by ·Komentáře: 2
23.2.-28.2.2010
Tak jsem se na konci února podívala do Valencie. Koho by zajímalo, jak jsem přišla k tak příjemné „dovolené“ – jela jsem tam od školy na konferenci Computer methods in Biomechanics and Biomedical Engineering 2010 (Počítačové metody v biomechanice a biomedicínském inženýrství). Měla jsem velké štěstí, že jsem si výjezd zařídila ještě před projednáváním rozpočtu – jiní neměli takové štěstí a jejich zahraniční konference byly seškrtány. A tak mi škola zajistila letenku, já jsem si zajistila hotel a mohla jsem vyrazit.
Na letiště mě naštěstí mohl Vláďa odvézt a i počkal, až se v pořádku odbavím. Vzhledem k tomu, že jsem z létání trošku nesvá, nechtěla jsem si ještě přidělávat starosti s tím, že se budu bát o mé zavazadlo, které bych posílala „spodem“, a tak jsem si vše zabalila jen do příručního zavazadla, které je možné vzít s sebou na palubu letadla (a jak jsem se pak na konferenci dozvěděla – spoustě lidí dorazily jejich kufry třeba až druhý či třetí den). K tomu jsem měla ještě poster, který šel se mnou také na palubu. Odlet z Ruzyně byl bez problémů, na palubě servírovali čerství croissanty a pití dle výběru. Během letu, vzhledem k oblačnosti, toho moc vidět nebylo. V Curychu jsem měla 45 minut čas na přestup, ale vzhledem k tomu, že jsem odlétala z úplně opačného konce terminálu, to bylo jen tak tak. Ještě jsem si stihla koupit pití v automatu (naházíte tam eura a vrátí vám to švýcarské franky). A už jsme nastupovali … se zpožděním. Toto letadlo bylo o poznání větší, také měla každá čtveřice sedadel obrazovku, kde nám během letu zobrazovali polohu, kde se právě nacházíme a také venkovní teplotu (až -48st., rychlost (cca 700km/h) a kolik nám ještě do cíle zbývá kilometrů a minut) a také Mr.Beana :-). Ale abych nepředbíhala. Když už jsme byli všichni usazení, tak nám musel pilot sdělit nemilou novinu. Jestli jsem to dobře pochopila, tak se ve Francii stávkovalo a žádali o omezení letového provozu. Naštěstí byl pilot (nebo kdo to zařizoval) schopen pro nás zajistit „okno“ již za hodinu (původně to prý měly být hodiny tři). A tak jsme seděli v letadle na ranveji a čekali, až nás pustí. Letušky nám naštěstí přinesli občerstvení ve formě vody a malých balení Toblerone :-), a s knížkou to docela rychle uteklo. Vlastní let pak proběhl v pořádku, jen nad Španělským pobřežím to dost foukalo. A jak jsem pak zjistila, jedno obzvlášť silné fouknutí, bylo vlastně přistání – raději jsem turbulence přečkávala se zavřenýma očima, takže jsem si vůbec nevšimla, že už klesáme :-). … A opět tu byl pilot se sdělením, že je mu to líto, ale že nás ještě nemůže vypustit z letadla, protože pozemní personál na nás není přichystaný. Po cca 10 minutách se s námi tedy rozloučil slovy “ … but the wind is a little bit bumpy“, což jsem si přeložila tak, že trochu fouká. V té chvíli jsme ještě nevěnovala pozornost tomu, že ačkoli jsme již na pevné zemi, stále to s námi trochu pohupuje. „Bumpy“ pro mě dostalo hnedle nový význam – takový pořádný fičák 🙂 Ale azuro a 18st. Ještě že mě mé „lehké“ příruční zavazadlo drželo při zemi. … A je to … dorazila jsem do Valencie (odlet z Ruzyně byl v 10h, a přistáli jsme zde v 15h).
A teď začala fáze dvě – najít Westin hotel, kde se konala vlastní konference, kde bylo nutné se prezentovat, a poté najít hotel, ve kterém jsem ubytovaná. Na rozdíl od Prahy má Valencie metro zavedené až na letiště a Westin hotel se nacházel nedaleko zastávky. U automatu bylo výrazně vyznačeno, že lístek na oblast A+B, což je z letiště do centra, stojí 1,9 Eura. Už jsme chtěla projít turnikety, když mě oslovil chlapík (později se představil, jako Thomas Franc z Jižní Afriky (ale byl to „normální“ běloch)) dotazem, zda náhodou nejedu do Westin hotelu. Tak jsem odvětila, že ano a on, jestli by se nemohl přidat – že si nějak nezjistil, kde to je. A tak jsme vyrazili spolu, čemuž jsem byla ráda – ve dvou se to bude lépe hledat. Ale problémy jsme žádné neměli. Už cestou do hotelu jsem si náramně užívala teplo, sluníčko, trochu to kazil ten šílený vítr, ale sluneční brýle zachytily většinu písku, který ve vzduchu poletoval … a ty palmy!! Byl to nádherný pohled – palmy, mandarinky, platany … spousta zeleně a relativně čisto.
Po úspěšné registraci jsem se vypravila hledat svůj hotel. Od Westinu to bylo 1,5 zastávky metrem (což jsem šla pěšky, když bylo tak krásně)- Husa Liar na rušné ulici Colon, ale pokoje byly do dvora, takže v noci byl klid. Ubytování proběhlo v pořádku – pokoj měl dvoupostel, televizi, kterou jsem ani nepustila („naladit“ olympiádu jsem zkoušela, ale zimní hry Španělům asi moc neříkají) a koupelnu s vanou, kterou jsem si stihla pořádně užít jen ten první den večer. S vybalováním jsem se moc nezdržovala a vyrazila jsem na prohlídku centra – bylo totiž jasné, že kvůli nabitému programu konference, který má končit každý den v 19h a k tomu je na dva večery naplánována hromadná společenská večeře, toho v další dny moc nestihnu.
Podařilo se mi projít celé centrum od jihu k severu a jen jsem se musela smát doporučením z internetového průvodce, který chrlil všelijaké rady, jak se v centru neztratit – tady tedy opravdu nebyl problém, stačilo jen sledovat široké ulice a ty vás přímo provedly po hlavních náměstích s památkami. Když uvážím, jak spletité jsou uličky Starého Města … Fotila jsem kde co, ale leckdy to moc nešlo, protože své historické stavby měli pevně obklopeny novodobými budovami a nebylo tam dost místa dostat na snímek celou stavbu. Ale zážitek z procházky byl krásný. Snad se mi alespoň trochu na fotkách podařilo tu atmosféru zachytit.

by ·Žádné komentáře
Je tomu již 5 dní, co jsem se vrátila z vědecké konference ve španělské Valencii, ale ani dnes asi nebudu schopná o tomto úžasném „výletě“ napsat nějakou „zprávičku“. Tak snad vezmete zavděk alespoň fotkami. A pozor! – abychom to měli všechno jednotné, tak jsme si zřídili nový účet na řajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz. Takže fotky z Valencie naleznete ZDE.

by ·1 komentář
Nedá mi to a musím veřejně zveřejnit to, co Vláďa slíbil a zatím nesplnil – třeba ho tohle „donutí“ s tím něco udělat 🙂 Oč jde? No přece o naše předsevzetí! I když ne předsevzetí v pravém slova smyslu. Spíš jde o seznam věcí (v našem konkrétním případě hlavě sportovních), které bychom v roce 2010 chtěli stihnout. Něco jsou resty z let minulých, které se stále posouvají na nové roky, některé jsou čerstvě vymyšlené cílovky. A tak bych je zde chtěla sepsat, abych i já věděla, co že jsme si to navymýšleli, a až třeba jednou o víkendu nebudu vědět, co dělat, budu mít kam sáhnout pro inspiraci. Takže zde to je:
  • Dobytí nejvyšších vrcholů našich hor. Nechci zde napsat „všech“, protože to by bylo moc zavazující :-). Ale čím víc, tím líp. Vláďa trvá na podmínkách, že to musí být na kole a že kilometry v ten den musí přesáhnout hodnotu 40, ale já osobně se spokojím i s tím, když to bude pěšky či na běžkách (potom ani těch 40 km není podmínka nutná). Navíc, ne na všechny vrcholy se na kole smí.
  • Když už budeme jezdit po těch vrcholech a poblíž bude nějaký pramen – odbočka na něj je povinná. Letos už jsme takhle byli u dvou pramenů – Labe a Vltava – což mě právě dovedlo na myšlenku, že i prameny můžeme zahrnout do našeho „worth visiting“ listu 🙂
  • Z doby asi před třemi lety nám pořád ve vzduchu visí výlet, který jsme naplánovali s Kájou – objezd Prahy (na kole). Vše je de facto připraveno, jen vyjet. Pro jednoduchost nezadávám podmínku jako jiní, kteří do takovéhoto podniku šli –
    „bez dotyku s hranicí“ – to mi přijde zbytečné. Já se spokojím, když jednoduše objedeme celou cyklotrasu č. 8100, známou též pod příhodným jménem „Pražské kolo„. O výletě mám jednoduchou představu – v pátek se dostavíme do Káraného, kde bude naše základna. V sobotu brzy ráno na silničkách vyrazíme a odpoledne/večer skončíme opět v Káraným, kde by nám babička mohla přichystat nějakou dobrou cílovku. A celou neděli máme na rekonvalescenci. Kdo by měl zájem se přidat (ve větším pelotonu se pojede lépe), nechť sleduje naše stránky. Pro ty, kdo nechtějí hledat, kolik že to je vlastně kilometrů – oficiální stránka, uvedená výše, uvádí 120 km, jiné zdroje uvádějí dokonce 150 km, takže je lepší se připravit na tu horší variantu.
  • Další výlet se loni málem povedl, ale na poslední chvíli Vláďa onemocněl, takže z toho sešlo. Káraný-Ještěd-Káraný. Loni jsme vyzkoušeli alespoň kousek tratě a to Bakov nad Jizerou -Český Dub – Světlá pod Ještědem – Křížany – Hamr na Jezeře – Noviny pod Ralskem – Mimoň – Bakov (98 km), a k mému milému překvapení to nebylo zas až tak kopcovité. Nejhorší bude se dostat z Káraného do Bakova a pak samozřejmě vlastní stoupání na Ještěd, které už jsem absolvovala a nevzpomínám na to moc ráda. Předpokládaná vzdálenost 180-200 km. Jak se s obdobnou trasou poprali jiní, si můžete přečíst například na http://www.kpc-praha.cz/jested/index.html. S jedním z účastníků se znám, tak ještě vyzjistím podrobnosti a zážitky.
  • Pak bych já osobně (Vláďu to, myslím, zas až tolik netáhne) ráda zkusila nějaký cyklomaraton. Loni jsem své úsilí věnovala MTBO, které pro mě zas až tak není – nejde mi to ani z hlediska výbušné síly nutné pro horské kolo, ani co se orientace a mapy týče 🙁
A to je asi to nejhlavnější, co mě teď napadlo. Další „předsevzetí“ budou asi následovat v průběhu roku. Jo, ještě něco – zorbing – ten se mi také táhne už delší dobu.

by ·Žádné komentáře
6.2.2010
Tentokrát jsme se přidali ke Káranskému autobusovému jednodennímu zájezdu na Horní Mísečky. Bylo to jednoduché, levné a pohodlné řešení, jak se na běžky podívat také někam jinam, než na, již okoukané, Jizerky. Sice to znamenalo přijet na chatu již v pátek večer a ráno vstávat před šestou, ale po deváté jsme již byli v Krkonoších. Teplota těsně pod nulou, pod mrakem, ale s dobrou viditelností. V této zimní sezóně se Vláďovi konečně podařilo krásně trefit mázu, takže jsem po dlouhé době zase poznala, jak krásné to na běžkách také může být. Kdyby mi do toho ovšem Vláďa zase nezačal mluvit – že bych tomu jako mohla dát ještě trochu závodnější „styl“ – zrovna ve chvíli, kdy jsme si myslela, že pro tohle bych si zasloužila pochvalu – tak krásně mi to jelo, a jediné, čeho jsem se dočkala bylo „ještě bys u toho mohla zvedat patky“ – no nepřetrhli byste ho!? Tady někdo pořád nepochopil, jaký je rozdíl mezi závody a turistickým lyžování – přeci musím zvolit takové tepo a intenzitu, abych vydržela celý den, ne? Dnes se opravdu nejednalo o jednohodinový závod. … Takže tímhle svým „amatérským ťapáním“ jsem dala (to, co si Vláďa uběhal, případně jen odjel v rámci tréninku soupaž) 36 km a to si tedy myslím, je docela dobrý výkon, ne?
A kudy naše cesta vedla? – po okruhu přes Třídomí na Rovinku a přes závodní tratě zpět. Tento okruh má 15 km. Z Rovinky jsme si ovšem dali malou odbočku na Benecko (tři km tam a tři zpět) – tuto rovinku si Vláďa prý dal celou soupaž (také pak celý týden skuhral, že ho strašně bolí ramena! – bodejť ne, když takhle blbne :-D). Na Mísečky jsme dojeli v půl jedné, dali jsme si lehký obídek a tento 15 km okruh jsme si dali ještě jednou. A zpět na Mísečky jsme dorazili tak akorát, aby Vláďa stihnul doplnit své sacharidové zásoby štrůdlem a už jsme to mastili k autobusu a hurá domů. Do Káraného jsme dorazili po 18h večer, celí příjemně unavení. Jak se Vláďa najedl, tak se do něj nahrnula nová energie, takže pak s tátou až do půlnoci koukali na Segala 🙂 Takhle vypadá sportovně-odpočinkový den 🙂

by ·Žádné komentáře
Tak opět jsme měli dva kulturní zážitky v jeden týden. Začalo to v neděli (7.2.),
kdy jsme si po sobotních horách chtěli užít trochu relaxace v kině a těšili jsme se na „draky“ 3D (Jak vycvičit draka – měli jsme dojem, že to má mít premiéru 2.2.), ale v programu kin to ne a ne najít. Nakonec se nám podařilo dohledat, že to k nám přijde až 1.4. Tak co teď? Po nějakém tom dohadování jsme se shodli na filmu Morganovi. Vláďa na to tedy šel s mírným sebezapřením, protože od přírody komedie (bláznivé, romantické, apod.) nemá rád, ale nakonec musel uznat, že to nebylo tak hrozné (navíc se mu dostalo „úplatku“ ve formě popcornu, který obvykle v kině nekonzumujeme). Sice mě až překvapilo, jak jsou vlastně Hugh Grant i Jessica Parker již „staří“ (myšleno – zřetelně starší oproti filmům/seriálu, ve kterých zazářili a ze kterých je má člověk v hlavě), ale po tomto počátečním „šoku“ to již byla komedie na jedničku 🙂
Další kultura nás čekala ve středu v divadle Palace Theatre. Již delší dobu jsem si dělala zálusk na představení A do pyžam! s Jiřím Langmajerem, Davidem Suchařípou, Kateřinou Hrachovcovou, Evou Čížkovskou a Zdeňkem Venclem. O tomto představení autora Marca Camolettiho se píše, že se jedná o „brilantní komedii, která si neklade jiný cíl, než pobavit diváka. Kultivovaně oživuje neselhávající principy francouzské bulvární frašky.“ No … nevím. Tedy abyste rozuměli –
byla to slušná komedie s jednouchou zápletkou, ale tím, že jsem od přírody tichý člověk a emocionální výlevy si nechávám spíše pro sebe, tak mě hurónské výbuchy smíchu okolosedících diváků dost rušily. Ne že by mě to uráželo, ale neslyšela jsem potom herce 🙁 a to mi vadilo. Co mi ještě přišlo přehnané, to byl Langmajerův projev. Mě je jasné, že to k té roli patřilo, aby zdůraznil ironický obsah některých svých projevů, ale v mých očích to nebylo úplně ono. Co jsme byli loni také zde na hře, ve které také hrál (Líbánky), tak to bylo jiné kafe. To byla komedie! Ale tady mi to ostatní diváci dost pokazili. Nemluvě o chlápkovi, co seděl vedle nás, o přestávce si koupil pražené mandle a začal je tam chroupat! To už je jako v kině, kde vás ruší ti s popkornem – proto si ho také skoro nekupujeme :-).

by ·Žádné komentáře
Snad jen, abyste si nemysleli, že jen sportujeme, pracujeme a učíme se – na kulturu si, obzvlášť v zimě, čas uděláme. Takže minulou středu jsme zašli na Sherlocka Holmese do Palace Cinemas a tuto středu na Bouři do divadla Disk.
Sherlock byl rozhodně lepší, než jak špatné recenze hlásily. Dobrá podívaná, děj ubíhal, víc jsme od toho stejně nečekali.
A Bouře byla více než dobrá. Nebo jinak – rozhodně to nepatřilo k těm představením v Disku, o kterých se snažím ještě chvíli po představení přemýšlet, ale vzápětí to vzdám z toho důvodu, že mi to prostě hlava nebere. Tohle byla klasika a i díky tomu, že jsme si ještě doma stihla přečíst o čem to je (ano, nikdy jsem Bouři od Shakespeara neviděla), tak jsem byla i docela v obraze a mohla jsem se víc soustředit na výkony mladých, budoucích herců.

by ·1 komentář
Abych dostála svému slovu, musím ještě urychleně dopsat události posledních týdnů/dnů 🙂 Začala bych minulou sobotou, tedy 23.1. Šlo o tom, že Martin tento den nastupoval na školní sportovní týden, kdy se tam měli všichni účastníci dopravit po vlastní ose. A Martin, protože s sebou vezl i kytaru, zažádal tátu o odvoz. Ten to uvítal – že si na Bouřňáku zasjezduje. No a my jsme této příležitosti využili také, ale na běžky. A tak jsme v osm ráno vyjížděli z Žižkova. Cesta rychle utekla (před Hrobem jsme na chvilku zaváhali), tátu jsme vyhodili s lyžemi u vleků a my jsme se posunuli na parkoviště před Novým městem. Martin jel s námi, protože na chatě měl nástup až od 16h.
Jaká tam byla zima!! Na parkovišti jsme byli mezi prvními, navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli (Martin nahlas zauvažoval, že měl projednou mámu poslechnout a vzít si víc oblečení, ale nesl to statečně :-)) a vyjeli jsme mlhou, drže se vyjetých stop. Naším prvním postupovým cílem byla Dlouhá louka. Náhodou to jelo dobře – stopy upravené jak na klasiku, tak na bruslení, máza o něco lepší než před týdnem … a tak cesta utekla rychle.
Ale co nás na Dlouhé Louce nečekalo – penzion Rozcestí a zvěřinové hody 🙂 No, neodolali jsme – s Vláďou jsme si napůl dali divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíkem (přeci jen jsme měli už něco za sebou a čas byl polední, tak proč ne :-)). Kdybych věděla, co mě ještě čeká, tak se najím víc. Martin se snažil, žertovat, že až se budeme vracet, že ho tu máme vyzvednout, ale Vláďa byl nekompromisní a oba nás (přes slabé protesty) vyhnal zpět do zimy.
Dále jsme se chtěli podívat k vodní nádrži Fláje. Tenhle úsek nebyl špatný -kdybych věděla, že to bude pořád z kopce, tak na sebe ještě něco navleču. Takže těch 6 km, nebo kolik, dolů, uteklo rychle. Jen jsme se ocitli na druhé straně břehu, než bylo v plánu. Ale nebylo nic jednoduššího než zamrzlou nádrž přejít a napojit se tak na červenou, kterou jsme chtěli.
V téhle oblasti se loni konal cyklogaining a rogaining (viz červencový zápis 2009), takže čas od času jsme některá místa poznávali. A i když jsme nenasadili žádné převratné tempo a kilometry byly v normálních mezích, vítr v otevřených oblastech a počínající únava měly za následek, že mi začínala být pekelná zima. Do toho mi lyže už nedržely tak pěkně jak ráno, měla jsem žízeň (ale sundávejte hůlky se zmrzlýma rukama a ta ledová tříšť by asi také nebyla to pravé ořechové) a navíc se hlásila i jistá fyziologická potřeba, ale v těch -15, kolik s foukajícím větrem mohlo být, úleva nepřicházela v úvahu. A tak jsem trpěla až k parkovišti, kde jsem hbitě zamířila k nejbližšímu občerstvovacímu zařízení (Vláďa už mířil opačným směrem, že si ještě zaběháme, ne?). Martin mě, myslím, že docela rád, doprovodil. To byla záchrana. I když bolest z rozmrzajících prstů byla horší než obvykle. Vláďa se k nám připojil tak za 20-30 minut – tam kudy jel, skončila stopa, a tak se vrátil.

by ·Žádné komentáře
Ti, kteří trošičku sledují mé příležitostné „změny stavu“ na facebooku, zaznamenali, že jsem tam psala něco o jisté konferenci ve Španělsku a třeba by byli zvědaví, o co jde. Tak nejen pro ty, ale i pro ostatní:
Jako asi všude, i ve škole se na začátku roku dělá finanční rozvaha – kam, co a kolik se bude investovat do vybavení, jak to bude s platy zaměstnanců a kdo a kam pojede na jakou konferenci. Jedno z omezení na konferenci je, že tam musíte jet jako aktivní účastník – škola vám jen tak nezaplatí výlet do USA :-). A tak již od začátku ledna připravuji abstrakty a články, se kterými bych i já mohla zkusit štěstí. V tomhle mám ale ohromné štěstí na lidi kolem sebe – myšleno tedy mé dva školitele, kteří mě pozvánkami na různé, domácí i zahraniční konference zásobili. Bohužel někde se musel abstrakt posílat třeba již v listopadu, takže ty jsem mohla z výběru klidně škrtnout. U jiné byla uzavírka třeba ten samý den, kdy jsem možnost tam něco poslat zaregistrovala.
U mě bylo rozhodnutí o čem psát velmi jednoduché – upravit diplomku 🙂 A s tímto článkem to prozatím všechno obesílám. A hle! Štěstíčko se usmálo – vzali mi to jako poster na CMBBE 2010 – 9th International Symposium on Computer Methods in Biomechanics and Biomedical Engineering ve Valencii (Španělsko). Tím lépe, že oba školitelé považují právě tuto konferenci za velmi povedenou a přínosnou. Takže to byl první krok. A teď mohl začít koloběh se schvalováním. Vzhledem k tomu, že tato konference je již na konci února, bylo nutné urychleně vyzjistit, jestli na to ty peníze dostanu. Přeci jen to není nejlevnější záležitost – jen „studentské vložné“ je 480 euro. Pak to máme hotel (musela jsem si nakonec rezervovat jiný, než kde se konference bude konat – v tom pětihvězdičkovém za 110 euro na noc už bylo plno :-)), letenku, strava, apod. … „Svolení“ jsem dostala. A následovalo seznámení se se školní aplikací na vyřizování zahraničních cest … Po vyplnění čtyř formulářů, které jsem úspěšně nechala na vedení podepsat a odevzdala je na oddělení pro zahraniční věci mi sdělili, že ještě potřebuji jednu smlouvu (aby mi mohli ty peníze vůbec vyplatit – pro doktorandy platí trošku jiná pravidla než pro běžné zaměstnance), kterou opět musím na vedení nechat podepsat. Ale i to mám úspěšně za sebou. Takže ještě poslední věc, kterou nemám vyřízenou je upřesnění adresy příjemce platby na vložné pro konferenci 🙂 … A pak už jen dotvořit poster, nechat ho vytisknout a jedeme!
Koho by třeba zajímaly podrobnosti, nechť se podívá na: http://www.cmbbe2010.cf.ac.uk/index.asp

by ·Žádné komentáře
23.1.2010
Ačkoli jsem oficiálně měla narozeniny až za týden, bylo mi částí rodiny popřáno již 23.1. Na jeden z dárků se můžete podívat rovnou. Jde o moji vlastní internetovou doménu 🙂 Někomu by to mohlo přijít divné, ale mě to přijde supr! Hlavně teď, když se ve škole na doktorském studiu začínám „rozjíždět“ a neminou mě jisté oficiality (jako oficiální adresa apod.) a povinnosti – učení. A proto mi přijde dobré mít nějakou tu svoji dobře zapamatovatelnou adresu, kde budu moci zveřejňovat vše ke studiu a nebudu se přitom muset „schovávat“ za různé „nepotřebné“ domény :-).
A tak kdybyste měli čas a chuť, podívejte se na mcadova.cz
A v případě, že tam objevíte chyby nebo něco nebude fungovat, neváhejte mi napsat, protože nefunkční ty stránky opravdu mít nechci. Nápady na vylepšení beru samozřejmě také.

by ·Žádné komentáře
Tady k tomu snad nemusím nic říkat. Kdo viděl, ví, kdo neviděl, měl by zajít. A rozhodně doporučuji 3D – vždyť kvůli tomu čekal J.Cameron celých 12 let, než tato technologie zlevnila natolik, aby film nestál nehorázné peníze. A pokud se bojíte, že se vám „3D brýle“ přes vaše dioptrické nevejdou, tak pokud nemáte nějaké ohromné okuláry, buďte v klidu ;-). A jestli jste četli spíše záporné recenze, tak na to také nehleďte – zpracování je špičkové a námět je také zajímavý.