Ještě před pár lety jsem si říkal, že rogaining je šílenost. Předloni jsem si říkal, že bych ho asi někdy rád zkusil (to je tak, když člověk kvůli mononukleóze nesmí sportovat, to si říká, co všechno by rád dělal 🙂 ). Vloni jsem ještě nebyl zcela fit, resp. by to byla totální vražda pro ochablé tělíčko. Letos v únoru, během Honzátkova nočníku, jsem si říkal, ža pokud budu fit, tak to asi zkusím a Honzátka jsem na to nenápadně upozornil, že se asi zúčasní, což se mu ale pranic nelíbilo 🙂 V květnu jsem svedl pekelné několikadenní rozhodování, jehož výsledek jsem se rozhodl ponechat tak trochu na náhodě – řekl jsem si, že zavolám Honzátka, řeknu mu, co ten rogaining a on me usměrní do oněch končin a bude po problému. Nebylo. Honzátko jen konstatoval „co mám s tebou dělat“ a odkýval mi to. A tak jsem nás 2.6. léta páně 2009 přihlásil na Mistrovství ČR v rogainingu na 24 hodin.
Rogaining je vlastně takový orientační běh s tím rozdílem, že velká většina účasníků neběhá, ale chodí a k orientaci se používá většinou mapa o měřítku 1:50000, tudíž taková turistická mapa, ale bez turistických značek 🙂 Celý závod probíhá formou scorelaufu, kdy dvojce až pětice závodníků má za cíl nasbírat v časovém limitu co nejvíce bodů. Na startu dostanou mapu, kde jsou kontroly a jejich bodové ohodnocení, naplánují si trasu a hurá sbírat. Kdo má v cíli nejvíce bodů, ten vyhrává. How easy 🙂
Celá akce probíhala v Krušných Horách, kam jsme se v pátek večer přesunuli. Posádku tvořili Honzátko a rodinný stan, Míša a její kolo, já a můj botník. Někdy kolem sedmé jsme dorazili do centra kousek od Nového Města, postavili úžasně velký stan s dvěma ložnicemi a předsíní a šli chrnět, jelikož guláš ještě uvařený nebyl 🙂
V sobotu v půl desáté nás okroužkovali, tedy přidělali čipy na zápěstí a v deset náím dali mapy, abych si mohli začít plánovat trasu. Vycházeli jsme z myšlenky, že se na noc vrátíme do centra, najíme se v hash hausu (místo, kde je pro závodníky zdáča jídlo), převlíkneme se, vememe silné čelovky a vyrazíme na noc. Tak jsme si vymysleli tři potencionální okruhy, jeden zavrhli a bylo naplánováno. Denní vycházel kolem 1100 bodů na cca 45km, noční pak opět kolem 1100 bodů ale na cca 52km a jelikož jsme si chtěli dělat plány tak na 80 kiláčků, tak jsme byli mírně znepokojeni 🙂 Míša mezi tím za hustého mrholení vyrazila na cyclogaining, ale o tom vás jistě poreferuje sama 😉
Je poledne a je odstartováno. A my vyrážíme vstříc našemu 24 hodinovému bloudění. Nutno hnedka ze začátku podotknout, že jsme tedy skoro nebloudili, ale pár drobností se stejně našlo. Např. když si hned na první kontrolu spletete tunel s mostem, to se pak hledá těžko. Naštěstí se v okolí pohybovalo docela dost lidí, takže jsme se rychle zorientovali a prakticky nic neztratili. Ja jsem se celou cestu nejvíce obával, aby mě nechytly mé oblíbené úpony v okolí kolen, kdy se to může zvrhnout až do stavu, kdy koleno zkratka neohnu. Takže jsem pravidelně strečoval a protahoval, ale i tak jsem furt nějakou tu bolístku cítil. Honzátko naopak si pochvaloval, jaké je hezké počasí a nejvíce se strachoval mokrých botou, čemuž jsme se stejně ve finále nevyhnuli.
Denní část probíhala vcelku poklidně, za zmínku snad jen stojí Honzátkův kolapsový stav poté, co jsme vystoupali asi 500 výškových metrů na jedna a půl kilometru. Fakt nevypadal moc dobře, ale statečně to rozdýchal 🙂 Já jsem svou první krizi dostal po cca 7 hodinách, kdy mě začalo nepříjemně tahat v oblasti levého kolene a padla na mě psychická deka, že za pár kiláčků už tu nohu neohnu. Naštěstí jsem to rozstrečoval a napětí povolilo.
Náš první velký mapový zásek přišel v momentě, kdy jsme chtěli jít po cestě, která v terénu nebyla a rozhodli jsme se, že to prorveme na azimut. No prorvali jsme to … ale stálo nás to alespoň 20 minut. Navíc prodírání se neprostupnou klečí, která je komplet mokrá také nebylo dvakrát pohodlné.
Bohužel druhý mapový zásek přišel necelých 15 minut po tom prvním. To už jsme mířili na předposlední kontrolu z prvního okruhu a padala na nás tma. K tomu se vcelku slušně rozpršelo a padla mlha. No hledejte v tom jihozápadní část kopky někde vprostřed rašeliniště mimo veškeré cesty 🙂 Věřím tomu, že kdybychom tam stihli dorazit za světla, tak jsme ji našli, ale takhle to bylo špatné. Takže jsem se na ni asi po 15 minutách bloudění v bažinách vykašlali a vyrazili jsme směr centrum a papání 🙂 Do tábora jsme dorazili kolem jedenácté večer. Měli jsme posbíráno něco kolem 1100 bodů a v nohách něco kolem 50 kiláčků. V hash hausu jsme do sebe nalili půlitřík polívky a šli jsme se na chvíli natáhnout do stanu. Tedy hlavně jsme si šli namazat nohy a vzít suché ponožky, jelikož předchozí dvě hodiny v bažinách a dešti se na suchosti našich nožiček drobet poznamenaly. Já jsem navíc využil Míšíných masérských vloh a nechal si namazat komplet celé nohy. To si ani nedokážete představit, jak moc to bylo příjemné 🙂
Do druhé části vyrážíme kousek po půlnoci. V táboře jsme pobyli cca 75 minut. Na noc jsme si naplánovali kontroly, které by se měly lépe hledat, ale již cestou na první bylo jasné, že zas tak zadarmo to nebude. Déšť sice ustal, ale mrholilo stále a navíc padla mlha, že bylo vidět na silnici tak dva metry před sebe a když šel človek středem silnice, tak neviděl ani na krajnice, zda tam odbočuje nějaká cesta či nikoliv. Nutno ještě dodat, že Honzátko si náramně pochvaloval suché botičky, které si vzal v táboře, to já jsem pokračoval v mokrých, jelikož mi bylo jasné, že mé náhradní suché by vydržely suché tak maximálně chvilku.
V takovýchto podmínkách jsme se přiblížili k dohledávání první kontroly. Honzátko začal remcat, že takhle si kontrolu na cestě nepředstavuje a to bylo v době, kdy jsme nemohli najít správnou odbočku. Tu jsme naštěstí našli relativně rychle, ale to bohužel znamenalo opětovné promočení bot až na kost. Tato skutečnost Honzátlka vcelku rozladila a začalo pravidelné ždímání a měnění ponožek 🙂
Kolem druhé ranní jsem dostal druhou psychickou krizi. Tu způsobila narůstající bolest na levém nártu a fakt jsem si chvíli říkal, že to asi dál moc nepůjde. V posledním návalu zoufalství mě napadlo zkrátit si šněrování bot o jednu dírku, což se ukázalo jako správná volba a do půl hodiny bylo po bolesti. Naštěstí.
Někdy nad ránem (třeba kolem páté? 🙂 ) už bylo jasné, že nejvíce limitujícím faktorem budou otlačené chodidla a puchýře z mokrých bot. Honzátko viditelně začal pajdat a já jsem k tomu také neměl moc daleko. Problém byl, že jsme byli na pomalu nejvzdálenějším místě druhého okruhu, tak jsme se dohodli, že prostě půjdeme, co to dá a až to nebude k vydržení, tak nějak dopajdáme do cíle. Jak se později ukázalo, tak v tomto stavu a spíše se stále zhoršujícím, jsme to vydrželi přibližně dalších 20km. Mezi sedmou a devátou již krize střídala krizi. Honzátko už pomalu nebyl schopný si sám sednout na zem a bez pomoci vstát, já jsem čím dál tím víc trpěl na ošlapané polštářky. Navíc se i dostavil krapet spánkový deficit, takže jsme mohli vypadat jak chodící zombie 🙂 Při životě nás ale držela skutečnost, že do cíle jsme to měli kilometrově kousek a tudíž jsme měli docela slušnou časovou rezervu. To zapříčinilo, že jsme se v okolí tábora ještě pouštěli do hledání pár kontrol, přičemž tu úplně poslední jsme díky mě hledali úplně blbě 🙂 Naštěstí se vše vyjasnilo, kontrolu jsme našli a do cíle jsme dorazili tak 40 minut před limitem.
Co dodat závěrem? Snad jen, že mě osobně se to hrozně líbilo, i když jsem se dostal do stavu, ve kterém už jsem docela dlouho nebyl. Nakonec jsme nasbírali 1890 bodů, což v mužské kategorii stačilo na 10. místo z 33 týmů. Když si vemu, že jsme tam jeli s cílem přežít a neskončit poslední, tak to zas tak špatný výsledek není, ne? 🙂 A fakt nechápu týmy, kteří nasbírali víc jak 2400 bodů. Vítěz např. nasbíral 3370, což se dle mého nepřesného výpočtu blíží k hranici maximálního bodového zisku. Fakt nechápu, jak mohli stihnout oběhat všechny kontroly. Blázni 🙂
A ještě pár statistických dat na úplný závěr – ušli jsme 96 km za 23:27:58.2 při převýšení 2595 metrů.
A komu by nestačil jeden pohled, tak nechť se s chutí začte do článků ostatních závodníků:
