Takhle si představuji relativně odpočinkový víkendový den. Ačkoli jsem šla spát až ve dvě ráno, již v osm jsem byla relativně čilá, a tak jsem si ke snídani pustila další díl Znamení koně a nový den začal. Za okny bylo azuro, což je úžasné počasí na kolo. Nicméně jsem měla v plánu nějaké nákupy a navíc mě bolelo koleno. Pravděpodobně ze středečního běhání. Asi vyzkouším nějaké kloubní doplňky a pak poreferuji, zda fungovaly. Snídaně se protáhla cca do deseti a pak jsem vyrazila přes kopec do centra. Nebrala jsem to nejkratší cestou, poněvadž jsem to ještě musela vzít přes jednu kešku, kam jsem chtěla umístit travel buga, kterého Vláďa našel v Čechách. Takže na konečnou tramvaje u zoo jsem dorazila kolem půl dvanácté. Nasedla jsem na tramvaj a nechala se svézt do centra. Zde jsem měla naplánovánu návštěvu (a v lepším případě i nákup) jednoho našeho oblíbeného obchůdku. „Problém“ byl, že jsem potřebovala s výběrem a nákupem poradit. A z dřívějších zkušeností víme, že jedna paní prodavačka anglicky mluví, druhá nikoli. A … samozřejmě, byla tu ta, která anglicky nemluví. Na to jsem se ale připravila, takže cca 45 minutový nákup probíhal ve veselém duchu. Jistě, spoustě věcí jsem nerozuměla, na druhou stranu jsem ji rozuměla natolik, abych byla s výsledným nákupem spokojena.

Čas se přehoupl dávno přes poledne a já chtěla jít odpoledne na kolo (i přes to koleno), ale stále jsem před sebou měla nějaké obchody na obejití. Na závěr jsem si na doma nakoupila zmrzlinu a v půl třetí konečně dorazila domů a mohla si dát oběd. A po obědě … kolo jsem kvůli kolenu zavrhla a pouhých šest hodin spánku o sobě začínalo dávat vědět. Ale což, je víkend, ne? Tak jsem si vlezla na balkón, nohy vystrčila na sluníčko (víc sluníčka už nezbylo) a … leželo se krásně. Za půl hodiny se ovšem sluníčko posunulo natolik, že již na balkón nedosáhlo. Tak jsem se přesunula na náš pohodlný gauč a .. a spala další dvě hodiny. Velmi příjemný poledňák.

Následoval rychlý úklid (vyluxování, provětrání skříně), call s Vláďou, a již se čas nachýlil a pouštěli můj oblíbený seriál. Jsou to ale případi – pouští čtyři díly za sebou! To je moc i na mě. Vydržela jsem tři díly (do jedenácti) a musela si jít lehnout. Trénink francouzštiny tímto stylem je supr.

Koleno si snad odpočinulo, tak zítra kolo.

A abyste si zase mohli namáhat závity, přináším další dvě fotohádanky. I když ta první je spíš o postřehu a ta druhá o fantazii 🙂

Sami vidíte, že pro takovéto (krátké) rychlé zápisy mi už dochází inspirace pro názvy. Nedá se nic delat, toto je nejjednosušší. Čas na zápis o 14 dnech, které jsem strávila v Praze zatím není, ale mohu se s vámi podělit o zážitky z cesty zpět. Sice nic extra, ale je až neuvěřitelné, kolik věcí se za jeden den dá stihnout (pominu rozvrh pana profesora, který když jsem slyšela, … ten jeho musí mít víc než jen 24 hodin). Ráno si tak ještě poleháváte ve Střešovicích, oběd si již dáváte v Zurichu v kantýně a večer trávíte u počítače na Heerenwiesen.

Vláďa byl tak hodný, že mě na letiště odvezl, ještě mi pomohl s kufrem na check-in. On sice tvrdil, že se se mnou chce rozloučit, ale já dobře vím, že se škodolibě těšil, že mi letištní váha ukáže pro můj „malý“ kufřík nadváhu. No ale měla jsem to těsně (18 kg). Pak jsme se již rozloučili, já si našla svojí „gatu“ a jala se číst článek do školy. V tom ale koho můj slabý zrak nevidí – našehou souseda, tedy teď již ne, poněvadž zatímco jsem byla v Praze, tak se přestěhoval, Christiana. Byl na víkend v Praze na půlmaratonu. A než jsme si stihli povyprávět všechny novinky, už jsme nastupovali do letadla. Ani v letadle jsem neměla o zážitky nouze – pominu déšť a tudíž žádný výhled na Prahu (tradičně), malé turbulence také, ale seděla jsem vedle Amíka, který se vracel z dovolené v Praze domů a s sním jsem si opravdu pěkně popovídala (a dostalo se mi pochvaly za moji angličtinu – takže už nechci od nikoho slyšet, že mám francouzský přízvuk!). Viděla jsem snad většinu jeho fotek (víc mě zaujal ten jeho foťák) a mohlo mě těšit, že Praha byla první Evropské město, které kdy navštívil. Po vystoupení z letadla jsem se držela kluků, kteří se zkušeně propletli letištní halou a už jsme jeli vlakem do centra. Já jela z nádraží rovnou do školy. Za prvné jsem slíbila, že odpoledne již budu ve škole a vzhledem k tomu, že již bylo po dvanácté, cesta domů by mě pěkně zdržela. No a za druhé jsem takto ještě stihla oběd v kantýně. Sice nám na palubě Swiss airlines rozdávali bagetky a nápoje (a čokoládky), ale tím stresujícím cestováním člověku vyhládne.

Po obědě jsem si s naší česky mluvící sekretářkou popovídala o posledních událostech a pomalu začala oťukávat terén v otázce „nenašlo by se tu pro mě místečko ještě na jeden rok?“.*

Kufr u Bati jsme koupili supr – kolečka po kostkách drandily jak namazané. Kde jsou ty doby, kdy jsem v Dánsku musela ten 23 kg kufr poponášet, protože kolečka měla již svá nejlepší léta za sebou.

Když jsem dorazila domů, byla jsem ze všeho tak vyčerpaná a venku bylo tak krásně, že po rychlém nákupu, který se skládal de facto pouze ze zeleniny a ovoce, jsem si šla zaběhat. Zatím mě to v těch nových botách pořád baví. Navíc kousek od baráku máme takovou vodní stružku, podél které je přijemná rovná cesta, jako dělaná pro nás běžecké začátečníky. Po doběhu následovalo vybalování. Přijela jsem sice do suprově uklizeného pokoje, ale to se rychle změnilo. A následovala příprava prezentace na střední Journal Club. Ten probíhá na klinice každý týden a PhD studenti a asistenti si tam vzájemně prezentují zajímavé odborné články. Vzhledem k tomu, že jsem s přípravou začala až po mé prezentaci na STČ, nemám na to moc času.

P.S.: omlouvám se za překlepy, ale českou kontrolu pravopisu ve škole nemám.

* musím tady na Vláďu prásknout, že mi dal seznam témat, která musím s kdekým probrat (týkající se naší „migrace“ do Švýcarska) – a jsem z toho tak vystresovaná (nerada se pouštím do neznámých vod, konverzací a tak vůbec), že jsem si po obědě ani nedala mou oblíbenou čokoládu.

Tak je tu další rychlé skrnuté posledních událostí. Rychlé mělo být proto, že jsem ho začala psát v neděli večer po dvou skleničkách vína a značně znavená. A hle, dostávám se k dopsání až dnes, po třech dnech. Ale krátké to bude stejně, protože mám před sebou dlouhý den vyplněný výpočty a psaním článku na konferenci, který má být do pátku hotový a jý z něj mám abstrak a úvod. Takže to, co jsem neudělala tak za cca posledních 14 dní, stihnu vše dnes.

Tak abych to ale abych vzala po pořadě. Minulý pátek (první pátek v březnu) Vláďa opět dorazil, tentokrát na tři týdny s tím, že až bude odjíždět, tak mě veze do Prahy na „konferenci“ – studentská tvůrčí činnost, kde máme, my doktorandi, povinnost něco přednést (ta konference, na kterou se snažim něco rozumného sepsat – budu „obhajovat“ prvenství v biomechanické sekci, kterou loni vyhrála spolužačka).

Když Vláďa dorazil kolem jedenácté večer, než jsme se dostali do postele, tak ještě několik desítek minut uteklo. Takže v sobotu dopoledne jsme nic nestihli. Nicméně výlet byl stejně naplánován odpočinkový – kešování v okolí letište, aby mohl Vláďa sledovat letadla jdoucí na přistání. Náhodou to je pěkná podívaná. Moc jsme toho sice nenachodili, ale i tak nám to stačilo. Vláďa málem u podvečerního sledování televize usnul … a pak si samozřejmě stěžoval, že se mu v noci nechce spát.

No ale na neděli jsmě měli na plánu výlet na Lenzburg. Od Zurichu jsme to měli autem cca 30 minut. Pěkný hrad na vyvýšeném místě, bohužel ještě zavřený. Mírný opar nám zabránil ve výhledu, jak psali na netu, až na Alpy. Ale i tak jsme si městečko pěkně prošli. A vzhledem k tomu, že tady sluníčko zapadá až kolem půl šesté, stihli jsme se ještě podívat k jezeru Hallwilersee, kde je i přírodní rezervace.

Víkend na to, jsem se vidali na výlet na silničních kolech. Chtěli jsme dojet do Badenu, ale po zimě jsme byli nějací zesláblí, takže jsem to někde cestou otočili a jeli dom. I tak těch 45 km bohatě stačilo. A v neděli jsme šli keškovat na okraj Zurichu do oblasti Honggerbergu, kde jsou další fakulty ETH univerzity a rozsáhlý les.

Takže to bylo rychlé, že? Ale to nejlepší na závěr – v neděli v podvečer jsme se vrhli na pečení makových buchet. A jak se povedli? Posuďte sami.

P.S.: jestli jsou tady překlepy a chyby, tak se omlouvám, ale nemám tady ve škole opravu českého pravopisu a po ránu mám nějaké slepené oči, takže chyby nevidím. Snad čtenář odpustí.