V sobotu slavil Eliščin kamarád ze školky 6. narozeniny. Stejně jako před rokem (nebo už to jsou dva roky) to bylo ve Walliselenu ve velké dětské herně (tedy mě to tak přišlo, ale vím, že běžné jsou herny i 6x větší). Ještě před začátkem oslavy jsem si říkala, že bychom to tam mohli Elišce také zorganizovat. Ta by byla nadšená. Děti si tam vyhrají, to rozhodně. Je tam dráha pro auta, prolejzky, klouzačky, sítě, trampolíny, stolní hry, … občerstvení a kafe pro rodiče, záchody, vše. Ale představa, že budu na tři hodiny u stolu s lidmi, které ani neznám a do toho bude vzduch čím dál tím nedýchatelnější … no úplně unešená teď z té představy nejsem. Asi uvidíme, kolik dětí bude Eli chtít pozvat. Zatím v plánu je mít oslavy dvě – pro Čechy a pro „Švýcary“ (pochybuji, že ty děti, které tuším, že by Eli chtěla pozvat, jsou Švýcaři. Švýcaři snad u ní ve školce ani nejsou).

Takže momentálně si pohrávám s myšlenkou udělat to u nás na hřišti. Jen nevím, jestli se to smí. Ale výsostná cedule tam není a nebudeme nikomu bránit si na hřišti hrát. Budou balónky, vodní pistole, prolejzky, stím tam také je, nikdo nebude muset nikam jezdit, když všichni bydlí v okolí, … dort přineseme těsně před krájením z lednice, kafe se bude nosti ve džbánu, v nedalekém obchodě budeme brát zásoby ledu … zatím to vidím optimisticky.

V herně jsme byly od dvou do půl šesté. Na odchodu urval Vláďa Elišce zip u boty, ta to ořvala, ale měli jsme čas zajet rovnou koupit boty nové (tyto už začínaly být stejně malé) – svítící! Takže spokojenost.

A neděle? To byla paráda. Krásně jsme se vyspali do šesti :-), takže jsme mohli vyrazit brzy … do spa. Kousek od nádraží Enge je Thermalbad & Spa. Takže jsme vyrazili já, Jirka a Eli. Vláďa někdy před obědem jel na kolo a Maty byl doma s Ninou. My jsme si to v teplé vodě krásně užili. Eli si užívala vodu jako takovou, mě dělaly dobře teplé bublinky. V areálu je i občerstvení, takže bylo i kafíčko, čokopěna a bagetka. Je tu i bazén úplně na střeše s výhledem na Zurich a v dálce zasněžené hory. Vydrželi jsme tu hnedle tři hodiny.

Odpoledne, když se Vláďa vrátil z kola, dorazil i Honza a dali jsme deskohranní. Nina nám udělala hostinu – knedlo, zelo, vepřo. A já stále trénuji dorty – tentokrát to byl piškoťák s čokoládovou a citronovou pěnou.

Tak jsem na to konečně přišla. … Ale o co jde – na Facebooku dělaly holky v jedné maminkovské skupině anketu kdo kolik za rok přečte knih. Výsledky se lišily od cca 0 (podle toho, jestli se dětské knížky počítají či ne 🙂 ) po asi 50 (!). Můj průměr za posledních 13 let je cca 13 knih (od roku 2013 převážně audioknih) za rok, maximum pak 18 za rok v roce 2011.

A tenhle rok? Již jich mám 9! A to je teprve únor! Samozřejmě záleží, jak tlusté knihy jsou 🙂 Například Muž, který sázel stromy (Jean Giono) vyšel v audioknižní podobě na cca 30 minut. A stále se počítá jako jedna, stejně jako Inferno Dana Browna (19 h poslechu).

Ale abych se vrátila na začátek. Výmluva je vždy „nemám čas“, což je často pravda. U mě pak také, že mě bolí oči, takže třeba cestou z práce dám přednost audioknize před čtením. Výhoda audioknih je, že je můžete poslouchat všude. Já s nimi začala, když se narodila Eli – s kočárem jsem toho nachodila spoustu a u toho jsem toho také spoustu odposlouchala. Ale pak se dá poslouchat i při vaření, mytí oken, věšení prádla, běžkování … , na záchodě :-).

A jak to, že mám letos po 2 měsících tolik knížek, co jindy za celý rok? Nejde o čas, jde o ty knihy! Jsou prostě měsíce či roky, kdy jsem nenarazila na nic zajímavého. Nebo jsem nejprve chtěla doposlouchat nudnou rozposlouchanou knihu a pak to skončilo tak, že jsem nakonec nečetla nic (jako například jedna z nejznámějších klasických děl s duchovní a psychologickou temtatikou „Mnich, který prodal svoje ferrari“ je pro mě nuda vhodná pro stavy, kdy nemohu usnout).

Letos mi tak průměr zvedla sága o Hraničářově učni (John Flanagan).

A co tak na mých seznamech převažuje? Sci-fi, fantasy, historické romány, motivační životopisy/romány: Musk, Myslete na velké cíle (Trump), Realitní naděje (Vomastek).

Konec odkladu 🙂

Jo a idea „pomohlo by mi rychločtení“ je dobrá, ale v knize o rychločtení jsem zatím jen v půlce 🙂

Už ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Že bychom dostali voucher?
No začali jsme, již to bude asi dva roky, na Proseku v Psychiatrické léčebně – Pokoj č. 606.

O co jde? Zkrátka a dobře – na hodinu vás zavřou do místnosti a vy musíte hledat nápovědy, řešit úkoly a hlavolamy, abyste našli klíč ke dveřím a mohli ven. Ne že by se s vámi po hodině propadla podlaha do pekla, … ale prohrajete. Týmy jsou většinou od dvou do šesti lidí, takže každý může hledat v jednom koutě a radit si. V případě nouze si můžete zažádat o nápovědu (tím ale získáte mínusové body).

Pak byla dlouho pauza. Ono to je zkrátka těžké skloubit správný čas a místo s hrou a hlídáním.

Až dostal letos Vláďa poukaz od kamaráda Honzy k narozeninám (jo, jo, už v březnu). Vláďa to trochu nechal ležet ladem, tak jsem se jim do toho vložila a zarezervovala jednu v centru Prahy na Vánoce. Spousta her je taková hororová, viz výše Escape Master. A na to jsem neměla moc náladu. Ale tahle je již pro děti od 5 let! Takže bereme Eli s sebou.

No a pak jsem narazila ještě na jednu, tu si musíme brzy také dát (letos to již nestihneme, tak v roce 2019 snad) – Záhada ztraceného rohu jednorožce.

Ten týden zase utekl!

V pondělí večer odjel  nočním vlakem Jirka (po týdenním pobytu u nás). A nejel sám – odvážel si základ naší parádní rýmičky a kašle. Z toho se děti po cca 10 dnech konečně vyhrabali (v pondělí jsem s nimi ještě byla u doktora a vše ok), my s Vláďou jsme si ještě v pondělí a úterý (a já ještě středu) „užívali“ odpočinku doma.

Středeční odpoledne je tradičně volné, takže ho to chtělo něčím zajímavým vyplnit. Dali jsme si tedy s Matym a Jirkou brzký oběd v 11 h, vyzvedli Eli ve školce a rovnou jeli do paleontologického muzea. A tam jsem ty tři nechala a odskočila si na hodinku do práce, kterou mám tam odtud za rohem. Pak jsem je tam zase vyzvedla, podívali se kolem (zmizel ohromný lenochod, který byl dominantou hlavní haly – po letech šel na zrestauravaní … navíc nové vědecké poznatky poukazují na to, že asi nebyl chlupatý, ale spíš jako slon), zhlédli 20 minutový filmek o dinosaurech a pak vyrazili do centra na vánoční trhy.

Nejlepší to je samozřejmě na hlaváku, kterému dominuje Swarosvski stromeček. Eli si užila kolotoč (Maty to venku celé prospal), nějaké dobrůtky a domů jsme dorazili akorát na večeři.