Tak jsme zrovna s Vláďou zkonstatovali, že nám to tady trochu vázne. Ne že bychom neměli o čem psát – vždy se něco najde, ale ten čas – vždy se najde něco zábavnějšího, co se dá dělat. A to už jsem mockrát chtěla o něčem napsat, o něčem, co jsem si myslela, že je strašně supr, a určitě vás to zaujme, nebo mi přinejmenším budete závidět :-). Ale vždy z toho nějak sešlo. Ať už z „povinnosti“ jet na kolo a trošku zatrénovat, nebo z POVINNOSTI
pracovat na diplomce, kterou jsem tak před 10 dny KONEČNĚ ODEZVDALA!! Teď už mi leží doma pěkně v předepsaných zelených deskách se zlatým písmem o obsahu 102 stran a čeká na posudek od oponenta. Trošku se toho hrozím, přeci jenom vím, o čem jsem psala, a co si o tom tak někdo, kdo je zběhlý šťourat se ve věcech , může myslet. Ale ohlasy z mého okolí nejsou špatné 🙂 – sice každý začne tím, že tomu nerozumí, ale že to vypadá pěkně (čí zvědavost jsem rozdmýchala, nechť se podívá na: http://213.29.197.189/~misa/diplomka/ a vybere si jednu z variant – ta s „hr“ na konci má v sobě i hypertextové odkazy ;-)).

Takže když mi skončila tato starost, musela jsem se vrhnout na přípravu na státnice, do kterých mi chybí ani ne měsíc, … a tak pomalu to všechno leze do hlavy :-(.

Takže když už jsem se rozepsala, tak se s vámi mohu podělit o jeden příjemný zážitek. Nejdříve to tedy nebylo nic moc. Jednou odpoledne mě Vláďa „vyhnal“ na kolo s tím, že mám tak dvě hodiny, pak že začne pršet, tak ať si ještě zajezdím. Tak jsem popadla horáka (silniční zrovna asi bylo u pana doktora na seštelování), a protože jsem byla „líná“, vyjela jsem na svůj silniční okruh. Před Bílou Horou, kde křižuji koleje a aut tu jezdí požehnaně, jsem dojela silničáře, který také čekal, až se mezi auty naskytne skulina, kterou by se procpal na druhou stranu. Zběžně jsem na něj koukla … pak ještě jednou … no určitě to byl on! – David Suchařípa – na silničce s báglem … a už si to pelášil na druhou stranu. Nejsem žádný šílenec do známých osobností, ale … prostě vám to nedá, abyste si něco malého nedokázali, že? Tak jsem tak v poklidu jela za ním (nijak nehnal, navíc já na rozdíl od něj, jsem na horákovi nemusela tolik dbát na cestu). Když nás ale semafor na křižovatce Slánská-Čistovická pustil do pěkného sjezdu, neubránila jsem se a musela jsem ho předjet 🙂 No jo, jenže pak … „přeci se od něj nenechám znovu předjet“ A tak jsem do toho šlapala – Řepy – Zličín – Sobín … on stále za mnou – Břve … a tady to začíná stoupat a pomalu jsem se loučila se svým vedoucím místem :-). Moc dobře vím, jak mě ta nakloněná rovina tady vždy zpomalí. A taky že jo. Periferně jsem už viděla jeho kolo, pak i jeho … kouknul na mě „tak pojeď“ a vzal mě do háku! A tak jsem jela v háku za Davidem Suchařípou až do Červeného Újezda a frčeli jsme to dobrých 27 km/h. Takže ač to vypadalo na otravné cyklokolečko, nakonec to bylo supr :-).

Tak se mi to všechno chýlí ke konci. A všechno najednou. Nejenom, že musím dělat všechny zkoušky s předstihem (zatímco já jsem plánovala jít na zkoušku z dynamiky hned ten další týden, co nám přednášející „zadal“, ať si mezi sebou domluvíme termíny, ostatní uvažovali rovnou o termínu v září), ale do učení na zkoušky a psaní diplomky jsem se ještě připravovala na přijímací pohovor na doktorské studium (i když to byla spíš psychická příprava, i když se mi po této stránce moc nedařilo – jen jsem na to pomyslela, bylo mi fakt zle, … takhle nervózní jsem byla tak možná u maturity … navíc do toho stále konzultuji diplomku a to mi také na náladě nepřidává … ale abych se vrátila k tématu … ze všech stran jsem slyšela, že přijímací pohovor na doktorské studium je spíš oficiální akce, prostě, aby se něco mohlo napsat do dokumentů :-), ale stejně jsem z toho byla hrozně nesvá) jsem si ještě sem tam zajela na závody MTBO, a tak podobně.

A jak to všechno zatím vypadá? S diplomkou tak střídavě zataženo. Občas mě napadne něco geniálního, abych to vzápětí pohřbila nějakou hloupou chybou, jako že například vykresluji něco jiného, než jsem měla v úmyslu a tato prkotina mi vystačí na tři hodinky, kdy hledám, kde je chyba, když mi to s těmi samými parametry už tolikrát proběhlo v pořádku. Co se textu týče, tak ten mám z velké části hotový, jen vychytat chyby a doplnit nějaké pořádné výsledky :-).

V pátek 12.9.09 nastal ten můj velký stresový den – přijímací pohovor. Ač jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že o tolik nejde, mé podvědomí to pořád ne a ne pochopit, takže jsem v noci nemohla pořádně spát a vlastně tak tři dny předem už jsem byla nepoužitelná. Prostě se to na mě všude valilo a teď tohle. No co vás budu napínat – když udělám v pořádku státnice (a odevzdám diplomku), tak od 1.10.2009 nastupuji na doktorské studium na ČVUT FS, obor Biomechanika. Tak uvidíme, jaké to bude.

To byl pátek. … Na víkend jsme jeli na závody MTBO k Bruntálu (o tom se snad dočtete na jiném místě na tomto blogu) a do toho se učila na svojí POSLEDNÍ zkoušku na této škole (tedy na této magisterské úrovni). Ve skrytu duše jsem doufala, že to bude jednoduché a že bych si třeba mohla po dlouhé době z mechaniky odnést A, … Ale učit se před a po závody, … navíc mi spousta zápisů v sešitě nedávala smysl, … nějakou konzultaci bych uvítala, ale na to nebyl čas. Trošku jsem se začala připravovat na fakt, že to asi tak růžové v pondělí nebude. … Nakonc jsme se sešli v počtu tří. Na jeden příklad a pět „otázek“ (které tedy pro mě byly pomalu těžší a záludnější, než vlastní „důležitý“ příklad) jsme dostali pouhých jeden a půl hodiny. Deset minut před vypršením času šel spolužák odevzdat … Zkoušející se na to podíval a když se ujistil, že kolega opravdu příklad nespočítal a z otázek toho také moc nemá, tak se ho otázal, co že tedy po něm chce … Já a druhý spolužák jsme si 45 minutek počkali na výsledky. Spolužák dostal po krátké výměně posledních informací za 16 bodů B. A pak jsem přišla na řadu já se svými 15,5 body a to byl boj. Že mi B bez boje nedá. A tak jsem bojovala. Ale musím sebekriticky říct, že mi to B nakonec dal snad jen za vytrvalost. Když já na všechno potřebuji víc času! 🙂 Takže i tuhle povinnost mám za sebou.

A teď už „jen“ ta diplomka. A abych měla nějaké rozptýlení, tak jedeme v sobotu na další cyklozávody – Ruskou ruletu. Vláďa už mi nastínil své závodnické představy – no nevím, kde si myslí, že na takové výkony mám brát energii.

Tak abyste viděli, zač je toho plavání loket! 😉
Podívejte se, jak se plave na Bohemce – s některými se na bazéně potkávám.
Dokonce jsem při natáčení i byla na bazéně, ale (naštěstí) mě nesnímali 🙂
Doufám, že i já v jejich věku, budu takhle v pohodě.

Video spustit: zde

Tak je to „konečně“ tady – můj poslední „klasický“ den ve škole – s přednáškami a cvičením. Tento týden je zápočtový, takže nastává období zkoušek, ze kterých mi naštěstí chybí už jen jedna. Dále mě příští týden čekají přijímačky do doktorského studia (obor Biomechanika) a týden na to (19.5.) bych měla odevzdat diplomovou práci, na které usilovně pracuji, mám spoustu stránek (nevím, jak to, ale poté, co jsem se vrhla na sepsání „teorie“, se rozsah mé práce zdvojnásobil, na nynějších 70 🙂 – ale nutno podotknout, že Latex, ve kterém to píši, má své představy o tom, jak má vypadat stránka s obrázky, a tak to většinou dopadne tak, že je jeden (no dobře, občas i dva) obrázek na stránkua když k tomu navíc nepřidá žádný text, … požadavky mi naopak uberou místo (1,5 řádkování, 3,5a 2,5 cm okraje na stranách), tak ono se to zkrátka nasčítá.), ale ještě mi chybí některé výpočty. Do toho mě čekají ještě jedny závody MTBO … a to je zatím z krátkodobého hlediska vše.

Ale co mě na dnešku vlastně tak potěšilo, že jsem se musela vrhnout na psaní – na Vyšší dynamiku bylo podmínkou pro zápočet vypracování referátu. Jen co jsme ho, tak před měsícem dostali, jsem se vrhla na řešení a během 10 dnů ho v elektronické formě odeslala. K dnešnímu dni, tedy poslednímu dni výuky, jsme ho z nějakých 15 lidí, kteří předmět mají zapsaný, odevzdali pouze tři. A to tam byla iholčina, která si šla teprve pro zadání!! Přístup některých ke škole prostě nechápu. Za referát dostáváme body (maximálně tři), které nám mohou zvednou „skóre“ u zkoušky, takže čím více, tím lépe, proto jsem se také s vypracováním snažila. Spolužáci, kteří referát také odevzdali, dostali po jednom a jeden a půl bodu. Já se musím pochlubit za získání plného počtu bodů a poznámky, že „tento referát byl dobrý, bez chyby, … až moc dobrý“. Což na mém líci vyvolalo pomalu ruměnec :-D. Když já jsem ještě asi na vlně z Dánska, kde se opravdu všichni snažili odevzdat práci co nejlepší.

Tak dost povídání, diplomka se sama nenapíše.

Když už jsem soubor divadla Disk (katedru činoherního divadla) minule tak vyzdvihla, tak si teď musím pro změnu postěžovat. Nikoli však na herce, ale spíš na provoz. Měli jsme zamluvené lístky na Naidu a bylo třeba je jít vyzvednout. Tak jsem si výlet do centra pěkně naplánovala, abych vyplnila čas, kdy přejíždím ze školy na plavání. Nejenže jsem musela dobrých deset minut čekat, než vůbec do okénka pokladny někdo přišel, přičemž jsem stála v hustém hnusném kouřovém oblaku, protože celý prostor zdejší studentské restaurace/baru, nebo jak tomu říkají, byl v důsledku pořádání festivalu Zlomvaz narvaný k prasknutí, ale chlapík nebyl schopný oznámit frontě, že má problémy s tiskárnou lístků, a tak jediné, co pro nás může udělat je, že nám může lístky rezervovat. Což mi je na nic, když rezervaci mám a potřebuji lístky koupit. Ne, on se prostě patnáct minut snaží vytisknout lístky paní přede mnou a až když přijdu na řadu, tak suše oznámí, že mi to prodat nemůže. Ale jestli prý tu budu za půl hodiny, tak by to už mělo fungovat. Já tedy nevím, jestli všichni mají tolik času nazbyt, aby mohli věnovat půl hodiny cesty do divadla a ještě tam hodinu bloumat kolem?! Ačkoli je to vůči snaživým hercům nefér, tento zážitek mě tedy dost odradil sem ještě na něco jít.

Vždy mi to jen připomene ty chvíle, kdy se lidé chovají arogantně a jako by si neuvědomovali, že kdyby nebylo nás diváků, tak by mohli všechno vesele zavřít. To se netýká jen divadla, ale všeho, kde jde o obchod „vy nám zaplatíte a my pro vás uděláme, oč nás žádáte“. Jako když jdete do obchodu a prodavač se k vám chová stylem bůhví jaké vám nedělá dobrodiní, když vám onu věc prodá!

No už jsem se trošku vyvztekala, tak další pokračování příště.

I když ještě jedna drobnost. Již jste navštívili právě rekonstruovávané Tesco, alisa My (Máj)? V přízemí udělali potraviny, které jsou stále narvané, je chvályhodné, že udělali hafo „malých“ pokladen s cílem urychlit postup řad, ale už se třeba neobtěžovali s označováním, jestli je daná pokladna v provozu, nebo ne. Takže si tak stojíte ve frontě, paní u kasy vypadá, že jen dopočítává transakci po předešlém zákazníkovi, ale ona má zatím zavřeno a pauzuje!! 🙁 Takže pak můžete naprdnutě do jiné fronty. To už to mají lépe na Smíchově – kdo zná onen „košíkový koridor“, tak ví, o čem je řeč, kdo ne, ať se tam někdy staví. Mě to přijde mnohem lepší, praktičtější a rychlejší, než to, co teď v Máji provádějí. Navíc, když omylem vlezete do tohoto prostoru, tak jediná cesta ven je právě těmito uzoučkými cestičkami ke kasám!! Případně zadním vchodem do prvního patra a pak po jezdících schodech opět dolů.