by ·Žádné komentáře
…
A tak jsme opustili Alsasko. I když ne tak úplně. Cestou na sever do Štrasburku, jsme se stavili v Gertwilleru v Le palais du Pain d´epice, neboli v Paláci perníku. Bylo to úžasné – přečetli jsme si jak o historii perníku, tak o jeho výrobě, viděli jsme výrobní linku a nakonec skončili v obchodě s perníkem. A pak, těsně před Štrasburkem (v Geispolsheimu), jsme navštívili muzeum čokolády. Zde to bylo v obdobném duchu – historie čokolády, jak se čokoláda dostala do Evropy a jak jsme si ji oblíbili. Nakonec jsme shlédli krátkou ukázku výroby čokoládových figurek a opět skončili v obchodě s čokoládou. Následně jsme se ubytovali v kempu ve Štrasburku, který jsem si ještě týž den šli prohlédnout. Hlavní ulice byla uzavřená pro dopravu (včetně tramvají) a byl zde ohromný trh. Místní katedrálu jsme stihli ještě otevřenou – nádhera. A druhý den jsme pokračovali dál. V Remeši se nám podařilo zaparkovat skoro u katedrály, kterou jsme si pečlivě prohlédli. Centrum nám přišlo dost mrtvé, byla neděle, než jsme našli hlavní třídu, kde jsme si konečně mohli koupit něco na oběd.
    
A na večer jsme konečně dojeli k Paříži (nebo k Fontainbleau, jak chcete), konkrétně čtyři km od Milly-la-Foret. Vláďovi se tento kemp líbil snad nejvíc. To proto, že byl pořádně velký, ale hlavně byl v lese, takže se ubytovaní rozprostřeli po ploše a člověk měl pocit relativního soukromí. Zde jsme strávili zbytek dovolené. Musím říct, že pěkný. Naší hlavní náplní zde bylo boulderování, případně keškování v okolních lesích. A do toho jsme stihli i den v Paříži (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Francie_2010/#50_ByliJsmeTamEifel.jpg), chvilku ve Versailles, v Milly-la_Foret i ve Fontainbleau. Prostě od všeho trochu.
V sobotu jsme pomalu vyrazili domů. Ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nejhektičtější prázdninový víkend (na přelomu července a srpna probíhají ohromné přesuny Evropanů na dovolenou), jsme chtěli v Neměcku jet přes noc, abychom na neděli byli doma a stihli se ještě zkultivovat na nový týden v práci a ve škole. Takže před absolutním odjezdem jsme navštívili ještě park divokých koček (Le Parc des Félins). Je to taková velká zoo, ale mají tam jen divoké kočky. Tematicky je park rozdělen podle kontinentů. Krásný zážitek. Jen se nechtěly kočky nechat otravovat a většinou pochrupkávaly ve svých úkrytech nebo pěkně daleko od plotů.
       
A to bylo vše. Od parku koček v Nesles jsme odjížděli v sedm večer. Ačkoli Vláďa „vyhrožoval“, že budu kolem půlnoci chvíli řídit, odřídil to celé sám. V půl páté ráno jsme byli doma.
Ještě doporučuji fotky z našich gurmánských zážitků :-).

by ·Žádné komentáře
Předchozí povídání o našich francouzských zážitcích naleznete zde.
…
Zbytek týdne již nebyl tak hektický. Ve čtvrtek bylo relativně ošklivo. Vypadalo to, že bude každou chvíli pršet a jakmile se naši s Martinem začali převlékat do cyklistického, opravdu začalo. A tak jsme se vypravili auty do Colmaru na jeho pěší prohlídku. No a v pátek jsme se s Vláďou nechali ještě ukecat na poslední cyklovýlet – k Rýnu. Výlet po rovině po šotolině podél tohoto veletoku byl příjemný. Jen foukalo a pak i začalo pršet. A hodně. Hodně HODNĚ! Zpět k autům (k Rýnu jsme museli popojet, abychom to z kempu neměli tak daleko) jsme dojeli úplně promočení a, ačkoli jsme byli uprostřed „parného léta“, docela promrzlí. A večer se balilo. No my moc ne, ale naši s Martinem se připravovali na cestu zpět do Čech, čehož jsme využili a nabalili jsme jim naše cyklověci i kola. Zbytek naší dovči jsme totiž strávili bez kol pěkně nalehko.

by ·1 komentář
Sobota 14.8.2010
Počasí tomu přálo – vyjeli jsme na Brdy na houby. A rostly!! Po roční pauze konečně pořádná žeň. Vláďa košík na závěr naší tříhodinové procházky po lese skoro neunesl 🙂 Jeli jsme na blint na Brdy a dobře jsme udělali. Tak pěkně jsem si dlouho nezasbírala :-). Navíc jsme našli jednu kešku na pěkném místě, žádní komáři, žádná klíšťata. Jen ta orientace! Posuďte sami (viz. fotoalbum a záznam z GPS) – původně jsme samozřejmě chtěli udělat v lese takové kolečko 😀

by ·Žádné komentáře
Středa 21.7.2010
Tak kvůli dnešnímu výletu jsme do této oblasti, mimo jiné, jeli – výjezd na „balóny*“, konkrétně v našem případě „jen“ na Grand Ballon (1423 m.n.m.). Ale nejen vlastní výjezd nahoru (sjezd pak byl supr), ale následná vrstevnicová cesta s výhledy byly tím, co sem našeho traséra lákalo.
Kudy jsme jeli: Munster (395 m.n.m.) – Stosswir – Soultzeren – Col de la Schlucht (1135 m.n.m.) – Route des Cretes – Markstein – Le Grand Ballon (1423 m.n.m.) – Markstein – Sondemach – Metzeral – Munster. Celkem 80 km, převýšení minimálně 1000 m., všechno po silnici.
Úvodní stoupání na Col de la Schlucht začalo hned za Munsterem. Tím, že jsme předodjezdovou „přednáškou“ o dnešním výletě byli upozorněni, že stoupání je opravdu dlouhé, mohli jsme si pohodlně rozložit síly a nepřestřelit start. Mimochodem – Grand Ballon byl již pětkrát zařazen do Tour de France. A tak jsme 18 km jeli stále do kopce. Naštěstí stoupání bylo prý kolem pěti procent, takže to jakž takž jelo. Počasí nám přálo – za tu hodinu a čtvrt (nebo jak dlouho jsem to jela), jsem vypila veškeré mé vodní zásoby (1,5 l vody).
A pak jsme najeli na Route des Cretes (volně přeloženo „cesta po výhledech“) a to byla krása. Úplně po vrstevnici to nebylo – ke Grand Ballonu nám zbývalo ještě cca 30 km a kolem 300 výškových metrů. Ale povrch krásný, zvlněný, výhledy na přehrady a zalesněné kopce, auta skoro žádná, … Jen ten závěrečný výšvih na Ballon byl náročnější, ale zvládli jsme to všichni. Úplně na vrchol se na kole nedá – tam vede jen kamenitá cesta pro pěší (je tam umístěn radar), na kterou se pustil jen Martin. My jsme na něj čekali v pohodlí restaurační zahrádky.
A dolů? To byla krása. Ještě jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom jeli ještě přes Petit Ballon, ale pak jsme si nebyli jistí, zda do rezervace smíme i na kole, tak jsme se drželi silnice. A 18 km dolů! Kluci cestou předjížděli i skupinku silničářů, já si věřila jen na jeden traktor s valníkem. Jakmile přestalo to největší klesání, tak i nadále to až domů do Munsteru bylo po rovině, či mírně z kopce. Prostě zasloužená odměna.
* Poznámka: Etymologický význam „balónů“ – slovem „balón“ (fr. ballon) se označují všechny hlavní vrcholy Vogéz (fr. Vosges). Pravdou ale je, že toto označení nesou ve skutečnosti jen čtyři vrcholy: Grand Ballon, Petit Ballon, Ballon d’Alsace, Ballon de Servance. Zároveň je toto označení spjato se zakulaceným tvarem vrcholů způsobeným ledovcovou erosí. Ale! Pak je tu ještě německé označení „Belchen“, kterému se následně váží dvě poetické hypotézy, ale to si zvídavý čtenář již dohledá sám, např. zde (pouze fr.)

by ·Komentáře: 4
Nemohu mé povídání o dovolené nepřerušit malou technickou vsuvkou – STAN. Ačkoli (nebo právě proto??) je v dnešní době na našem trhu (internetové zahraniční obchody nepočítám) nepřeberné množství značek a typů stanů všech cenových kategorií, není vůbec lehké vybrat takový, který by splňoval všechny mé požadavky. V tomto ohledu je pomalu na škodu nějakou tu zkušenost a „vizi“ na stan mít. Není to totiž jen prosté „to se mi líbí, ten chci“, já musím následně koukat na typ materiálu tropika a jeho odolnost, s podlážkou to je to samé; jaký je systém upnutí tyček, jaký je materiál tyček, pro kolik to je osob, je to dost velké/malé, kolik to má vchodů, jak je velká předsíňka, jak se to větrá, co sněhové límce, co výška stanu, jaká je barva, … a jak to na mě celé působí. Byli jsme totiž letos i loni na výstavě stanů (viz. článek http://misaavlada.blog.cz/1006/vikend-v-karanym), takže podnětů na přemýšlení/vybírání jsme měli opravdu dost.
Koupili jsme Husky Fast. To, co mi na stanu při koupi bylo „divné“, se v reálu opravdu ukázalo jen na škodu (relativně kvalitního stanu, viz. např. zde).
Co se tedy stalo? Za hezkého počasí to je dobrý stan – má dvě předsíňky, takže si každý lezeme vlastním vchodem, má to síťovanou ložnici, takže by cirkulace vzduchu měla být dobrá (když dobře vyrolujeme sněhové límce, které jsou v našich podmínkách úplně nanic (když jinak ten stan vypadal moc dobře, tak jsme si říkali, že tato „vychytávka nám neuškodí, a co kdybychom někdy stanovali na sněhu? :D)).
Postavit stan je v celku v pohodě, upínání tyček na hroty mi přijde šikovné. Až na  čtyři kolíčky nutné pro obě předsíňky je stan samonosný.
Ale! Ono se to projeví i při tom hezkém počasí, ani nemusí pršet. Kecům (pardon, že to tak musím říct), že se stan díky síťovinovému materiálu ložnice nerosí, jsem opravdu nevěřila a měla jsem pravdu – rosí se jako každý jiný (i s vyrolovanými límci). No, a jakmile o takhle suprově orosený stan, nedej bože, zakopnete (o napínací šňůru) nebo prostě a jednoduše s ním omylem zaklepete, když lezete ze stanu (to se děje vždy), tak ty vysrážené kapičky skápnou dolů. A co je pod nimi? Síťovina. A co se stane pak? No jistě! Milá síťovina vnitřního stanu funguje v tomto případě jako rozprašovač a krásně vám celou vnitřní plochu stanu pokryje jemnou rosou. To samé se samozřejmě děje i za silného deště nebo větru. Zadýcháme to vždy. Pak už jen stačí, co nebo kdo dá impuls k „otřesu“.
To se u stanu, který má vnitřní část stanu z normálního materiálu a ne takovéhle síťoviny nestane. Takový materiál kapku nepropustí, ale ta se skutálí dolů. O to víc mě překvapuje, že takovýhle systém měla na výstavě minimálně čtvrtina stanů!! Cožpak jsme jediní, komu se něco podobného děje? S tím, že se stan rosí, sami rozhodně nejsme. Takových stížností na Huskyho jsem našla spoustu.
A teď si přečtěte, co mi napsali na tento můj dotaz (ohledně „rozprašovače“). Jedna odpověď je přímo od Huskyho, druhá od personálu z výstavy stanů.

„Dobrý den, srážení vlhkosti z vnitřní strany na tropiku i na podlážce je jev, který je naprosto normální (např. jako rosení trávy) částečně ho lze eliminovat maximálním možným odvětráním stanu, větracími otvory, zapnutím vnitřního stanu pouze na moskytiéry, a u stanu se sněhovými límci jejich ohrnutím. Při horkých letních nocích se tomuto jevu bohužel nedá vždy úplně zamezit, o to více Vás ale váš nový stan ochrání při deštivém počasí.“
To je přeci jasné, ne? To jen oni tvrdili, že se nerosí. To ale není ten trn v patě, co mě bolí! Za deště nebo za hezkého počasí – výsledek byl vždy stejný. A to nepočítám prosáklou podlážku na jednom místě. To vůbec nevím, jak se mohlo stát.
„Dobrý den, tento problém byl pravděpodobně způsoben špatným propnutím stanu (vnitřní a vnější stan se nesmí dotýkat). Jinak se toto nestává.“

Tohle mně fakt dostalo! Nevím, jestli paní vůbec ví, na jaký se ptám stan – tenhle je totiž naprosto blbuvzdorný! Ten se nedá postavit špatně! Proporce tropika a vnitřku dotyk prostě technicky neumožňují! A i kdyby – tak blbě bych ho já opravdu nepostavila.

Takže také žádná odpověď.

A co vaše zkušenosti?

Mimochodem, nepotřebuje někdo stan? Skoro fungl nový 😉

by ·Žádné komentáře
Tento den vyšel krásně – jednou za 14. dní v úterý je v Sélestatu trh (již několik set letá tradice!!). Ale jaký! Nejvíce nás samozřejmě zajímalo jídlo (i když Martin koukal i po „oblečení“ a koupil si slamáček). Okoukli jsme, nakoupili a ochutnali kde co. Abych vám udělala trochu chutě: ovoce a zelenina (klasika – papriky, nektarinky, mandarinky, zelený meloun, hroznové víno, fíky…), marocké sladkosti (2,35e/100g ~ 3 ks, jejichž základem jsou různé druhy oříšků a med), tarte au myrtille (borůvkový koláč, kde nebylo skoro žádné těsto, ale samé borůvky), sladký šnek (pečivo) s pudinkem a rozinkami, turecký chleba (velká sezamová placka, ke které v kempu Vláďa namíchal výbornou majdičku z oleje a francouzského česneku ), sýr a salámy. Co tu měli dále, ale co jsme už jen okukovali: grilovaná kuřata, paellu, zaječí závitky, paštiky, sýry a olivy v různých nálevech, apod.
V kempu jsme pak pobalili a mladoši vyrazili auty do dalšího kempu, ostatní na kole. Nakonec jsme zakotvili v kempu Parc de la Fecht (Fecht je jméno řeky protékající Munsterem), který je v Munsteru. Pro ty, kteří si chtějí udělat cenovou představu: 14,8e pro dva se stanem a autem + 0,4 (denní taxa na osobu navíc). Postavili jsme stany a šli si prohlédnout město.
Tohle město je již výrazněji zaměřeno na turisty (rozuměj podle cen). Ale jejich hlavní ulička nabízela opět spoustu dobrot (ke stavebním skvostům se dostanu): Vláďa si dal pain au chocolat (chlebíček s čokoládou), Martin čerstvý kozí sýr a následně koláč z mirabelek. Ve městě jsou dva kostely, z nichž jeden je St.Légér (s úžasným orlojem umístěným vevnitř, který ukazuje den, týden, polohu měsíce, zodiak, apod.) a druhý prostě „románský kostel“ (opravdu jsem žádné jméno nedohledala). Rodiče dorazili chvíli poté, co jsme se uťapaní (i když ta jedna ulice, co stála za to, moc dlouhá nebyla) vrátili z centra. Cestou se stavovali na samosběru borůvek, tak nám mističku přivezli. Ale znáte kanadské borůvky? To jsou ty, kdy jedna jejich kulička vydá za 4-5 ks našich klasických. Tak takové měli tady.

by ·Žádné komentáře
Balilo se v pátek večer a byl to mazec. Ani ne snad to, že něco zapomenu, ale spíš, aby se nám to vše do auta vešlo. Nakonec se vše vešlo, ale kdyby s námi měl jet ještě někdo, tak si bohužel nemá kam sednout – i zadní sedačky jsme zabrali. Vyráželi jsme (na 666 km dlouhou trasu) v osm ráno v sobotu a do našeho prvního kempu v Sélestatu (Alsasko, východní Francie, porýní), kam nás GPS po jednom nepovedeném pokusu v pořádku navedla, dorazili mezi 15 – 16h.
Malý kemp, ale na dvě hvězdičky luxusně zařízený. Tak dobrý kemp už jsme nepotkali. Cena na jednoho vycházela na necelých 6 euro. V podvečer jsme se vydali do centra, kde k naší radosti byly místní trhy, a tak jsme hned nakoupili za akční cenu místní salámky – jeden kus vycházel na 2,5 eura, což je levnější než u nás, kde za něj chtějí většinou 100 Kč. Pro ty, kdo mají rádi stavební skvosty uvedu kostel St.Foy postavený v románském stylu a kostel sv. Jiří s gotickou věží a výraznými vitrážemi. A v neposlední řadě (ale to mezi architekturu nepatří, ale co je v Sélestatu nejznámější) humanistická knihovna, která obsahuje kromě jiného i 2000 svazků ze 16. století. Již v podvečer se nám poštěstilo ochutnat i první z alsaských specialit „Tarte flambé“, neboli flambovaný koláč, který se převážně dělá na sladko. Název je ale zavádějící
– neflambuje se to (minimálně se nám to „nepoštěstilo“ u žádného z dobrých pěti koláčů, které jsme si dávali).
Druhý dne jsme již na kole vyrazili na nejznámější hrad Alsaska (který tu je, včetně zřícenin, na čtyři sta) Haut-Koenigsbourg. Stoupání bylo výživné a asi to byla jediná příjezdová cesta ke hradu, protože aut nás míjelo opravdu hodně. Jaký to byl kopec, dokazuje i to, že dolů to frčelo i 60 km/h. Ribeauvillé je malebné městečko (což ostatně tato malá městečka v Alsasku jsou všechna – všechno je takové čisté, upravené, všude jsou květiny, lidé vypadají mile, apod.), kde jsme nabrali síly na další cestu. Ochutnali jsme také mimojiné další z místních specialit – kuglhopf – takovou bábovku, ale prý z vánočkového těsta (osobně bych to nepoznala, ale byla dobrá). A nechyběl ani výborný „místní“ preclík „bretzel“, se kterým jsme se již setkali v Německu na vánočních trzích (a mimojiné je prodávají v Kauflandu). V Markolsheimu jsme se zastavili v muzeu Maginotovy linie, ale zůstali jsme jen u venkovní expozice.
Sélestat – Opičí hora (Montagne des Singes) – Haut-Koenigsbourg – Thannenkirch – Ribeauvillé – Guémar – Marckolsheim – Sélestat – 67 km
Další den jsme jeli následovně: Sélestat – Kintzheim – Chatenois – Villé – St.Martin – Hohwald – Mt.St.Odile – Barr – Andlau – Dambach-la-Villé – Scherwiller – Sélestat – 87 km.
Nejvyšší bod úvodního stoupání, do kterého jsem funěla rychlostí asi 6 km/h, byl Col de Kreuzweg (770 m.n.m., stoupali jsme z cca 370 m.n.m.). Do Hohwaldu to ještě stoupalo a klesalo a pak ještě jedno stoupání na St.Odile, kde je bývalý klášter/opatství, váže se k tomu spousta legend, byl zde papež Jan Pavel II. a je odtud krásný výhled na okolní zalesněnou krajinu i nížinu v okolí Rýna (Vláďa tvrdil, že jsme viděli i Štrasburk, ale to si nemyslím). V Hohwaldu je krásná kašna, která je součástí naučné trasy o lidských právech a nápis na ní byl mimo jiné i v češtině! A následoval 11 km dlouhý sjezd do Barru. Nevím jak to, ale jízdou z kopce nám pěkně vytrávilo (nahoře jsme měli zmrzlinu a sladký preclík – z koblihového těsta zasypaný cukrem), a tak jsme se zastavili v cukrárně. Kdybyste to viděli! To se nedá jen tak minout! S Vláďou jsme si dali „pomme de terre“, což v překladu znamená „brambora“ a opravdu to bylo obdobné naší bramboře, která se v cukrárnách prodává, ale tahle byla mnohem, mnohem lepší. Martin si dal „Tarte au fromage“ (ano jedná se o „cheescake“).
Po večeři šli naši hrát pétanque, na který bylo u nedalekého jezírka hřiště, my s Vláďou jsme šli hledat naši první zahraniční kešku (kdo neví, oč jde, nechť popátrá v mých minulých článcích), kterou jsme našli.

by ·Žádné komentáře
17.7.-1.8.201
Tak konečně po hodně dlouhé době dovolená!! V mém případě, pravda, se to dá ještě nazývat prázdninami, to nic nemění na podstatě věci. Plán byl jasný – týden v Alsasku na vinné stezce, začít někde pod Štrasburkem a posouvat se na jih; poté rodiče s Martinem odjíždí zpět do Čech a my s Vláďou pokračujeme do Fontainbleau u Paříže, navštívíme Paříž, budeme boulderovat v lesích Fontainbleau a pak se přesouváme přes severní pobřeží a ostrůvky, přes Rotterdam a Goudu do Amsterodamu. … Ale pak to bylo trochu jinak.
Protože je nad mé síly napsat o celých 14 dnech najednou, budu povídání kouskovat. Zatím se můžete podívat na fotky, které jsem tématicky rozdělila:
Výběr „toho nejlepšího“ (předpokládám, že probírat se 400 fotkami, které jsme pořídili, by se vám nechtělo): http://misaavlada.rajce.net/Franice_2010
Naše gurmánské/gurmetské zážitky (proč si myslíte, že jsme do Francie jeli?? 🙂 ) http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Gurmani_gurmeti_ve_Francii/
A pro ty, co mají rádi gotickou architekturu, tu mám pro začátek otázku: které stavby jsou na níže uvedených fotkách? (Hint: kdo vůbec neví, ať čte dál a třeba si pak bude moci relevantně tipnout).
02
01