Sami vidíte, že pro takovéto (krátké) rychlé zápisy mi už dochází inspirace pro názvy. Nedá se nic delat, toto je nejjednosušší. Čas na zápis o 14 dnech, které jsem strávila v Praze zatím není, ale mohu se s vámi podělit o zážitky z cesty zpět. Sice nic extra, ale je až neuvěřitelné, kolik věcí se za jeden den dá stihnout (pominu rozvrh pana profesora, který když jsem slyšela, … ten jeho musí mít víc než jen 24 hodin). Ráno si tak ještě poleháváte ve Střešovicích, oběd si již dáváte v Zurichu v kantýně a večer trávíte u počítače na Heerenwiesen.
Vláďa byl tak hodný, že mě na letiště odvezl, ještě mi pomohl s kufrem na check-in. On sice tvrdil, že se se mnou chce rozloučit, ale já dobře vím, že se škodolibě těšil, že mi letištní váha ukáže pro můj „malý“ kufřík nadváhu. No ale měla jsem to těsně (18 kg). Pak jsme se již rozloučili, já si našla svojí „gatu“ a jala se číst článek do školy. V tom ale koho můj slabý zrak nevidí – našehou souseda, tedy teď již ne, poněvadž zatímco jsem byla v Praze, tak se přestěhoval, Christiana. Byl na víkend v Praze na půlmaratonu. A než jsme si stihli povyprávět všechny novinky, už jsme nastupovali do letadla. Ani v letadle jsem neměla o zážitky nouze – pominu déšť a tudíž žádný výhled na Prahu (tradičně), malé turbulence také, ale seděla jsem vedle Amíka, který se vracel z dovolené v Praze domů a s sním jsem si opravdu pěkně popovídala (a dostalo se mi pochvaly za moji angličtinu – takže už nechci od nikoho slyšet, že mám francouzský přízvuk!). Viděla jsem snad většinu jeho fotek (víc mě zaujal ten jeho foťák) a mohlo mě těšit, že Praha byla první Evropské město, které kdy navštívil. Po vystoupení z letadla jsem se držela kluků, kteří se zkušeně propletli letištní halou a už jsme jeli vlakem do centra. Já jela z nádraží rovnou do školy. Za prvné jsem slíbila, že odpoledne již budu ve škole a vzhledem k tomu, že již bylo po dvanácté, cesta domů by mě pěkně zdržela. No a za druhé jsem takto ještě stihla oběd v kantýně. Sice nám na palubě Swiss airlines rozdávali bagetky a nápoje (a čokoládky), ale tím stresujícím cestováním člověku vyhládne.
Po obědě jsem si s naší česky mluvící sekretářkou popovídala o posledních událostech a pomalu začala oťukávat terén v otázce „nenašlo by se tu pro mě místečko ještě na jeden rok?“.*
Kufr u Bati jsme koupili supr – kolečka po kostkách drandily jak namazané. Kde jsou ty doby, kdy jsem v Dánsku musela ten 23 kg kufr poponášet, protože kolečka měla již svá nejlepší léta za sebou.
Když jsem dorazila domů, byla jsem ze všeho tak vyčerpaná a venku bylo tak krásně, že po rychlém nákupu, který se skládal de facto pouze ze zeleniny a ovoce, jsem si šla zaběhat. Zatím mě to v těch nových botách pořád baví. Navíc kousek od baráku máme takovou vodní stružku, podél které je přijemná rovná cesta, jako dělaná pro nás běžecké začátečníky. Po doběhu následovalo vybalování. Přijela jsem sice do suprově uklizeného pokoje, ale to se rychle změnilo. A následovala příprava prezentace na střední Journal Club. Ten probíhá na klinice každý týden a PhD studenti a asistenti si tam vzájemně prezentují zajímavé odborné články. Vzhledem k tomu, že jsem s přípravou začala až po mé prezentaci na STČ, nemám na to moc času.
P.S.: omlouvám se za překlepy, ale českou kontrolu pravopisu ve škole nemám.
* musím tady na Vláďu prásknout, že mi dal seznam témat, která musím s kdekým probrat (týkající se naší „migrace“ do Švýcarska) – a jsem z toho tak vystresovaná (nerada se pouštím do neznámých vod, konverzací a tak vůbec), že jsem si po obědě ani nedala mou oblíbenou čokoládu.