Ani se mi nechce věřit, že to jsou teprve tři dny, co Vláďa odjel. Mám tady pořád, co dělat. Dneska jsem se několikrát pohledem do kalendáře musela ujistit, že je teprve středa.

            Nedělní odpoledne (Vláďa odjížděl po třetí) jsem strávila praním a nad domácím úkolem z němčiny – nových slovíček a pouček je spousta, … a tak málo času na to to vstřebat.

            V pondělí mi kolega dal CD s novým prográmkem, který by se nám prý mohl hodit. Tak jsem strávila nějaký čas instalací a procházením příkladů, abych si udělala představu, co to umí a k čemu nám to je dobré. Koho by to zajímalo, tak se jedná o LabVIEW. LabVIEW je dle slov, které můžete na stránkách najít, prostředí pro grafické programování, které užívají tisíce inženýrů a vědců k tvorbě sofistikovaných měření, testů, kontrolních systémů, apod. A to vše na základně intuitivních (no jak pro koho) grafických ikon (pod kterými se skrývají vlastní funkce), takže s tím mohou pracovat i ti programátorsky nepolíbení. Ale stejně musíte vždy mít představu o tom, co chcete udělat a jak je možné toho docílit. Samozřejmostí je znalost toho, co daný software dovede. A tohle se naučit nebo poznat zabere snad nejvíce času.

            Následně mi kolega z české kanceláře poslal odkaz na software, který bychom zase mohli využít v českém projektu. Jde o OpenSim, což je program k tvorbě svalově kosterních struktur a pro simulaci kinematiky a dynamiky pohybu. Což takhle zní moc dobře, ale opět to znamená projít minimálně několik tutoriálů, pochopit několik ukázkových příkladů a něco rozumného v tom zkusit, aby člověk zjistil, jestli to umí to, co bychom potřebovali.

            Do toho ještě jedné Ph.D. studentce pomáhám s tvorbou grafů z dat, které získala měřením pohybu čelistního kloubu. Jde o to, že má vždy dvě sady dat pro dvacet lidí, z toho potřebuje udělat grafy a pak z toho něco rozumného vyčíst. Nejprve jsem jí ukázala pár věcí ohledně tvorby grafů v Excelu, ale když jsem se dozvěděla, kolik že těch lidí má a že navíc v každé sadě jsou tři cykly, které mohou být zkoumány samostatně, nabídla jsem ji, že bych ji to zpracovala v Matlabu. Zde jde o to, šikovně si připravit jakýsi mustr a pak už to samo načítá jednotlivé soubory a ukládá příslušné grafy, které následně vypadají jeden jako druhý (design mnohem hezčí než Excel a jednodušeji, pro všechny najednou, se mění různé parametry). Takže po několika rozhovorech, jak by si grafy představovala, jsem ji dnes posílala jednu z posledních verzí (ještě malé úpravy to chce) –
skoro 400 grafů! Analýzu takového množství dat ji opravdu nezávidím. Ještě musím zmínit, že základní strukturu kódu napsal Vláďa asi za pět minut. Já jsem si pak jeho programátorsky napsané řádky musela přebrat a upravit pro Matlab, což mi zabralo tak 1,5 h . Holt každý je zvyklý myslet trochu jinak a také možnosti Matlabu jsou jiné, než v jazyce C (aby někdo nešťoural – Matlab je také založený na C, ale navíc má uživatelsky příjemné prostředí, které dovoluje i neprogramátorům „programovat“ složité systémy).

            A aby toho nebylo málo, pracuji samozřejmě i na svém projektu – simulace cyklického zatěžování chrupavky. Již jsem se s vlastním programem relativně sžila, ale stále potřebuji ještě pár detailů doladit, tak posílám dotazy na fórum, kde další uživatelé, ale především tvůrci softwaru, radí, co s tím. Trošku teď začínám být ve stresu, protože 8.12. je na ČVUTu Worshop of Applied Mechanics, na kterém by všichni doktorandi měli prezentovat výsledky dosavadní práce. Tak potřebuji sepsat nějakou rozumnou zprávu a doufám, že bude stačit, když ji za mě přednese můj školitel.
           Večer jsem se šla projít do předvánočního centra a dala si horké kaštany (ono nejsou jenom chuťově moc dobré, ale také nízkokalorické a nízkotučné ).

            V úterý jsem
de facto pokračovala ve všem, na čem jsem pracovala v pondělí. Jen večer jsem měla pestřejší. Zürich si dost zakládá na tom, že je to multikulturní město, a tak pořádá jakési seznamovací večery pro nové přistěhovalce. Tuto pozvánku jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Setkání začalo nedaleko jednoho z nejznámějších Zürišských kostelů Grossmünsteru. Sešlo se nás tam dobrých 200! A to prý obdobná setkání probíhají skoro každý měsíc v obdobném počtu lidí! Povídání o životě v Zürichu začalo trošku zdlouhavě – vše se říkalo v 5 jazycích 😀 (němčina, angličtina, francouzština, španělština, italština). Následně jsme ale byli rozděleni do skupin podle jazyků a vydali se na hodinovou prohlídku Zürichu. Ačkoli tu jsem již dva měsíce, tak jsem na spoustě míst ještě nebyla. Většinou jsem si říkala „tam zajdu až s Vláďou“ no a ten čas s Vláďou jsme strávili nějak jinak. Takže snad příště. Ale zítra by snad měli rozsvěcet Bahnhofstrasse, tak se půjdu do města projít. Již jsem ochutnala i svařák – v Dánsku ho měli lepší. Ale zpět k prohlídce. Obešli jsme to hlavní z historického města a vrátili se zpět do výchozího bodu, což bylo něco jako fara. Zde bylo připraveno pohoštění, různé informační prospekty a měli jsme možnost se pobavit s ostatními účastníky. Z tréninkových důvodů jsem již na prohlídku šla s francouzskou skupinkou, takže i nyní jsem skončila v hloučku Francouzů. Spíš tedy jako mlčící člen – sice jsem jim většinou rozuměla, ale zapojit do rozhovoru nebylo tak jednoduché. Na prohlídce jsme se také dozvěděli, že na Mikuláše se pořádá plavání otužilců v řece Limmat, která vytéká z Zürichsee a ještě byl zmíněn Silvestrovský běh, který se běží jestli se dobře pamatuji 12.12., a kvůli kterému je uzavřené celé centrum. Takže ještě si zkontroluji data a určitě se půjdu podívat. Jen ale jako pasivní přihlížející.

            A dnes ráno jsem šla opět do bazénu – ranní plavání je stejně nejlepší; a přes oběd na němčinu – v blízké době nás čeká test, takže musím učení trochu zintenzivnit .

Poslední Vláďův víkend zde. Ačkoli to ráno vypadalo spíš na postelové počasí (mlha, teploty dost nízké), přeci jenom jsme se rozhodli dodržet plán a vyrazili jsme autem k Walensee, které leží východně od Zürichsee. Plán byl dost logisticky náročný – nešlo jen o to někam dojet, tam se projít a jet zpět. … Jak to tedy bylo? … čtěte dál.

            Zaparkovali jsme přibližně v půlce Walensee ve městě Murg. Zde jsme se nalodili na loď, která nás spolu s dalšími výletníky převezla na druhý břeh jezera do města Au. A odtud jsme pokračovali po wanderweg podél jezera. Cesta to byla úžasná s krásnými výhledy na okolní zasněžené velikány, na (skoro by se dalo říct) tyrkysově modré jezero, „jižansky“ vypadající zahrádky malebných domečků (rostou tu palmy a fíkovníky), a tak bych mohla pokračovat. Cesta zpočátku vedla zároveň s jezerem v poklidu po rovině. Ale pak se nám do cesty postavila skála, kterou bylo nutno zdolat. Po kozí stezce jsme nastoupali dobrých 400 výškových metrů, které jsme po již klasické lesní cestě následně sklesali. Za městem Betlis jsme se dostali zpět do civilizace a zbytek cesty pokračoval po silnici.

            Na kraji města Weesen, našeho cíle, odkud jsme se zpět k autu měli dopravit vlakem, Vláďa zkontroloval čas – do odjezdu vlaku jsme měli půl hodiny (vlak jezdil každou hodinu, ale nechte si ho ujet před nosem). Na nejbližším rozcestí stálo, že na vlak to je 30 minut. Tak jsme do toho šlápli. Až do teď nám relativně čas na turistických ukazatelích souhlasil – trasu, která měla trvat 3:05h, jsme zvládli za krásných 3:50 : ) – my v tom, na rozdíl od trasovačů, měli i kochací zastávky, zastávky na svačinku, Vláďa se pořád oblékal a svlékal a také jsme si udělali odbočku na vodopády, která zabrala dobrou půlhodinu. Takže podle těchto hodnot jsme museli být rychlejší. Zpět k cestě na vlak – město Weesen mám proto v paměti jen jako barevnou šmouhu – Vláďa si svižně vykračoval a já vedle něj div neběžela. Ale vlak jsme stihli (i s pětiminutovou rezervou). Okénko s prodejem lístků byste marně hledali. Museli jsme si vystačit s automatem. Naštěstí se začínají čím dal tím víc objevovat automaty s dotykovým displejem, který je navíc ve třech jazycích. Nebyl tedy problém si z rychlé volby vybrat cílovou zastávku Murg (s poloviční slevou za 3,2 CHF na jednoho) a pak si již jen užívat krátkou cestu zpět k autu. Jen malá poznámka na okraj – tolik, kolik tady, jsme toho s Vláďou vlakem v Čechách ještě nenajezdili :D.

            Fotky s popisky naleznete na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Vylet_k_Walensee/

            Toto by mohl být tip na další pěší výlet – Hirzli-Rundweg – na horu Hirzli jsme měli cestou krásný výhled. Naopak z tohoto kopce (cca 1600 m.n.m) je prý výhled jak na Zürichsee, tak Walensee http://www.wanderland.ch/en/routen_detail.cfm?id=338528

            Ještě musím zmínit, jakou má Vláďa dobrou dedukci. U Rinquelle (zdejší nejvyšší vodopády; 600 m vysoké) jsme na druhé straně, než byla vyhlídková plošinka pro turisty, viděli nějaký přístřešek. Vláďa nejprve říkal, že to skoro vypadá, jako by tem někdo bydlel :). Kousek výše od nás k tomu vedly provazy, aby se tam dalo přes říčku tekoucí od vodopádů dostat a také bylo nedaleko vidět malý solární panel. Ale následně nadhodil myšlenku, jestli tam třeba nemají speleologové jakousi malou základnu. … No podívejte se sami http://www.youtube.com/watch?v=TyqIbhEEtRc

Předpověď na víkend jim vyšla – úžasné, až jarní počasí, nás vytáhlo ven. V sobotu jsme se vypravili k Rýnským vodopádů, které jsou největší v Evropě, a v neděli jsme vyjeli na 1800 m.n.m. vysokou Rigi Kulm s úžasným výhledem do okolí.

     O Rýnských vodopádech jsem se někde náhodou dočetla, následně kolem jeli rodiče a říkali, že sem rozhodně zajet musím. Z Zürichu to máme tak hodinku cesty, takže jsme si ráno mohli i přispat a pro snídani si v klidu dojít do pekárny, kterou máme za rohem, do které Vláďa (naštěstí) ještě nezavítal (jinak by nás asi zruinoval, protože tam mají samé úžasné dobrůtky). Podařilo se mi (přeci jenom má němčina po 1,5 měsíci učení není stále nic moc) koupit ořechový chléb a Butterzopf, což vypadá jako naše vánočka, ale není to tak nadýchané a sladké jako ta naše. Z mého pohledu jde spíš o další typ chleba.

     U Rýnských vodopádů jsme strávili pěkný čas. Takové malé Niagary J Více vám snad vypoví fotky. Následně jsme se podél Rýna vydali směrem k Bodensee a prošli jsme si Konstanz.

     

Nedělní „výstup“ na Rigi Kulm byl úžasný. Na vrchol jsme se vyvezli vláčkem. Nikoli kvůli lenosti, ale abychom šetřili Vláďovu nohu. Výhled z vrcholu byl nádherný; do dálky a na všechny strany. Fotky jsou snad dostatečně vypovídající. Nahoře jsme potkali několik (opravdu jich nebylo málo) cyklistů a Vláďa se myšlenky vyjet sem na kole okamžitě chytil. Jak jsme ale scházeli dolů a viděl na vlastní oči a nohy, jak je to místy prudké (a fakt dlouhý kopec), trošku ho to nadšení opustilo. Ale pěšky to nahoru jednou budeme muset vyšlápnout. To abych začala trénovat.

Tento t ýden probíhal každý den v obdobném duchu – Vláďa pracuje z domova, já chodím normálně do školy/práce, navečer se jdeme projít nebo nakupovat, nebo oboje. Do toho zkouší Vláďa běhat v okolních lesích a já sbírám vždy večer síly, abych v 6 h ráno vstala a šla do bazénu (což samozřejmě nedělám každý den, ale i dvakrát týdně tohle brzké vstávání stačí). Musím přiznat, že jsem nikdy nemohla pochopit, jak někdo může chodit na sedmou hodinu ranní do bazénu. Sama tomu ale přicházím na chuť. Za 1) je tu méně lidí než večer, 2) vás to na ten den docela nabije: a) plavání se mi prostě strašně líbí, b) je to tu úžasně nasvíceno, takže už jen to, že jsem nějakých 45 min v takto osvětleném prostoru na mě bezvadně funguje, c) jdu pak do práce za světla. Naopak jít večer do bazénu znamená odcházet z práce za tmy, do bazénu jít za tmy a zimy a odcházet také za tmy. Za to mi to ranní vstávání prostě stojí. Když už pak člověk na nějaký pravidelný systém najede, tak to tak nebolí, jako muset nárazově v těch šest vstávat.

            V pondělí jsme se byli podívat do centra, Vánoční výzdoba pomalu začíná, obchody se začínají zásobit vánočními a mikulášskými cukrovinkami, … Ve středu jsme zajeli do Ikei koupit mi do pokoje skříň. Autobusem bych tohle těžko sama vláčela. Ve čtvrtek jsem milou skříň zabydlovala, ale do toho jsme stihli zajet i do obchodního centra kouknout se po nějakém oblečení, doplňcích do pokoje a zjistit, jestli nemají někde nějakou akci na čokolády. Vláďa byl nyní v obdobné situaci, jako jsem byla já, když jsem přijela – chodíte po obchodě a objevujete neznámé věci – ať už to jsou italské či čínské speciality, divné druhy ovoce a zeleniny, turecké dobroty, a tak podobně.

           
Na víkend hlásili dobré počasí, tak jsme plánovali, kam vyrazit. O tom, ale až příště.

           Tak se konečně dostávám k napsání dalších řádků o mém současném pobytu. Proč jsem se odmlčela na tak dlouho? Jednoduše proto, že v pátek 5.11. přijel Vláďa na návštěvu. Takže ten týden než přijel, jsem se snažila ve škole udělat co nejvíce práce, abych pak měla trochu volněji. Vláďa to také neměl doma jednoduché – za prvé musel nakoupit věci, co jsem si naporoučela, ale hlavě měl obíhačky s autem – vyzvednout z opravy, dojet na STK a především mě zapsat jako provozovatele. S tímto dokumentem v ruce jsem následně došla na silniční policii a zažádala si o parkovací kartu do modré zóny. Získali jsme ji úpně v pohodě – do konce roku za 40 CHF. Jen tak pro představu – jednodenní parkování v modré zóně vás vyjde na 15 CHF, případně hodina parkování s parkovacím automatem cca 2 CHF. Takže tohle nám dopadlo nejlépe, jak mohlo.

            Vláďa vyrážel z Prahy až po práci, takže jsem s vidinou dlouhého večera odkoukala kde co v TV, do toho jsem si dělala ještě nějaké přípravy a byla jsem překvapená, jak rychle tady byl. V půl dvanácté už jsme nosili věci a provizorně Vláďu zabydlovali.

            V sobotu ráno jsme Vláďu pěkně doubytovali (poté, co jsme se samozřejmě pořádně vyspali) a šli se projít do lesa (který leží mezi Schwamendingen a vlastním centrem Zürichu) hledat kešky (s tím jsme měli 100% úspěšnost).

            V neděli jsme se vydali na Uetliberg (nejvyšší kopec nad Zürichem). Ale nikoli tu cestu jako jsem šla já … my jsme si popojeli vlakem do Adliswil a začali jsme se škrábat nahoru odsud. Malá poznámka k vlakům. Stejně jako v Dánsku je i zde systém zón, podle kterých si volíte vhodnou jízdenku. Ta platí na městskou dopravu, lodě, vlaky, lanovky apod. Co se mě na naší cestě vlakem líbilo bylo, že za celou dobu jsme nemuseli přijít s nikým od dráhy do styku – lístek si koupíte v automatu podle toho, jak daleko jedete … ve vlaku nás nikdo nekontrolovat, … prostě pohodička.

            V okolí Adliswil je značeno několik tras pro Nordic Walking. Mezi nimi i ta, po které jsme šli my – z Adliswil nahoru pod lanovkou. Čas pro tuto trasu byl stanoven na půl hodiny (turistické trasy zde nemají značeny kilometrově, ale právě pomocí časů) a musím přiznat, že jsme to měli jen tak tak. Co se nám ale musí přiznat – „hůlkaři“ to mají jednodušší. A opravdu to stoupalo, což dokládá následující výškový profil našeho výletu.

Na úvodních dvou kilometrech jsme nastoupali dobrých 350 m.

Ještě jsem se nezmínila o počasí – nic moc. Z počátku zima nebyla, ochladilo se až na hoře, kde začalo nakonec i pršet.

A to vydrželo po celý výlet. Naštěstí po úvodním výstupu už nás čekala spíš příjemná hřebenovka až na vlastní nejvyšší vrchol Uetliberg. Krásné počasí, které nás doprovázelo asi nejlépe dokazuje následující foto.

Zatím jsem na tomto vrcholu byla podruhé a podruhé jsme měla obdobné počasí.

      Z Uetlibergu už jsme to pak měli de facto stále z kopce. Co na tento kopec říkaly turistické značky? – nahoru 1 h 15 min, dolů 20 min. Za odměnu jsme si v centru koupili horké kaštany a mazali domů do tepla a do sucha.

Do textu Prezentace pro studenty byla přidána nová doplňující fotografie.

           Tak zatímco ke konci týdne bylo přes den skoro naprosté azuro, ráno v sobotu bylo tradičně, zataženo. Vrhla jsem se tedy na praní (přes týden na to a) není čas, b) to má většinou zamluvené někdo jiný. Pozn.: v baráku je jen jedna pračka) a na vypracovávání úkolu na němčinu. A plánovala, že odpoledne půjdu do bazénu.

            Ale po dvanácté hodině, jako mávnutím kouzelného proutku, se najednou rozjasnilo, a tak jsem urychleně odzimovala kolo a vyrazila na výlet, který jsem měla již delší dobu naplánovaný a který mi minule tak špatně dopadl.

            Tentokrát jsem vyjela v opačném směru, kde jsem doufala jednodušší orientaci. A opravdu – mapu jsem za celou dobu nemusela vyndat. Tuto trasu jsem si vybrala hlavně z toho důvodu, že jsem se chtěla podívat k poslednímu jezeru, které mám v dojezdové vzdálenosti. Všechny další už jsou trochu dál.

            Tak tedy trasa vedla přes Dietlikon a Tagelswangen (stoupání), následně odbočit na Illnau-Effretion a pořád rovně, po rovině či mírně z kopce až do Pfäffikonu (výhled n jezero a na Alpy) a Wetzikonu. Na to, že byla sobota, bylo centrum města, stejně jako silnice při výjezdu z Zürichy, plné aut. Ještě jedna poznámka – když jsem vyjížděla, náš teploměr ukazoval cca 12 stupňů. Cestou se ještě oteplilo a na sluníčku bylo krásně. Ale aby bylo 24 stupňů, jak cestou ukazoval jeden pouliční teploměr, tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Co se týká cyklistů, bruslařů a běžců – podle nich se rozhodně nedalo poznat, jak je – někteří jeli jen v tričku, jiní v dlouhých kalhotách a pořádné větrovce, jiní v džínách a zimní bundě, …       

            Protože se jelo pěkně, nevzala jsem to přesně po trase, jako minule (nejkratší domů), ale po cyklostezce č.41 jsem se propletla vesničkami a mezi poli krásnou silnicí (většinou z kopce) ke Greifensee. A následně již po dobře známé cyklostezce č. 29 podél jezera domů. Po cca dvou hodinách od výjezdu se počasí začalo kazit. Foukal nepříjemný vítr proti, sluníčko zašlo, takže se i trochu ochladilo, a nohy vůbec nejely. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si výlet ještě úmyslně nikudy neprodlužovala – 55 km mi bohatě stačilo. Trasa k nahlédnutí zde.  

             Poznámka na závěr – musím, k mé nelibosti, konstatovat, že čokoláda není vůbec vhodný předsportovní snack (stejně tak oříšky; a jak si i Vláďa vyzkoušel, ani Cookies  ). Dopoledne jsem se totiž trochu neudržela a skoro bych si troufla tvrdit, že jsem se milou čokoládou trochu přejedla … a na kole to bylo cítit

          Než jsem sem jela, bylo mi kladeno na srdce, ať zde (minimálně ze začátku) pořádně „zamakám“ a pak už to vše půjde samo. Prostě udělat dobrý první dojem. Takové věci mi ale nikdo speciálně říkat nemusí. I tak se tady dějí zajímavé věci a pracuje se na pěkných projektech, takže se snažím aktivně zapojit do kde čeho (nebo minimálně se na to jít podívat a být v obraze). A tak jsem bez sebemenšího zaváhání kývla na prosbu o pomoc při prezentaci tohoto „oddělení“ studentům, kteří si budou v následujícím semestru volit svoji specializaci. Oč šlo – pro studenty bylo na několika pracovištích připraveno povídání o náplni výzkumu a možnosti následného využití v praxi. A profesor se momentálně zabývá helikální osou pohybu v čelistním kloubu. A o tom se jim chystal povídat. Co se k tomu dá říct – hlavně předvést! Jde o to, že mají přípravek, na který přichytí diody, které následně snímají soustavou tří kamer. Je tak zaznamenán pohyb dolní čelisti vůči horní. A to pak dále zpracovávají, ale do těchto detailů se profesor raději nepouštěl, protože uznejte sami – běžného studenta medicíny by matematika spíš odradila . A o ty tady šlo – obecná medicína + zubaři.

            Asi již tušíte, co bylo mým úkolem … Ano – já byla tak, na které byly přichyceny diody a která musel na pokyn různě otevírat a zavírat ústa, aby mohli studenti na počítači sledovat daný program a jak se to tam pěkně hýbe. Pro ty, kteří si snad ještě neudělali obrázek, nabízím následnou fotodokumentaci .

Takže se tady nenudím

Tak mi ještě zbývá ve zkratce popsat, jak jsme prožili druhý (a zároveň poslední) den návštěvy rodičů.

Tento začátek konce nebyl vůbec špatný – projevila jsem přání zajít na snídani do pekárny/cukrárny, kolem které každé ráno jezdím. Neprohloupili jsme – káva, čerstvý mošt, máslový a čokoládový croissant a vermicelle. Poslední jmenovaná sladkost je, troufnu si tvrdit, místní specialitka (již jsme objevila jeden obchod, kde se na tuto dobrotu přímo specializují). Jedná se de facto o „pastu“ z jedlých kaštanů, která je ve formě „špaget“ nanesená do misky. V mém případě byly v košíčku z lineckého těsta se šlehačkou. Pro názornost doporučuji následující obrázky  (1, 2). Já pak pokračovala do školy a rodiče měli celý den na prohlídku Zürichu. Počasí sice nebylo nic moc, tím spíš ale mohli okukovat Zürich „zevnitř“ (jejich zážitky snad dostatečně zdokumentují jejich fotky). V podvečer mě ve škole vyzvedli, přes les jsme to vzali pěšky domů, ještě jsme nakoupili výběr sýrů a švýcarského vína a večer jsme si pěkně užili.

            V úterý ráno pokračovali směr Basilej, Mulhouse a Strasburg.