by ·Komentáře: 3
Pro někoho asi nezajímavá kapitola, ale když si vezmeme, kolik peněz se u nás investuje do propagace třídění odpadu, a jak je tento systém, dle mého názoru, dobře organizovaný a rozšířený, zajímala jsem se o toto téma i v mém novém bydlišti.
            Jak jsem se již, myslím, zmínila, běžný domácí odpad se musí vyhazovat do speciálních pytlů pro to určených. Takže ne, že si z obchoďáku přinesete milion tašek a ty potom používáte na odpadky. Tady role 10 ks 35 l pytlů vyjde na 20 CHF (1CHF cca 19 Kč)! Má vás to asi nutit více toho spotřebovat a nic nevyhodit. Navíc prý existuje někdo jako „odpadkový detektiv“ a když přijde na to, že jste odpadky vyhodili v pytli normálním, můžete dostat pokutu až 100 CHF!
Samozřejmě, že i zde se odpad třídí, ale trošku jinak, než u nás. Z plastů třídí de facto jen plastové lahve. Je to odůvodněno tím, že to je ještě dost kvalitní materiál pro další zpracování. Ale na ulici byste kontejnery na plast nenašli. Ty bývají jen v obchodech. Ale někde už prý běží pilotní projekty, jak třídit/zpracovávat i jiné plastové obalové materiály. A navíc, jak jinak, může být třídění odpadu vymáháno zákonem. Nechápu, že ani ty plastové tašky/pytle netřídí. U nás se jich ročně vyprodukuje tolik, že by na to spalovny mohli jet pěknou dobu. A to mi přijde škoda, když se z toho dá udělat ještě nějaký výrobek
Kontejnery na papír také nenajdete. Jednou za 14 dní to prostě odnesete svázané na daný roh vaší ulice a sběrný vůz to odveze (zadarmo! ). A třídí se vlastně „jen“ noviny, časopisy, obálky a pohledy. Takže jak jsem zvyklá, že všechno, co je papírové hodím do krabice a pak to všechno odnesu do kontejneru, to tady neplatí. Zvlášť se třídí papírový karton. Naopak nápojové kartony vůbec. Ty jdou do směsného odpadu (to se mi ty speciální pytle na odpadky pěkně prodraží, když toho vytřídím o polovinu méně, než doma ).
Naopak už jsem zahlédla jeden kontejner na staré oblečení a boty. To pak putuje do charity.
Sběrné dvory tu prý také mají (na starý nábytek, koberce, dřevo, apod.), ale odevzdání věcí je zpoplatněno. Má vás to vést k tomu, že se o věci staráte, co nejdéle to jde.
A ještě se třídí sklo a železo (plechovky, konzervy). Kontejner na toto je prý tak půl kiláčku cesty.
To by tedy bylo ke Švýcarským odpadkům vše. Zajímalo by mě, jestli máme v Čechách tak dobrý systém recyklace, nebo to pak, jak někteří tvrdí, jde stejně do spalovny (to tady vlastně všechny plasty kromě PET lahví jdou). Ale překvapilo mě, že vůbec netřídí nápojové kartony. Jestli se nepletu, tak u nás z materiálu po recyklaci tohoto sběru, staví i domy, ne?

by ·Žádné komentáře
Co byste řekli? Slyšela jsem hodně návrhů, ale myslím, že žádný sprváný. A dokonce podle informací na http://www.svycarsko.org/ bych „vítěze“ určila špatně (mají tam totiž překlep). Takže jak to je:
Matterhorn – Walliské Alpy, Švýcarsko, 4478 m.n.m
Mont Blanc – nejvyšší hora Alp, 4810 m.n.m, ale leží na italsko-francouzské hranici
Dufourspitze – Walliské Alpy, Monte Rosa, Švýcarsko, 4634 m.n.m
Takže? Ano, správně Dufourspitze, ležící jiho-východně od Zermattu, na italských hranicích.

by ·Komentáře: 2
Poté, co jsem včera vyřídila snad vše důležité (další důležité věci jako bankovní účet a Švýcarskou SIMku budu řešit zítra) měla jsem dnes čas na cyklovýlet po okolí. Prý se má počasí kazit, tak ať něco stihnu. Již včera jsem zakoupila jedinou cyklomapu okolí, na kterou jsem narazila, a dnes ráno jsem si ještě došla na poštu koupit něco jako „povinné ručení“ na kolo (taková vinětka, kterou si na přilepíte na kolo, stojí 6,5 CHF, platí do května následujícího roku a má to funkci jako povinné ručení u auta – když způsobíte nějakou škodu třetí osobě, AXA pojišťovna za vás uhradí škodu až do výše dvou milionů CHF). A mohla jsem vyrazit.
Nebylo nic jednoduššího, než se za rohem napojit na „národní“ cyklostezku č.29, která mě neochvějně provedla přes Curych (těch pár kilometrů, které mi k „hranicím“ Curychu chybí), Dübendorf a Schwerzenbach až k jezeru Greifensee. Vpředu po levé straně (tedy plus mínus na západ od Curychu) bylo v dálce vidět i hřebeny hor, na které možná s Vláďou někdy budu muset.
Foceno v nejvzdálenějsím místě mé dnešní trasy. V pozadí Švýcarské Alpy (asi).
Já jsem ale pokračovala pěkně po rovině podél jezera až na jeho nejvzdálenější konec, do města Reidikon. Zde se trasa 29 odpojuje (nebo spíš já se odpojila od ní, jinak bych dojela do města Rapperswill, které se nachází cca ve 2/3 Curyšského jezera. Až natrénuji, tak objetí Curyšského jezera „Zürichsee“ bude výzva) a já jela dál po „bruslařské dráze“ č. 72 po druhé straně jezera přes město Maur až opět do Schwerzenbachu. Kam se hrabou bruslařské dráhy u nás! Tady to jako cesta na brusle bylo značené kolem dokola, tedy dobrých 20 km! A povrch úžasný (co se kvality týče) a jen mírně zvlněný. V sezóně tady musí být šílený mumraj. Cestou je několik míst na pikniky, parkoviště s toaletami a v Niederusteru je koupaliště a přístav. Navíc kolem dokola vedou značené cesty pro pěší. Jsou štěrkované a vhodné i na horské kolo. Takže to v některých místech vypadá následovně – silnice pro dvě auta, pruh zeleně, cyklostezka/bruslařská dráha pro dvě kola, pruh zeleně, cesta pro pěší a pejskaře. Prostě úžasné. Myslím, že ta turistická cesta je zároveň i naučná. A u cedulí nechybí koše na psí „potřeby“.
Pohled na město Uster přes jezero Graifensee (od města Maur)
Dost mě překvapilo, že hned za hranicemi Curychu to hospodářsky vzkvétá. Nevím, co jsem čekala, asi něco jako když u nás vyjedu na Zličíně z Prahy – silnice, velká pole, vesnice, apod. Dohromady tedy nic moc. Tady je jedno políčko vedle druhého (zelí, kukuřice, kedlubny), střídají se s pastvinami pro krávy a ovce, do toho mě cyklostezka provedla málem i stavením, traktory na každém rohu (navíc teď orají a sklízí seno, takže na cestách je dost navezené hlíny , do toho skupiny školních dětí na výletě (i na bruslích), bruslaři, čápi, dravci … Ale když jsem se vracela k Curychu, tak i tak byl oproti modré obloze vidět smog nad centrem.
Trasa kolem Greifensee. Bohužel je to „neuměle“ vytvořeno na Google maps, protože ani po dvou hodinách usilovné práce i s přítelem na telefonu se mi nepodařilo propojit data z GPS s počítačem . Ale pro ilustraci to je, myslím, více než dobré . Celkem to bylo 40 km skoro po rovině.
Asi se mi tady bude líbit – přírodu mám hned za rohem a do centra to je pár zastávek. Uvidíme, jak se mi bude vyvíjet projekt ve škole.

by ·Komentáře: 2
Dnešní ráno bylo opět chladné, ale slunečné. Celý den jsem vlastně strávila zařizováním administrativních věcí a nákupy. Nejprve jsem ráno zašla na obecní úřad zaregistrovat se k pobytu. To byl takový malý výslech, na jehož základě mi za 4-6 týdnů pošlou oficiální kartičku, se kterou pak budu moci všechno . Následovala pošta – koupit si roční kupón na městskou dopravu. Doufám, že se vyplatí.
No a pak, když už jsem měla tu legitku, tak jsem se vydala na okraj mé zóny (ve které legitka platí) a obhlédla jsem místní nákupní centrum. Pak že my jsme konzumní společnost! Tady také! A jak! Ačkoli bylo pondělní dopoledne, tak čtyřpatrový nákupní dům a la Nový Smíchov byl pěkně živý. Nakupování se neslo v duchu „sháním redukci a prodlužovačku“. Z části jsem nakonec uspěla v Ikee a z části pak odpoledne v Coop centru. Coop zde neznamenají jen pouhé potraviny jako u nás, ale přímo celý obchoďák.
Po nákupech jsem se stavila doma na oběd (kus kus bude vděčné jídlo) a zkontrolovat e-maily. Ne že bych na této formě komunikace byla tak závislá, ale domlouvala jsem se se sekretářkou pana profesora, že bych se odpoledne přišla ukázat, tak jsem musela zkontrolovat odpověď. A tak jsem ve dvě hodiny vcházela do budovy s honosným názvem: Zentrum für Zahn-, Mund- und Kieferheilkunde. Přivítal mě pan profesor, opět usměvavý a vstřícný, provedl mě takřka celou budovou a představil mě všem, které jsme potkali (z jeho „pracovní skupiny“). A to tam nebyli přítomní všichni. Následně jsem si popovídala s jeho česky mluvící sekretářkou a to bylo na uvítání vše. Byla jsem tu teď vlastně jen taková návštěva; oficiálně začínám 1.10. Mimo jiné mě paní Regina uklidnila, že i jindy je pan profesor vstřícný lidumil. A pokud člověk dělá, co má, je všude klid.
Uklidněná návštěvou Kliniky jsem se vypravila do centra shánět prodlužovačku. Takhle v pondělí odpoledne člověk teprve poznal, jak je to lidnaté město! Auta tu stála stejně nemohoucně, jako u nás na Barandovském mostě ve špičce J. Ale na rozdíl od mnoha míst v Praze, zde mají tramvaje svůj pruh samy pro sebe. Takže opravdu platí heslo, kterým se české dráhy marně snaží přilákat zákazníky „auta stojí, vlaky jedou“. A už vím, co mi tady přijde takové „divné“. Centrum města je sice z větší části pouze pro pěší, ALE do toho tam jezdí i tramvaje! Takže tramvaj mi posloužila k pěkné vyhlídkové vyjížďce. Až bude ošklivo, tak budu jezdit tramvají v mé zóně sem a tam a koukat, kde je co pěkného a kam se, až bude pěkně, vypravím. Také okouknete, kde jsou jaké obchody, banky, apod.
A na závěr dne, nákup potravin. Už jsem neměla sílu okoukávat, jaké tu mají dobrůtky oproti Čechám, jen jsem si pořád v duchu říkala, že nesmím moc koukat na ty ceny … jinak bych se nenajedla. Ale zkušenosti od spolubydlící – vozit jen to, co tady nesežene. Ale si to vemte – pytlík koření za 3,5 CHF (1 CHF cca 19 Kč)! Naopak balení 8 ks malých Corny sušenek za 3,7, to byl kauf .
Takže celá utahaná jsem ještě pozapojovala prodlužovačku s rozdvojovačem (na pět zdířek), do toho tři redukce, vybalit monitor, zapojit notebook a mohla jsem napsat toto povídání. K večeři – kuskus od oběda, cherry rajčátka ještě ze Střešovické zahrádky, místní chléb a Ementál.
Malá poznámka na závěr – letadla jsou slyšet jen občas, zato večerní pračka z přízemí docela dost, vozík je na 1CHF.

by ·Komentáře: 2
Co jsem vyčetla z curyšských informačních materiálů a kam se možná někdy podívám

by ·Žádné komentáře
Odjezd z Čech byl ve velkém duchu. Balila jsem průběžně celý týden a nechápala, jak jsem mohla do Dánska jet pouze s jedním kufrem (navíc omezení na 20 kg). Nyní se mi ve sklepě hromadily krabice z Ikey, které se postupně plnily knihami, učebnicemi, hudebními a filmovými CD a DVD a na závěr jsem ještě naplnila kufr a tašku oblečením a botami. V sobotu ráno začalo nošení všeho na jednu hromadu (však on Vláďa co nevidět zpřístupní fotky, které během balení nafotil) a rozvaha, jak to vše dostat do jednoho auta. Vláďa to zvládnul bravůrně. Musel sice sklopit zadní sedačky a kolo muselo na střechu, ale odvezli jsme vše. A pobavila mě Vláďova teta, která prohlásila, že si myslela, že jedeme někam na víkend Takže to asi zase nebylo tak hrozné  . Vyjeli jsme nakonec v půl desáté. Kudy jsme se do Curychu dostali, to vám nepovím, ale třeba se Vláďa podělí o zkušenosti z různých tras.
Na mojí novou adresu jsme dorazili kolem půl šesté večer (jestli se nemýlím). Počasí nám přálo, takže jak balení, tak vybalování probíhalo za příjemného slunečného počasí (pravda, ráno bylo docela frišno). Byt jsem našla v pohodě. Spolubydlící je momentálně v Čechách, tak mě nemohla uvítat. Do druhého patra třípatrového baráčku jsme věci nanosili snad na šestkrát. Už je nebylo pomalu kam dávat. Ale co se bydlení týče, tak jsem si polepšila. Však on Vláďa pořídil fotodokumentaci. Jasný velký byt s terasou v klidné čtvrti. Do školy to dle slov spolubydlící (Jana) je tak 20 minut tramvají.
Jen co jsme vybalili, změřili jsme si pokoj a vyrazili do nedaleké Ikey – v pokoji totiž nemám skříň (na knihy; volné skříně na oblečení mám k dispozici v chodbičce) a to by mi trošku chybělo. A protože v neděli se tady nepracuje, musíme tam ještě dnes. A byli jsme úspěšní! Ještě večer mi ji Vláďa složil dohromady a mohla jsem tak vybalovat přímo do poliček. Balení bylo náročné, ale vybalování není o nic jednodušší. Snad jen oblečení – to prostě vyskládáte do skříně (kterou mám mimochodem tak třikrát tak velkou než doma J, takže velká spokojenost), ale pak ty miliony dalších drobností – to chce šikovně uskladnit, aby bylo vše po ruce a logicky pohromadě.
Druhý den, v neděli, jsme vyrazili do centra. Před automatem na lístky jsme chvilku bezradně postávali, až jsme si pro jistotu koupili rovnou celodenní jízdenku. Na hlavním vlakovém nádraží jsme si v infocentru vybrali zajímavé informační materiály a mapku a pokračovali jsme k Curyšskému jezeru. Tam bylo krásně! Obloha vymetená, všude rackové, vrabčáci a holubi. Nedělní pohodička. Pěšky jsme se došli podívat k mé nové škole a pak už tramvají domů. Ještě nás čekal jeden úkol – nafouknout můj gymnastický balon. Redukce, kterou jsem tak pracně v Praze kdysi sháněla, nám nepasovala ani do jedné ze tří pumpiček, které jsme s sebou měli. A tak jsme vyfouklý balon popadli a vyrazili hledat pumpu, kde jsme doufali najít kompresor. Procházka to byla přínosná – obhlédla jsem, kde v okolí co je – pizza, kebab, Lidl, … několik kadeřnictví (ty jsou opravdu na každém rohu; ale od Vládi mám přísně zakázáno se nechat střihat „na kluka“, jak by mi to bylo nejpříjemnější ) … a na konec i ta pumpa. A pak už si jen Vláďa zabalil svých pár věcí a vyrazil na cestu zpět. A já jdu pokračovat ve vybalování.
Zatím jediný poznatek ohledně parkování v Zurichu je, že všude jsou modré zóny, ve kterých je možné zadarmo parkovat s modrými parkovacími hodinami jednu hodinu během dne (od pondělí do soboty), od 18h do 7h a v neděli.
Zítra, až se budu přihlašovat na obecním úřadě k pobytu, tak se jich musím vyptat, jak je to s dlouhodobějším parkováním.
A zítra bude asi výlet do nemocnice. Ne, nic mi není – na „Universitätsklinik“ budu pracovat. A ještě do nějakého elektro obchodu sehnat redukci do zásuvky – to jsem opravdu nečekala, že ve Švýcarsku mají jiné zásuvky . Takže potřebuji redukci, prodlužovačku a rozdvojovač.

by ·Žádné komentáře
Jak si tak čistím počítač a do toho dostávám nové tipy na adresy, začínám postupně na některé, na které momentálně nemám čas, zapomínat, ocž je škoda. Proto opět zde nečekejte zajímavý článek, ale opět půjde jen o souhrn webových adres, na kterých se nalézá obsah, který mě někdy zaujal a doufám, že si najdu čas na bližší prozkoumání.
A kdo byste věděl o nějaké zajímavé aplikaci na 3D modelování nebo simulaci mechanických a dynamických dějů, budu jen ráda, když se o ní podělíte. Trošku hrozí, že od oblíbeného Matlabu budu muset přejít k něčemu jako Java a toho se dost obávám . Přeci jen Matlab není, co se animací týče, ideální.

by ·Komentáře: 2
Tak protože je vlastně první rok studia na Ph.D. za mnou a touto dobou bych měla mít hotovou kritickou rešerši (což mám tak zčásti – ono se to trošku zvrtlo a školiteli jsem odevzdávala text o cca 40 stranách, což asi úplně nesplňuje kritéria krátké a výstižné rešerše. Na druhou stranu to je pěkný teoretický základ vlastní práce a alespoň jsem si sesumarizovala mé poznatky v oblasti, ve které se budu v Curychu pohybovat), je třeba hned takhle ze začátku uvažovat o textovém editoru, ve kterém budu vlastní práci psát. Po zkušenostech z diplomky (zkušenosti dobré i špatné) jsem se (skoro definitivně) rozhodla pro LaTeX. Sice co se týče obrázků a celkové přehlednosti (při vlastním psaní text tak pěkně nevidíte před sebou jako ve Wordu) dávala bych přednsot
Wordu, ALE rovnice ve Wordu už nikdy psát nechci! Navíc se musí nechat, že formátování tak dlouhých textů v LaTeXu to je oproti Wordu nebe a dudy. Takže poté, co jsem s LaTeXem bojovala při psaní projektu na bakalářském studiu, pak v Dánsku a následně při psaní diplomky, je načase, abych si někam šikovně sepsala poznámky, tipy a triky, které vím, že při práci využiji a které si stále nedokáži zapamatovat (půl roku v tom nepracujete a už jednotlivé příkazy zapomínáte).
Samozřejmě, že na internetu existuje nepřeberné množství stránek o LaTeXu (TeXu), ale než člověk najde to jedno jediné slovo, které leckdy potřebuje, může to trvat pěkně dlouho. Každý prostě potřebuje něco jiného, je naučený na jiný způsob práce, má své oblíbené příkazy, apod. Takže toto je MŮJ LaTeX
Pro tentokrát přispěji pouze několika internetovými stránkami, kde se dá najít většina z toho, co je k tvorbě textů v LaTeXu potřeba.

by ·Žádné komentáře
Neboli „Nejpomalejší expres na světě“
Poté, co jsem dneska pročistila počítač, naskládala „domácí drobnosti“, knížky a učebnice do (zatím) tří ikeáckých krabic, upekla jsem cuketovo-rajčatovou pizzu (ano, stále se těmto dvěma potravinám u nás daří J, již dobrých 14 dní) a švestkovo-jablečný koláč (i těchto ingrediencí máme momentálně požehnaně), našla jsem si následující švýcarskou zajímavost (v rámci hledání toho, co ve Švýcarsku opravdu stojí za to).
Mezi zajímavosti, co bych rozhodně chtěla vidět, patří Glacier Express, také označován za „nejpomalejší expres na světě“. Je to vlak,
který trasu z Zermattu přes Brig a Chur do Sv. Mořice urazí za 7,5 hodiny. Tato trasa je nejznámější panoramatickou tratí, která spojuje světoznámá střediska zimních sportů švýcarských Alp. Vede přes 291 mostů, skrz 91 tunelů a přes průsmyk Oberalppass, který leží ve 2.033 m.n.m. Uznejte, že může být opravdu zajímavé.