by ·Komentáře: 2
Sobota 8.9.2012 – Tierbergli-Klettersteig aneb Via Ferata u Sustenpassu
Tak jsme se po dlouhé době dostali na „feratu“ (Via Ferata neboli „zajištěná cesta“, „feráta“ či „klettersteig“ je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jistícími fixními lany, železnými stupačkami případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy. Zdroj Wiki). Parkoviště u výchozího bodu (Umpol, 2090 m n.m.) se nachází kousek od Hotelu Steingletscher (1865 m n.m.) a ten zase těsně pod Sustenpassem (2264 m n.m., kanton Bern/Uri). Nebyli jsme jediní, koho krásné počasí vytáhlo ven do hor. Zprvu to vypadalo, že půjdeme v pořádném balíku lidí, ale nakonec se to roztáhlo. Vše asi nejlépe popíší fotky. I když některé mohou vypadat …. (doplňte si vhodné), tak to bylo supr. Měli jsme nádherné výhledy na ledovec (Steingletscher, Steilimigletscher) a na Titlis (přes údolí s parkovištěm). Parkoviště pod námi bylo v nedohlednu. Výstup nám zabral cca čtyři hodiny, s tím, že čas pohybu byl jen kolem dvou hodin. Zbytek jsme svačili a fotili. Celkem jsme nastoupali kolem 700 m.
Nejlepší na tom ale bylo, že na vršku této feraty je Tierberglihütte (malá dřevěná ubytovna, 2795 m n.m.), kde jsme si dali kolu a domácí koláč. K tomu výhled na ledovec, modrou oblohu a sluníčku nad hlavou.
Cesta dolů nebyla naštěstí tak hrozná, jak Vláďa vyhrožoval. Po modré alpinweg, to šlo přes kameny zik-zak cestičkou 550 výškových metrů dolů. Na sestupu už bylo znát, že sluníčko zapadá, ochlazovalo se.
K autu jsme dorazili někdy kolem sedmé, takže nám to celkem trvalo sedm hodin. Pěkná „procházka“. Pár modřin mám, ale jinak jen pěkné zážitky a fotky.

by ·Komentáře: 3
22.8.2012
Tak poté, co tato akce byla loni kvůli počasí dvakrát přesunuta a nakonec i na poslední termín zrušena, očekávala jsem letos poslední termín (dva předchozí opět kvůli počasí zrušeny) s nadějí. A o co se jednalo? Němčináři již jistě vědí – jde o přeplavávání (překonávání) jezera. Letos se to plavalo z koupaliště Mythenquai do koupaliště, který je na druhé straně jezera (1,5 km) Tiefebrunnen. Od dvou do šesti hodin byly otevřeny poklady, kde jste za 20CHF dostali žlutou čepičku s číslem a číslo na batoh, který vám lodí převezli na druhou stranu. Abych předešla tomu, co se stalo minulý rok, že nechali odplavat první dvě várky lidí a pak to kvůli hrozící bouřce zrušili, přišla jsem hned na začátek, v půl třetí. Plavalo se od tří. V desetiminutových intervalech se pouštěli skupinky po 800 lidech (opravdu vidíte správně: osm set!). Já jsem v těch půl třetí (tzn. půl hodiny po začátku prodeje lístků) dostala číslo 1784. Limit je na tuto akci 10 000 (druhý den jsem se dočetla, že jich bylo 9 348, což zatím byla největší účast). Dvacet minut před plavbou bylo na plánu zahřátí (warm-up). Což znamenalo, že všichni ti plavci, kterých se to týkalo (povinné to samozřejmě nebylo) se shlukli kolem trojice předcvičovatelů, kteří stáli na vyvýšeném pódiu a začalo se: pochod na místě, simulace plavání, skoky, úskoky, podřepy, … no ve výsledku jsem měla dojem, že nás chtějí zničit, aby neplavalo tolik lidí. Atmosféra ale byla supr.
Z leva do prava – 1,5 km, 35 min.
A pak už jsme se nahrnuli na pláž a čekali na start. Vlastní plavání snad ani nemusím popisovat. Voda měla neuvěřitelných 27°C (ano čtete správně – to je více, než má kdejaký krytý bazén v Praze), takže jsem plavala bez neoprenu :D. Orientace byla docela v pohodě – dav žlutých čepiček ze skupiny (těch 800 lidí) před námi byl docela nepřehlédnutelný. Do půlky to ubývalo pomalu, ale supr bylo, že jsem pořád, i při mém „ne zas až tak rychlém“ tempu mohla někoho předplavávat. Od poloviny mě zase začali dojíždět ti rychlí ze skupiny za námi. Ale plavalo se fakt dobře. Všude podél trati byly lodě a kajakáři připraveni zachraňovat nemohoucí. Sem tam jsem do někoho vrazila, to když jsem se snažila kochat a nekoukat se kolem sebe.

A po 35 minutách bylo po všem. Paráda. Po výlezu z vody jsem si vzala kelímek s … no málem jsem si spálila jazyk, protože horký bujón jsem nečekala. Najít batoh, projít kontrolou, jestli si odnášíte svůj batoh, rizoto, cyklolahev na památku, … najíst se, převléknout, a hurá zpět do práce.

Něco na památku
Vážně pěkný zážitek. Nejen díky počasí byla účast tak hojná.
Více informací můžete nalézt na oficiálních stránkách: http://www.seeueberquerung.ch/
A nějaké oficiální fotky: http://www.seeueberquerung.ch/impressionen/foto/

by ·Komentáře: 3
Sobota 18.8.2012
Zatím je sice jen poledne, ale i tak už mám o čem psát! Konečně jsem se dostala na „Stand-up pedalling“ na Curišském jezeře. Jde o to, že máte prkno podobné surfařskému, k tomu dlouhé pádlo, stojíte na prkně a pádlujete. Je to naprosto super! Po prvních nestabilních pokusech jsem se do toho rychle dostala. A pak už jsem jen mohla v klidu pozorovat probouzející se jezero, kochat se výhledem na Curyšské centrum na jedné a Alpy na druhé straně. Pak přišlo pár balančních cviků, kdy jsme všichni několikrát skončili ve vodě, ale s teplotami, i takhle ráno v deset, již dobře nad dvacet stupňů, to bylo více než osvěžující. Za deště by to taková legrace nebyla. Dvě hodiny utekly jak nic. Ale i tak asi zítra budu cítit zádové svaly. Přeci jenom to je pohyb, který neděláte denně.
Pak jsem se vydala směrem k řece Limmat, která vytéká z jezera a protéká celým Curychem. Dnes byl 21. ročník (myslím) „Limmat schwimmen“ – plavání v Limmat. (EZV trophy), kteří startují jako první a kteří se snaží dvoukilometrovou trať uplavat co nejrychleji, se jinak jedná o pěknou sranda akci. Každý vyfasuje žlutou čepičku a nafukovací kachnu a je jen na něm jak a jak rychle trať zvládne. Co jsem tak viděla, tak nijak rychle. Čekala bych, že s narůstajícím „startovním“ číslem bude rychlost klesat. No rozhodně to je krásná atrakce pro turisty.
Ale ještě než jsem se dostala k řece, prošla jsem si v klidu velký blešák, který byl na Bellvue. Rozlohou to bylo úctyhodné. A sehnat jste tam mohli kde co, od nožů, skleniček, dřevěného houpacího koně, přes oblečení, k obrazům, dalekohledům a starým fotoaparátům.
A teď jsem ráda, že mohu být zalezlá doma nad učením (příprava prezentace na konferenci do Pittsburghu, kam jedu v září) – teploty venku mají vystoupat přes 35°C a teď v poledne je venku fakt echt hic.

by ·Žádné komentáře
4.8.2012
Tak na to konečně došlo – po skoro ročním tréningu na vnitřní lezecké stěně jsem se s Vláďou vydala na venkovní skálu. Navzdory předpovědi déšť nepřišel, a tak jsme si lezení užívali celý den. No … ono jsme toho ve výsledku moc nevylezli – všechno hrozně dlouho vždy trvá – než se člověk připraví, než se přemotají lana, pak vlastní lezení, a tak. Na vyzkoušení to bylo dobré, ale vnitřní stěna mě asi baví víc. Nejprve jsme zamířili ke Schwyzu (viz mapka) a po dvou cestách jsme ještě přejeli do … (viz druhá mapička). No a příště na něco delšího, co je prý zábavnější.
Lezení u Schwyzu.
Na téhle skalce jsme lezli.
Lezení u Gersau (Luzernské jezero).
Vláďa slaňuje.
Zblblý motýl mi olizoval prsty od mága.
Pohled na Luzernské jezero a výhled na Pilatus.

by ·Žádné komentáře
14.7.2011
Od posledního Vláďova zápisu uběhlo opět spoustu dní, ale i událostí, o kterých jsme nějak nestíhali psát. Ti, co sledují alespoň naše fotky (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/), však tuší, že se stále něco děje. Ráda bych o všem napsala mnohem víc, ale čas prostě není. A vzhledem k tomu, že dnes je oficiálně můj první den dovolené, další možnost něco na internet napsat bude až za týden. Víkend ještě strávíme ve Švýcarsku, ale pak hurá na pár dní do Francie. A další víkend opět ve Švýcarsku – Vláďa má dlouho očekávané závody (http://www.alpinathlon.ch/cms/strecke-13.phtml). Ale zpět k událostem posledního měsíce. Na konci června přijel Martin, tak jsme využili pěkného (i ošklivého) počasí a snažili se, aby měl zajímavý program. Přes týden se musel zabavit sám, ale na hike jsme pak vyrazili spolu.
Pěkný byl hike kolem Murgsee (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/). Od Zurichu je tato oblast tak 1,5, jízdy ani ne. A výšlap to pak byl úctyhodný. Narazili jsme tedy na nepříjemné sněhové pole, ale poté, co se do výstupu vrhl jeden kluk s dívčinou, tak jsme je následovali. Naopak sestup po sněhu byl supr – jelo to jak na lyžích. Na takovéto výlety jsme museli koupit opalovací krém s UV 50, protože to fakt opaluje.
Další výlet byl na Bockmattlipass (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Bockmattlipass/). Původní plán byl velkolepý, ale do cesty se nám postavil sněhový jazyk v kamenitém poli. A do traverzování něčeho takového jsme naštěstí neměli dost odvahy. Tam kdyby vám to podjelo, tak jedete do údolí, ani se nenadějete. Člověk si pak uvědomí, že i když je již červen(ec), tak tady ten sníh pořád je. Takže jsem pak v týdnu nelenila a stali jsme se s Vláďou patrony Regy, což je letecká záchranná služba. Za příspěvek 30CHF ročně tak máte jeden převoz vrtulníkem v případě nouze (http://rega.ch/ ). Pěkné na tomto výletu bylo mimo jiné i to, že jsme ho šli ve čtvrtek, tzn. v pracovní den, kdy na rozdíl od víkendu mělo být krásně, a taky bylo. A nikde ani noha. Paráda.
No a to je pro zatím vše, co stíhám napsat. Francie volá.

by ·Žádné komentáře
17.6.2012
Vzhledem k tomu, že nevím, kdy se dostanu k tomu, napsat pořádný článek o proběhlém víkendu (jak jste si mohli všimnout, není problém psát o akci s měsíčním zpožděním), tak raději rovnou sdělím pár hlavních bodů a především odkaz na fotky – ty stojí za to a je to ten nejlepší popisný prostředek Usmívající se.
Nedělní trasu naplánovala kolegyně-kamarádka Dominika. Výběr lokality byl ovlivněn tím, že její kamarádka je v oblasti Calfeisental na pozorování čerstvě vysazených supů. Takže cíl cesty byl jasný – Sankt Martin im Calfeisental a odtud do kopců k pozorovacímu stanovišti. Dostat se do Svatého Martina bylo zajímavé. Z dálnice na Chur odbočíte na Bad Ragaz, kde jsou prý teplé prameny (sem musíme ještě někdy zajet), pokračuje se přes Vättis k nádrži Girgerwaldsee. A zde to začíná být zajímavé – silnice podél této nádrže až do Svatého Martina je pro dvě auta moc úzká. Takže se zavedl jednoduchý systém – od každé celé hodiny do 20 je to jednosměrné z našeho směru a od půl do celé zase z druhého. Takže jsme alespoň měli čas rychle si prohlédnout okolí.
Sankt Martin im Calfeisental je malebná vesnička, jestli se těch několik dřevěných domků tak dá nazvat (http://www.sankt-martin.ch/, http://de.wikipedia.org/wiki/St._Martin_SG). Odtud jsme pokračovali dvě hodiny do kopce na pozorovací stanici supů, kteří byli nedávno vypuštěni a začínají se učit létat (St.Martin-Untersäss-Malanseralp http://www.wild.uzh.ch/bg/frame.php?bi=0&bg=0&ya=0&la=d&th=proj&st=6&su=6).Zde jsme si dali pauzu, pozorovali supy a testovaly Domoniky nový foťák – digitální zrcadlovku Nikon D3100 – to je hračka! Vypadá to, že si něco takového také budu muset koupit. Je to tak jednoduché a dělá to tak pěkné fotky! Jen to je tedy trochu větší „krám“ do batohu.
Vláďa pozoruje supy.
Odtud jsme pokračovali po úbočí kopců nad námi až k Sardonahütte (Malanseralp-Plattenalp-Untersäss-Sardonahütte). Cestou jsme museli překonávat několik potoků. Některé šlo přejít po kamenech, jeden jsme museli brodit.
U Sardonahütte jsme si dali svačinku (už se lehce připozdívalo a k autu to stále byly dvě hodiny chůze) a po druhé straně říčky Tamina jsme to konečně otočili zpět směrem na Svatého Martina. Ještě jsme našli jednu kešku a poté, co turistická cesta vedla ohradou, kde byly krávy s telaty, přímo na cestě samozřejmě, jsme odbočili na druhou stranu řeky, kde byla již široká, ničím nepřerušovaná (žádné brody) cesta přímo k autu.
Cílové foto u St. Martina
K autu jsme po 18 km došli kolem sedmé hodiny večer. Ještě že je tak dlouho vidět.
Výběr toho nejlepšího najdete na

by ·Žádné komentáře
19.5.2012
Tak se se skoro měsíčním zpožděním dostávám k alespoň krátkému zápisu o letošním, 47. ročníku, pochodu Praha-Prčice. Skoro bych to pomalu mohla přiřadit do škatulky svých klasických akcí. Absolvovala jsem to jednou na kole z Prahy v roce 2005, pak dlouho dlouho nic, protože jednak nebyl čas a jednak lidi, pak 2010 a 2011. Nějak přes celý rok lidi nemají čas či chuť. Ale pak, když se s nimi takhle na celý den sejdu, tak z toho je pěkná akce.
Letošní plánování bylo ovlivněno hokejem – jak? No vzhledem k tomu, že jsme od čtyř hráli důležitý zápas, tak mí spolupochodníci chtěli trošku natáhnout krok, abychom do cíle dorazili brzy a stihli ještě nějakou tu třetinu v Praze. A protože bylo naplánováno 33 km z Olbramovic, tak jsme jeli vlakem z Hlavního nádraží kolem čtvrt na sedm. K tomu připočtěte 40 minut na nádraží, takže vstávat jsem musela pekelně brzy. No ale což. Počasí vyšlo, takže se bylo na co těšit.
Hodinovou jízdu ve vlaku jsme prostáli. Klasicky byl vlak narvaný k prasknutí. K našemu milému překvapení jsme ale v Olbramovicích nemuseli stát tak dlouhou frontu na mapu. Docela to odcejpalo. Za tradičních 30 Kč jsme dostali pořádnou mapu se všemi tratěmi, cestovní maxitatranku a náplastě, které se některým opravdu hodily. Ještě počkat na čtvrtého člena výpravy a mohli jsme vyrazit.
Co se mi na tomto pochodu líbí, je ta krajina. Je to prostě něco úplně jiného, než ty ohromné kopce ve Švýcarsku. Tady je výhled do krajiny, kopečky, rozkvetlé louky, … a špalír lidí mířících do Prčic 🙂
No nebudu to protahovat – cesta byla supr, lidí hafo (takže příště to chce jít ještě delší trasu, kde třeba lidí tolik nebude), společnost výborná, … příští rok zase … Jak jsem psala na začátku, že to je pomalu již tradiční akce – i to má ale své meze – nechci chodit vícekrát stejnou trasu. Takže to vidím ještě tak na tři ročníky maximálně a pak se musím poohlédnout po nějakém jiném, třeba méně masovém, výletě.
Cílová fotka v Prčicích. Po 33 km a 6,5 h chůze.

by ·Komentáře: 5
2.6.2012
Tak po dvouleté pauze jsme na něj opět vyjeli – tentokrát na silničních kolech (minule na horácích, což bylo díky jiným převodům jednodušší). O co jde? O kopec ve Vogézách ve francouzském regionu Alsace v departmentu Haut-Rhin (25 km severovýchodně od Mulhouse). Vrchol, na který se ještě dá dojet na kole, je 1325 m n. m. My jsme na něj vyjížděli z města Soultz (240 m n. m.) a stoupali jsme na něj cca 20 km. Profil stoupání s jednotlivými úseky můžete najít na:
Musím uvést hned na začátku, že veškeré dnešní kopce jsem vyjela s Vláďovou dopomocí. Ne třeba kvůli tomu, že bych to sama nevyjela, i když byly cestou úseky, které bych opravdu nevyjela, ale kvůli času – samotná bych to jela mnohem déle než v háku, nebo s dopomocí našeho „tahátka“.
Po 20 km (cca 2h) stoupání zasloužená svačinka.
Z Balónu jsme pokračovali zvlněnou cestou až na Coll de la Schlucht. A odtud dále směrem na Coll de Bohnomme. U Les Terrasses de Lac Blanc jsme rozdělili – já vyrazila směrem k jezeru a kluci směrem ke Coll de Bohnomme. Takže nadále popíši jen svojí cestu. Sešup dolů byl supr – nejprve pět kilometrů klesání, kdy se vůbec nemuselo brzdit, cesta se krásně klikatila a byly úžasné výhledy. Pak krátký výšvih na coll Wettstein, kde je památník padlých z první světové války, a pak zase nádherná jízda serpentinami dolů do Munsteru. A pak, bohužel, po dost hlavní silnici do Colmaru. Zde se z dost hlavní stala ještě více hlavní silnice a to už mě opravdu zarazilo (tuto trasu jsme si stáhli z internetu a moc jsme nekontrolovali, kudy vede. Ten chlapík jel tenhle závěr snad autem). Co se ale nestalo. Zrovna, když jsem Vláďovi psala, kde jsem, se ke mně přiřítili. Svojí dlouhou cestu o něco zkrátili, takže mě dojeli pěkně rychle. Ani jim se navolená trasa nelíbila, takže jsme odbočili mezi vinice. Zde ovšem nebyla jistota, že cesta povede stále po asfaltu. Navíc, mě nohy už moc nefungovaly (tzn. vleklo se to), takže se Vašek odpojil a vzal to přes kopec rychle k autu. My zvolili o něco méně kopcovatou trasu mezi vinicemi, kde hrozilo, že chvíli pojedeme po šotolině. A taky že jo. Do kopce jsem tlačila, voda se ze mě odpařovala neuvěřitelnou rychlostí (v jednu chvíli jsem musela poprosit paní, která zalévala kytky na zahradě, jestli by mi nemohla dolít vodu do lahve), nohy už nechtěly šlapat, no prostě hrůza.
Sice jsem byla na konci sil, ale při focení jsem se ještě dokázala usmát (což tedy na této fotce není vidět, ale to mi musíte věřit).
Ale nějakým zázračným způsobem se Vláďovi podařilo dostat mě až k autu. A za odměnu jsem si ještě mohla zaskočit do Lidlu koupit francouzské sýry. Ve výsledku dojel Vašek svoji kopcovatou trasou jen asi o 15 min dříve než my.
A na závěr trocha statistiky.
  • Celkový čas jízdy: 8,5 h
  • Čistý čas jízdy: (můj): 6:30 h, (Vláďův): 6 h
  • Celková vzdálenost: já: 130 km, Vláďa: 135 km, Vašek: 145 km
  • Převýšení: Vláďa něco málo přes 2000 m, já něco málo pod 2000 m a Vašek něco více přes 2000 m.
Mapu mé trasy můžete nalézt na bikemap.net (http://www.bikemap.net/route/1619821)
Vláďův profil
Vaškův profil.

by ·Komentáře: 3
28.5.2012
Tak konečně se sešlo jak počasí, tak chuť a lidi a vyrazili jsme do Engelbergu na feratu. Ve Švýcarsku to tedy byly první feraty, se kterými jsme přišli do styku. A tak jsme začali něčím lehkým. Do Engelbergu to je z Curychu cca 1,5 h jízdy. Zaparkovali jsme v Engelbergu, vyvezli jsme se lanovkou na Ristis (1601 m.n.m) a pěšky pokračovali na Brunnihütte (1860 m.n.m). Odtud to bylo ještě několik minut k vlastnímu začátku feraty. Navazování chvíli trvalo (někteří to dělali poprvé), ale pak jsme již mohli vyrazit. To, že šlo o relativně lehkou feratu dokládá fakt, že jsme cestou k feratě potkávali hodně dětí :). Ve výsledku nám ferata zabrala cca 45 minut (vrchol se nacházel v 2030 m.n.m). Pro začátek nic těžkého, i když visutý most nic moc. Zpět k lanovce jsme došli po klasické turistické značce. Tam jsme si ještě dali cílovku ve formě kávy a zmrzliny a mohli jsme lanovkou pokračovat dolů. Počasí nám přálo, nikomu se nic nestalo, … už se těšíme na další.

Foto: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/via_Ferata_Brunnistockli/

Kontrola před lezením.

by ·Komentáře: 4
26.5.2012
Naše první lezení venku (ve Švýcarsku). Já tedy byla pouze v roli fotografa, ale Bára s Vláďou si to užili. Zaparkovali jsme v Amdenu (nad Wallensee, 908 m.n.m). Jakožto sportovci jsme zavrhli lanovku (ke konci dne jsme se shodli, že jsme ji bývale měli využít :D) a začali stoupat po svých. K horní stanici lanovky (1292) to bylo cca 400 výškových metrů, což nám zabralo 1,5-2 h. Od lanovky k nástupu na stěnu to pak bylo ještě asi hodinu chůze. Nutno podotknout, že batohy s výstrojí nejsou vůbec lehké (a to já táhla jen jídlo :D).
… Malá odbočka – nejprve jsem myslela, že tento článek bude muset napsat Vláďa, protože článek, který se mi během cesty tvořil v hlavě, by Vláďa k publikaci nepustil :). Holt výšlapy, kolmo na vrstevnice s pocitem, že být to ještě o kousek prudší, tak je to již kolmá stěna, mi nejsou moc po chuti. Do toho, jak je ve Švýcarsku zvykem, vede wanderweg skrz výběhy s krávami, telaty a býčky a to mi taky nebylo do smíchu. Nehledě na to, že jsem musela ve svých fungl nových teniskách projít nějakou močůvkou. A hlad. Během tří hodin šlapání do kopce vám vytráví. … Konec odbočky.
Na stěně (cca 1500 m.n.m) již bylo několik dvojic. Bára s Vláďou na sebe navlékli obsahy svých batohů a vyrazili. Já jsem je pomalu následovala s foťákem připraveným k akci. Nástup trochu znepříjemňoval sníh, který zakrýval prvních několik metrů cesty. Vláďa pak říkal, že tato sněhová část cesty byla z celého lezení to nejhorší. Pak už to šlo ráz na ráz – 4 hodiny usilovného lezení s pěknými výhledy a tak. Poslední lanovku jsme nestihli. Od stěny jsme vyráželi kolem půl sedmé. A pak nás čekal ještě hodinový sestup a cesta do Zurichu.
No ale vypadá to, že Vláďu lezení nadchlo, takže asi budeme kupovat další lezecké vybavení.
Předstartovní foto.