Tak ačkoli jsem se dobrovolně vzdala „čadovi“ domény na rajčeti, aby se Vláďa necítil diskriminovaně, tuto adresu momentálně budeme užívat asi čím dál tím méně, protože táta, ačkoli se rajčeti vehementně bránil, si založil svoji vlastní doménu zde (

http://richardcada.rajce.idnes.cz/). A tak pro zájemce o fotky z našich akcí máte na výběr hned tři alba. Rajče „čadovi“ najdete zde a rajče „Míša a Vláďa“ zde. Takže to, co bylo před rokem (a kolem roku) 2007 je na „čadovi“, to co bylo poté, je na „Míša a Vláďa“ a „Richard Čada“.

Na víkend, po změněné předpovědi, hlásí dobré počasí, a tak odsouváme přejezd na chatu až na sobotu s tím, že když opravdu bude pěkně, pojedu opět na kole (ne tedy už přes Říp :-)). Kolem osmé ráno je již okolo dvaceti stupňů, tak to vypadá na pěkný slunečný den. Vyrážím tedy opět směrem na Kralupy, tentokrát po trase: Nebušice – Přední kopanina – Tuchoměřice – Číčovice – Libochovičky – Zákolany – Kralupy. Obzvlášť úsek „Zákolany-Kralupy“ byl úžasný – deset kilometrů to pořád mírně klesá a je to po krásném asfaltu. Z Kralup jsem jela přes Chvatěruby, Máslovice a Vodochody do Báště a přes Mratín, Brandýs a Toušeň do Káranýho. Mapa zde (Praha-Káraný – 72 km, 3 h). V Brandýse jsem cíleně jela kolem nově otevřené cukrárny Fontanela nebo tak nějak, abych se podívala na otvírací dobu – je to jediná cukrárna co znám, která má v sobotu zavřeno. To mi vysvětlete proč?!

            Na chatě již byl „Káranský“ nohejbalový turnaj v plném proudu, i když většina hráčů a fanoušků seděla ve stínu v hospodě. Stoly na zahradě byly tradičně pokryty jídlem všeho druhu a sluníčko stále pralo. Jen co jsem se trochu prostrečovala, vyrazili jsme s Vláďou na samosběr jahod, že to omrkneme, jak jsou na tom. Zatím nic moc. Jahod je tedy hodně, ale ještě nějaké to sluníčko potřebují. Natrhali jsme tedy pouze šest kilo na svačinku a vyrazili jsme zpět. Následně jsme natáhli Slackline a jali se rozveselovat okolí. Náhodou nás musím nekriticky pochválit – jde nám to víkend od víkendu lépe. Musíme se podívat na net, co dalšího kromě „obyčejného“ chození máme začít trénovat :-). A večer už se jen jedlo, pilo a zpívalo dlouho do noci.

Druhý den se nám ochladilo o dobrých deset stupňů (takže na příjemných dvacet). Po sběru jahod, jak jsme ostatně předpokládala, jsem měla namožené hamstringy, a tak se mi na žádný dlouhý výlet na kolo nechtělo. Vyrazila jsem tedy na horáka s mámou a Jirkou, kdy jsme jeli příjemným tempem, u kterého jsme stihli probrat kde co. Mapa zde (Po okolí Káranýho, MTB, 22 km).

Po příjezdu jsme vlastně už jen pobalili věci, najedli se a jeli dom. Ne tedy přímo domů, ale ještě do Holešovic na výstavu stanů – minulý týden jsme zde totiž po ročním vybírání (na výstavě stanů s cílem koupit nový jsme byli již loni) konečně koupili stan, na kterém jsme se oba shodli. ALE když jsme ho na chatě na zkoušku postavili, zjistili jsme, že se do něj Vláďa vejde jen tak tak – bez karimatky, bot a spacáku, což znamená, že s věcmi už by to bylo problematické. Kde se stala chyba? Oni sice napíší, že je rozměr ložnice 210 cm, ale již neřeknou, že to není rozměr ložnice, který je možné využít k vlastnímu spaní, ale s největší pravděpodobností to je rozměr materiálu, který je použit na podlážku – což není to samé, protože jak to u stanů teď již bývá, podlážka se u okrajů zvedá – kvůli „velké vodě“. No a my jsme si zkoušeli 210 cm stan od jiného výrobce a ten byl tak akorát (Pinguin Sirius), ale tento Husky (Husky Flare) má podlážku zvednutou ještě o něco výš, takže ze spací plochy 210 cm je rázem něco kolem 190 cm a to už není nic moc. A tak jsme s tímto argumentem na výstavu jeli znovu – uznali nám to a na nás teď bylo vybrat stan nový. Po hodinovém zkoušení (Pinguin Jupiter 3, Pinguin Sirius, Husky Felen, Husky Fighter). Nakonec zvítězil, hlavně kvůli velikosti (ale i s ohledem na materiál, kvalitu tyček, složitost konstrukce, apod.)  Husky Fast. Jde vlastně o stejný stan jako je Husky Flare, ale tento má uváděný vnitřní rozměr ložnice 240 cm – po odečtení zvednuté části podlážky to je tak akorát, aby nám to vyhovovalo 🙂 Takže ho příští týden na chatě znovu postavíme a uvidíme. Asi by to chtělo v něm i tréninkově přespat, ať s ním nejedeme na dovču bez zkušeností.

První týden anglického konverzačního kurzu je u konce, a tak volí někteří vyučující tak trochu jinou hodinu – venku je krásně, tak se přesuneme do města a budeme moci tak angličtinu trénovat při popisování krás Prahy. Byla to krásná procházka z Dejvic přes Pražský hrad (ani nevím, kdy jsem tu naposledy byla) a Malostranskou do Letenských sadů, kde jsme v jejich nejzazší části poseděli u piva/kofoly, byli svědky (nepřímými) jedné svatby a úžasně si popovídali o všem možném.

Dodávám pár fotek z Prčic a také pár ukázek našlích keší. Vše je k nalezení na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz.

Tak abyste neříkali, že vám zatajuji novinky – ve středu 9.6.2010 jsem ve vile Lanna (vila Akademie věd v Bubenči) slavnostně převzala cenu prof. Valenty a prof. Čiháka za rok 2009 za nejlepší diplomovou práci v oblasti biomechaniky. Konkurence prý byla oproti jiným rokům silná, takže mohu být pyšná a vyvěsit si to na chvíli na zeď :-).

            Jak to již bývá – byla jsem pěkně nervózní … naštěstí „předávací“ sál nebyl nijak enormě velký, takže se tam vešlo nějakých 25 pozvaných hostů. Po úvodních proslovech pana děkana ČVUT, zástupce České společnosti pro biomechaniku, proděkana 1.LF UK a předsedy Inženýrské akademie ČR a vlastním předávání cen (udělují se totiž dvě – „malá“ za diplomku, a „hlavní“ za disertační práci) následovaly krátké prezentace našich prací (toho jsem se právě děsila nejvíce). Podle Vládi to prý bylo hrozné, podle jiných to bylo dobré :-).

            A na závěr neformální raut, kde tedy byly opravdu dobrůtky, ale nebudu vám dělat chutě.

Tak mi dneškem začíná třítýdenní intenzivní kurz angličtiny. Nabídku jsem na školních stránkách zahlédla asi před dvěma měsíci a přišlo mi to jako dobrá volba při oprašování komunikačních schopností – abych alespoň nějakou řeč relativně „suveréně“ ve Švýcarsku ovládala. Ano vím, že zrovna angličtina k jejich oficiálním jazykům nepatří, … když on se francouzský jazykový kurz neotvíral. … Takže ode dneška musím každý den na cca 3,5h přepnout a hlavně se soustředit. Výborné na tom ale je, že celkem se na výuce podílí šest rodilých Američanů, takže minimálně jazyková úroveň bude dobrá. Dneska jsme měli profesora neurofyziologie, nebo něčeho takového, který byl výborný. Je to totiž krása poslouchat pěknou angličtinu 🙂 Sice jsem byla po víkendu trochu otupělá, takže jsem se do vlastního mluvení moc nepouštěla, ale i „pasivní“ poslech na mě má, myslím, pozitivní účinky. Takže uvidíme, jak se to bude vyvíjet. Přeci jenom první hodina byla taková seznamovací, abychom se trošku uvolnili … Navíc zde jde nejen o jazyk, ale i o kulturu. Kromě toho, Massoud je docela kovaný v dějepise, takže jsme se i dozvěděli, že jeho rodná Philadelphie je vlastně kolébkou USA, jak je známe. … A při pohledu na skorodozrávající třešně za okny prohodil, že jeden náš král prosazoval vysázení třešní na obecních prostranstvích, aby měl prostý lid, co jíst. Tak to jsme na něj koukali :-). Další dny budeme mít kromě jiného i geologa a možná (nebo to bylo v minulých ročnících) i chirurga 🙂