Tak konečně zakládám naši novou rubriku. A to o dobytých vrcholech. Vzhledem k tomu, že Česká republika má pouze Sněžku, tak pokaždé mě udivuje, jak lehce se dostaneme přes 2000 metrů. Ale aby jednotlivé výstupy byly porovnatelné, chce to vědět nejen, jak VYSOKO jsme se dostali, ale také z JAKÉ VÝŠKY jsme stoupali.
První sumarizace vrcholů, kterých jsme dosáhli za posledního, řekněme, půl roku právě začíná.
Pozn. pokud jsme během dne zdolali vrcholů více, počítá se pouze ten nejvyšší (samozřejmě, že pak během dnes jsme většinou nastoupali o něco více, protože ne vždy jde trasa přímo vzhůru). Zároveň se budu snažit uvádět, odkud jsme vyráželi a v jakém kantonu se daný kopec nachází.
Takže ještě jednou pro přehled – nejprve je uveden vlastní vrchol s nadmořskou výšku, následuje místo, odkud jsme stoupali; poté vlastní převýšení, kanton, ve kterém se hora nachází a na závěr různé poznámky.
  • Gulmen (2317 m) – Tannenbodenalp (1391 m) – 926 m – kanton: St.Gallen
  • Grosser Mythen (1899 m) – Brunni (1102 m) – 797 m – Schwyz
  • Murter (2545 m) – Zernez (1473 m) – 1072 – Graubünden (pouze Míša)
  • Pilatus (2106 m) – Alpnachstad (500 m) – 1606 – kantony: Obwalden, Nidwalen, Lucern (pouze Míša)
  • Grosser Aubrig (1695 m) – Sattelegg (1190 m) – 505 m – Schwyz
  • Rigi Kulm (1800 m) – Golda (510 m) – 1290m – Schwyz – vláčkem !!
  • Stockhorn (2190 m) – od prostřední stanice lanovky (1907 m) – Bern
A ještě jedna poznámka na závěr – na této stránce naleznete nejvyšší vrcholy všech švýcarských kantonů. Bylo by pěkné je všechny navšívit, ale obávám se, že ne všechny jsou přístupné pr o běžné smrtelníky.

Oproti minulému příspěvku na blogu (10.7.2011) se tentokrát vracím ještě o týden zpět (2.-3.7.2011) kdy jsme v sobotu podnikli výlet do kantonu Schwyz (konrétně do Muotathalu) a v neděli jsme se vydali do oblastti Flumserbergu (kanton St.Gallen, jihovýchodní okraj Wallensee).

Sobota

V Muotathalu se totiž nachází největší jeskynní komplex v Alpách (Hölloch/Hell´s cave). Měří necelých 200 km, my z toho viděli cca 300 m. Prohlídka dle mého názoru nestála za moc – nemají tady žádné krápníky, takže tam prostě jen byla zima (konstantně 6st), tma a holý kámen. Navíc část trasy byla po vydatných deštích během týdne zatopená, takže o tuto oblast byla prohlídka zkrácena. Kolegyně pak říkala, že v kantonu Jura to je lepší, že tam složení hornin krápníkům přeje. Tak se třeba někdy dostaneme tam.

Po jeskyních jsme se přesunuli pod Grosser Mythen (parkoviště bylo v nějakých 1400 m). Vlastní vrchol je v 1899 m, takže to nebylo tak strašné, ale kopec to je pořádný. Jako vždy je pak ale víc nepříjemná ta cesta dolů.

Stoupání na Grosser Mythen bylo občas zpestřeno trochu techničtější pasáží.
Rovnou ze Schwyzu jsme zamířili do centra Zürichu, kde se konal open-air festival latinsko-americké hudby. Sice jsme byli po tak dlouhém dni relativně unavení, ale hudba a výběr jídla nás zlákal. Švýcaři (curyšani obzvlášť) si to umějí užít.
Foto ZDE.

Neděle

V neděli jsme vyrazili na Flumserberg. Našla jsem, že by zde měla být značená trasa přes sedm vrcholů (nejvyšší 2317 m). Takže opět pořádný hiking. Popis na internetu říká, ať se z Tannenbodenu vyvezeme do Maschgenkamm lanovkou do 2019 m a odtud již vede značená cesta. Vláďa ovšem prohásil, že by to pro nás mohlo být moc krátké, takže si to pod lanovkou vyjdeme pěšky. Spodní stanice lanovky a parkoviště je v 1391 m. Naše trasa se tak dá shrnout do následujících postupových bodů:

Tannenbodenalp (1391 m) – Maschgenkamm (2019 m) – Ziger (2074 m) – Leist (2222 m) – Rainissalts (2242 m) – Gulmen (2317 m) – Cuncels (1935 m) – Chli Güslen (1868 m) – Grosser Güslen (1833 m).
Počasí nám opět krásně vyšlo, takže výhledy byly úžasné. Domů jsme sice dorazili až kolem půl deváté večer, ale výlet se povedl. Jen to chce lépe plánovat zásoby jídla a pití.

Foto ZDE.

Týden opět rychle utekl a já, na rozdíl od Vládi, neměla vůbec čas sepsat, jak jsem se měla v Graubündenu já (zatímco si Vláďa užíval jízdu v pelotonu). Vzhledem k tomu, že mi bylo jasné, že spát ráno asi nebudu, když celý kemp nejpozději v pět ráno bude vstávat a připravovat se na závod, připravila jsem si na dobu, co bude Vláďa na kole, pěší výlet. Byla by škoda nevyužít blízkosti národního parku (jediného ve Švýcarsku).
Schottensee ve Fluelapassu (2383 m).
Neděle: Takže jsme ve 4.45 vstali (ano, ano, Vláďa nemohl dospat), dali si snídani, Vláďa si začal připravovat věci (kolem nás už někteří maniaci byli v cyklistickém a jeli se projet!) a i já se začala připravovat na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc přehled, kdy a kam by mě eventuelně mohl nějaký autobus popovézt, jako nejjednodušší se mi jevila varianta vyjít přímo z Zernezu, kde jsme stanovali. „Bohužel“ jediná trasa odtud, která vedla do národního parku (nikoli pouze po okraji, kolem řek, což tedy také mohla být pěkná túra), byla naplánovaná na sedm hodin (pro ty, kteří nesledují tyto švýcarské zápisky, jen dodám, že v celém Švýcarsku jsou vzdálenosti na turistických ukazatelích udávány v hodinách, nikoli v kilometrech). No což. Když v sedm vyjdu (v sedm ráno byl start Vláďova cyklomaratonu), tak to budu v rozumnou dobu v cíli, aby na mě nemusel Vláďa dlouho čekat.
Vše proběhlo dle plánu. V 7h ráno Vláďa odstartoval a vrhl se vstříc několika nepříjemným kopcům (vlastní závod Vláďa popsal v jiném článku). Já se vydala po Nationalpark-Panoramaweg do národního parku (trasa č. 45. Její celková délka je 150 km, takže tady by se daly nachodit nějaké výlety). Co na tomto místě bylo úžasné (kromě krásných výhledů) bylo to, že tu nebyly žádné krávy a ty jejich šílené zvonce!
První etapa mého výletu byla tříhodinová – z Zernezu (pozn. v němčině se „z“ čte jako „c“ … takže když jsem chtěla kolegovi říct, kam jdu, chvíli nám trvalo, než pochopil, o jakém že místě mluvím 🙂 ). Zernez je ve výšce 1485 m, Chamanna Cluozza 1882. Což znamenalo vyjít do cca této výše, chvíli jít po krásné vrstevnicové cestě s úžasným výhledem do údolí s řekou a protilehlý pás kopců … pak jsem ovšem zjistila, že do toho krásného údolí musím spadnout a ten „krásný“ pás hor přejít. Tato etapa mi z paměti nějak vypadla, takže jsem byla nemile překvapena, jak padám do údolí. Jinak profil viz zde.
Já šla směr Zernez-Prasura-Chamanna Cluozza-Murter-Vallun Chafuol-parkoviště č. 3. Celkem tedy cca 15 km.
Dokumentaci cesty naleznete na našem rajčeti zde:
Do Chamanna Cluozza mi to trvalo opravdu ony tři hodiny. Doplnila jsem si zde vodu a pokračovala po značené cestě (zde byla první značka po asi hodině (!) hlavně, že mají všude cedule „nescházejte z cesty“ 🙁 – ke konci výstupu bylo jasné, kudy se držet, kdy ž širokodaleko byla pouze jedna vyšlapaná cestička, ale zpočátku nebylo moc jasné, co je cesta, co kozí stezka, co jen vymletá strouha od vody … ) na Murter (2545 m). Tzn. dle jejich propočtů mě čekaly dvě hodiny stoupání (nastoupat celkem 663 m). V porvnání s našimi předchozími výstupy se to zdá jak nic, ale asi kvůli celkové nadmořské výšce se mi nešlo dvakrát dobře. Ale výhledy byly supr. Cestou jsem viděla i horké kozy a vršek Murteru okupovali svišti.
Průběžně jsem si kontrolovala čas, abych měla představu, kdy Vláďa teoreticky dojede do cíle. A k mému překvapení volal o hodinu dřív, než jsem ho čekala (!) – že již je v cíli a kde prý se nacházím. Podle hodinek mi to na vrchol mělo trvat ještě hodinu a pak ještě dvě hodiny dolů na parkoviště. Tak jsme se dohodli, že pobalí věci, nají se a zaparkuje na parkovišti P3 v národním parku a půjde mi naproti. Já natáhla krok a vydala se vstříc vrcholu. Bylo to nekonečné. Ale k mému milému překvapení mi to trvalo o půl hodiny méně, než hlásili. Nyní mě čekal dvouhodinový sestup do Vallun Chafuol. Nahoře jsem si dala sváču, přioblékla se a hurá dolů. Občas jsem si popoběhla, protože z takovýhle kopců to je leckdy bezbolestnější. Opět se mi otevřely krásné výhledy do dalšího údolí (s tyrkysově modrou vodní nádrží Lai da Ova Spin).
Lai da Ova Spin
S Vládou jsem se potkala cca 10 minut před dosažením nejspodnější části mého sestupu, tzn. na úrovni nádrže. Pak už jen cca 30 minut do kopce na parkoviště.
Nakonec jsem celou tuto trasu, která měřila cca 15 km a na které jsem nastoupala necelých 1500 m, ušla za přibližně šest a čtvrt hodiny. Zastávek bylo minimálně, z kopce jsem si sem tam popoběhla. Uťapaná jsem tedy byla pěkně. Ale bylo to pěkné.

Tak sice s více jak týdenním zpožděním, ale přesto – jak se nám vydařil víkend 25.-26.6., který jsme trávili u Thunersee, konkrétně ve městečku Spiez? suprově. Mnohé jste jistě již viděli z fotek, tak nyní dodávám slovní popisky.
Sobota

Pro mě to znamenalo jediné – triatlon. Na tento závod mě nalákala spolubydlící Jana, která nakonec ale nejelal, protože finišovala nějaký projekt. Tak jsem na to zbyla sama. Vláďa o tomto krátkém triatlonu (500 m plavání, 20 km kolo, 5 km běh) prohlásil, že to je hrozný sprint a na to že on nemá. Místo toho vyrazil s kamarádem na kolo (o tom ještě bude řeč). Podařilo se nám zajistit si Bad and Breakfast ubytování přímo ve Spiezu. Starší dáma pronajímá tři pokoje ve svém baráčku. Je to rozhodně příjemnější, než večer zalézat do stanu. Sice dražší, ale za ten komfort to stojí. „Bohužel“ byl milý domeček pěkně na kopci nad městem, takže to vždy znamelo jít z centra 30 minut do kopce. V sobotu jsem to absolvovala třikrát. Ale nepředbíhejme.
Z Zurichu se nám podařilo odjet kolem páté, takže jsme v zácpách strávili o mnoho méně času, než jsme předpokládali, a k překvapení paní domácí jsme dorazili již v sedm a nikoli v devět (deset) večer, jak jsme původně avizovali. Což bylo dobře, protože jsme mohli jít okouknout startovní pole. Centrum závodu bylo u jezerního přístavu s tím, že plavecká část toho našeho krátkého triathlonu se plave ve vyhřívaném venkovním bazénu (24st, pohodička) a plavecká část dlouhého triatlonu se plave na jezeře (to se mě nětýkalo). Organizátoři již připravovali stojany na kola (bylo jich cca 500!) a vůbc se to všude hemžilo lidmi. My jsme si vyšlápli ten náš kopec domů a šli brzy spát.
Vstáváli jsme totiž kolem čtvrt na šest. Já chtěla být na sedmou na místě, protože start byl v osm. Takže malou snídani (příště si budu muset dát ještě menší, nervy dělají své), dokontrolovat věci, sednout na kolo a sfrčet na start (na tohle byl ten kopec dobrý). Pak se odprezentovat (dostali jsme startovní čísla, čip, který jsme museli mít během celého závodu připevněný na noze a pěknou velkou osušku s logem závodu) a jít si připravit věci. Ještě jsem chtěla v info stánku zjistit nějaké podrobnosti závodu, když to byl můj první triatlon – aby mě pak nediskvalifikovali za nějakou hloupost, ale dámy v info stánku věděli velké kuloví. Ale nějak jsme potřebné informace dohledali a to už Vláďa mířil zpět „domů“ , neboť měl domluvený, již zmiňovaný, cyklovýlet s přítelem mé spoluydlící. Ten bydlí v Bernu, takže to sem měl nějakých 30 km. Kluci měli na plánu 150 km s převýšením přes 2200 m. Opravdu pěkný výkon se dvěma ohromnými stoupáky. Já jsem si před startem dala dva bazénky na rozplavání a už mi psali číslo na ruku a šla jsem na start.
Vlastní průběh triatlonu
Plavalo se mi docela dobře, ačkoli jsem to dost hnala. Za prvé jsem si říkala, že toto je jediná disciplína, kde mám šanci mít nějaký rozumný čas, a pak také jsem si pořád opakovala, že ruce už dál v závodě vlastně nepotřebuji, tak jim mohu dát co proto. Startovalo se vždy po půl minutě a i tak se mi podařilo předplavat tři plavce. Nakonec jsem ve své kategorii měla plaveckou část jako 10. nejrychlejěí (z 22). Pak vylézt z bazénu a doběhnout do depa (cca 200 m) a převléknout se na kolo. Což znamenalo se v rychlosti osušit, natáhnout na sebe tricko a kraťasy, vzít si helmu, brýle, obout se (po tom plavnání se mi pěkně třásly ruce, takže jsem s tkaničkami měla trochu problémy), vyběhnou s kolem z depa a hurá na trať. K mému nemilému překvapení to hned začalo stoupat. Nohy jsem měla úplně ztuhlé, zadýchaná jsem byla ještě z bazénu. Ale i tak jsem jela dle mého názoru docela dobře. Výhledy byly úžasné. Ranní sluníčko krásně vše okolo nasvicovalo. Jen kdybych nebyla celou dobu tak zadýchaná. Nohy i do mírného kopce ne a ne zabrat. Naštěstí mě předjížděli jen samí namakaní chlapi, tak jsem se necítila tak špatně. Kolo (dle mého tachometru 18 km, dle pořadatelů 20 km) jsem měla za 54 minut, což byl na mě sice pěkný výkon, ale i tak to byl nejpomalejší čas.
A pak přišel běh. V depu to teď bylo jednoduché – přezout boty, vzít si lahev s pitím a vyběhnout. Jenže to opět začínalo stoupáním a to se prostě nedalo. Navíc mám letos naběháno tak 10 km a to jako příprava na závod opravdu není mnoho. Kromě toho jsem ještě musela protáhnout nohy, protože hrozilo, že mě začnou brát křeče do zadních stehen. Takže jsem do kopce šla (snažila jsem se alespoň svižně), po rovince popobíhala a pak přišel kopec dolů, tak to jsem se snažila běžet, i když mě píchalo v obou bocích. Poslední 2,5 km vedly přímo podél jezera s krásnými výhledy na okolní kopce a plachetnice. Zde to bylo po rovině, ale i tak jsem nekompromisně přešla do indiánského běhu, jinak bych to nezvládla. Poslední kilometr před cílem mě doběhl takový stařík a povzbudivě na mě něco zahalekal, …. tak jsem se ho hákla … ale i tak se mi začal nezadržitelně vzdalovat. To jsem to dopracovala :). V cíli jsem byla docela vyřízená. Čas běhu: 37 minut, což je cca 7 minut na kilometr. V mém stavu opět supr výkon, jenže ostatní to měli tak za 20-30 minut, takže opět nejhorší čas. Ve výsledku poslední ve své kategorii. Ale dala jsem to o cca 25 minut rychleji, než jsem plánovala, takže z mé strany spokojenost. Krásný zážitek. A dobré bylo, že jsem to potom nijak neodstonala, čehož jsem se trochu obávala.
Dala jsem si po doběhu nějaký banán a ioňťák, co tu rozdávali, a šla se převléknout do suchého, i když plavky za tu dobu už dávno uschly. A pak jsem ještě koukala na další kategorie, jak závodí – když se vážně jede na dobrý čas (žádné utírání v depu, botyse nazouvají až na kole, apod.), tak to vypadá fakt akřně. Nakonec jsem se pomalu vydala zpět do toho příšerného kopce domů. Kolo jsem tlačila, protože jet bych teď na něm fakt nemohla.
Sobotní odpolední program
Vtipné následně bylo, že jsem sice měla klíč od baráku, ale nešlo mi to odemknout. Mají tady takový zvlášní systém, který nám sice paní domácí vysvětlila, ale nešlo to. Tak jsem nelenila a šla jsem se zeptat souseda, jestli by mi nemohl pomoct. K mému překvapení mu to také nešlo. Zkoušel volat paní domácí, ale nic. Zvonek jsme také zkusili, ale marně. Tak tento soused šel ještě pro dalšího souseda, ale ani tomu to nešlo. Tak jsme dospěli k závěru, že to je asi špatný klíč. Pak ale toho druhého souseda ještě napadlo, jestli by to nemohly být klíče od sklepa – a taky že jo! Prostě mi dala klíč od sklepa! Tak jsem prošla technickou místností a vyšla v obýváku.
Dala jsem si sprchu, pověsila věci, dala si malý oběd a šla si na chvíli lehnout. Následně jsem se převlékla na kolo a vyrazila objet to místní jezero Thunersee. Nebyla jsem si tedy úplně jistá, jak je to velké, ale říkala jsem si, že v nejhorším pak nasednu na nějakou loďku a doveze mě zpět do Spiezu. Navíc byla cesta po rovině, takže to pěkně odcejpalo. Výhledy opět krásné, kolem se tyčila nejedna dvoutisícovka. Takže jsem nakonec to jezero objela celé – 52 km. A opět jsem musela jet do toho kopce k nám nahoru (nyní už jsem se hecla a vyjela to opravdu v sedle). Opět jsem si dala příjemnou sprchu, něco malého k zakousnutí a to už dorazil Vláďa, docela zničený. I on se ospršil a převlékl a vydali jsme se do města na nějaké jídlo (jo jo – opět dolů z toho kopce, takže nás po véče čekala cesta nahoru – ale měli jsme to jako potrénikovou procházku, aby se nohy trošku vyklepaly). Skončili jsme v jednom pizza bistru, kde nám pizza (Hawaj a kebab pizza) chutnala mnohem více než v Itálii, kde by přece měla být pizza nejlepší (!), ale to kdepak. Tahle byla fakt výborná. Tak jsme si vzájemně vylíčili dojmy, rozvrhli, co podnikneme druhý den a vydali se zpět.
Neděle
Ráno jsme na snídani šli na osmou, abychom mohli brzy vyrazit. Pobalili jsme si věci a ze Spiezu jeli do Erlenbachu (cca 45 minut jízdy ani ne). Zde jsme na louce, která se změnila v parkoviště, zaparkovali, vzali si baťůžky a šli stát frontu na lanovku. Nad námi se totiž tyčila hora Stockhorn (2190 m). Ale protože jsme oba byli dost unavení, rozhodli jsme se, i na doporučení kamaráda, že se vyvezeme do půlky a půjdeme nahoru až odsuď. Asi uprostřed hory jsou totiž dvě krásná jezera … a ty výhledy! Vážně supr. Kromě jiného se tady smí rybařit, takže v lanovce běžně potkáte chlapíky s rybářským náčiním. Teplíčko teda bylo, i když ono když se člověk zapotí a pak foukne, tak je to nepříjemné. Nahoře jsme si dali nějakou sláďuru a už jsme to pelášili zpět dolů na tu zastávku lanovky, odkud jsme vyráželi (koupili jsme si zpáteční jízdenku, vyjde to tak levněji). A protože lanovka jezdí jen dvakrát za hodinu a lidí, co chtěli jet dolů, bylo dost, rozhodli jsme se že musíme tu lanovku v 16:20 prostě stihnout – což znamenalo, že posledních 15 minut jsme stále zrychlovali, až jsme nakonec utíkali. Po dvou dnech takových sportovních výkonů a my ještě dobíháme lanovku! Ale stihli jsme ji … a byli jsme jedni z posledních, kteří se do této vešli. Mezi těmi výletníky, kteří to berou nahoru i dolu lanovkou a jsou tedy navonění, nezapocení, … jsme museli vypadat příšerně. Ale sranda byla.
Cesta domů už byla v pohodě – venku 37st, uvnitř 27st, zácpy nebyly tak hrozné, jak jsme se obávali. Takže domů jsme dorazili krásně v šest večer. Véču jsme vzali hopem – čerstvé těstovky z lednice + tuňák v oleji. A k tomu jsme si pustili Alien 3. Takže jsme koukali celí unavení na TV až do jedenácti. To se to pak spalo!

5.6.2011
Tak jsme měli pět dní na zotavení se z dovolené (zápisky stále nejsou, ale časem opravdu budou!!) a před námi další víkend. Tak co podniknout. Když už jsme tak pěkně rozježdění, tak co třeba objezd jezera? Pravda, je to cca 110-150 km, ale když vyjedeme dostatečně brzy, tak to bude OK. Ale v sobotu to vypadalo na déšť a přeci jenom bychom uvítali ještě chvilku oddych. A tak jsme vyjeli na horská kola do lesů Zurichbergu a okolí. Takhle zpětně nevím, jestli by ten objezd jezera nebyl jednodušší. Tady to byl mazec – pořád nahoru a dolů. A to se moc nedalo. Takže tlačení (i z kopce). Do toho se udělalo pěkné teplo, takže jsme odpoledne dorazili domů pěkně zničení (teda já určitě). Ale mělo to dobrý konec. Vláďa pro nás uvařil tagliatele se zeleninou (lilek, cuketa, cibule, atd.), takže během té doby, co připravoval večeři jsem jen mátožně polehávala. A moc se mu to povedlo.
No a když jsme si tak pěkně zajezdili, tak jsme si říkali, že když bude stejně pěkně i druhý den, takže ten objezd jezera uděláme v neděli. No jo, jenže jak jsme šli spát pozdě (dávali závěrečný díl Pána prstenů, takže do postele jsme se dostali až kolem půlnoci) a byli docela unavení, tak jsme se vzbudili až v deset! A to je na tak dlouhý výlet už dost pozdě. Tak jsme přehodnotili výlet a jeli místo toho k Rýnu na sever na silničkách. Bylo to kolem 60 km. Bouřkové mraky sice Vláďu pořád strašily (mě ne, já se dozadu neohlížím. Takže já před sebou měla celý den jen modrou oblohu), ale nakonec z toho nic nebylo.
Mraky za námi.Zaprší, nezaprší?
Cesta to byla moc pěkná, zvlněná krajina, pole, louky, lesy, … .
I po takových cestičkách se dá na silničním kole jezdit.
.. sem tam tedy pěkně prudké kopce, že jsem to jednou opět musela tlačit. No jo no, chce to trochu tréninku. Měla jsem dnes nějaké ztuhlé nohy, tak to nešlapalo tak svižně. Obvzlášť když Vláďa „výlety“ pod stovku bere stylem „dveře-dveře-co nejrychleji“. Takže jsem vždy já žadonila o pauzu na svačinku a co chvíli zastavovala u kašen pro vodu. Ale opět to mělo dobrý konec. Vláďa opět vařil. Hovězí plátek, rizoto (pravé italské! Budu mu věřit, protože takovou „blemcu“ jsem ještě nikdy neměla. Ono opravdu je prý italské pravé rizoto takové blemcavé) a fazolky se slaninou. A opět to byla dobrůtka. Jestli bude to, že mi Vláďa uvaří večeři, podmíněno tím, že se během dne na kole naprosto zničím, tak to za chvíli budu pěkně namakaná – za takové doborty to stojí 🙂
Výhled na Curych a Alpy.
Celou naší dnešní trasu i s profilem můžete nalézt na následující adrese.
http://www.bikemap.net/route/1022671

21.5.2011
Tak to zrovna vyšlo, že v době, kdy jsem byla v Čechách, konal se Pochod Praha Prčice. Loni jsem šla 30 km, a protože se mi velmi dobře šlo, řekla jsem si, že bych letos zkusila něco delšího. „Problém“ byl v tom, že jsme tuto sobotu balili, tedy hlavně Vláďa, protože v neděli na to jsme chystali náš velký přesun do Švýcarska – Vláďa 1.6. nastupuje práci zde. Já sice měla vše relativně předbaleno, ale ještě jsme se chtěli stavit na chatě, kde jsem si něco zapomněla, a také se rozloučit. Takže, kdybych měla celý den a mohla se krásně zničit, zkusila bych bývale 42 km, takhle jsem zůstala u varianty 35 km. Všichni mí kamarádi buď šli něco kratšího, nebo nic. Nakonec jsem našla kamarádku ze základky, která se také jít chystala, a bylo domluveno.
Trošku jsem se obávala nasazeného tempa, protože Lucka říkala, že loni šla těch 42 km. Ale nakonec to bylo supr. Lidí mraky. Také asi díky suprovému počasí. V Bystřici u Benešova na nádraží, kde jsme si kupovali mapu, bylo lidí tolik, že fronta na mapičku byla 40 minut dlouhá. Ale pak už nám nic nebránilo vyrazit. Ačkoli jsem Lucku pomalu od základky neviděla, našly jsme společnou řeč a ve společnosti jejího kamaráda nám cesta příjemně utíkala.
První zastávku jsme udělali na prvním punktu, po cca 12 km ve Vrchotových Janovicích. Jak bylo příjemné si sundat zapařené pohorky! A ještě příjemnější vzít si suché ponožky. To byla prozřetelnost sama. Ale od tohoto okamžiku už jsem si boty raději nesundávala v obavě, že už by se mi je vůbec, ale vůbec nechtělo zpět obouvat. A vyrazili jsme dál. Další třetina cesty byla už trošku unavená, ale mě osobně se k mému milému překvapení šlo stále dobře. Lucka trošku remcala, že na ní jdeme rychle, ale zvládala to dobře. Druhá a poslední delší zastávka byla na dalším punktu, tuším, že Vojkov. Cestou jsme měli štěstí na občerstvovací pauzy, že nikde nebylo tolik lidí, aby nás to odradilo od toho, dát si něco dobrého na cestu – zmrzlinu, bramborák, kolu, točenou limču, apod.
Na naše rozpálené (u někoho doslova, že Lucko? :D) ruce se v jednu chvíli snesl deštík, kdy někteří jedinci podlehli a začali si v tom pařáku brát bundy! No a závěrečnou třetinu už jsme šli skoro mlčky. Nemůžu za Lucku mluvit, ale konec jí už asi moc nesedl. To já, stále k mému milému údivu, byla fakt v pohodě. Asi jsem si ráno šikovně zavázala boty, protože žádné puchýře se nekonaly. Možná kdybych musela jít ještě třeba dalších deset kilometrů, tak by to už tak veselé nebylo, ale takhle … fakt v pohodě.
V Prčicích jsem si, i přes tu spoustu lidí, co tu byli, hned všimla nově předělaného náměstí. Došli jsme si do cíle pro botičku, koupili perníkové srdce, kokosový suk a šli hledat autobusovou zastávku, odkud nás bus zaveze někam na vlak. Tohle měli, alespoň z mého pohledu, pořadatelé docela zvládnuté, autobusů jezdilo hodně a měli jsme to štěstí, že jsme si i sedli. To samé platilo pro vlak – v Heřmaničkách byly „kasy“ přesunuty ven, aby se k nim vešlo víc lidí a naráz tu prodávalo asi šest „okének“. A navíc se nám podařilo si na peróně stoupnout přesně ke dveřím vlaku, takže jakmile přijel, hned jsme se vrhli na volná místa, což nebylo tak těžké, protože toto byl speciálně vypravený vlak, který zde svoji cestu začínal. Ačkoli bylo na nástupišti neuvěřitelné množství lidí, tak vlak mi pak připadal skoro poloprázdný. Navíc většina lidí vystoupila ve Voticích nebo některou další zastávku. Do Prahy přijel skoro prázdný.
Druhý den mě trošku bolela záda, ale nohy a chodidla v pohodě. Takže příští rok zase!

Tak další víkend a předpověď jim vyšla. Azuro. A mě mé plány také vyšly. V sobotu dopoledne jsem vyrazila do národního muzea (Landesmuseum Zürich), kde ode dneška probíhá výstava Swiss Press Photo. Ano, obdoba našeho Czech press photo. Ale musím říct, že ta naše se mi líbila víc. Ne ani kvůli vlastním fotkám, ale kvůli rozsahu. Tady to opravdu byl výběr toho nejlepšího z nejlepších, takže všeho všudy ne víc jak 80 fotek. A aniž bych chtěla Czech press photo nějak zaujatě lépe hodnotit, tak těch fotek, co si tak pamatuji, tam bylo mnohem víc. Například ze sportu tady byly tak čtyři fotky. A která mě zaujala nejvíce? Fotka ohromného „vrtáku“, který na podzim loňského roku doprovrtal Gotthardský tunel. Vrtal se od roku 2002 a přišel na mnohem mnohem víc peněz, než se původně plánovalo (nerada bych tady střílela nějaké částky, přesně si to nepamatuji, ale bylo to opravdu o HODNĚ víc). Ale to je zatím pouze tunel. V budoucnu zde má jezdit vlak, ale to nebude dřív jak v roce 2017.
Když jsem měla prohlídnuté fotky, vydala jsem se na průzkum zbytku muzea. Nevím, jestli to bylo díky pěknému počasí venku, nebo tím, že byla sobota dopoledne, ale po většinu času jsem byla v prostorách sama. Sbírky mají zajímavé (obrazy, historie, fotky známých švýcarských osobností, historie peněžnictví, sbírka těch nejkrásnějších mincí Evropy, atd.), ale po 1,5 hodině courání už jsem toho měla dost. Trošku mi dělalo potíže se vymotat ven, ale po dvou hodinách jsem muzeum plná zážitků opustila. Toto muzeum sídlí, dalo by se říct, na zámku (nebo to byl původně hrad? Opatství?) přímo vedle hlavního nádraží. Bohužel se nedá jít i na tu nejvyšší věž – tam jsou kanceláře.
Následovalo vyřízení několika nákupů – je neuvěřitelné, že čím hezčí je počasí, tím více je lidí v nákupních centrech! Nebo to bylo tím, že o tomto víkendu byl Den matek?
Doma jsem vybalila věci a vyrazila konečně na kolo. Jen klasicky malý okruh kolem Greifensee. Bylo nádherně, na jezeře spousta lodí, na cestách spousta lidí, bruslařů, apod. prostě klasika.
Na neděli jsem si naplánovala výlet delší, ale ne zas tolik, abych po příjezdu domů padla a neměla na nic jiného síly (jako na mytí oken, úkol z němčiny, vaření apod.). Takže jsem využila trasu, kterou si Vláďa kdysi nahrál do (mé) GPS – kolem Greifensee, Uster (odtud to vlastně už jen stoupalo dalších 20 km), Fehraltorf, Kyburg (cíl mé cesty), Effretikon, Dübendorf a domů. Celkem pěkných necelých 60 km. Jen ty kopce mi prostě nejdou. A nějaké zpestření cestou? Je neuvěřitelné, kolik druhů krav tady člověk vidí :-). Také jsem viděla paví voliéru, lamí farmu (opravdu tam měli bílé lamy!) a motorkářskou přehlídku. Ta z uvedených věcí byla asi opravdu nejvelkolepější – po celé jejich trase (což muselo být pořádných kilometrů) byly lidé v zářivých vestičkách regulující dopravu, když kolem projížděli, … všude možně posedávali lidé – na mezích, na židličkách před vraty domů, nebo to pojali velkolepěji a vynesli si pořádné židle a stoly a točili si pivo, někde grilovali .. a pak jsem je potkala. Musela jsem se přidat k přihlížejícímu davu, protože jet v tom hukotu a proti takovému množství motorek prostě nešlo. Byly jich desítky! Malé, velké, chromované, do černa, zelené, pro jednoho, se dvěma pasažéry, s vozíčky, trojkolky, čtyřkolky, se sajdkárou, robustní, lehké, závodní, cestovní, … zkrátka neuvěřitelné. A co teprve vlastní řidiči (k mému údivu se našlo i velké množství řidiček)! Někteří měli pořádné motorkářské kožené vybavení, jiní jeli jen v tričku a džínách, helmy měli klasické, se světlým nebo tmavým hledím, případně hledí zvednuté a se šátkem (těch motivů co ty šátky měly!), některé helmy vypadaly jako příšery, někdy kostry, jiní jeli s vlajkami, prostě mazec. Celkem jsem potkala tři skupiny (na začátku a na konci jejich „zástupu“ jela policie) a dohromady to bylo opravdu několik set motorkářů! Vzhledem k tomu, že jsem tu první skupinu potkala před koncem nepříjemného kopce, mile ráda bych si nějaký ten stroj vyzkoušela.
Doplnění: V novinách jsem se ráno dočetla, že šlo o Love Ride, kdy „start“ byl na bývalém vojenském letišti v Dubendorfu (východně od Zurichu) a této mega akce se zúčastnilo 8100 jezdců!!!!

Tak jsem se opět podívala domů. Původně jsme chtěli s Vláďou využít prodloužený Velikonoční víkend k poznávání krás Švýcarska, ale kvůli smutné rodinné události, jsme plány přehodnotili a do deštivé smutné Prahy přijeli týden před Velikonocemi.
Čas strávený v Praze jsem využila k „návštěvě“ školy, kde jsem se z kolegy snažila vytahat moudra ohledně mého příkladu. Bohužel už to dospělo do takové fáze, že ani on neví, kde by mohla být chyba. Naopak spolužák, o tři ročníky výš, mi nějaké tipy dal, tak mám nyní nad čím přemýšlet.
Od zeleného čtvrtka jsme si vzali dovolenou a ráno vyrazili do Káranýho. Je prostě neuvěřitelné, kolik věcí dokážeme na čtyři dny nabalit :)! V náš prospěch ale mluví to, že dobrá půlka těch věcí bylo jídlo a pití :D. Odpoledne jsme si dali krátký výlet na horácích, a zjistili, že i druhý most mezi Brandýsem a Boleslaví je ve stádiu rozkladu (následně jsem na to v TV viděla i reportáž, kde zaznělo a) rekonstrukcí mostu by se ušetřilo milion korun v porovnání s mostem novým, b) most je ze 75 % nepoužitelný a nejlepším řešením je postavit most nový. Tak si to přeberte :).
V pátek jsme měli zpestření ve formě svatby, na kterou jsme si s Vláďou odskočili do Prahy do Krče. Vdávala se má kamarádka z Gymnázia. Takže když už jsem byla v Čechách, nemohla jsem si to nechat ujít.
V sobotu se do Káranýho začali sjíždět pozvaní kamarádi, ale my s Vláďou a tátou jsme vyrazili do lázní Libverda, kde začíná jeden bikový singltrack. Ačkoli bylo krásné počasí, návštěvníků této „atrakce“ nebylo mnoho, spíš naopak. Po většinu času jsme nikoho neviděli, což bylo super. Ve zkratce o co se jedná – jde o uměle vytvořenou „cestičku“ v lese, většinou pouze pro jedno kolo, která po většinu trasy vede po rovině nebo z kopce. Zpestřením jsou různé mírné hupy a zatáčky. Tato trasa, ale alespoň, jak Vláďa prohlašoval, a po projetí mu musím dát za pravdu, je určená i pro začátečníky a děti, ale projeli kolem nás i namakanci s chrániči po celém těle. Takže i tací si to tady mohou užít. Jak je ale možné, že to vede pořád z kopce? Do kopce, jestli si to dobře uvědomuji, jsme jeli pouze dvakrát, zato to stálo za to. Ale toto stoupání vedlo jednou po zpevněné cestě a po druhé po silnici. Musím přiznat, že ačkoli jsem byla z počátku skeptická (horské kolo na terénní cestě mě prostě nikdy moc nebavilo), ale pak mě to opravdu bavit začalo. Velkou zásluhu na to má jistě to, že tam nebyly návaly lidí. Neumím si představit, že bych na pěšince, na které jsem jen tak tak udržela kolo pod kontrolou, ještě měla někam uhýbat před rychlejšími jezdci. A protože toho Vláďa ještě neměl dost, ale také proto, že když už jsme se sem táhli 1,5 h, chtělo by to si zajezdit o něco déle než pouhé dvě hodiny (ten singltrack měřil cca 18 km). Tak nás Vláďa vytáhnul na zajímavě znějící okruh. Ale hned na počátku stoupání jsem si uvědomila, že tohle je ten kopec, který jsem kdysi absolvovala směrem dolů a přísahala, že to nahoru nikdy jet nechci. Nejde o to, že bych třeba nechtěla, ale uvážíme-li, že toto byla nějaká čtvrtá vyjížďka na kole, tak fyzička prostě není. Došlo to tak daleko, že jsem dokonce to kolo tlačila. Fakt nic moc kopec. Snažila jsem se nebýt nepříjemná, aby alespoň Vláďa měl ze dne pěkný zážitek :D, a snažila jsem se ho rozumnými argumenty přemluvit, že takhle bychom se tu jen trápili a zpět na chatu za kamarády bychom dojeli bůhví kdy. Tak jsme to otočili, ten pracně vyšlapaný úsek sjeli a vypravili se na Viničnou cestu. Na rozdíl od kopce, na který jsem měla špatné vzpomínky, jsem se na tuto cestu těšila. Tato relativně široká cesta se klikatí skoro vrstevnicově po úbočí místního „masivu“ a na druhou stranu se vám naskytuje výhled na okolní vrcholky Jizerských hor. A následně jsme se po modré turistické cestě vrátili (pěkným terénním sjezdem) k autu. Auto jsme takticky zaparkovali přímo před cukrárnou, do které jsme teď, docela vyčerpaní (teda já určitě), usedli na nějakou tu sladkou tečku. A vyrazili zpět na chatu. Já s tátou jsme okamžitě padli do zaslouženého spánku a Vláďa to tak musel celé odřídit sám osamocen :-).
Na chatě už se rozjížděla zábava. Dorazila spousta kamarádů, pod velikonočními specialitkami se stůl prohýbal, počasí bylo stále úžasné, takže prostě pohoda. V podvečer byla hotová i vepřová kýta, takže masíčko na závěr dne bylo úžasné.
A v neděli byl další cyklovýlet. Vláďa s Martinem vyrazili na dlouhý cyklomaraton, který je v okolí Káranýho v lese značen. My ostatní jsme také vyrazili po tomto značení, ale cestou jsme se odklonili a trošku si to zkrátili. Zkrátka tak, abychom si to všichni užili. V podvečer potom většina návštěv odjela a já se tak mohla vrhnout na barvení vajíček na druhý den. Trošku jsem to ošidila v tom smyslu, že jsem použila pouze ony suprchlychlé „košilky“ na vajíčka. Ale zato jsem přivezla ze Švýcarska výborná čokoládová vajíčka a zajíce. Takže jsem pro koledníky připravila pěkné balíčky. A musím se pochválit – počet vajíček jsem odhadla přesně. A Martin s Vláďou se vydali na proutky. Neměli to těžké. Nad naším jezírkem je jedna pomlázka zasazená a má již krásné proutky, takže jí udělali letní sestřih a měli proutí habaděj. Pár fotek z víkendu je k nalezení na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz/Velikonoce_2011/).
A pondělek byl odpočinkový. Já čekala na koledníky. Někteří to brali opravdu zhurta. Vláďa se oblékl do pracovního a šel bojovat s pařezem po naší velké třešni. Odpoledne jsme se opět pěkně pobalili a vyjeli směr Praha. Mě pak čekalo další balení – o půlnoci mi jel totiž autobus zpět do Zürichu. Vláďa byl tak hodný, že mě na nádraží odvezl; dokonce i táta se přišel rozloučit. Já být na jejich místě, tak někde už dávno pospávám :D.
Cesta do Zürichu trvá přibližně deset hodin. Problém je jedině v tom, že nám vždy pouštěli zajímavé filmy, takže spát nešlo, i když se mi chtělo 😀 Takže dva filmy jsem odkoukala, zbytek cesty jsem se snažila prospat. Stavěli nás jak na Česko-Německých, tak na Rakousko-Švýcarských hranicích. Pohraničníci vlezli do autobusu a každému kontrolovali pas. Některé si i vybrali a šli si je zkontrolovat k počítači. Na Švýcarských hranicích se jednomu klukovi i hrabali v tašce (což znamenalo vyndat pomalu půlku kufrů z kufru). Ale i tak jsme dojeli jen s cca desetiminutovým zpožděním.
Od autobusu jsem jela i s tím mým velkým kufrem rovnou do školy. Je to jednodušší než se táhnout domu k prázdné ledničce a pak zase do školy. Je to šetření času a navíc jsem si hned mohla dojít na dobrý oběd. Přes týden jsem si pak šla zaplavat a zaběhat. No a ve čtvrtek jsem měla zpestření toho stereotypu tady – spolužák z němčiny mě pozval k sobě, že prý pořádá posezení s kamarády, tak ať se stavím. Bydlí v kopci s krásným výhledem na Zürich. Původně je z Indie, ale pak studoval v Americe a teď už je nějakou dobu tady. Také tam byla jeho spolubydlící z Polska a jeho kamarád (původem z Austrálie), který zde v Zürichu pořádá takové „společné vaření“ a pak ještě jeho kamarád, také Australan. Byla to zajímavá skupinka a pěkně jsme si popovídali. To „společné vaření“ je zajímavý projekt. Když se do této skupiny přihlásíte, tak prý jednou měsíčně se společně jde do velké pronajaté kuchyně, nakoupí se ingredience a vaří se dle instrukcí některého z účastníků. Jde o to, že to je velmi mezinárodní skupina, takže takhle přijdete do styku s dalšími zajímavými lidmi a jídlem. V rámci večeře u toho mého kamaráda vytáhla ta jeho spolubydlící odněkud tvrdý tvaroh, který jsme si dali s medem, tak jsme si hned přisadila, že my z toho děláme ovocné knedlíky. Tak to vypadá, že by byli rádi, kdybych někdy do té jejich skupiny zašla a knedlíčky bychom si udělali. Tak uvidíme, jak to dopadne.
No a v pátek na mě skočil nějaký bacil, takže víkend je v oddechovém duchu.

Vítání jara v Zurichu. Víc asi vypoví fotky, ale tak ve stručnosti. JIž včera (v neděli) se příchod jara vítal průvodem dětí v maskách. Dnes to bylo s dospělými. Průvod masek, většinou představovaly jednotivé obchodní cechy, procházel po nábřeží řeky Limmat od tří hodin do půl sedmé. Vlastního průvodu se muselo účasatnit neuvěřitelné množství lidí! A koňů a povozů! A co teprve přihlížející dav!

Ano, téma, o kterém se vždy dá něco napsat.
Tentokrát o dalším čokoládovém festivalu, který mi utekl. Ale vzhledem k tomu, že je v Anglii, asi bych na něj nejela, i kdybych o něm věděla. Ale pro mlsné jazýčky, kteří by chtěli vidět, jak to vypadá … http://www.festivalchocolate.co.uk/
Pak jsem v jedné diskuzi narazila na dotaz, proč Milka, ačkoli to je úplně původně švýcarská čokoláda, je tady tak těžko k sehnání (ale dá se tu koupit). Například v Německu tvoří Milka, dle mých zkušeností s jízdou Curych-Praha, základ čokoládového sortimentu na benzínkách.
„What the Swiss regard as the best Swiss chocolate is different to what the rest of the world thinks is the best Swiss chocolate.“ Volný překlad do češtiny: To, co si Švýcaři myslí, že je nejlepší švýcarská čokoláda, se většinou liší od toho, co si okolní svět myslí, že je nejlepší švýcarská čokoláda. … Musí se přiznat, že Milka neurazí, ale mají tady opravdu spoustu jiných lepších čokolád. Obzvlášť v Čechách mi přijde, že se Milka převážně soustředí na mléčnou čokoládu s různými druhy náplní. Tady mi přijde, že hodně kombinují čokoládu s čokoládou.
A ještě z jiného soudku, ale je to jen anglicky. Narazila jsem na jeden blog , kde popisovali své zážitky s nakupováním v Migrosu (obchodní řetězec). Já měla na začátku obdobné zkušenosti, i když já mám tu výhodu, že francouzským popiskům více méně rozumím 🙂 Takže se mi ještě (až na jednu výjimku, ale to bylo v indickém obchodě a měla jsem a priori špatnou představu o tom, co to je :D) nestalo, že bych si domu přinesla něco absolutně „mimo mísu“. Pěkné jsou fotky s čokoládovým zátiším.