Tak fotky z dovolené jsou již na našem rajčtěti

Pátek 30.9.2011

Tak konečně. Tento výlet jsme si původně plánovali již na pondělí, ale shodou okolností a momentálního rozpoložení se na něj dostalo až nyní, den před odjezdem. „Treking Masca“ je prý nejhezčí „procházka“ na ostrově. Jdete roklí (údolím/strží) z vesnice Masca na stejnojmenou pláž. Za avizované čtyři hodiny spadnete o cca 1000 výškových metrů až k moři, kde vás čeká koupání. A to celé v uzavřeném „korytě“ kolmých, několik desítek metrů vysokých, skal. Celá tato oblast je přírodní rezervace. Ale vraťme se na začátek.

Vzhledem k tomu, že z Adeje, kde jsme byli ubytování, to je do Masci pěkný kus cesty, vstávali jsme kolem sedmé, což znamenalo do naprosté tmy. Těsně po osmé jsme vyrazili do Los Gigantes. Zde jsme zaparkovali na skoro prázdném přístavním parkovišti a šli si koupit lístek na „boat taxi“. To vám zaručí, že se pak z pláže dostanete zpět do Los Gigantes lodí a nemusíte se šest hodin škrábat zpět do vesnice Masca. A jak jsem již dříve zmiňovala – autobusy do Masci jezdí tak všelijak, využili jsme nabídky zdejší „zážitkové kanceláře“ a nechali si zavolat taxíka. Za 23 Euro nás bravurně prokličkoval serpentinami až do Masci. Vláďa si gratuloval, že jsme tudy nejeli autem sami, protože v těchto silničkách by se s protijedoucím autem opravdu potkat nechtěl .. a co teprve s autobusem!! No posuďte sami. Pravda je, že autobusy tu jezdí jen ty menší, ale i tak.

Serpentiny do Masci (http://en.wikipedia.org/wiki/File:Masca_Road.jpg)

Serpentiny do Masci (http://www.kickbike.com/index.php?mid=48&a=show&id=38).

Na to, že tuto vesnici a po ní pojmenovanou pláž a hikovou cestu propagují kde se dá, vlastní vesnice mi přišla turismem nedotčená. Nikde jsme například nezahlédli domorodce prodávající místní produkty (kromě jednoho chlapíka, který měl rozloženo pár věcí u chodníku). Což byla škoda, protože jsem si dělala naděje, že tu koupím agávovou vodku, na kterou jsem nikde nenarazila (na jednom parkovišti s výhledem na sopku ji spolu s dalšími produkty jako místní med, marmelády a šafránové čatní prodával chlapík, prý z rodinné farmy, ale jeho obchod v kufru auta v nás moc důvěru nevzbudil). Udělali jsme pár startovních fotek a vyrazili po kamenném chodníčku, který nám ukázal taxikář, když jsme vystupovali. Cesta vedla směrem na infocentrum a muzeum a navíc i ke kešce. Kešku jsme úspěšně ulovili … infocentrum bylo zavřené. Na začátku trekové cesty z Masci nás vítala cedule vysvětlující přírodní význam této oblasti. Vyrazili jsme. Po pár metrech jsme ale zůstali bezradně stát na křižovatce dvou cestiček. Na jedné z nich místňák zaléval palmy a přilehlý porost, druhá též vypadala, že vede k někomu domů. Nicméně jsme se osmělili a zeptali se na cestu. Jojo, na pláž to je tudy dolů. A tak jsme začali klesat prašnou cestičkou mezi agáve, dalšími píchláky a palmami.

Výhled byl supr. V dálce bylo vidět moře. I tak jsme ale věděli, že cesta na pláž potrvá tak 3-4 hodiny. Ale dělali jsme si naděje, že bychom to mohli zvládnout rychleji. V protisvahu jsme viděli hada turistů, které sem zavezl autobus. Měli to i s průvodcem. Trošku nás zarazilo, že my jdeme tudy a oni tamdutdy, ale nevěnovali jsme tomu moc pozornost a šli i dál. Sem tam jsme museli překonat pár kamenů, jindy agáve, sluníčko pálilo, ale to vše bylo vykoupeno pohledem na krásné okolí. Sem tam to vypadalo, že se cesta rozdvojuje, či dokonce mizí, ale vzápětí jsme se opět našli a po udusané pěšině pokračovali dál. Pak už to ale nešlo. … Zarazili jsme se. Kam se ta cesta poděla? Vypadalo to, že končí u kamenné strže a dál to nevede. Ale někam tudy lidé chodit musí, ne? Vláďa odložil batoh a šel to prozkoumat. „To půjde. Je tu vyschlé koryto a támhle mezi bambusem je vyšlapaná cesta.“ Koukala jsem na to trošku kriticky, ale po tréningu na stěně jsem si na kamenitý sešup troufla. Začali jsme se prodírat bambusem. Po cca 20 metrech se před námi ale objevil neschůdná strž dolů. Musím si rejpnout a říct, že jsem třikrát říkala, že bychom se možná měli vrátit a jít tou cestou jako ti turisté, ale Vláďa stále tvrdil, že to tady musí být od někoho vyšlapané, že ty stupy na skalách jsou hrozně obroušené, jak po tom pořád někdo chodí, větve kytek jsou ulámané, že to tudy prostě být musí. „Přece se nebudeme vracet nahoru, ne?“.

Po hodině jsme byli tam, odkud jsme v 10h vyšli. Cestou nahoru jsem si brblala pod fousy, že tohle je fakt supr hike … a pak něco o *** domorodcích. Opět (pokolikáté již??!!) se potvrdilo pravidlo, že místňákům nevěř!!! Ale když nám to řekl jak taxikář, pak ten „zahradník“, a i tam byla na začátku oficiální cedule, tak jak má člověk vědět, že tamtudy chodí jen jánevímco jánevímkam??(Asi divoké kočky, které dle cedule nemáme krmit, páč když zdivočí, tak jsou pro místní speciální faunu pohromou.)

Cesta, na které jsme na začátku viděli turisty, a po které jsme se nyní pustili, byla o poznání větší a více udržovaná. Žádné objímání se s píchláky, ale pohodová procházka. Vztek ze mě pomalu vyprchával. Znovu jsem vyndala foťák, který jsem při škrabání se zpět nahoru, schovala, protože jsem potřebovala volné všechny končetiny. Musí se nechat, že to je krásné údolí. Skály, láva, kaktusy, palmy, a mnoho dalšího.

Překvapilo mě, kolik lidí jsme nakonec potkali, kteří mířili nahoru. Osobně jsem byla ráda za to, že to jdu dolů, i když mi bylo jasné, že zítra mě budou nohy z takového sestupu, pěkně bolet (a také že jo. Ještě cestou v autobuse do Prahy o dva dny později, jsem cítila namožená lýtka, stehna již o něco méně).

Jak jsme klesali, tak mi přišlo, že přibývá různého bordelu. Za jedním obzvlášť velkým kamenem Vláďa dokonce objevil „záchod“. Také jsme si nemohli nevšimnout vodovodu. Tyto trubky poněkud kazily celkový dojem z malebných kamenných zákoutí s palmami. Co byste ale chtěli když tudy za den projdou desítky lidí (minimálně). Kam se ve pár metrů širokém kaňonu asi dá jít na záchod (?). Nevím, jestli to byla jen má představa, ale chvílemi to tam i smrdělo (přes ty několik desítek metrů vysoké kamenné stěny prostě vzduch necirkuluje).

V jednu chvíli proti nám šla výprava, ve které byl i 80 letý stařík (no vypadal fakt staře) s trekovými holemi a hned za ním do ruda udýchaný čtyřicátník v džínách (já šla v kraťasech a tílku). Jestli to oni zvládnou nahoru, tak potom my jsme pěkní čajíčkové, že to jdeme jen dolů. Zajímalo by mě, jestli ti, co to jdou nahoru, vědí, do čeho jdou. Fakt bych to nahoru nechtěla jít. I když Vláďa tvrdil, že to, co sejdeš, tak vyjdeš vždycky. Nemusí to ale již platit obráceně. Čemuž tedy věřím, ale stejně jsem byla ráda, že jsme to šli dolů.

Když už jsme byli dost daleko na to, bychom si mysleli, že jsme již blízko pláže, zastavili jsem se ves stínu jednoho převisu na sváču. Na cestě jsme byli dvě hodiny a čtvrt (ta první bloudící hodina v tom započítaná není). Pomalu jsem začínala cítit nohy. Ale sklon pochodu už byl výrazně pohodlnější, žádné velké kameny na slézání a tak.

A pak se před námi objevilo moře.

Úplně jsem cítila, jak mi chladná voda omývá nohy. Přistávací molo bylo plné lidí, kteří se tam slunili a využívali schůdky na sestup do vody. Na druhé straně pláž … úplně prázdná. Cedule hlásila, že pláž je z důvodu nebezpečí sesuvu půdy, zavřená (něco podobného jsem si vzpomněla, bylo i nahoře). Hmm … to nás trošku zklamalo. Chvíli jsme bezradně postávali a dumali co dál. Celkem nám cesta trvala dvě hodiny a tři čtvrtě s 15 minutovou pauzou na oběd. Takže do příjezdu naší lodě jsme měli krásnou 1,5 hodinu. No ale co dělat bez pláže? Všude jinde byly nepříjemné kameny a krabi.

No což … převlékli jsme se na betonovokamnné zídce a šli se prodírat mezi lidmi na molu ke schůdkům do vody. Vláďa byl opět nespokojený s čistotou vody. Voda jako taková byla křišťálově čistá, bylo vidět všude až na dno, ale na povrchu něco plavalo. Jak řekl jeden guide, je to nějaký organický bordel. No nic. Vrhli jsme se, velmi pomalu příčku po příčce, do vody. Byla dost studená. Ale zároveň to bylo příjemně osvěžující. Nasadili jsme brýle a začali rekognoskovat dno. K vidění toho bylo dost, ale nějakým úžasným šnorchlováním se to nazvat nedalo. Ale kvůli tomu tady nejsme. Hlavně že jsme ve vodě.

Loď dorazila ve tři, zakotvila a cestující se též vrhli do vody. V půl čtvrté jsme se nalodili a vydali se směrem do Los Gigantes.

Tím náš den ale nekončí. Jdeme okouknout půjčovnu mořských kajaků. Vláďa se chce pořád naučit jezdit, tak tohle je pěkná příležitost. Vyřizujeme byrokratickou stránku věci a jdeme se převléknout. V přístavu se na kajaku jezdit nesmí, takže jsme posláni na nedalekou pláž, kam nám kajak přivezou. Jdeme jen tak nalehko v plavkách a vestě, bez bot. Chvílemi popobíháme a přeskakujeme ze stínu u popelnice do stínu od zábradlí a domů. Asfalt je pekelně rozpálený. Jsme na pláži a čekáme na loď. Nechávají ji několik metrů od břehu, jinak by jejich člun uvízl na písku. Vláďa má přes svá spálená ramena košili, kterou si nechce namočit … plavu pro kajak. Nastupujeme, ujasňujeme „pravidla“ a jedeme podél útesů na moře. Vlnky lehce houpají lodí, Vláďa si stěžuje, že je pádlování moc namáhavé, já si stěžuji, že to pořád zatáčí doprava, ale jedeme dál. Po 25 minutách to otáčíme. Vítr máme v zádech, jede to pěkně. Bez brýlí toho moc nevidím a Vláďa mě neustále urguje, že musím jet víc doleva. Výhoda zadáka je, že háček nemá oči vzadu 😀 Vláďa pádluje, já používám pádlo jako kormidlo a kochám se. Občas se nám podaří svézt na vlně. Přistání na břehu rozhodně nebylo tak elegantní jako předvedla přistávající dvojice, když my jsme nasedali. No nic, chce to tréning. Vláďa dělá, že už má dost, ale i tak se mi ho podařilo posadit zpět na kajak a vyslat ho na vodu. Samotného, ať ví, zač je toho loket. Po chvíli pozorování se začnu trochu strachovat, zda to byl dobrý nápad. Motá se na vodě jak nudle v bandě a stále ho to unáší blíž k útesům. Začíná pádlovat dozadu … nějakou záhadnou silou se ale dostal opět blíže ke břehu. Vlny jsou již docela velké. Ukazuji, že ve vlně musí zabrat a sveze se tak až na pláž.

Koukám, jak se žene suprová vlna … zároveň si ale uvědomuji, že se Vláďovi nepodaří loď správně srovnat. Trefuje ho to bokem. Do toho se již předek dostává do kontaktu s pláží. Zděšeně se dívám, jak ho vlna obrací a jak mizí ve válci pod lodí. Běžím mu naproti, … tahám loď … Vláďa nasupeně vylézá na břeh …. je celý pokrytý černám pískem … do toho mu bělmo zlověstně září. Ptám se, jestli je v pořádku … jen se naštvaně otáčí a jde se opláchnout … Nakonec to prý vypadalo hůř, než to bylo. Loď ho prý ani nezasáhla … zpětně si uvědomuji, že dokázal v tom chaosu stále držet pádlo … asi jsem ho přeci jenom něco naučila (spíš to byl instinkt) … písek má všude … ale víc se s tou slanou vodou udělat nedá. Oči proplachuje vodou z PETky. Jde nahlásit vrácení lodě. Já čekám na pláži … půjdeme si ještě plávnout. Znovu si přehrávám co se stalo … vypadalo to opravdu ošklivě … teď budu mít výčitky svědomí, že jsem ho málem utopila. Holt, jak sám řekl, ho budu muset naučit pořádně jezdit na lodi. Pořád dokola se mu omlouvám. Písek z očí, uší a jiných dutin dostává po dva dny.

Jedeme někam na véču. Ale ještě jsme stihli koupit Vláďovi supr tričko.

Zajeli jsme do Puerto Colon vyzvednout si fotky z předešlého dne. A mezi nemalou nabídkou restaurací vybíráme tu, která má největší výběr koktejlů. Dávám si Blue Hawai Coladu a Vláďa nějaký nealkoholický. K jídlu volím sardinky a Vláďa grilovanou rybu (něco jako „mořský autobus“?). Vláďova ryba s česnekovými bramborami byla supr. Já jsem se ve výběru trošku unáhlila. Přinesli mi šest menších rybiček, kde bylo kostí jak naděláno. Ale chuťově dobré, jen to byla pořádná piplačka.

A doma balit … spát jsme šli snad až po půlnoci. A ráno vstávat opět v sedm. Poslední check-in je v 9:10, tak tam chceme na osmou být. Do toho ještě vrátit auto a natankovat.

Neděle 25.9.2011

Náš první den na Tenerife. Dle předpovědi měl být tento den nejstudenější z celého našeho pobytu (což znamená, že není absolutní azuro, ale sem tam nějaký mráček, a že je jen takových 24 stupňů). Takže jsme se rozhodli moře ještě na chvíli odložit a vyrazit do cca 80 km vzdáleného Puerto de la Cruz do Loro parku (Loro parque). Cestou jsme se chtěli stavit v Los Gigantes (ve skutečnosti se toto přístavní město jmenuje Puerto de Santiago a Acantilado de Los Gigantes je asi jen jeho část, ale díky nádherným „gigantím“ útesům, je Los Gigantes na mapách vždy tím výraznějším písmem, takže pro mě to je zkrátka Los Gigantes) a zkontrolovat jak jezdí autobus do Masci a vodní taxi odtamtud zpět. Dle různých průvodců je Masca trekking tou nejlepší „procházkou“ na ostrově. Ale vyznat se v jízdním řádu na ostrově není tak lehké. A když už se v tom zorientujete, akorát zjistíte, že autobusem se tam jen tak nedostanete. Ono autobusy tam jezdí, ale ne v časech, které by nám vyhovovaly. … no koukám, že jsem z článku o Loro parku přešla do povídání o Masce. Takže zpět. … Odbočku na Los Gigantes jsme minuli a příšernými serpentinami jsme zamířili do Santiago del Teide. Vláďa si jako řidič serpentiny užíval, mě to tedy moc příjemné nebylo, ale výhled byl supr. Cestou jsme zastavili na vykuk na sopku, pak se přehoupli přes vršek hor a naskytl se nám výhled na moře na druhé straně ostrova. Zde to bylo o poznání zelenější. Asi na tom opravdu něco bude – že ačkoli se jedná o tak malý ostrov, podmínky na severním a jižním okraji jsou tak odlišné.

Vzhledem k tomu, že se již blížilo polední, nikde u pobřeží jsme se zbytečně nezdržovali a zamířili dle značení do Loro parku. Parkoviště, jak jinak, bylo touto dobou již narvané k prasknutí, takže nás obsluha nasměrovala na další provizorní parkovací zónu. A mohli jsme vejít.
Tento park se chlubí největším „výběhem“ pro tučňáky, jednoroční, zde narozenou, kosatkou, show s delfíny, velkým areálem s orchidejemi a dalším.

Hned na vstupu jsme byli nuceni se nechat vyfotit s papoušky (fotku si na odchodu můžete za poplatek 6 euro koupit na památku). Dále jsme již pokračovali dle mapky a časových rozvrhů jednotlivých show. Plán byl jasný – chceme vidět kosatky, lachtany, delfíny a pak na co zbude čas. No nebylo to jednoduché to vše stihnout, ale bylo to supr. Jak kosatky, tak delfíni a tuleni měli se svými cvičiteli připravená úžasná představení. Skoky, cákání na publikum (proč se asi u vchodu prodávaly ty pláštěnky?), hra s míči, proskoky kruhy, a mnoho dalšího. To se nedá moc dobře popsat. To musíte vidět.

Kromě těchto speciálních show, je k vidění i, prý, největší přehlídka papoušků (na světě). I papouščí show jsme viděli. Až na to, že pořád tak křičí, to bylo krásně nacvičené.

Po celém parku nechybí místa na občerstvení. Vybrat si snad musel každý. Následoval lenochod, orchideje, a akvárium. Akvárium byl svět sám pro sebe. Bylo to ohromné. Nemohl chybět průhledný tunel ve žraločím akváriu, mořští koníci, medúzy, rejnoci, a další a další. Nakonec přišlo „tree top“ … zde jste se po chodníčcích a žebřících dostali až do korun stromů, kde se volně proletovali kolem vás papoušci, krmili se připravenými semínky, a tak.

V této úžasné Zoo jsme tak strávili dobrých pět hodin. Pomalu se již šeřilo. Na vyhlídkovou cestu domů po pobřeží nebylo ani pomyšlení. Místo toho jsme se šli projít na místní pláž a pokukovali po něčem, kde se navečeřet. Nakonec jsme skončili v uličce plné restaurací v jedné náhodně vybrané. A neprohloupili jsme. Vláďa si dal jídlo dne (nějakou platýzovitou rybu se sépiovými špagetami a krabí omáčkou), já si dala mečouna.

Cestu domů jsme zvolili dle rady naší paní domácí – po dálnici. Sice to na mapě vypadá dál, ale mělo by to být rychlejší …. když vás GPS a navigátor navigují dobře … No což, co by byla dovolená bez trochu toho bloudění, ne? Pravda, v cizí zemi v deset večer, obzvlášť když tady je o tolik větší tma …. Ale nakonec i přes GPS a mou navigaci jsme se domů dostali v pořádku kousek po jedenácté.

Už se těšíme na další odpočinkový den. A ten bude! Nenechali jsme si totiž utéct tzv. „Twin tickets“ – dva lístky v jednom. Za lepší cenu si koupíte vstup do Loro parku a do Siam parku (aquapark u Adeje). Takže bylo již teď jasné, kam druhý den zamíříme.

Po nedělní návštěvě Loro parku němělo smysl odkládat návštěvu jeho Siam(ského) dvojčete. Siam park ale není již o zvířátkách jako takových, ale je spíše o tom, jak moc zvířátkojidně si člověk dokáže užít různé vodní atrakce. Vítejte ve vodním zábavném parku, který o sobě tvrdí, že je nejvelkolepějším vodním zábavním parkem v Evropě. Těžko říct, zkušeností moc nemám, ale jisto jistě bych návštěvu Siam parku hodnotil jako to nejlepší, co jsme během dovolené podnikli 🙂

Jelikož předešlý den nebylo úplně teplo, tak jsme si naplánovali, že do parku vyrazíme až tak v poledne, aby se stihl vzduh trošku nahřát a nám nebylo zbytečně zima na všech těch vodních atrakcích. Tudíž jsme si přispali a po snídani ještě na hoďku zajeli k moři si zaplavat. Moře bylo parádní, žel mělo nepřijemnou tečku pro jednoho z turistů, který se nejspíše utopil 🙁 Co se stalo nevíme, ale poté, co ho vytáhli z vody, tak ho oživovali asi 10 minut, než přijela záchranka a i ti pokřačovali v oživování celou dobu, než jsme odešli. Takže těžko říct, ale moc šancí bych mu nedával 🙁 Poté jsme už vyrazili směr Siam park, který byl tak 10 minut autem od našeho apartmánu.

V Siam parku je vše směřováno k tomu, aby si každý našel své. Atrakce jsou rozlišeny dle stupně náročnosti, i když by asi bylo lépe napsat dle stupně „hnusnosti“, aneb jak moc to zamává s vaší psychikou a žaludkem. Rozlišují se stupně zelená, žlutá a červená, kdy zelená je naprostosto poklidná záležitost a naopak u červené už může stát hodně psychického úsilí se postavit jen na její start.

Po vstupu do parku jsme se převlékli do plavek, napatlali se opalovacím krémem, který o sobě tvrdil, že je vodě odolný, zamkli jsme věci do skříňky a vyrazili jsme na naši první atrakci. Upřímně uznávám, že všechny ty tobogány kolem mě mi moc dobře nedělaly a pohled na místní TOP atrakci „Tower of Power“ ve mě vyvolával pocit sevřenosti. Přeci jen vzpomínky na Europa Park a jejich atrakci „Silver Star“ jsou stále velmi živé … [o této akci snad někdy jindy v jiném článku]. Naopak Míša se už této věže nemohla dočkat, ale podařilo se mi ji přesvedčit, že to chce začít něčím poklidnějším. Tudíž vyrážíme na Naga Racer. Zde bych si dovolil malou vložku. V následujících řádcích budu popisovat různé atrakce a některé z nich se dají zkouknout přímo na stránkách Siam parku. Bohužel se videa nedají odkazovat přímo, tak si otevřte v jiném okně či prohlížeči následující odkaz http://www.siampark.net/en/Atracciones.aspx a pro lepší představu si vždy najděte fotky či video popisované atrakce [klikněte na atrakci, zobrazí se vám její popis a tam klikněte na obrázek foťáku pro fotky, nebo video kamerky pro video].

Takže Naga Racer je dlouhá skluzavka, kdy se řítíte na plastové podložce hlavou dolu. http://www.youtube.com/watch?v=ClWtxBFg2xY&feature=related Atrakce je hodnocená jako žlutá a byla to super švanda. Posilněni prvním zážítkem bereme dvojsedák a vyrážíme na Jungle Snake. Tato atrakce je také žlutá a je tvořena 4 různými tobogány. Tři se dají jet sólo nebo ve dvojci, jeden je jen pro jednotlivce. My si jeden vybíráme a hurá dolů. Super zážitek! Chvílemi jedete v úplné tmě, chvíli v alá laser show, háže to s váma na všechny strany a nakonec skončíte ve vyhřátém bazénku 🙂 Já jsem nadšený, zato Míša začíná pochybovat, zda Tower of Power je vlastně dobrý nápad 🙂 Její slabou chvilku využívám a už jdeme s dvojsedákem na další ze Snake tobogánu. Tentokrát je to trošku poklidnější a Míše se opět vrací její původní elán a přemlouvá mě, že jdeme na věž. Nechce se mi, ale co bych pro ni neudělal. Stoupáme nahoru a tam fronta. Konečně začínám rozumnět tomu, co znamenaly cedulky 60 minut, 30 minut … co jsme míjeli cestou nahoru. Naše fronta začíná před cedulkou 20 minut a to se nám čekat nechce.

Čekání na atrakce je asi jedinou slabinou celého parku. Na nejvíce žádané atrakce se musí čekat a to jsme tam byli mimo sezonu. Dokážu si představit, že v sezoně se čeká klidně i hodinu na zážitek, který trvá pár vteřin. Na drunou stranu si návštěvník může koupit za 15 euro předbíhací kartu, která ho opravňuje předbíhat po dobu jedné hodiny. Ale opět už to vidím, jak i na předbíhání je fronta dlouhá jak sviň 🙂 Čekání má ještě jednu nepříjemnou stránku a to, že se musí skoro pořád stát na sluníčku. Sem tam je slunečník, ale podle mě jich je fakt málo. No alespoň se člověk hezky spálí a někdo třeba i opálí 🙂 My jsme byli tak nějak mezi. Holt vodě odolný krém zas tak odolný nebyl a večer nás sem tam něco i pálilo.

No nic. Scházíme z věže a já navrhuju Vulcano. Na Vulcanu se jezdí na čtyřsedáku a bohužel i tady je fronta. Než se dostaneme na řadu, tak uplyne tak 10 minut. Ale zážitek opět super. Míša tedy moc happy nebyla, jelikož celou dobu jela zádami napřed, ale i to jsem si později zkusil a také to bylo parádní. Vyrážíme na Mai Thai River a cestou si znova sjíždíme Naga Racer a já stihnu jedno pokropení v The Lost City. Osvěžující. Řeka je klasifikována jako zelená atrakce a je to vážně hodně pokojné. Dá se říct, že hóóódně dlouhou dobu jen sedíte v sedáku a necháváte se unášet vodním proudem. Z mého pohledu to bylo až moc dlouhé, ale na konci vás vytáhnou alá eskalátorem na kopeček a pustí dolu, kdy cestou projíždíte tubusem, co vede na dně bazénku, ve kterém jsou žraloci a jiné rybičky. Celkově ale tuhle atrakci hodnotím jako nejslabší. A jelikož se do nás začíná pouštět hlad, tak nezbývá, než jít odzkoušet dvě červené atrakce, které by plnému břísku třeba nemusely udělat úplně nejlépe. Takže vyrážíme opět na věž. Opět fronta a opět čekaní. Tentokrát to bylo mezi 20-30 minutami a bylo to hodně náročné 🙂 První třetinu času jsem jen naznačoval, že to není uplně dobrý nápad tam lozit, v druhé třetině čekání jsem škemral, ať to můžu zabalit, což mi nebylo dovoleno a v poslední třetině času škemrala Míša, ať to zabalíme, ale to už jsem zase nedovolil já 🙂 Celou dobu, co tam čekáte, tak vám na videu ukazují, jak máte mít složené ruce a skřížené nohy, že nemáte být těhotní a se slabým srdcem, nemáte zvedat hlavu a ruce, jelikož byste si je mohli urazit a podobně. Když na vás dojde řada, tak to všechno musíte zopakovat před „obsluhou“ atrakce, lehnete si do skluzavky a čekáte, až vás druhý hlídač vyšoupne ven. A pak … pak už se jen řítíte několik metrů skoro kolmo dolů a něž se stačíte vzpamatovat svištíte tubusem pod žraloky a přistáváte v cílovém bazénku. Celé to trvá tak 5 až 7 vteřin. A co víc, je to těžce v pohodě! Žádné hnusné pocity jako na horské dráze, prostě pohodka 🙂 Až jsem se skoro cítil zklamený 🙂 Navíc se mi nějak nedařilo mít otevřené oči, jelikož do nich hrozně stříkala voda. Skoro se mi chce napsat, že těch 20 minut čekání za to ani nestálo 🙂

Posilněni naším výkonem vyrážíme na druhou červenou atrakci, kterou je The Dragon, nebo-li drak. Na tuto atrakci už jsme před tím několikrát koukali, jak se lidé vyřítí do brutálního tryhtýře, z kterého pak vyjednou ven. Bylo jasné, že vjezd do trychtýře bude nejhorší, jelikož tam byl fakt velký skok. Míša se naopak nejvíc obávala jízdy v trychtýři, aby nás to nevyklopilo. Na rozuzlení jsme si opět museli nejakých 15 minut počkat a ukázalo se, že jsem měl pravdu 🙂 Jelikož se opět jelo na čtyř sedáku, tak hrozilo, že ten skok pojede jeden z nás pozadu. Tentokrát jsem si to vyžral já, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem se obával. Takže suma sumárum zase vynikající atrakce!

Po drakovi jsem vyrazili obhlédnout místní občerstvení, které se nacházalo vedle umělé pláže Siam Beach. Na této pláži můžete jen tak ležet a chytat bronz, nebo se jít smočit do přilehlého bazénu. Tento bazén zároveň ústí do Wave Palace, kde čas od času vyprodukují přívalovou tsunami vlnu. Ale nezkoušeli jsme.

S plným břískem jsme si střihli zbylé dvě atrakce na Jungle Snake, tentokrát na sólo sedácích a jelikož lidí už ubývalo, tak jsme si sjeli několik toboganů znova. Následoval přesun na Mekong Rapids, což byla poslední žlutá atrakce, která nám chyběla. Opět se jelo na čtyř sedáku, i když byl jiný, než ty předchozí. Sjezdík to byl parádní a nazávěr byly takové dva skoky, které nás trošku rozhodily, což vyústilo v zajímavý dojezd do bazénu, kdy jsme celý sedák obrátili hlavou dolu. Dozorující hlídač z nás byl krapet vystreslý 🙂 Naše působení v parku jsme zakončili opětovnou návštěvou Vulcano atrakce a Naga Racer. Pak už jsme se přesunuli domů, ospršili jsme se a vyrazili na večeři do Adeje [více viz naše dovolenkářské večeře].

Konečně zase dovolená 🙂 Již na jaře jsem prohlásil, že letos chci k moři. Vyzkoušet, jestli válení se u vody a nic nedělání mi je stále tak hrozně moc proti srsti, nebo jestli jsem náhodou již nepřehodnotil preference. Na jaře z moře ještě sešlo, jelikož jsme si nebyli moc jistí, jak to bude s teplotou vody někde v Řecku či na Kanárech a navíc se to komplikovalo s mým přesunem do Curichu. Ale nyní v září se zdálo, že lepší doba pro moře už letos nebude. Tudíž jsme na konci srpna zakoupili letenky, v první třetině září našli apartmán a 24. září vyrazili na Tenerife, což je jeden z kanárských ostrovů.

Naštěstí se nám podařilo sehnat letenky na přímý let, ale cestovní pohodlnost byla vykoupena brzkým odjezdem na letiště. Poslední check-in a tudíž i podání zavazadel bylo v 4:50 ráno! Odlet jako takový pak byl naplánovaný na 6:20. Na letiště nás naštěstí odvezla Jana, takže stačilo vstávat něco kolem čtvrté 🙂 Samotný let byl v pohodě a kus jsem ho prospal. Míša naopak odkoukala nějakou komedii v němčině a hrozně si pochvalovala, jak tomu místy bylo pěkně rozumnět. Holt lingvistka 🙂

Po příletu se na nás usmálo štěstí a kufr s taškou přijely v celku záhy. Následoval přesun k okénku Europcar, kde jsme měli zaplacené půjčení auta. Dostali jsem VW Golf, slovy půjčovatele „takové větší auto“, ale málem se nám do kufru ani nevešla naše zavazadla 🙂 Při půjčování také proběhla první konfrontace se španělskou náturou. Když mi pán předával klíče tak říkal, že auto je na místě 27, jenže tam žádné auto nebylo. Chvilku jsme čekali, jestli ho třeba někdo nepřiveze z myčky. Nic. Tak jsem z dálkovým ovladačem prošel kolem VW aut, které tam parkovaly a hle, na místě 21 auto zablikalo 🙂 Bylo hrozně špinavé z venku, že skoro nebylo přes skla vidět do vnitřku. Brát takhle auto na blind se mi nechtělo, tak jsem se vrátil zpět poptat se, jak se věci mají. Pán se na mě podíval a odsekl, že to je jasné, že to je ono a ať si ho vemu. Že mu tam kolega něco načmáral a kdo má vědět, zda to je jednička nebo sedmička, ne? Na konstatování, že to auto je hrozně špinavé jen odsekl, že nedávno přšelo a tak je holt z venku špinavé. To dá rozum, ne? 🙂

No nic, odstřikovač a stěrače naštěstí zafungovaly a my jsme mohli vyrazit směr Adeje, kde jsme měli pronajatý arartmán [http://www.canartours.com/en/rent/098AS20_victoria/1 ] Po příjezdu na nás již čekala paní, co nám předala klíče, vše ukázala, popřála pěknou dovolenou a odjela. Naše dovolená mohla začit 🙂

A jelikož lednička byla velká a žalostně prázdná a voda z kohoutku na Tenerife není pitná, tak jsme jako první vyrazili směr místní shopáč. Po nákupu jsme vyrazili oblížet místní pláže. Jak se později ukázalo, tak se na nás při výběru místa našeho apartmánu usmálo štestí a nejbližší pláž [Playa de Duque] zároveň patřila k těm nejlepším, co jsme za celý týden viděli. Super čistá voda, písečná pláž, čisto na pláži a relativně málo lidí. Holt klika.

První den jsme zakončili večeří ve vesničce La Caleta, která je prý vyhlášená rybími restauracemi za normální peníze. O večeři si podrobně můžete přečíst jinde, ale byla mňam 🙂

Můj poslední den v práci. Poslední dva dny jsem si odnášela šanony a další materiály, které se mi zde v Zurichu za rok nahromadily. Se všemi jsem se rychle rozloučila a vyrazila domů. Zítra jedeme s Vláďou na týdenní dovolenou a v pondělí poté se ještě v práci ukážu a rozloučím se pořádně. Pak mě čeká cesta do Prahy na nevím jak dlouho. Optimistické vyhlídky jsou, že to bude tak na tři týdny, pak se zase vrátím na chvíli do Zurichu, ale během této doby se budu pravděpodobně připravovat na státnice, uvidíme. A pak, chtěla bych od začátku ledna opět na klinice pracovat. Buď vyjde stáž přes Erasmus, kde sice nejsou velké peníze, ale alespoň budu mít nějaký rozumný důvod zažádat si o prodloužení povolení k pobytu; nebo se u pana profesora najde nějaké volné výzkumné místečko. Ale to je zatím daleko. Nyní musím ještě douzavřít ten rok, který jsem ve Švýcarsku strávila. Nejlépe napsat tři články a zažádat si o pokračovací grant.

A protože druhý den jsme kvůli brzkému letu vstávali ve 3:50, bylo nezbytné si vše na dovolenou zabalit a připravit.