Rafty na Otavě

17.-18.4.
Tak konečně se dostávám k zápisku o raftech z Otavy. Touto dobou již jsou všechny špatné zážitky zapomenuty, a tak budu psát jen v pozitivním duchu (náhodou jsem zápis stihla do měsíce od akce – to je takové mé malé předsevzetí).
Pro mě začala příprava na víkend již v pátek – pekla jsem makovník (moc se povedl a dnes ho již řadím do mé klasiky) a dělala malé karbanátky (nový recept na „dietní“ karboše z trouby – bez pracného smažení jsem jich zvládla 40ks).
Do kempu v Radešově jsme dorazili za šera, postavili stan a jali se ohřívat u ohně, protože ačkoli v Praze již bylo jaro v plném rozpuku, tady to bylo na čepici a rukavice. Ještě že jsem si nechala od táty přivést péřovou mumií a vzala si zimní pyžamo. Noc totiž byla opravdu krušná. Ale raní jinovatka a modrá obloha dávala najevo, že den bude pěkný. A když se Vláďa navlékl do vypůjčeného neoprenu, usoudil, že za těchto podmínek je ochoten to zkusit. Předem totiž vyhrožoval, že jakmile bude zima, tak nepojede. Takže jsme po desáté vyrazili k Čeňkově pile. Cestou jsem ale jen nevěřícně koukala na vodu – samý šutr, samé vlnky a mělčiny – tohle se přeci nedá jet!? Na Čeňkárně jsme ale nebyli jediní, kdo dostal chuť na vodu. A tak jsme vyjeli. Nejprve Martin s tátou na pálavě a my s Vláďou, Fandou a Kačkou na jejich „rybářském člunu“. No jízda to byla úplně jiná, než když jsme tady byli před třemi roky, a vody bylo o dva metry víc. Tohle bylo více technické – hlavně „náfučku“ neproříznout. Měli jsme výhodu oproti pálavě, že jsme byli celkově výš nad vodou, takže jsme nebyli tak mokří a nemuseli jsme tak často vylévat. Když pominu, že mě Kačka jednou málem shodila do vody, když ji vlna odhodila z jejího místa, tak to byla úspěšná jízda.
Druhou jízdu už se mi ani jet nechtělo, ale Vláďa si to chtěl zkusit na pálavě, a tak jsme s nim vyjela. A to jsem si tedy dala. Není nad to mít za háčka někoho, kdo je vyšší a těžší než vy (a navíc to moc neumí :-)). Takže se nám také stalo, že jsme najeli na šutr, který nás naprosto zastavil a já musela vyskočit z lodě a dotáhnout ji (i s Vláďou, který se neorientoval a stále nechápal, co po něm chci) na větší hloubku. Ale ke konci šestikilometrového úseku jsme našli i chvilku aby si Vláďa zkusil základní vodácké záběry.
Místo dalšího sjezdu jsme se převlékli do suchého, dali si pozdní oběd a vyrazili hledat místní cash. Kterou jsme po asi tak po půl hodinovém ťapání do kopce našli v hromadě kamení. Umístěná na horní straně louky nám poskytla krásné výhledy na okolní kopce ozářené odpoledním sluníčkem.
Druhý den jsme se s naší raftovou skupinou rozloučili a vydali se na pěší výlet na Poledník. A opět nekonečné stoupání. Ačkoli jsme včera blbli na vodě, zde ještě ležel sníh a led. Ale ani to nedoradilo cyklisty, kteří v malém počtu na Poledník také jeli. Sezóna pro rozhlednu ještě nezačala, ale výhledy byly i bez rozhledny. Zpět jsme to vzali kolem skoro zamrzlého Prášilského jezera.
A na závěr krásného víkendu – restaurace/hospoda U Štěpána – známá z pořadu Ano, šéfe! Ale o tom až někdy jindy.
Foto zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.