Tak sice s více jak týdenním zpožděním, ale přesto – jak se nám vydařil víkend 25.-26.6., který jsme trávili u Thunersee, konkrétně ve městečku Spiez? suprově. Mnohé jste jistě již viděli z
fotek, tak nyní dodávám slovní popisky.
Sobota
Pro mě to znamenalo jediné – triatlon. Na tento závod mě nalákala spolubydlící Jana, která nakonec ale nejelal, protože finišovala nějaký projekt. Tak jsem na to zbyla sama. Vláďa o tomto krátkém triatlonu (500 m plavání, 20 km kolo, 5 km běh) prohlásil, že to je hrozný sprint a na to že on nemá. Místo toho vyrazil s kamarádem na kolo (o tom ještě bude řeč). Podařilo se nám zajistit si Bad and Breakfast ubytování přímo ve Spiezu. Starší dáma pronajímá tři pokoje ve svém baráčku. Je to rozhodně příjemnější, než večer zalézat do stanu. Sice dražší, ale za ten komfort to stojí. „Bohužel“ byl milý domeček pěkně na kopci nad městem, takže to vždy znamelo jít z centra 30 minut do kopce. V sobotu jsem to absolvovala třikrát. Ale nepředbíhejme.
Z Zurichu se nám podařilo odjet kolem páté, takže jsme v zácpách strávili o mnoho méně času, než jsme předpokládali, a k překvapení paní domácí jsme dorazili již v sedm a nikoli v devět (deset) večer, jak jsme původně avizovali. Což bylo dobře, protože jsme mohli jít okouknout startovní pole. Centrum závodu bylo u jezerního přístavu s tím, že plavecká část toho našeho krátkého triathlonu se plave ve vyhřívaném venkovním bazénu (24st, pohodička) a plavecká část dlouhého triatlonu se plave na jezeře (to se mě nětýkalo). Organizátoři již připravovali stojany na kola (bylo jich cca 500!) a vůbc se to všude hemžilo lidmi. My jsme si vyšlápli ten náš kopec domů a šli brzy spát.
Vstáváli jsme totiž kolem čtvrt na šest. Já chtěla být na sedmou na místě, protože start byl v osm. Takže malou snídani (příště si budu muset dát ještě menší, nervy dělají své), dokontrolovat věci, sednout na kolo a sfrčet na start (na tohle byl ten kopec dobrý). Pak se odprezentovat (dostali jsme startovní čísla, čip, který jsme museli mít během celého závodu připevněný na noze a pěknou velkou osušku s logem závodu) a jít si připravit věci. Ještě jsem chtěla v info stánku zjistit nějaké podrobnosti závodu, když to byl můj první triatlon – aby mě pak nediskvalifikovali za nějakou hloupost, ale dámy v info stánku věděli velké kuloví. Ale nějak jsme potřebné informace dohledali a to už Vláďa mířil zpět „domů“ , neboť měl domluvený, již zmiňovaný, cyklovýlet s přítelem mé spoluydlící. Ten bydlí v Bernu, takže to sem měl nějakých 30 km. Kluci měli na plánu 150 km s převýšením přes 2200 m. Opravdu pěkný výkon se dvěma ohromnými stoupáky. Já jsem si před startem dala dva bazénky na rozplavání a už mi psali číslo na ruku a šla jsem na start.
Vlastní průběh triatlonu
Plavalo se mi docela dobře, ačkoli jsem to dost hnala. Za prvé jsem si říkala, že toto je jediná disciplína, kde mám šanci mít nějaký rozumný čas, a pak také jsem si pořád opakovala, že ruce už dál v závodě vlastně nepotřebuji, tak jim mohu dát co proto. Startovalo se vždy po půl minutě a i tak se mi podařilo předplavat tři plavce. Nakonec jsem ve své kategorii měla plaveckou část jako 10. nejrychlejěí (z 22). Pak vylézt z bazénu a doběhnout do depa (cca 200 m) a převléknout se na kolo. Což znamenalo se v rychlosti osušit, natáhnout na sebe tricko a kraťasy, vzít si helmu, brýle, obout se (po tom plavnání se mi pěkně třásly ruce, takže jsem s tkaničkami měla trochu problémy), vyběhnou s kolem z depa a hurá na trať. K mému nemilému překvapení to hned začalo stoupat. Nohy jsem měla úplně ztuhlé, zadýchaná jsem byla ještě z bazénu. Ale i tak jsem jela dle mého názoru docela dobře. Výhledy byly úžasné. Ranní sluníčko krásně vše okolo nasvicovalo. Jen kdybych nebyla celou dobu tak zadýchaná. Nohy i do mírného kopce ne a ne zabrat. Naštěstí mě předjížděli jen samí namakaní chlapi, tak jsem se necítila tak špatně. Kolo (dle mého tachometru 18 km, dle pořadatelů 20 km) jsem měla za 54 minut, což byl na mě sice pěkný výkon, ale i tak to byl nejpomalejší čas.
A pak přišel běh. V depu to teď bylo jednoduché – přezout boty, vzít si lahev s pitím a vyběhnout. Jenže to opět začínalo stoupáním a to se prostě nedalo. Navíc mám letos naběháno tak 10 km a to jako příprava na závod opravdu není mnoho. Kromě toho jsem ještě musela protáhnout nohy, protože hrozilo, že mě začnou brát křeče do zadních stehen. Takže jsem do kopce šla (snažila jsem se alespoň svižně), po rovince popobíhala a pak přišel kopec dolů, tak to jsem se snažila běžet, i když mě píchalo v obou bocích. Poslední 2,5 km vedly přímo podél jezera s krásnými výhledy na okolní kopce a plachetnice. Zde to bylo po rovině, ale i tak jsem nekompromisně přešla do indiánského běhu, jinak bych to nezvládla. Poslední kilometr před cílem mě doběhl takový stařík a povzbudivě na mě něco zahalekal, …. tak jsem se ho hákla … ale i tak se mi začal nezadržitelně vzdalovat. To jsem to dopracovala :). V cíli jsem byla docela vyřízená. Čas běhu: 37 minut, což je cca 7 minut na kilometr. V mém stavu opět supr výkon, jenže ostatní to měli tak za 20-30 minut, takže opět nejhorší čas. Ve výsledku poslední ve své kategorii. Ale dala jsem to o cca 25 minut rychleji, než jsem plánovala, takže z mé strany spokojenost. Krásný zážitek. A dobré bylo, že jsem to potom nijak neodstonala, čehož jsem se trochu obávala.
Dala jsem si po doběhu nějaký banán a ioňťák, co tu rozdávali, a šla se převléknout do suchého, i když plavky za tu dobu už dávno uschly. A pak jsem ještě koukala na další kategorie, jak závodí – když se vážně jede na dobrý čas (žádné utírání v depu, botyse nazouvají až na kole, apod.), tak to vypadá fakt akřně. Nakonec jsem se pomalu vydala zpět do toho příšerného kopce domů. Kolo jsem tlačila, protože jet bych teď na něm fakt nemohla.
Sobotní odpolední program
Vtipné následně bylo, že jsem sice měla klíč od baráku, ale nešlo mi to odemknout. Mají tady takový zvlášní systém, který nám sice paní domácí vysvětlila, ale nešlo to. Tak jsem nelenila a šla jsem se zeptat souseda, jestli by mi nemohl pomoct. K mému překvapení mu to také nešlo. Zkoušel volat paní domácí, ale nic. Zvonek jsme také zkusili, ale marně. Tak tento soused šel ještě pro dalšího souseda, ale ani tomu to nešlo. Tak jsme dospěli k závěru, že to je asi špatný klíč. Pak ale toho druhého souseda ještě napadlo, jestli by to nemohly být klíče od sklepa – a taky že jo! Prostě mi dala klíč od sklepa! Tak jsem prošla technickou místností a vyšla v obýváku.
Dala jsem si sprchu, pověsila věci, dala si malý oběd a šla si na chvíli lehnout. Následně jsem se převlékla na kolo a vyrazila objet to místní jezero Thunersee. Nebyla jsem si tedy úplně jistá, jak je to velké, ale říkala jsem si, že v nejhorším pak nasednu na nějakou loďku a doveze mě zpět do Spiezu. Navíc byla cesta po rovině, takže to pěkně odcejpalo. Výhledy opět krásné, kolem se tyčila nejedna dvoutisícovka. Takže jsem nakonec to jezero objela celé – 52 km. A opět jsem musela jet do toho kopce k nám nahoru (nyní už jsem se hecla a vyjela to opravdu v sedle). Opět jsem si dala příjemnou sprchu, něco malého k zakousnutí a to už dorazil Vláďa, docela zničený. I on se ospršil a převlékl a vydali jsme se do města na nějaké jídlo (jo jo – opět dolů z toho kopce, takže nás po véče čekala cesta nahoru – ale měli jsme to jako potrénikovou procházku, aby se nohy trošku vyklepaly). Skončili jsme v jednom pizza bistru, kde nám pizza (Hawaj a kebab pizza) chutnala mnohem více než v Itálii, kde by přece měla být pizza nejlepší (!), ale to kdepak. Tahle byla fakt výborná. Tak jsme si vzájemně vylíčili dojmy, rozvrhli, co podnikneme druhý den a vydali se zpět.
Neděle
Ráno jsme na snídani šli na osmou, abychom mohli brzy vyrazit. Pobalili jsme si věci a ze Spiezu jeli do Erlenbachu (cca 45 minut jízdy ani ne). Zde jsme na louce, která se změnila v parkoviště, zaparkovali, vzali si baťůžky a šli stát frontu na lanovku. Nad námi se totiž tyčila hora Stockhorn (2190 m). Ale protože jsme oba byli dost unavení, rozhodli jsme se, i na doporučení kamaráda, že se vyvezeme do půlky a půjdeme nahoru až odsuď. Asi uprostřed hory jsou totiž dvě krásná jezera … a ty výhledy! Vážně supr. Kromě jiného se tady smí rybařit, takže v lanovce běžně potkáte chlapíky s rybářským náčiním. Teplíčko teda bylo, i když ono když se člověk zapotí a pak foukne, tak je to nepříjemné. Nahoře jsme si dali nějakou sláďuru a už jsme to pelášili zpět dolů na tu zastávku lanovky, odkud jsme vyráželi (koupili jsme si zpáteční jízdenku, vyjde to tak levněji). A protože lanovka jezdí jen dvakrát za hodinu a lidí, co chtěli jet dolů, bylo dost, rozhodli jsme se že musíme tu lanovku v 16:20 prostě stihnout – což znamenalo, že posledních 15 minut jsme stále zrychlovali, až jsme nakonec utíkali. Po dvou dnech takových sportovních výkonů a my ještě dobíháme lanovku! Ale stihli jsme ji … a byli jsme jedni z posledních, kteří se do této vešli. Mezi těmi výletníky, kteří to berou nahoru i dolu lanovkou a jsou tedy navonění, nezapocení, … jsme museli vypadat příšerně. Ale sranda byla.
Cesta domů už byla v pohodě – venku 37st, uvnitř 27st, zácpy nebyly tak hrozné, jak jsme se obávali. Takže domů jsme dorazili krásně v šest večer. Véču jsme vzali hopem – čerstvé těstovky z lednice + tuňák v oleji. A k tomu jsme si pustili Alien 3. Takže jsme koukali celí unavení na TV až do jedenácti. To se to pak spalo!