.2012
Tak na to konečně došlo – po skoro ročním tréningu na vnitřní lezecké stěně jsem se s Vláďou vydala na venkovní skálu. Navzdory předpovědi déšť nepřišel, a tak jsme si lezení užívali celý den. No … ono jsme toho ve výsledku moc nevylezli – všechno hrozně dlouho vždy trvá – než se člověk připraví, než se přemotají lana, pak vlastní lezení, a tak. Na vyzkoušení to bylo dobré, ale vnitřní stěna mě asi baví víc. Nejprve jsme zamířili ke Schwyzu (viz mapka) a po dvou cestách jsme ještě přejeli do … (viz druhá mapička). No a příště na něco delšího, co je prý zábavnější.
Lezení u Schwyzu.
Na téhle skalce jsme lezli.
Lezení u Gersau (Luzernské jezero).
Vláďa slaňuje.
Zblblý motýl mi olizoval prsty od mága.
Pohled na Luzernské jezero a výhled na Pilatus.

by ·Žádné komentáře
14.7.2011
Od posledního Vláďova zápisu uběhlo opět spoustu dní, ale i událostí, o kterých jsme nějak nestíhali psát. Ti, co sledují alespoň naše fotky (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/), však tuší, že se stále něco děje. Ráda bych o všem napsala mnohem víc, ale čas prostě není. A vzhledem k tomu, že dnes je oficiálně můj první den dovolené, další možnost něco na internet napsat bude až za týden. Víkend ještě strávíme ve Švýcarsku, ale pak hurá na pár dní do Francie. A další víkend opět ve Švýcarsku – Vláďa má dlouho očekávané závody (http://www.alpinathlon.ch/cms/strecke-13.phtml). Ale zpět k událostem posledního měsíce. Na konci června přijel Martin, tak jsme využili pěkného (i ošklivého) počasí a snažili se, aby měl zajímavý program. Přes týden se musel zabavit sám, ale na hike jsme pak vyrazili spolu.
Pěkný byl hike kolem Murgsee (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/). Od Zurichu je tato oblast tak 1,5, jízdy ani ne. A výšlap to pak byl úctyhodný. Narazili jsme tedy na nepříjemné sněhové pole, ale poté, co se do výstupu vrhl jeden kluk s dívčinou, tak jsme je následovali. Naopak sestup po sněhu byl supr – jelo to jak na lyžích. Na takovéto výlety jsme museli koupit opalovací krém s UV 50, protože to fakt opaluje.
Další výlet byl na Bockmattlipass (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Bockmattlipass/). Původní plán byl velkolepý, ale do cesty se nám postavil sněhový jazyk v kamenitém poli. A do traverzování něčeho takového jsme naštěstí neměli dost odvahy. Tam kdyby vám to podjelo, tak jedete do údolí, ani se nenadějete. Člověk si pak uvědomí, že i když je již červen(ec), tak tady ten sníh pořád je. Takže jsem pak v týdnu nelenila a stali jsme se s Vláďou patrony Regy, což je letecká záchranná služba. Za příspěvek 30CHF ročně tak máte jeden převoz vrtulníkem v případě nouze (http://rega.ch/ ). Pěkné na tomto výletu bylo mimo jiné i to, že jsme ho šli ve čtvrtek, tzn. v pracovní den, kdy na rozdíl od víkendu mělo být krásně, a taky bylo. A nikde ani noha. Paráda.
No a to je pro zatím vše, co stíhám napsat. Francie volá.

by ·Žádné komentáře
17.6.2012
Vzhledem k tomu, že nevím, kdy se dostanu k tomu, napsat pořádný článek o proběhlém víkendu (jak jste si mohli všimnout, není problém psát o akci s měsíčním zpožděním), tak raději rovnou sdělím pár hlavních bodů a především odkaz na fotky – ty stojí za to a je to ten nejlepší popisný prostředek Usmívající se.
Nedělní trasu naplánovala kolegyně-kamarádka Dominika. Výběr lokality byl ovlivněn tím, že její kamarádka je v oblasti Calfeisental na pozorování čerstvě vysazených supů. Takže cíl cesty byl jasný – Sankt Martin im Calfeisental a odtud do kopců k pozorovacímu stanovišti. Dostat se do Svatého Martina bylo zajímavé. Z dálnice na Chur odbočíte na Bad Ragaz, kde jsou prý teplé prameny (sem musíme ještě někdy zajet), pokračuje se přes Vättis k nádrži Girgerwaldsee. A zde to začíná být zajímavé – silnice podél této nádrže až do Svatého Martina je pro dvě auta moc úzká. Takže se zavedl jednoduchý systém – od každé celé hodiny do 20 je to jednosměrné z našeho směru a od půl do celé zase z druhého. Takže jsme alespoň měli čas rychle si prohlédnout okolí.
Sankt Martin im Calfeisental je malebná vesnička, jestli se těch několik dřevěných domků tak dá nazvat (http://www.sankt-martin.ch/, http://de.wikipedia.org/wiki/St._Martin_SG). Odtud jsme pokračovali dvě hodiny do kopce na pozorovací stanici supů, kteří byli nedávno vypuštěni a začínají se učit létat (St.Martin-Untersäss-Malanseralp http://www.wild.uzh.ch/bg/frame.php?bi=0&bg=0&ya=0&la=d&th=proj&st=6&su=6).Zde jsme si dali pauzu, pozorovali supy a testovaly Domoniky nový foťák – digitální zrcadlovku Nikon D3100 – to je hračka! Vypadá to, že si něco takového také budu muset koupit. Je to tak jednoduché a dělá to tak pěkné fotky! Jen to je tedy trochu větší „krám“ do batohu.
Vláďa pozoruje supy.
Odtud jsme pokračovali po úbočí kopců nad námi až k Sardonahütte (Malanseralp-Plattenalp-Untersäss-Sardonahütte). Cestou jsme museli překonávat několik potoků. Některé šlo přejít po kamenech, jeden jsme museli brodit.
U Sardonahütte jsme si dali svačinku (už se lehce připozdívalo a k autu to stále byly dvě hodiny chůze) a po druhé straně říčky Tamina jsme to konečně otočili zpět směrem na Svatého Martina. Ještě jsme našli jednu kešku a poté, co turistická cesta vedla ohradou, kde byly krávy s telaty, přímo na cestě samozřejmě, jsme odbočili na druhou stranu řeky, kde byla již široká, ničím nepřerušovaná (žádné brody) cesta přímo k autu.
Cílové foto u St. Martina
K autu jsme po 18 km došli kolem sedmé hodiny večer. Ještě že je tak dlouho vidět.
Výběr toho nejlepšího najdete na

by ·Žádné komentáře
19.5.2012
Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.
Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.
Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.
Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂
No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.
Cílová fotka v Prčicích. Po 33 km a 6,5 h chůze.