by ·Žádné komentáře
7.5.2010
Tento zápis bude stručný, ale i tak se v něm slovo „čekání“ objeví 5x. Proč to? No protože tato „akce“ se ve smyslu čekání nesla celá. Nejprve koupit lístky – díky hercům je představení skoro hned vyprodané, a tak se Vláďovi až na podruhé podařilo přes internet lístky zamluvit (takže to žádné čekání nebylo), ale až na dobu za 3 měsíce, takže tady jsme se načekali. Nakonec v den představení Vláďa onemocněl, takže jsem šla s Martinem a jeho kamarádkou.
A vlastní představení? Obsazení úžasné – David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jan Kačer. Kdo četl „předlohu“, jistě si umí představit scénu, na které jsou maximálně výše uvedení čtyři herci, většinou ale pouze dva a vedou nekonečné rozhovory o čekání, o životě, o minulosti a budoucnosti (i když to jediné, čím všichni byli schopni žít, byla přítomnost), ale to vše ve více či méně absurdní rovině.
Děj rozhodně rozebírat nehodlám, … protože, … no já to klidně přiznám – asi jsem dílo tak úplně nepochopila. A jak to pak někdo shrnul v tramvaji – „první polovinu se čekalo až přijde Godot, druhou půlku na to, až odejdou herci.“ 🙂 Přeci jenom tříhodinové absurdní představení, i v pohodlných křeslech, které v Nové scéně ND jsou, bylo dlouhé. Nejinak tomu bylo při čekání na WC (pouze 4 kabinky !!) a na kapku kofeinového moku na svlažení a zbystření nervů.

by ·Žádné komentáře
17.-18.4.
Tak konečně se dostávám k zápisku o raftech z Otavy. Touto dobou již jsou všechny špatné zážitky zapomenuty, a tak budu psát jen v pozitivním duchu (náhodou jsem zápis stihla do měsíce od akce – to je takové mé malé předsevzetí).
Pro mě začala příprava na víkend již v pátek – pekla jsem makovník (moc se povedl a dnes ho již řadím do mé klasiky) a dělala malé karbanátky (nový recept na „dietní“ karboše z trouby – bez pracného smažení jsem jich zvládla 40ks).
Do kempu v Radešově jsme dorazili za šera, postavili stan a jali se ohřívat u ohně, protože ačkoli v Praze již bylo jaro v plném rozpuku, tady to bylo na čepici a rukavice. Ještě že jsem si nechala od táty přivést péřovou mumií a vzala si zimní pyžamo. Noc totiž byla opravdu krušná. Ale raní jinovatka a modrá obloha dávala najevo, že den bude pěkný. A když se Vláďa navlékl do vypůjčeného neoprenu, usoudil, že za těchto podmínek je ochoten to zkusit. Předem totiž vyhrožoval, že jakmile bude zima, tak nepojede. Takže jsme po desáté vyrazili k Čeňkově pile. Cestou jsem ale jen nevěřícně koukala na vodu – samý šutr, samé vlnky a mělčiny – tohle se přeci nedá jet!? Na Čeňkárně jsme ale nebyli jediní, kdo dostal chuť na vodu. A tak jsme vyjeli. Nejprve Martin s tátou na pálavě a my s Vláďou, Fandou a Kačkou na jejich „rybářském člunu“. No jízda to byla úplně jiná, než když jsme tady byli před třemi roky, a vody bylo o dva metry víc. Tohle bylo více technické – hlavně „náfučku“ neproříznout. Měli jsme výhodu oproti pálavě, že jsme byli celkově výš nad vodou, takže jsme nebyli tak mokří a nemuseli jsme tak často vylévat. Když pominu, že mě Kačka jednou málem shodila do vody, když ji vlna odhodila z jejího místa, tak to byla úspěšná jízda.
Druhou jízdu už se mi ani jet nechtělo, ale Vláďa si to chtěl zkusit na pálavě, a tak jsme s nim vyjela. A to jsem si tedy dala. Není nad to mít za háčka někoho, kdo je vyšší a těžší než vy (a navíc to moc neumí :-)). Takže se nám také stalo, že jsme najeli na šutr, který nás naprosto zastavil a já musela vyskočit z lodě a dotáhnout ji (i s Vláďou, který se neorientoval a stále nechápal, co po něm chci) na větší hloubku. Ale ke konci šestikilometrového úseku jsme našli i chvilku aby si Vláďa zkusil základní vodácké záběry.
Místo dalšího sjezdu jsme se převlékli do suchého, dali si pozdní oběd a vyrazili hledat místní cash. Kterou jsme po asi tak po půl hodinovém ťapání do kopce našli v hromadě kamení. Umístěná na horní straně louky nám poskytla krásné výhledy na okolní kopce ozářené odpoledním sluníčkem.
Druhý den jsme se s naší raftovou skupinou rozloučili a vydali se na pěší výlet na Poledník. A opět nekonečné stoupání. Ačkoli jsme včera blbli na vodě, zde ještě ležel sníh a led. Ale ani to nedoradilo cyklisty, kteří v malém počtu na Poledník také jeli. Sezóna pro rozhlednu ještě nezačala, ale výhledy byly i bez rozhledny. Zpět jsme to vzali kolem skoro zamrzlého Prášilského jezera.
A na závěr krásného víkendu – restaurace/hospoda U Štěpána – známá z pořadu Ano, šéfe! Ale o tom až někdy jindy.
Foto zde.

by ·Komentáře: 3
Tak nevím, do jaké rubriky tento článek zařadit. Zvolila jsem „naše sportování“, protože o tom to přeci jenom bude víc. Ale možná to nakonec skončí v „kulinářských zákoutích“. Chystáme se totiž příští víkend na Otavu na rafty. A když už budeme v  těch Jižních Čechách, chtěli bychom se stavit i v hospůdce U Štěpána, která byla loni v Ano šéfe! a docela nás nadchla. Na internetu to můžete nalézt jako biofarma Vojetice. Mají vlastní stádo bio býčků a prý to chlapec i podle Pohlreicha opravdu umí, jen se „bojí“ nechat si za tu dobrotu a kvalitu nechat náležitě zaplatit.
Tak se těště! Bude povídání o tom, „jak jsme chtěli utopit Vláďu“ a o Štěpánovi.

by ·Komentáře: 2
Letošní Velikonoce proběhly v obdobném duchu jako v letech předchozích – na chatě s kamarády, dobrým jídlem a trochou toho sportovního vyžití; nechybělo ani večerní zpívání. S předpovědí se naštěstí trochu spletli – skoro nepršelo, zima sice trochu byla, ale přes den i to sluníčko svítilo. A zatímco někteří dali přednost kolu, další skupinka vyrazila na lov keší, které jsou kousek od nás hned tři. A musím naši skupinu pochválit – našli jsme všechny (u vodárny, na mostě přes Labe a na soutoku). Jak všichni navezli spoustu dobrůtek, tak ještě předtím, než se v podvečer sundávalo maso, tak jsem byla přejedená. Ale to se prostě nedá odolat :-). A abych to měla ještě trochu pestřejší – v neděli večer jsem „musela“ do Prahy, protože jsme měli lístky do Stavovského divadla na Kupce Benátského. Zajímavá podívaná.
Na závěr ještě pár fotek: ZDE

by ·1 komentář
Tak tu máme konečně další zápisek z kulinářských požitků, které nám matička Praha může nabídnout. Na první z nich jsme se nechali zlákat článkem z přílohy Hospodářských novin. Restaurace Monarchie
v pasáži Lucerna se totiž dle článku může chlubit lákavou lokalitou, vytříbeným menu, příjemným a stylovým interiérem a velmi slušnými cenami. A podle mého názoru to vše opravdu splňuje. Interiér je vyzdoben erby starých nejen českých šlechtických rodů, což dá vašim očím zábavu na celou dobu, co čekáte na objednávku. Vláďa sem šel cíleně za inzerovaným jehněčím, které si opravdu nakonec dal – „rychle pečené jehněčí kotletky na rozmarýnu a česneku, podávané na paté ze dvou druhů masa“. A to byla dobrůtka. Kdo jehněčí nemusí, tak může šáhnout po jiné stránce menu, třeba jako já po „vídeňském guláši s cibulkou a žemličkovým knedlíkem“. Guláš byl krásně měkoučký a žemlové knedlíky byly zpestřením oproti české klasice „houskový/bramborový“, ale špekové knedlíky ze Staročeské krčmy (viz. zápis Staročeská krčma z prosince 2009) jen tak něco nepřekoná. A aby toho jehněčího neměl Vláďa málo, dali jsme si úplně na začátku z předkrmů „do růžova pečený jehněčí roastbeef s hruškovým chutney“. A na příště jsme si schovali „domácí jehněčí parfait s mandlemi a brusinkovým želé“.
Myslím, že v poměru kvalita/cena, se tato restaurace řadí k tomu lepšímu, co jsme poznali.
Další z námi navštívených restaurací nebylo nic menšího než Café Imperial Zdeňka Pohlericha.
Nikdy jsem uvnitř nebyla, takže mě hned po vstupu uchvátily rozlehlé prostory – přesněji řečeno vysoké stropy a celé obložení provedené v drobné mozaice. A co víc – na to, že to není vůbec levná lokalita, tak zde byla hlava na hlavě. Tomu říkám dobře vedená restaurace. Navíc jsme, alespoň na jídlo, nijak přehnaně dlouho nečekali. Jen malou poznámku na okraj – abyste si nemysleli, že si jen tak chodíme do drahých restaurací dennodenně na večeři – toto bylo u příležitosti Vláďových narozenin a vítání jara :-). Tím, že jsme byli docela velká skupinka, jsme měli možnost ochutnat pěknou řádku chodů. Komu se při čtení budou zbíhat sliny a poslintá si klávesnici, ten ať se na mě opováží něco špatného říct – tímto vás předem varuji, že tam vaří opravdu skvostně. Jak se dá očekávat, patří to k tomu dražšímu, co jsme navštívili, ale po odchodu nemáte pocit, že jste se za své peníze brutálně přejedli „levným“ jídlem. Zde platíte opravdu za kvalitu, nikoli za kvantitu.
Nuže, z předkrmů jsme měli:
  • Kachní foie gras marinovaná v červeném víně s toustem z francouzského chleba  
  • Avokádo s šedými krevetami a chilli dresinkem
A jako hlavní chody:
  • Hovězí líčka na červeném víně s bramborovou kaší a restovanou zeleninou se žampiony – to si dával táta a hlavně kvůli tomuto jsme sem také kdysi kdysi chtěli původně jít.
  • Jehněčí kolínko na majoránce se smetanovým špenátem – do jehněčího šel tradičně Vláďa a bylo opravdu … po jehněčím tedy cítit pořádně, měkké; výborný špenát.
  • Ragout z divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíčky – to jsem si dala já. A musím říct, že omáčka byla tedy pořádně sladká – Vláďa zkonstatoval, že by to na něj bylo snad až moc sladké, ale v kombinaci s masem, to bylo příjemné. Knedlíčky byly jemné s bylinkami, ale jak jsem říkala u „hodnocení“ Monarchie – už mi asi navždy zůstane v hlavě chuť špekových knedlíků ze Staročeské krčmy.
  • Kuřecí Club sandwich s bramborovými hranolkami a slaninou – to si dal Martin – velký talíř obložený sandwichovými trojůhelníčky a hromadou hranolek, které se mu podařilo „udat“ okolním spolustolovníkům.
  • Zajíc Royale s lanýžovými nudlemi – to si dala máma, když ji Vláďa „vyfoukl“ jehněčí. Krásně jemné maso, dobrůtka.
No a na závěr nemohla chybět sladká tečka 🙂
  • Créme Brulée – pořádně jsme se nemohli shodnout, co že to vlastně je, ale když nám to přinesli, tak jsme zkonstatovali, že a) takhle nějak jsme si to představovali, b) to je výborné
  • Čokoládová bomba „Překvapení“ – kdo se chce nechat překvapit, tak ať to dál nečte. Pro ostatní – přinesli mi čokoládovou kouli velkou asi jako pěst, kterou přede mnou slečna servírka polila horkou smetanou, což mělo za následek, že horní čokoládová polokoule praskla a pod ní se objevila sladkokyselá zmrzlina zasazená v husté, šlehačku připomínající, pěně. Opravdu bomba.
  • Dort „Imperial“ – to si dal Vláďa – kombinace čokolády a fíků.
  • Výběr sýrů – mamča by do sladkého nešla, tak zvolila tuto variantu sladké tečky
Myslím, že pan Pohlreich to v kuchyni opravdu umí a hlavně se umí obklopit šikovnými lidmi.
Na nějakou malé posezení bych sem určitě zase zašla.

by ·Žádné komentáře
29.3.2010
Koho by zajímal Geocaching I, nechť se podívá sem.

 Tak se po dlouhé odmlce dostávám k dalšímu zápisu. Ne že by se za březen nic zajímavého nestalo, ale 1) nebyl na psaní nějak čas, 2) jsme střídavě či rovnou najednou byli nemocní (kašel, rýma, viróza, apod.), takže to se také moc zajímavých aktivit stihnout nedá, když nepočítám Účastníky zájezdu, které jsem během mé 4 denní virózy stihla odkoukat.
Takže dnešek byl první den, kdy jsem se po 14 dnech cítila natolik zdravá, že jsem si ráno lehce zajezdila na trenažéru. A večer po dešti jsme se s Vláďou vydali na další lov keší (aj. cache).
Někdě to tu musí být.
Někdě to tu musí být.
K narozeninám totiž dostal GPSku, takže jsme mohli konečně hledat s větší přesností, než kterou nám poskytují Googlemaps :-).
Vláďova nová GPSka.
Na malou výpravu jsme se vydali již včera. Po oba dny byla úspěšnost spíš horší než lepší. Dnes jsme byli úspěšní následovně: tu u staré teplárny na Veleslavíně jsme našli – moc pěkně umístěná, bohužel nemohu zveřejnit, jak milá schránka vypadala, protože by to budoucím hledačům mohlo ledacos napovědět, ale pro zájemce tu fotku mám – ale další čtyři dnešní keše byly skryty až moc dobře. Jak usilovně Vláďa hledal, dokládá následující fotka 🙂 (ale nevedlo to ke kýženému výsledku)
Vláďovo neúspěšné hledání.
Vláďovo neúspěšné hledání.
Už máme zjištěno, jaké keše jsou poschovávány v okolí Káraného, tak máme na Velikonoce o zábavu postaráno. A doufáme, že si i jednu vlastní někam schováme.

by ·Žádné komentáře
Tímto bych všechny chtěla nenápadně nasměrovat na staronovou diskuzi na mých soukromých stránkách http://cadovi.webpark.cz/michala/michalac.html, kde pro ty, kteří by měli něco na srdci, s čím by se chtěli s ostatními podělit, ale jako reakce na blogu se to nehodí, je volné místo na tyto jejich zprávy.

by ·Komentáře: 2
20.2.2010
Trošku se zpožděním, ale malinká poznámka by se tu objevit mohla. Tři dny před mým odjezdem do Valencie jsem zašla s Pepou, který měl jeden volný lístek, na koncert skupiny Kryštof. Nedá se říct, že bych byla nějaký jejich šílený fanda, spíš mě vlastně zajímalo, jak takový koncert v pořádné hale vypadá. Akce se totiž konala v Tesla Areně, kde jsem ještě nidky nebyla. Počet návštěvníků byl nakonec prý deset tisíc!! Takže atmosféra byla 🙂 Více se dočtete v krátkém povídání od Pepy, kde jsem na závěr v komentáři shrnula i své tři srkomné postřehy.

by ·Žádné komentáře
6.3.2010
Tak jsme včera shlédli Alenku v Říši divů 3D od Tima Burtona. Recenze sice nebyly nic moc, ale to hlavní negativum, co z nich zaznělo, patřilo spíše skalním fandům tohoto režiséra, kteří se po jeho filmech Mrtvá nevěsta (2005), Karlík a továrna na čokoládu (2005), Velká ryba (2003) nebo Střihoruký Edward (1990) těšili na další výborný film. Těm, dle recenzí, může tento film a děj připadat plytký a bez nápadu, spíše natočený podle přání společnosti Disney (což je na škodu). Ale pro nás, běžné smrtelníky, kteří navíc Alenku nečetli, to, obzvlášť ve 3D, byla úžasná podívaná. Vizuálně: úžasné, dějově: pěkná pohádka.

by ·Žádné komentáře
23.2.-28.2.2010
Jak jsem zmiňovala v minulém úvodním článku o mém pobytu ve Valencii – program konference byl nabitý (24.2.-26.2. od 8:30 do 19h a 27.2. od 8:30 do 15h), a tak jsem toho v těchto dnech z Valencie mnoho neviděla. Ve středu bylo azuro a teplo, a tak si jeden přednášející z New Yorku na úvod svého projevu neodpustil milou poznámku, že velmi oceňuje, že v tak krásný den jsme ochotní sedět v potemnělé místnosti a naslouchat přítomným řečníkům, místo toho, abychom si venku užívali den, který všichni, u kterých je v tomto ročním období opravdu zima, jistě umíme ocenit.
Vlastním průběhem konference se budu zabývat v jiném článku, takže skočím rovnou k obědu 🙂 – ten se podával na otevřeném prostranství v útrobách hotelu a byl vždy výtečný. A protože mi zbyl do začátku odpoledního programu čas, vydala jsem se hledat poštovní schránku a při té příležitosti jsem měla možnost opět obdivovat okrasné stromy obsypané mandarinkami, kdy si člověk musel dávat docela pozor, aby mu všudypřítomný vítr nějaké to ovoce neshodil na hlavu, protože to by zavánělo slušnou boulí. Od 19:30 byl na programu „Sympozium buffet“, který jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Takže do hotelu jsem dorazila něco po desáté a to už jsem na nějaké obdivování Valencie opravdu neměla sílu.
Čtvrtek probíhal stejně, až na ten rozdíl, že večeře dnes na programu nebyla, a tak jsme se s Šárkou (stejně jako já vystudovala na ČVUT FS biomechaniku a momentálně studuje 2. ročník doktorského studia na Ljubljanské universitě, kam ji doporučil můj nynější školitel) vydali do města dát si někde paelu. Nakonec jsme skončili v malém bistru, kde to podle výzdoby vypadalo, že je majitel velkým obdivovatelem USA – SPZ značky Texasu, reklama s Homerem na pivo Duff a na jídelním lístku byly mezi specialitami hamburgery a pizza. Ale našlo se tam i něco ze španělské kuchyně. My jsme si vybraly chalapenos (obalované s tvarohem) a kuřecí paelu. Oboje velmi dobré. A zpět k hotelu jsme se proplétaly křivolakými, živými, velmi dobře osvětlenými ulicemi.
Pátek – program opět od 8:30 do 19h a od 20h slavnostní večeře. Takže z prohlídky města opět nic.
Sobota – poslední den konference – program byl dnes jen dopoledne, takže jsem si naplánovala, co všechno musím ještě stihnout shlédnout. Ve tři jsme skončili s obědem a se Šárkou a jejím profesorem jsme se vydali jihovýchodním směrem podél Jardin del Túria k futuristicky vyhlížející oblasti s muzei. K Jardine del Túria je třeba pár slov říct, protože to je něco úžasného. Kdysi tekla středem města řeka, ale po velkých povodních v roce 1957 byla odkloněna a místo jejího řečiště vznikl park o ploše 110 ha (myslím, že jsem někde četla, že je 14 km dlouhý). Na jeho území se nachází několik fotbalových hřišť, atletický ovál, hřiště pro rugby, několik jezírek, přírodní posilovna, pingpongové stoly, stolky na deskové hry, biopark a právě zmiňované „město umění a věd“ (City of Arts and Sciences, Ciudad de las Artes y las Ciencias). Samozřejmostí jsou značením oddělené pruhy pro chodce/běžce a cyklisty. A jak to u takové správné „řeky“ bývá – vede přes tento park dobrých 15 mostů, z čehož já jsem přecházela, mimo jiné, přes krásný moderní most Puente de la Expozicion, květinový most Puente de las Flores (1, 2) a historický Puente de la mar (1, 2). Myslím, že o takovémto „parkovém komplexu“ si mohou evropská města nechat jen zdát. Ve Městě umění a věd se nachází palác umění, L´Hemisferic, což tedy nevím co je, dále muzeum věd, které jsme navšívili a L´Oceanofrafic, což jak každý z názvu pozná – „akvarijní komplex“, do kterého jsme také zavítali.
Vědecké muzeum zde bylo pojato obdobně jako Science muzeum v Londýně – velmi interaktivně. Není to na nijak závratné intelektuální úrovni – vše je uvedeno tak, aby to každý pochopil … a hlavně – spoustu věcí si můžete sami vyzkoušet – která „pěna“ nejlépe izoluje vaše pozadí při sezení? – to odhalí tlakové senzory v židi; jakou máte rovnováhu? – test na tlakové podložce; Jakou máte sílu? Optické klamy; Jak vnímáte zvuk? Co je globální oteplování? Jak vznikají hurikány? … a mnoho dalšího. My jsme to tedy vzali „letem světem“, protože tohle je spíš na roční vstupenku 🙂 I tak jsme tam strávili 1,5 h. A pokračovali jsme do (jestli si to dobře pamatuji) v Evropě největšího komplexu akvárií.
Zde jsme byli až do zavírací doby, tedy bezmála tři hodiny. Co vám na první pohled muselo upoutat pozornost byla vstupní hala úžasného architektonického vzhledu (1, 2, 3). Vnitřek byl pak rozdělen podle jednotlivých moří. Nejvíce mě samozřejmě (no tak samozřejmé to není) moře Rudé. Dále byl nezapomenutelný tunel – ne jen tak ledajaký tunel – ale tunel v akváriu, kdy se všude kolem vás proháněli žraloci a rejnoci – to bylo něco úžasného. A pak tu bylo delfinárium! Měli jsme štěstí – přišli jsme přesně na začátek představení. Vzhledem k tomu, že to bylo mé první představení s delfíny – no byla jsem zpět v dětských letech a nadšeně tleskala nejen delfínům, ale i jejich „krotitelům“, kteří se s nimi v neoprenech proháněli v bazénku (tou dobou bylo zataženo, mrholilo, a bylo tak 10st) – jak delfíni, tak cvičitelé prováděli neuvěřitelné kousky a skákali do neuvěřitelných výšek 🙂 Paráda !! – Budu muset někdy zase do zoo u nás 🙂
A to bylo osm hodin večer. A co nás lákalo dál? Chtěli jsme se podívat k moři a k trati F1 :-). … No, pěkně jsme se prošli. Přístav mě sice moc nenadchl, ale šáhli jsme si na trať, po které se prohání Schumacher. A zpět jsme se svezli metrem – nejprve nadzemním, následně jsme přestoupili do podzemního. A na rozloučenou s Valencií jsme si došli do restaurace Neco – podnik se středomořskou kuchyní typu „sněz co můžeš“. Se Šárkou a panem profesorem to bylo krásné odpoledne (i když to počasí bylo to nejhorší, co jsme tu zažili) zakončeno velmi příjemnou večeří. Je druhý den čekalo vstávání v půl šesté (v sedm jim letělo letadlo do Paříže, kde je čekala pětihodinová pauza a následný let do Ljubljaně). Já jsem to měla naplánováno ještě trochu jinak – dopoledne procházka, kolem oběda přesun na letiště, ve tři odlet.
Ráno jsem tedy vstala v půl osmé, dobalila, zašla na snídani (většinou jsem si dávala croissant a jiné plněné sladké pečivo z listového těsta) a vyrazila ještě do města. Mým dnešním cílem byl biopark na druhém konci Jardines del Túria než jsme byli včera. Tím jsem vlastně onen 14 km dlouhý park shlédla celý. Tato severozápadní část Jardines del Túria přecházela do Parque de Cabecera (1, 2, 3) – poklidné místo s potokem, jezerem a Bioparkem (taková Zoo). A tím má prohlídka Valencie skončila.
Ještě bylo třeba zajet zpět do hotelu vyzvednout si zavazadla a vyrazit na letiště. Odlet z Valencie se o půl hodiny zpozdil, což mě trošku znervóznilo, protože v Curychu jsem měla opět jen 45 minut, takže to bude dost našlapané. Ale … foukalo nám do zad a trasu do Curychu jsme stihli o půl hodiny rychleji, než bylo plánováno, takže nakonec jsem vše stihla. Na Ruzyň jsme přiletěli pouze s 15 min zpožděním, takže Vláďa na mě nemusel čekat zas až tak dlouho.