by ·Komentáře: 2
Středa, 26.9.2012
Tak dnešní den ukázal to, že jsme si nebookovali hotely/motely dopředu, má něco do sebe – jsme o něco pomalejší, než jsme mysleli. Dnešní plán byl dojet z Buffala přes Rochester a kolem jezera Ontario přímo do Watkins Glen. Ale na dopoledne jsme měli naplánovánu prohlídku Buffala a to se nám, s následnými nákupy, trošku protáhlo, takže jsme byli rádi, že jsme mohli v klidu skončit pro dnešek v Rochestru.
Den začal rychlou snídaní v hotelu – vafle. Natočíte si do kelímku těsto, vylejete do vaflovače a za 2,5 minuty máte čerstvé vafle. K nim byla marmeláda a javorový sirup. V nabídce hotýlku byly dále bagely, tousty a muffiny. Nic slaného, kromě jednoho neutrálního mazacího sýra. Ti, co nemají rádi sladké, by se tady asi nenasnídali.
Po snísani jsme se zabalili a metrem (je tu jedna linka, která spojuje universitu, centrum a přístav) jsme dojeli se dostali do centra, kde jsme k našemu překvapení objevili námořní muzeum i s prohlídkou dvou bitevních lodí a jedné ponorky – celé nám to zabralo kolem 2,5 h. Mají to moc pěkně provedené.
Vláďa se do ponorky moc pohodlně nevešel.
Následně jsme si prošli „centrum“, nebo minimálně to, co jsme si mysleli, že je centrum, třída, kde jezdí povrchové metro. A následně jsme chtěli najít ještě jednu třídu s obchody, ale to jsme se nějak zamotali, pak jsme zjistili, že to je ještě pěkně daleko, začalo mrholit, pršet, tak jsme to otočili, došli zpět na metro a jeli „domů“. Před hotelem jsme si vyzvedli auto a vyrazili na pozdní oběd do mexického bistra na rýži s masem a fazolemi (chipotle mexican bistro). A pak jsme zamířili do Rochesteru. V Rochesteru jsme museli zajít na doporučovaná žebírka (Dino Bar-B-Que). Bylo tam narváno. Takže jsme si udělali malou procházku v okolí (Rochester „centrum“ nic moc) a pak už si jen pochutnávali na žebírkách a křidýlkách. Jako „přílohu“ si můžete vybrat třeba i jablečné pyré. Žebírka byla supr, ale v Zürichu či Praze (U Houdků v Bořivojce) nebyla o nic horší.
A pak ještě najít ubytování. V jednom docela slušném hotelu už nám to málem vyšlo, jen kdyby nám poslední pokoj nevyfouknul někdo online. Tak jsme museli ještě kousek popojet. A k mému milému překvapení jsme skončili v Holiday Inn (starý dobrý známý z Pittsburghu). Jediná nevýhoda bylo, že to bylo hned vedle dálnice a letiště, a že ventilace v koupelně byla dost hlučná. Jinak jsme to měli s tradičním komfortem – dvě ohromné postele, televize, kávovar, bazén a posilovna.

by ·Komentáře: 4
Pondělí 24.9.
Ráno jsme si „přivstali“ a vyrazili na brzkou snídani do Pamela´s Dinner, kterýžto podnik získal ocenění roku za nejlepší snídaně (za poslední čtyři roky). Jak již tradičně, byl to mazec. Já jsem si dala palačinky s banánem a ořechy, což obnášelo dvě ohromné palačinky, každá s celým banánem, v tom bylo tak 300g vlašských ořechů a k tomu nemohla chybět šlehačka. Vláďa si dal míchaná vajíčka, křupavou slaninu, francouzské „lyonské“ brambory a toust nasátý máslem – toho všeho samozřejmě byla pořádná (mastná) kopa.
Pěkně přejedení jsme šli na prohlídku „Cathedral of learning“ (http://pittsburgh.about.com/od/things_to_do/p/classrooms.htm), což je ohromná budova, která je součástí University of Pittsburgh. Zajímavé je, že několik tříd je provedeno ve „stylu“ některé země. Nechyběla ani Československá či Švýcarská třída. A výhled seshora byl úžasný.
Poté jsme zabalili a vyrazili do Buffala. Cesta ubíhala v poklidu (co byste taky čekali, když je maximální povolená rychlost 65 mil za hodinu, tzn. cca 108 km/h).
Asi hodinu severně od Pittsburgu jsme se zastavili v Grove City v outletech (všechno možné), kde jsme si pěkně zaschopáčovali. Mimojiné jsme si koupili „five fingers“ boty!! Jsou supr!
Následně jsme se zasekli v zácpě, takže do Buffala jsme dojeli po osmé večer. Navigace nás dobře nasměrovala, takže náš hotel Manor Inn http://universitymanorinn.com/ jsme v pořádku našli.
Úterý 25.9.2012
Dnes jsem měla ještě s profesorem schůzku na místní zubní klinice, se kterou máme velký grant. Moc příjemní lidé. Po schůzce následoval neformální oběd a já se oddělila a s Vláďou jsme vyrazili na Niagáru (dnes svítí sluníčko, zítra má pršet, takže jsme toho chtěli využít). Cestu jsme našli. Vodopády jsou pořádné, ale stejně … asi jako s Rýnskými vodopády – prostě masa vody, co padá dolů. I nahoře jsme byli částečně mokří od vodní tříště, takže dolů na loď jsme ani nešli. Ale k patě vodopádu jsme se svezli výtahem.
U vodopádů jsem si k výhledu na Kanadskou stranu dala kávičku a „cookies“ zmrzlinu.
Pak jsme se prošli ještě na Three Sisters Islands a zamířili zpět k autu.
Cestou zpět do Buffala jsme se zastavili v dalších outletech a Walmartu (normální velký obchoďák), ale hlavně v jakémsi sport baru na smažená křidýlka. Ve výsledku jsme si dali jakýsi stolní výběr (nachos se třemi salzami, obalenou a smaženou mozzarellu, vykostěná křidýlka, žampiony a cibulové kroužky, k tomu další čtyři majdičky) a protože to Vláďovi ještě nestačilo a protože ona vykostěná křidýlka byla v těstíčku, což nebylo úplně to nejlepší, dal si ještě šest grilovaných křidýlek a ta už byla dle jeho gusta. K tomu půl litru koly a alkokokteil a mohli jsme příjemně najedeni (Vláďa; já byla pekelně přejedená) vyrazit domů.
A zítra (středa 26.9.) míříme k Five Finger Lakes oblasti.

by ·Žádné komentáře
Neděle 23.9.2012
Ačkoli jsme se vzbudili asi kolem osmé ráno, nechtělo se nám vylézat z postele, a tak jsme se na snídani dostali až kolem půl desáté. Byla nám doporučená „Pamela´s Dinner“, kde prý dělají výborné palačinky. Bohužel tam bylo narváno, a tak jsme skončili přes ulici v jiném bistru. Na snídani jsme si dali malé rozpečené bulky se sýrem, vajíčkem, sýrem a nasekanou klobáskou (každý různou kombinaci). Vláďa si dal snad půl litru čaje a já horkou čokoládu se šlehačkou.
Následně jsme nasedli do auta a vyrazili přes centrum na Mt. Washington, odkud je pěkný výhled na město. No, … s výhledem na Prahu z Petřína se to nedá srovnat. Mostů tady mají úctyhodně, také pohled na dva ohromné stadiony byl zajímavý, … pak spousta mrakodrapů a to je vše. Ale vyhlídkové plošiny mají pěkné.
Pak jsme pokračovali do centra, kde jsme si prošli Strip District (jsou tu divadla, muzea, kanceláře), který byl v neděli dost prázdný.
Na oběd jsme se zastavili v mexickém bistru, kde si Vláďa dal placku s rýží, masem, dipem, zeleninou (u každé položky dostanete na výběr ze tří „možností“, takže nakombinovat si to můžete dle vlastních chutí. Já si dala něco podobného, ale v misce, ne v placce.
A následně jsme vyrazili do National Aviary, což je „výstava“/zoo s ptáky celého světa. Jako podívaná pěkná, ale za hodinku jsme to měli projité a čekali jsme na krmení tučňáků.
Na závěr jsme si zašli ještě na domácí zmrzlinu. Vláďa si dal klasicky jahodovou, já si dala kopeček „bílé s cookies“ a k tomu kopeček „slaný karamel“, což tedy bylo zajímavé :D.
A pak už jen domů, do postele a k televizi.
Zítra nás čeká přejezd do Buffala.

by ·Komentáře: 3
Ráda bych zde sepsala pár „drobností“, které mě na mé cestě pobavily či překvapili. Těm znalým života za velkou louží to třeba přijde jako samozřejmost, ale nám, co přijíždíme z malého „venkovského“ Zürichu to jako samozřejmost nepřijde.
  • Do všeho led a hodně – po zkušenostech z letadla, kdy nejprve naplnili sklenici ledem a do zbylých mezírek nalili pití, jsem si na můj první oběd v hotelové restauraci řekla o vodu speciálně bez ledu – moc to nepomohlo. Ta voda i tak měla asi nula stupňů. Ala pak mi to potvrdili i místňáci, se kterými jsem se o tom bavila – všechno ledově vychlazené. To je o angínu (o klimatizaci nemluvě)
  • I v restauraci vám ke sklenici pití dají brčko. Pro mě patří pití brčkem spíš na pláž, tady, jak se zdá, to je normální.
  • Vše křupavé – chipsy jsou křupavější, kousky masa v salátu taky. Pro nás, co máme citlivé zuby, nic moc.
  • Všichni vás všude pěkně zdraví a první co řeknou je, jak se vám daří („How are you?“), i když jak jsem se také později dozvěděla, jde spíše o formu pozdravu, i když je to fakt může zajímat. Ale těžko říct, jak by reagovali, kdybyste místo „v pohodě“ začali rozebírat svoje deprese 😀
  • Když jsem nikde ve městě zatím nenarazila na pohledy, tak jsem se zeptala, jestli je nemají v hotelu; v hotelech přeci vždycky mívají pohledy. „Pohledy? Nemáme. … Víte, my si pohledy moc neposíláme. To možná, když jsme v zahraničí, tak nějaký pošleme domů, ale tady ne.“ Takže tolik k pohledům z Pittsburghu – žádný nikdo nedostane 😉
  • Kvůli čemu (kromě jiného) taky mohou být Američané tlustí: mléko. Jak to? Koupila jsem si včera mléko a po ochutnání koukla na etiketu – 13% tuku! Dobré bylo. Tak jsem dnes věnovala výběru větší pozornost (přeci jenom jsem chtěla mléko a ne smetanu). A co jsem našla? Mléko, které na obalu hlásá „2% Milk, reduced fat, vitami A+D“ (snížený obsah tuku, přidáné vitaminy A a D) a pak to přijde: „38% less fat than regular milk“ (o 38% méně tuku než v běžném mléce) a v tabulce s výživovými hodnotami: “ total fat: 7%“ (celkový obsah tuku: 7%). Takže tak. Když si vezmu, že mi to švýcarské mléko s 3,9% tuku přijde už hodně, tak tohle je prostě moc.
  • 73°F, které mám v pokoji, jsou OK (22,7°C).
  • Bagely jsou supr, ale všeho moc škodí (už jsem měla obyčejný, s čokoládou a rozinkami, s česnekem, a s borůvkami).

by ·1 komentář
Středa 19.9.
Dnes jsem ještě měla volno (co se konference týče), takže jsem chvíli dopoledne pracovala a následně jsem využila hotelový bazén(ek). Už vím, jaké to asi je pro malé rybky plavat v akváriu. Zkoušeli jste někdy plavat půl hodiny v osmi metrovém bazénu? Docela legrace. Ještě že máme v Zürichu ten padesátimetrový. Následně jsem využila hotelové restaurace a dala si salát s kuřetem (z hromady zeleného lupení mě ke konci až skoro bolela čelist – na takový kopec zrleného nejsem zvyklá). Kousky kuřete byly v křupavém pálivém těstíčku. A k pití jsem si řekla o vodu (zadarmo) bez ledu (o to jsem si speciálně musela říct), ale i tak měla tak nula stupňů – nechápu, jak se jim to daří takhle vyhladit. A nechybělo brčko.
Následně jsem se šla projít po okolí. Raději jsem se nepouštěla nikam daleko, přeci jenom to tu je velké, tak abych se někam nezatoulala. Všude jsem potkávala studenty z Pittsburské university (každý na sobě měl tričko či mikinu s „PITT“; jednou jsem narazila na obchod s oblečením pouze s motivy Pittsburghu).
K zajímavým či pěkným stavbám zde patří Cathedral of learning a St. Paul. A pak samozřejmě Carnegie Musci Hall. A hned vedle hotelu je Allecheny County Soldiers Memorial.
Carnegie Music Hall (a W.Sakespear)
Na véču jsem si koupila bagela se slaninou, vajíčkem a sýrem a procházkou to vzala k Shenley Parku, kde se konala obdoba pražských farmářských trhů, a kolem botanické zahrady zpět.
Zámky na Schenley mostě.
Čtvrtek 20.9.
Ve čtvrtek pak začala konference. Více se o ní rozepíši někde jinde. Začínali jsme příjemnou snídaní a pak už to pokračovalo přednáškami. K obědu jsme měli sandwich na střešní terase s nevázanou konverzací. Potakal jsem tady i jednoho chirurga z Karláku. Přednášky z chirurgické oblasti byly obzvlášť zajímavé (fotky z operací raději komentovat nebudu).
Na večeři jsme s Čechy zašli do sushi baru, kde jsem si dala kopec rýže s rostbífem a zeleninou (vše nakombinovat dle přání).

by ·Komentáře: 2
Pittsburgh
7:00 místního času, 13:00 pražského času (na počítači mám pořád „domácí“ čas, takže jsem v obraze, kolik v Evropě je 🙂 a kromě toho mám i na hodinkách dva časy)

Poprvé jsem se vzbudila ve tři ráno, po druhé v šest, takže v 6:45 jsem toho měla už tak akorát dost a vstala. A jala se zkoumat kávovar – jak si v tom udělat čaj? Zatím si to tam bublá, tak snad nevyhořím.

Ještě jeden pěkný objev z večera – poté, co jsem v lobby poslala email, nemohla jsem se nejít na recepci nezeptat na jednu věc – ve výtahu je úplně nejnižší podlaží značeno jako „pool“ což jsem si přeložila jako bazén. A tak se ptám: To patro s „bazénem“, to není jako „plavecký bazén“? Paní se zarazila: no, to je plavecký bazén. … a pak mi ho šla ukázat – vyšli jsme ven, ušli pár kroků a skleněnou střechou se dívaly na sice malý bazén, ve kterém by se ale plavat dalo. Tak to mě potěšilo a mohla jsem jít spát.

A mezitím se mi dodělal čaj. Povedlo se. …. Jo a ty TV kanály! A všechno je v angličtině, to je prostě supr :).

Pak jsem si popovídala se sympa chlapíkem na help lince kvůli internetu – měl se mnou trpělivost. Takže teď už mám internet i na pokoji. Což se supr. Sice to, až začne konference, asi nebudu mít moc čas využívat, ale minimálně na dnešek to je dobré – pohledám si, kde ta konference vlastně je, napíšu pár dalších meilů a podívám se, co je po okolí a kam zajít na oběd. Včera jsem z autobusu viděla Hot Dog, Donaty a grilovaná křidýlka, tak uvidím, na co narazím.

by ·Komentáře: 2
18.9.2012
(23:00 Pittsburghského času, 5:00 následujícího dne Curyšského času)
Tak jsem se i já podívala za velkou louži. Zatím jsem z toho tady moc neviděla, ale i letiště stála za to. Celkem mi cesta trvala kolem 22 h. Neboli, v 5:55 Curyšského času jsem opustila byt a ve 22h místního času (Pittsburgh) jsem vešla do pokojen hotelu Holiday Inn v kampusu University of Pittsburgh s malým nákupem v 7 eleven. Časový posun je šest hodin.
Ráno mě hodil na letiště Vláďa a hned po vstupu jsem zjistila, že budeme mít minimálně půl hodiny zpoždění. Takže nebylo kam spěchat. Měla jsem tři hodiny do odletu. První kontrola byla trošku nepříjemná, a i když mě Vláďa upozorňoval, že to tak být může, stejně jsem se cítila pěkně nepříjemně. Nejhorší bylo, že paní u kontroly používala zvláštně tichý hlas, jako bych byla ve velkém problému. Kdo vám balil zavazadlo? Kde to zavazadlo od té doby bylo? Jestli vezu jen vlastní věci, nebo i něco od někoho jiného? Co budu v Americe dělat, apod. Tady jsem prošla a mohla jsem jít na další kontrolu (bylo mi pochváleno moje tričko z mumií ze špaget s nápisem „more ketchup“ :D) Vyndat batoh, pásek jsem si ani nebrala, boty jsem si sundávat nemusela. A pak už hurá na snídani – pekanový šáteček s medem a čaj (který byl 2x drahý jak ta mňamka). A jen čekat a čekat. Jo, ještě jsem so koupila brownie s karamelem – to byla fakt ňamka (no bůhví, za jak dlouho bude nějaké jídlo, že?)
Vlastní let byl v pohodě. Bohužel letadlo je natolik hlasité, že jsem svého ipoda poslouchat nemohla. Naštěstí to je ale i tak dost tiché, že se při tom dá spát. Pouštěli nám tři filmy a vůbec netuším jaké. Chvilku jsem si četla, pak jsme různě měli nápoje a oběd (kuře se špenátem a bramborovou kaší a k tomu malý šopský salát, dobré). Co mě ale překvapilo, že všechny nápoje podávají v plechovkách! Umíte si představit těch plechovek, když nám je za let nabízeli minimálně třikrát a těch lidí na palubě mohlo být faaakt hodně. Jinak seděla jsem přibližně veprostřed letadla, v prostřední řadě uprostřed s výhledem na pět obrazovek :). Ale stejně jsem většinu cesty spíš proklimbala. Ale co jsem stihla sledovat, jak obě dámy po mém boku popílely 😀 Jedna začala vínem (třikrát), si dala pivo a nakonec kolu. Paní na druhé straně začala pivem (třikrát), pak byl na řadě džus s vodkou a na závěr víno. Mazec 😀
V Atlantě jsem měla na přestup tři hodiny, takže hodinové zpoždění bylo stále v pohodě. Ještě na palubě letadla jsem si vyplnila formulář, který všichni musí vyplnit a pak už jen stát ve frontě. Jediná problém jsem měla na kontrole na navazující let, kdy jsem si zapomněla z batohu vyndat noťase a batoh tak pak musel kontrolou ještě jednou (ale to bylo proto, že ten chlápek za mnou hrozně spěchal a mě to vyvedlo z míry). Pak vláčkem ke gateě a zase čekat. Opět jsme měli hodinu zpoždění. Jako malý snack jsem si koupila octové brambůrky (a opět jsem si vyslechla, že mám pěkné tričko – ti Američani jsou prostě jiní 😀 – celkem jsem to dnes slyšela 4x). Ve výsledku jsme odlétali z Atlanty dvacet minut před plánovaným přistáním v Pittsburghu.
Takže do Pittsburghu jsem doletěla někdy kolem osmé místního času (to v Praze už byly dvě ráno). Tady už žádné kontroly nebyly. Jen si dojít pro kufr a najít odkud jezdí autobus do centra. Ten mi jel za 15 minut. Z řidiče jsem zkoušela dostat, kde bude nejlepší vystoupit, ale odpovědi jsem nerozuměla. Tak jsem to pak probrala s jednou z cestujících a ta za řidičem zašla a ten mi pak řekl kde (byla to poslední zastávka – hodina jízdy z letiště). Musím tedy říct, že po Zurichu jsem se tady cítila trošku … malá. Přeci jenom Zurich je oproti tomuhle vesnice :). Navíc už byla tma. Ale řidič mi ohlásil stanici a přesně vysvětlil, jak se k hotelu dostanu. A taky že jo.
Pokoj je úžasný! Nevím, jestli to jsou tři hvězdičky nebo víc, ale tady se mi bude líbit. Dvě velké postele, velká televize Samsung, vana, ručníky, župan, mýdlo, šampón, fén, i žehlicí prkno. Mám to bez snídaně, protože tou vždy začínáme na konferenci. Takže jen zítra ráno (středa) ještě konference není, takže si někam zajdu. Stejně ale asi tento den strávím víc u počítače v pokoji – potřebuji dodělat prezentaci a poslat abstrakt na další konferenci, která tentokrát bude v Čechách; a taky potřebuji spát (teď už jsem, když nepočítám podřimování v letadle, vzhůru 24 h). Holt si pak nějakou prohlídku města, nebo tedy alespoň jeho kousku, nechám na neděli, kdy už tu bude Vláďa.

by ·Žádné komentáře
16.9.2012 – neděle, Tälli-Klettersteig

Dnešní via ferata se náramně povedla. Bylo to náročné, ale nikomu se nic nestalo a všichni ve zdraví, i když někteří značně vyčerpaní, jsme dorazili zpět.

Z Curychu jsme odjížděli já s Vláďou a Janou a pod Tällibahn jsme se sešli s Vaškem, Chrisem a Evelin. Lanovkou jsme vyjeli k Tällihütte (1726 m n.m.) a odtud se po modré alpinweg vydali pod začátek Tälli-Klettersteig (feraty). Tyto přístupové cesty mi leckdy přijdou horší než vlastní ferata. Bez jištění se většinou pohybujete po úzkých cestičkách, kdy pod vámi je sráz do údolí. Sluníčko o sobě začínalo dávat znát, horské kozy se líně válely na kamenech, …

Nástup na feratu je na Alpigerstocku (2067 m n.m.). Zde jsme již byli navlečení do sedáků a helem a jeden za druhým jsme se vydali skalní stěnou na tři hodiny dlouhou cestu vzhůru na Gadmerflue (2555 m n.m.). Cestou byly jak lehčí (skoro jak obyčejný pochoďák), tak těžší úseky (lezení po železných skobách ať již kolmo vzhůru nebo vodorovně ve skalní stěně) a chvílemi i žebříčky.

Cesta dolů pak trvala bezmála tři hodiny, kdy jsme to kamenitým polem šli cikcak dolů, následně traverz po úbočí, kde odpolední sluníčko stále připalovalo, následoval přehup přes sedýlko a pak už jen klesání dolů.

Zpět k Tällihütte jsme dorazili v 18:45 (vyráželi jsme v půl jedenácté). Celí unavení jsme si dali kafe, pivo a kolu a lanovkou sjeli zpět k autům. V nohách jsme tak měli (pouze ty úseky před a po feratě) jedenáct kilometrů.

Fotky na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/T_lli-Klettersteig (udělat výběr 42 fotek ze 193 není nic jednoduchého).

by ·Komentáře: 3
12.9.2012 – Europapark
Tak i u nás v práci se rozhodlo, že na letošní „team-building“ se pojede do Europaparku (loni tam byl Vláďa se svými kolegy). Kdyby mě kolegyně nepřemlouvala, tak bych si tuto příležitost asi nechala ujít, ale tím, že nyní znám v práci více lidí (většina těch, se kterými se teď nejvíc stýkám, jsou nově příchozí tento rok), tak jsem se nechala docela rychle zlomit.
A ve výsledku to nebylo tak hrozné. Jsou tam i jiné atrakce než jen ty neuvěřitelné horské megadráhy, kdy jedete hlavou dolů. Sraz jsme měli již po sedmé ráno v práci, kde jsme hromadně nalezli do autobusu a vyrazili směr Německo. Cesta nám zabrala skoro tři hodiny, ale alespoň jsme se pěkně dospali. Zážitkový den jsme začali kávou v italské části parku. Kdo Europapark (http://www.europapark.com/lang-de/Infos-und-Service/c51.html) nezná, tak vězte, že 1) to je prý největší zábavní park Evropy, 2) jednotlivé části se nazývají podle různých Evropských zemí a většinou tam najdete stánky s občerstvením a restaurace v duchu této země.
No a pak jsme to vzali přes nejodpočinkovější atrakce, přes trošku zážitkové, k těm zábavným. Začali jsme na Euro-Tower, což je vyhlídková věž, odkud můžete krásně vidět všechny atrakce a široké okolí. Pak jsme to vzali přes „Švýcarsko“ a jeho „bob“, což mělo být mé maximum toho, co jsem schopná na horské dráze snést, ale to já ne, já jsem si před obědem ještě s kolegyní musela zajít na Euro-Mir (foto, video). A po tom jsem byla dost vyklepaná. Nohy se mi podlamovaly, bílá jsem byla a žaludek se na oběd moc netěšil. Na takovýhlech atrakcích jsou nejhorší ty zatáčky, kdy to s vámi škubne. To že jedete dolů chvílemi po zádu nebo bokem už je pak vedlejší. Alespoň jsem měla jasno v tom, že na Silver Star fakt jít nemusím.
Pak následoval oběd u Dona Quichotta (salát, vepřové plátky se zeleninou a mladými brambory, čokoládová pana cota) a mohli jsme pokračovat. Vzhledem k tomu, že začalo pěkně pršet, nasedli jsme do malého vláčku a nechali se provézt po parku. Pak laser show, a když přestalo pršet, tak ještě Poseidon.
V pět odpoledne jsme udělali ještě hromadné foto před parkem a vyrazili jsme domů.
A my s Dominikou jsme zakončili den zhlédnutím Sherlocka Holmese (druhý díl) u nás. Nakonec to tedy byl dlouhý a povedený den.

by ·Žádné komentáře
4.9.2012, Cirque du Soleil Corteo, Zürich
S pořádným předstihem jsme koupili lístky na toto úžasné představení Cirque du Soleil quebeckého umělecko-artistického spolku, které se konalo na začátku září v „Grand Chapiteau“ v Hardturmu (Kreis 5, Zürich, Schweiz).
Celé se to odehrávalo pod ohromným chapiteau, kde měl každý pěkný výhled na plochu. Pohodlně jsme se usadili, kolem nás křupal popkorn a voněla káva, setmělo se … A pak to začalo. Podmanivá živá hudba a neuvěřitelné akrobatické kousky, při kterých vám tuhla krev v žílách (nebo alespoň já jsem rozhodně tajila dech, protože to, co tam předváděli naprosto odporovalo fyzikálním zákonům), při jiných se zase ozývaly salvy smíchu. Ale stejně – u poloviny figur a toho, co tam předváděli, jsem si kladla otázku, jak to udělali, a u druhé poloviny věcí jsem si říkala, jak tohle mohli udělat (tolik salt! a do toho ještě přeskočili jeviště, případně metali obruče, nebo někoho jiného z kolegů, …). A do toho všeho mluvili lámanou němčinou, francouzsky, anglicky, italsky a s Vláďou jsme se shodli, že jedna písnička musela být v ruštině.
  • Pro zajímavost doporučuji projít jejich oficiální stránky
  • Ale nejpopisnější bude jejich oficiální trailer. Sice má pouze dvě minuty, ale pak si představte, že takhle to bylo dvě hodiny.
  • Pozn.: fotky zde uvedené jsou z http://www.cirquedusoleil.com/fr/shows/corteo/show/acts.aspx
  • Celé představení jsme se nemohli shodnou, odkud jsou. Takže jejich oficální stránka to nakonec vyjasnila: Jsou z Quebecu, ale členové jejich společnosti, která nyní čítá kolem 5 tis. zaměstnanců, z čehož je více než 1300 artistů, jsou z 50 zemí a mezi sebou tak mluví 25 jazyky