Tak se nám (tedy mě a dalším školákům) rozjíždí pomalu nový školní rok, ale s ním i nové aktivity a akce, od kterých jsme si přes léto dali pokoj. Proto, koho by zajímal „kalendář akcí Míša&Vláďa“, nechť se mrkne na:http://cadovi.webpark.cz/michala/chysta_se.html, kde se snažím, minimálně chystané, akce aktualizovat.

Naopak „Stalo se“ se snažím držet aktuální na tomto blogu.

Tohle není žádný veřejný článek, ale jen taková kamarádská reakce na jednu kratičkou debatu s mojí kamarádkou :-).

Tak konečně jsem se dostala k tomu, zajít se podívat do čerstvě otevřené Národní technické knihovny v Dejvicích, na jejíž stavbu jsme se mohli z oken naší školy během několika uplynulých měsíců dívat. Pocity při vlastní stavbě byly smíšené (ať již mé nebo mých spolužáků) – někomu vadilo zrušené parkoviště, někdo si pochvaloval vznikající podzemní garáže, někomu se (ne)líbil oválný tvar vlastní knihovny, o betonovém placu před knihovnou se toho také řeklo již hodně a vlastní vnější opláštění? Nejprve mi to přišlo hodně divné, ale teď, když je vše hotovo, musím říct – vypadá to fakt dobře.

Když vejdete do budovy jedním ze čtyř, nebo kolik jich to má, vchodů, dostanete se do otevřeného „atria“, které je přístupné všem. V tomto přízemí najdete nově otevřenou pobočku městské knihovny, kavárnu, šatnu, uzamykatelné skříňky, přednáškový a výstavní sál a samoobslužný pultík na vracení knih. Přes turnikety se dostanete do vlastní knihovnické části – ta je přístupná jen zapsaným čtenářům. Ačkoli jsme jako studenti ČVUT mohli používat školní studentskou kartu i jako legitimaci do STK, zdejší turnikety na to moc dobře nereagovaly. Takže je třeba s tím počítat a něco s tím udělat. Já využila mé čerstvě vydané OpenCard a jako legitku nyní používám tuto kartu (lze využít i ISIC). Pokud si chcete budovu jen prohlédnout, můžete si za vratnou zálohu půjčit návštěvnickou kartu.

A pak už můžete brouzdat některým z pěti podlaží knihovny. Regály ještě z větší části zejí prázdnotou, … o to silnější to je ale pocit, když si představíte, jak to tady za čas bude vypadat, až vše bude zaplněno a bude to pulzovat životem. Na každém podlaží nechybí informační kout, záchody ani koutek s občerstvením, které ovšem z tohoto prostoru vynášet nesmíte. V každém patře najdete nějakou „specialitku“ – oddělení knihovny CVUT, VŠCHT, kout s technickými časopisy, apod. Nechybí kopírovací služby, počítače, wifi, individuální studovny ani konferenční salonky.

A vlastní budova? Musím říct, že se mi to nakonec líbí. Takové originální 🙂 Schodiště, stropy a stěny z neupravovaného betonu kontrastují s lesklou a sytě barevnou podlahou. A (ne)libě komentované „primitivní“ kresby na vnitřním obvodu knihovny? Zabere vám to pěknou hromadu času, než si všechny malby prohlédnete a objevíte jejich skrytý smysl.

Takže celkové hodnocení? Výborné. Navíc teď, když je zatím knihovna relativně prázdná, není problém zalézt si s vybranou knihou do tichého kouta na pohodlné sedačky a ponořit se do klidné četby.

Tak jsem měla dnes na plánu oběhat si potřebné věci ve škole a zajít se podívat na první přednášku na biochemii na VŠCHT. Nebojte se, nezměnila jsem školu. Jen v rámci mého individuálního studijního plánu využívám i předměty na jiných školách. Kromě VŠCHT budu trávit nějaký ten čas i na MFF UK na biotermodynamice.

A tak jsem ráno začala u mého bývalého tutora, nyní je to pro mě již „jen“ asistent proděkana pro pedagogickou činnost, od něhož jsem potřebovala získat potvrzení pro VŠCHT, že u nich zmiňovanou biochemii mám opravdu studovat. Jde o to, že oni mají vstup do školy na studentskou kartu, kterou si od nich budu muset nechat vystavit, … tak aby mi věřili. Potvrzení jsem dostala a na chemickém děkanátu také byli vstřícní, takže jsem tam mohla hned v 15h naběhnout na první přednášku. Takhle nabitý přednáškový sál se u nás nevidí! Nutno tedy podotknout, že to byl jeden z menších sálů, takže proto to vypadalo tak narvaně. Ale co bylo výborné – narazila jsem zde na kamaráda, původně z Jižních Čech, který zde studuje druhý ročník. Jak je ta republika malá :-). Takže mám od koho sbírat moudra :-).

Ještě před obědem jsem si došla k zápisu, kde nás seznámili se všemi povinnostmi doktorandů a trošinku nás připravili na to, co nás čeká (ale opravdu jen trošilinku). A když jsem pak chvátala do suterénu za Karlem na smluvený oběd, málem jsem vrazila do mého bývalého školitele. Tak jsem s ním ještě probrala mé předměty (individuální studijní plán mám odevzdat tak do týdne, takže musím rychle zjistit, co se kdy učí, abych si mohla rozvrh dobře připravit) a další studijní záležitosti a hurá na oběd. Bylo znát, že škola již začala – fronty hrozné, a tak jsme se vypravili do vegetariánské jídelny, kde je fronta o poznání kratší. Ale výběr byl bídný, a tak jsem na konec skončila u svíčkové s knedlíky 🙂

Tím vlastně mé školní obíhání skončilo. Teď jen dořešit předměty a začít něco dělat.

Každý jistě v nějaké studii zveřejněné v novinách či zábavném časopise četl, kolik času v průměru strávíme třeba spánkem, nakupováním, nebo stáním v různých frontách. Sama za sebe vím, že spánek mi zabere třetinu života, ale kolik času můžu za jeden jediný den prostát ve frontách je až neuvěřitelné. Středeční cíl byl jednoduchý – koupit si legitku a ve škole získat tři razítka na dokument ohledně ukončení studia – knihovna, vedoucí katedry a studijní oddělení (ještě nesmím zapomenout na zaplacení poplatku spojeného s promocí). Když jsem ráno odcházela, tak jsem si optimisticky myslela, že za hodinku, maximálně za dvě, to budu mít vyřízené a ještě se odpoledne stihnu projet na kole. Začali jsme v 9:00 v knihovně, kde se ještě nestihla vytvořit fronta, takže nám to zabralo tak 10 minut, super. Dále jsme pokračovali na katedru „Pan docent tu ještě není“ … „zkuste to v jedenáct“ (bylo 9:15). Tak si mezitím dojdeme na pokladnu, abychom přispěli 240 Kč na přípravu promoce – jeden chce ukončit školu a ještě za to musí platit, no což. A tady to začalo – normálně mají mít otevřeno od 9h, ale z nějakého podivného důvodu, dnes až od 9:30. Když jsme dorazili, byla před námi fronta tak 20 lidí. „To půjde rychle. Vejdu, zaplatím, dostanu potvrzení, odejdu“. Sice to vypadá jednoduše, ale i tak jsme zde strávili cca 45 minut. A kam dál? Tak zkusím vydavatelství průkazů ČVUT, jestli mi prodají kupón. Vzala jsem si pořadové číslo a čekali jsme. Asi po deseti minutách jsem se šla ujistit, že tady opravdu kupony prodávají (i když jsem na svém pořadovém lístku měla „hromadná doprava“, tak jistota je jistota). Z vyvěšeného seznamu poskytovaných služeb ale vyznělo, že asi prodávají jen ty klouzavé. A vzhledem k tomu, že už mám neaktivní studentskou kartu, tak mi ji neprodají. Tak nic no, jdeme zkusit znovu katedru. Tentokrát (v 11h) jsme již byli úspěšní. Dostali jsme další razítko, probrali ještě pár organizačních věcí a šli si stoupnout do fronty na studijní. Před námi bylo tak 10 lidí, ale zároveň i 10 minut do začátku polední přestávky. Ale musím říct, že paní referentka byla výborná, protože nás všechny vyřídila. A tak jsme něco kolem 11:45 odcházeli a měli vše vyřízeno. Mě teď čekala fronta na kupón na legitku, ale ještě jsem si předtím zaskočila nakoupit do Billy. Ačkoli nebyly k dispozici žádné košíky, což mě trošku vyděsilo, protože při představě, že všechny košíky jsou používané, tak je tu tedy požehnaně lidí, fronty nebyly tak enormní. Po 20 minutách jsem vycházela obtěžkána taškami a mířila na Dejvickou. U okénka jsem si na velké tabuli zkontrolovala, že mají otevřeno od osmi do osmi a stoupla si na konec fronty tak 30 lidí. Vypadalo to, že to postupuje docela rychle. Přeci jenom Pražáci vědí, co si jdou koupit a mají to připraveno. Horší to je s cizinci, ti zdržují 🙂 Ve 12:45 přede mnou byli poslední 4 lidé. … Samozřejmě!! POLEDNÍ PAUZA. Až tady jsem si všimla, že pod onou cedulí hlásající velkými písmeny, že mají od 8 do 20, bylo připsáno, že mezi 12:45 a 13:15 mají polední pauzu. Takže po minimálně 25 minutách stání v pohybující se frontě jsem měla před sebou ještě 30 minut čekání jen tak na nic. K vzteku, že? Ale nakonec jsem byla obdařena zářijovým kuponem a mohla se nechat pěkně tramvají odvézt domů. Takže dnešní den od 9h do 14h jsme z větší části pročekala. Kdyby to takhle bylo i v jiné dny, to bych za týden moc věcí nestihla :-D.

Tak včera se můj vytyčený cíl stal skutečností! Obhajoba diplomky i vlastní státnice (pružnost a pevnost, mechanika tuhých těles, biomechanika) se zdařily. A to k mému velkému překvapení a uspokojení za samá Áčka :-).

Takže teď si mohu na chvilku užívat krátkých prázdnin než se vrhnu do nového víru čtyřlétého studia na postgraduálním stupni – zůstávám věrná škole i fakultě.

Ne, nelekejte se! Nezapomněli jste mi držet palce ;-). To teprve přijde. Státnice jsou nyní tím důvodem, proč vůbec nemám náladu a čas na zápisky z víkendových výletů na kola. Když už jsem z Vláďi vydobila výškové profily našich výletů, a že jsou některé uctyhodné, tak nemám kdy k tomu připsat pár slov. Ale trpělivost přináší růže. Za týden už bude po všem a když vše dobře dopadne, tak si budu moci před jméno psát pořádný titul, než jen pouhé „Bc.“ :-). Takže mi všichni ve čtvrtek 27.8. od 12h tak na hodinku a půl držte palce!! A pak se tu objeví všechny ty zmeškané články. Sice to bude u některých i 1,5 měsíce zpět, ale, jak jsem již říkala, některé výlety byly opravdu povedené a byla by škoda se o nich alespoň nezmínit.

Tak jsme zrovna s Vláďou zkonstatovali, že nám to tady trochu vázne. Ne že bychom neměli o čem psát – vždy se něco najde, ale ten čas – vždy se najde něco zábavnějšího, co se dá dělat. A to už jsem mockrát chtěla o něčem napsat, o něčem, co jsem si myslela, že je strašně supr, a určitě vás to zaujme, nebo mi přinejmenším budete závidět :-). Ale vždy z toho nějak sešlo. Ať už z „povinnosti“ jet na kolo a trošku zatrénovat, nebo z POVINNOSTI
pracovat na diplomce, kterou jsem tak před 10 dny KONEČNĚ ODEZVDALA!! Teď už mi leží doma pěkně v předepsaných zelených deskách se zlatým písmem o obsahu 102 stran a čeká na posudek od oponenta. Trošku se toho hrozím, přeci jenom vím, o čem jsem psala, a co si o tom tak někdo, kdo je zběhlý šťourat se ve věcech , může myslet. Ale ohlasy z mého okolí nejsou špatné 🙂 – sice každý začne tím, že tomu nerozumí, ale že to vypadá pěkně (čí zvědavost jsem rozdmýchala, nechť se podívá na: http://213.29.197.189/~misa/diplomka/ a vybere si jednu z variant – ta s „hr“ na konci má v sobě i hypertextové odkazy ;-)).

Takže když mi skončila tato starost, musela jsem se vrhnout na přípravu na státnice, do kterých mi chybí ani ne měsíc, … a tak pomalu to všechno leze do hlavy :-(.

Takže když už jsem se rozepsala, tak se s vámi mohu podělit o jeden příjemný zážitek. Nejdříve to tedy nebylo nic moc. Jednou odpoledne mě Vláďa „vyhnal“ na kolo s tím, že mám tak dvě hodiny, pak že začne pršet, tak ať si ještě zajezdím. Tak jsem popadla horáka (silniční zrovna asi bylo u pana doktora na seštelování), a protože jsem byla „líná“, vyjela jsem na svůj silniční okruh. Před Bílou Horou, kde křižuji koleje a aut tu jezdí požehnaně, jsem dojela silničáře, který také čekal, až se mezi auty naskytne skulina, kterou by se procpal na druhou stranu. Zběžně jsem na něj koukla … pak ještě jednou … no určitě to byl on! – David Suchařípa – na silničce s báglem … a už si to pelášil na druhou stranu. Nejsem žádný šílenec do známých osobností, ale … prostě vám to nedá, abyste si něco malého nedokázali, že? Tak jsem tak v poklidu jela za ním (nijak nehnal, navíc já na rozdíl od něj, jsem na horákovi nemusela tolik dbát na cestu). Když nás ale semafor na křižovatce Slánská-Čistovická pustil do pěkného sjezdu, neubránila jsem se a musela jsem ho předjet 🙂 No jo, jenže pak … „přeci se od něj nenechám znovu předjet“ A tak jsem do toho šlapala – Řepy – Zličín – Sobín … on stále za mnou – Břve … a tady to začíná stoupat a pomalu jsem se loučila se svým vedoucím místem :-). Moc dobře vím, jak mě ta nakloněná rovina tady vždy zpomalí. A taky že jo. Periferně jsem už viděla jeho kolo, pak i jeho … kouknul na mě „tak pojeď“ a vzal mě do háku! A tak jsem jela v háku za Davidem Suchařípou až do Červeného Újezda a frčeli jsme to dobrých 27 km/h. Takže ač to vypadalo na otravné cyklokolečko, nakonec to bylo supr :-).

Tak se mi to všechno chýlí ke konci. A všechno najednou. Nejenom, že musím dělat všechny zkoušky s předstihem (zatímco já jsem plánovala jít na zkoušku z dynamiky hned ten další týden, co nám přednášející „zadal“, ať si mezi sebou domluvíme termíny, ostatní uvažovali rovnou o termínu v září), ale do učení na zkoušky a psaní diplomky jsem se ještě připravovala na přijímací pohovor na doktorské studium (i když to byla spíš psychická příprava, i když se mi po této stránce moc nedařilo – jen jsem na to pomyslela, bylo mi fakt zle, … takhle nervózní jsem byla tak možná u maturity … navíc do toho stále konzultuji diplomku a to mi také na náladě nepřidává … ale abych se vrátila k tématu … ze všech stran jsem slyšela, že přijímací pohovor na doktorské studium je spíš oficiální akce, prostě, aby se něco mohlo napsat do dokumentů :-), ale stejně jsem z toho byla hrozně nesvá) jsem si ještě sem tam zajela na závody MTBO, a tak podobně.

A jak to všechno zatím vypadá? S diplomkou tak střídavě zataženo. Občas mě napadne něco geniálního, abych to vzápětí pohřbila nějakou hloupou chybou, jako že například vykresluji něco jiného, než jsem měla v úmyslu a tato prkotina mi vystačí na tři hodinky, kdy hledám, kde je chyba, když mi to s těmi samými parametry už tolikrát proběhlo v pořádku. Co se textu týče, tak ten mám z velké části hotový, jen vychytat chyby a doplnit nějaké pořádné výsledky :-).

V pátek 12.9.09 nastal ten můj velký stresový den – přijímací pohovor. Ač jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že o tolik nejde, mé podvědomí to pořád ne a ne pochopit, takže jsem v noci nemohla pořádně spát a vlastně tak tři dny předem už jsem byla nepoužitelná. Prostě se to na mě všude valilo a teď tohle. No co vás budu napínat – když udělám v pořádku státnice (a odevzdám diplomku), tak od 1.10.2009 nastupuji na doktorské studium na ČVUT FS, obor Biomechanika. Tak uvidíme, jaké to bude.

To byl pátek. … Na víkend jsme jeli na závody MTBO k Bruntálu (o tom se snad dočtete na jiném místě na tomto blogu) a do toho se učila na svojí POSLEDNÍ zkoušku na této škole (tedy na této magisterské úrovni). Ve skrytu duše jsem doufala, že to bude jednoduché a že bych si třeba mohla po dlouhé době z mechaniky odnést A, … Ale učit se před a po závody, … navíc mi spousta zápisů v sešitě nedávala smysl, … nějakou konzultaci bych uvítala, ale na to nebyl čas. Trošku jsem se začala připravovat na fakt, že to asi tak růžové v pondělí nebude. … Nakonc jsme se sešli v počtu tří. Na jeden příklad a pět „otázek“ (které tedy pro mě byly pomalu těžší a záludnější, než vlastní „důležitý“ příklad) jsme dostali pouhých jeden a půl hodiny. Deset minut před vypršením času šel spolužák odevzdat … Zkoušející se na to podíval a když se ujistil, že kolega opravdu příklad nespočítal a z otázek toho také moc nemá, tak se ho otázal, co že tedy po něm chce … Já a druhý spolužák jsme si 45 minutek počkali na výsledky. Spolužák dostal po krátké výměně posledních informací za 16 bodů B. A pak jsem přišla na řadu já se svými 15,5 body a to byl boj. Že mi B bez boje nedá. A tak jsem bojovala. Ale musím sebekriticky říct, že mi to B nakonec dal snad jen za vytrvalost. Když já na všechno potřebuji víc času! 🙂 Takže i tuhle povinnost mám za sebou.

A teď už „jen“ ta diplomka. A abych měla nějaké rozptýlení, tak jedeme v sobotu na další cyklozávody – Ruskou ruletu. Vláďa už mi nastínil své závodnické představy – no nevím, kde si myslí, že na takové výkony mám brát energii.