Tak bylo 28.9.2014 další Slow up v rozumné vzdálenosti od Curychu – z Meilenu do Rapperswillu (a ještě kousek dál). Ráno bylo v Curychu mlha, že by se dala krájet. A s plánováním odjezdu to je těžké, vlaky jezdí jednou za půl hodinu, ale co my víme, jak s Eliškou vyrazíme. Tak se stalo, že jsme se smířili s tím, ž nám autobus na nádraží a následný přímý vlak ujede, ale jak si Vláďa kupoval lístky, tak zrovna kolem nás autobus projel. A tak jsme se ho jali dobíhat. Nejprve jsem vystartovala já s Eliškou ve vozíku, ranní mlhou, za roh kolem Coopu, nepřejet lidi čekající lidi na tramvaj a dál a dál na dočasně posunutou autobusovou zastávku. Doběhly! Stojíme s Eli ve dveřích a vyhlížíme Vláďu, jak se řítí s bruslemi v ruce. Dobrá práce. Na přestup na vlak máme pak asi deset minut, ale i tak trošku popobíhám, aby nám to náhodou neujelo. Vlak není bohužel nízkopodlažní, tak taháme kočár do schodů. S Eliškou si jdeme sednout, Vláďa bude stát u kočárku. Cesta do Meilenu trvá kolem půl hodiny. Eli kouká z okna, slízá a zase vylézá na sedačky, prochází se v uličce, chvilku si čteme. A pak už vystupovat a znovu do kočáru. To už se ji moc nelíbí. Cestou přistoupilo docela dost lidí, často s kolama, takže je jasné, že také jedou na Slow up. Na „start“ jdeme pěšky. Chceme si prohlédnout stánky, vzít Elišce balonek, podívat se na jezero, … a to je vše lepší bez bruslí.
Když jsem Elišku vyndavala s vozíku, tak ten se pod tíhou věcí převážil.
A pak jsme už vyrazili. Bruslaři a cyklisté všude. Tentokrát se jezdilo oboustranně. Spousta malých dětí na kole. Jelo se výborně. Cesta byla jen lehce zvlněná (kolem jezera) a dokonce mi připadalo, že jedeme povětšinou z kopce. Proto jsem trvala na tom, že zpátky jedu jedině vlakem. Cestou byla i pouť, to už ale Eliška spala. Usnula vlastně skoro hned, takže, když jsme dojeli do Rappesrwilu, stále spala. Snažila jsem cestou kontaktovat Veru s rodinou, kteří také vyrazili, jestli je někde nepotkáme, ale vypravili se později a byli pomalejší, takže zůstáváme o samotě. V Rapperwillu se nakonec Eli probudila, tak si protáhla nohy na hřišti a pak jsme šli mezi stánky hledat něco k jídlu. Skončilo to u rakletu. A do toho se udělalo pěkné počasí.
A tak jsme se vydali i na cestu zpět, čas jsme měli. Jinak jsme mimo jiné viděli i jezdce na jednokolkách, tandemech, vysokých kolech, atd.
A světe div se – cesta zpět mi připadala snad ještě víc z kopce, než před tím. To bylo super! To se mi snad ještě nestalo. Nejlepší profil, jaký si člověk může vybrat. Celkem to dalo 30 km, takže ještě že to bylo „z kopce“. Příští rok si Slow up zase vyhledám.

7.9.2014 (Doháním resty, abych mohla psát o aktuálním – rakouském Grazu)
Takže, 24.8.2014 jsme se konečně zúčastnili SlowUpu, což je série akcí pořádaných pro cyklisty a bruslaře. Jde o to, že se zavřou určité silnice (většinou mezi 10 a 17 h) a ty jsou tak volné pro cyklisty, bruslaře, kočárkáře, děcka, apod. Ten, kterého jsme se zúčastnili my (Seetal – okolo Baldegersee v Argau), byl mimo jiné sponzorován Migrosem, jehož ideologie je „pro rodinu“, takže nechyběly stánky s atrakcemi pro děti, nějaké zdravé sušenky zadarmo, stejně tak zase Rivella rozdávala svoje pití, u stánku SportXX vám zadarmo zkontrolovali kolo, apod.
Na startu.
Vláďa se dříve při zjištění, že se akce zúčastní třeba 10 tis. lidí, div nehroutil. Ale na těch 30 km dvou širokých jízdních pruzích se to množství rozmělnilo (a to ještě jídelní posezení a „bary“ podél cesty byly úplně plné). Elišce jsme k přednímu kolu vozíku připevnili malý reklamní větrník (balónek s héliem nakonec skončil u Vládi na batohu, protože, když jsme ho připoutali k přednímu kolečku, aby na něj Eliška viděla, tak se mi pořád pletl pod kola). No a jeli jsme. Na bruslích samozřejmě. Na kole bychom také mohli, ale to mi přijde „zbytečné“. Na kole mohu na silnici v klidu i jindy. Navíc to musí být pro Elišku vzadu ve vozíku nuda. Ale na bruslích po hlavní silnici? To je jiná. A i Eliška má lepší výhled, protože na bruslích tlačím vozík vepředu. Protože trasa vedla podél jezera, bylo to povětšinou rovinaté, sem tam nějaký protikopec byl, ale to jsme pak byli odměněni i sjezdem. Naštěstí má vozík kotoučové brzdy. No povím vám, že po těch 30 km jsem toho měla dost. Ale počasí vyšlo a Eliška 1,5 h prospala (takže nás nijak „neotravovala“).
Všimněte si, co veze klučina v červeném tričku vedle sebe – opravdu! Jako v sajtkáře si tam veze malého bratříčka v autosedačce 😀
Ten den jsme ještě zakončili příjemným grilováním u Jany s Vaškem v Birmensdorfu.

Tak ho už také máme – vozík na prcka za kolo, který se dá samozřejmě použít jako normální kočárek či na běhání. Výběr to byl náročný. To sice asi víc posoudí Vláďa, ten učinil první velké rozhodnutí, že to bude Chariot-Thule. A že to bude model CX. Já se pak podílela na rozhodování, jeslti dvou nebo jednomístný. Samozřejmě, že máme jen jedno dítě, ale chtěli jsme mu dopřít více prostoru a pohodlí tím, že koupíme dvoumístný. Bojhužel se ukázalo, že ve dvoumístném modelu není možné umístit dítě doprostřed, takže ačkoli jse ve vozíků sám, stejně musí sedět je nna své půlce, kde má o něco méně místa, než v jednomístném modelu. Takže bylo rozhodnuto. Ještě jsme ještě ve Velo Fiala dokoupili pylovou síť (to aby Eliška nedýchala všechen ten prach, co se za kolem zvedá), takže teď jsme připraveni. … Až tedy mé kolo projde servisem :-). Ale Vláďa to již seEliškou vyzkoušel a zatím dobrý.

Minulý víkend jsme se po sobotě strávené na lezecké stěně vypravili, díky pěknému počasí, na výlet k Mauensee. Jezero to je malé, kolem jedné poloviny vede turistická cesta, má ostrůvek se „zámkem“, který tedy vypadá, pouze jako velký barák, a je u něj jedna keška. Kolem dokola to bylo cca 6 km + cesta k a od jezera = 7,5 km. Co nás trochu zaskočilo bylo bahno na cestě. Vláďa to měl v teniskách asi nejhorší. A tlačit nacucanou trávou 20 kg kočárek také nebylo nejjednodušší. A to nepočítám několikero přenášení mostků.
Tento kus cesty ještě šel v pohodě.
Nacucanou trávou to šlo ztěžka.
Po sváče na sluničku (s pletenými čepicemi od Domi).

Jarní, teplá a slunečná sobota (15.2.14) přímo vybízela k nějakému pěknému výletu. A tak jsme se vypravili do St. Galenu, kde jsme za svůj pobyt ve Švýcarsku ještě nebyli. Luxusně jsme zaparkovali hned u centra v podzemních garážích. Cestou na trh jsme si v malém obchůdku koupili dva výborné sýry a Appenzell bylinkový likér. Trh byl výborný. Koupili jsme hromadu levné zeleniny, domácí těstoviny, pohankovo-jablečný chléb, tirolské špekové knedlíky, česnek a domácí fondue. Vše jsme dali do auta a pokračovali na prohlídku města. Celé nejužší centrum je pěšší zóna, takže procházka to byla velmi příjemná. Na lavičce na sluníčku si Eliška dala oběd a venkovní prostředí si dost užívala. My si vzápětí dali u stánku (široko daleko to byl jediný) klobásu (typickou OLMA, která byla bílá a spíš taková neutrální, a pak červenou, která byla více masová a výrazná) a hot dog. Poté jsme prošli místní architektonicko-výtvarnou rote-stadtlounge (těžko říct, co to mělo za smysl – několik ulic bylo pokryto červeným „kobercem“) a pomalu se vraceli zpět k autu. Ještě nesmím opomenout čokoládovnu (kavárna, kde prodávali i spoustu výrobků z čokoláday) a palčinku od stánku na cestě zpět.
Tím jsme ještě ale nezkončili. Nyní jsme zamířili do Arbon u Bodanského jezera. Až, když jsme přijeli k místní plovárně, jsme si uvědomili, že to bylo právě zde, kde jsem v roce 2011 plavala jedny z mých prvních (a posledních) plaveckých závodů (článek zde). Po turistické jsme se vydali směrem k centru Arbon podél jezera s výhledem na Německo a rakouské Alpy. Kousek od plavečáku v Arbon dostala Eliška na lavičce svačinu a přesedlala z kočáru do nosítka. To bylo vlastně poprvé, co ho pořádně vyzkoušela. Zatím v tom byla jen doma a to vždy tak na pět minut. Ale teď jsme jí to udělali do módu „koukám dopředu“ a to se jí líbilo. Vláďa pak říkal, že po tom 1,5 km se docela pronese (ve svých necelých 7 měsících má již přes 8 kg). Pak už jsme definitivně zamířili domů.
Několik fotek je k náhlédnutí na našem rajčeti zde (pouze pro ty, kteří vědí heslo).

7.12.13
Tak jsme si s Eliškou zaběhly první orienťák. Konal se kousek od Zugu, v Steinhuserwald (Steinhausenský les). My si daly jen ten nejkratší, který se dal jet i s kočárkem. Celková vzdálenost cca 2 km, což jsme daly za 17 minut. Nutno podotknout, že jsme minuly omylem Mikuláše, takže jsme pak do cíle doběhly jako první ve své kategorii. Děti se musely u Mikuláše zdržet a zazpívat mu, aby získaly mikulášskou nadílku. My jsme ho pak „našly“, když jsme si to znovu prošly, zatímco jsme čekaly, až Vláďa doběhne ten svůj dlouhý. Počasí vyšlo suprově. Byla to výborná akce.

Sobota … a to znamená společný rodinný výlet. Po šesti hodinách spánku (1+2,5+2,5) jsem doufala, že Vláďa nenaplánoval nic šíleného. V Zurichu byla pořádná inverze, takže cílem bylo vyjet někam relativně vysoko. Což také znamenalo, že už tam bude sníh a asi i zima. Ale spoléhali jsme, že na sluníčku bude teplo.
Takže jsme Elišce vytáhli nejteplejší bundu, vzali fusak, pořádnou čepici a rukavičky a vyrazili. Eliška nakonec byla oblečená tepleji než já. Ale naštěstí na sluníčku opravdu bylo příjemně a hlavně jsme šli pořád do kopce, takže se člověk zahřál.
Autem jsme dojeli na parkoviště ve Flumserberg (Tannenbodenalp, 1400 m). Cestou jsme projeli hnusnou vrstvu oblačnosti, kdy jsme byli rádi, že bylo vidět od tyče k tyči. A čekalo nás sluníčko a azuro. Oblékli jsme a zabalili Elišku tak, že se nemohla skoro hýbat. Nejprve se vztekala, ale po chvilkové jízdě v chladu usnula a prospala celý výlet.
Náš výlet vedl ke Grosssee (1650 m), stále nahoru.
A celou cestu jsme měli výhled do údolí Walensee (zakryté vrstvou mraků) a na pás kopců Churfirsten.
Vláďa si vyzkoušel, jaké to je, tlačit kočárek do kopce po sněhu (fakt zabíračka) a já díky nastolenému tempu relativně stíhala.
Po 2:45 h a 9 km jsme kolem čtvrté dorazili zpět k autu (to už se sluníčko schovalo za kopce a začala být docela zima). V místní restauraci jsme si dali čaj, horkou čokoládu, vývar se zavářkou a kolem páté vyrazili zpět domů. Kdyby Eliška prospala celou cestu, tak já bych to vydržela také. Vysokohorský studený vzduch prostě unaví.
Při odjezdu jsme měli na parkovišti úžasný výhled na hory a měsíc (opravdu to je měsíc a nikoli sluníčko :-)).

V sobotu se počasí docela vydařilo. Což znamená, že nepršelo a bylo víc než pět nad nulou.
Takže jsme nasedli po obědě do auta a vyrazili na jihovýchod od Zurichu. Vláďa naplánoval trasu po lese, po šotolinových cestách. Studený vzduch a drncání na Elišku působily úplně zázračně. Spala jak andílek :-). Cesta byla nahoru dolu, ale naštěstí s námi šel i Vašek, takže nekonečné schody mohly kluci v klidu snést. Deset kiláčků bohatě stačilo.
Schody dolů docela klouzaly.
V rozloženém stavu se nesl kočárek pohodlněji a bezpečněji, než v celku.
Pohled zpět, co jsme sešli.

Tak toto se dá považovat za náš první větší rodinný výlet ve třech. Elišce je teď deset týdnů, tak jsme se odhodlali jet do Flumsu na Alpabzüge, neboli „shánění krav z hor dolů“. To probíhá po celém Švýcarsku na podzim (na jaře je pak zase vyhánějí na kopce). Krávy se tento den nazdobí a jdou průvodem po předem dané trase.
Je to samozřejmě spojeno s doprovodnými akcemi a stánky s jídlem. Dle lokality jsou pak tyto „oslavy“ různě velké. Ve Flumsu, který je vzdálen hodinu jízdy od Curychu, se to vše odehrávalo na relativně malém plácku, i když krav prošlo kolem hóódně. A nechyběly jim samozřejmě ohromné zvonce. Stát chvíli u toho, tak vám ještě nějakou dobu hučí v hlavě.
Když jsme se dostatečně pokochali a dali si oběd v místním jídelním stanu (raklet a azuro počasí jdou pěkně dohromady … a nechyběly domácí dorty a koláče), vypravili jsme se na nedaleký kopec s kapličkoku. Vláďa se k němu již delší dobu chtěl podívat (dálnice, kudy jezdí na své cyklovýlety, vede kousek vedle).
Tam nahoru máme namířeno (ne, není to ten velký kostel dole ;-)).
Cesta byla povětšinou po asfaltu, jen závěrečný úsek a závěrečné stoupání bylo terénem. Náš kočárek se ukázal dostatečně bitelný, aby projel. Jen jsme na závěrečný výšvih museli vzít Elišku do náruče, protože to drcnalo až moc :-).
A zpět stejnou cestou. Takže všehovšudy 10 km nám vystačilo na celý den.
Asi si umíte představit, když po silnici prodjou během čtyř hodiny desítky až stovky krav. Ale i to tady měli dobře ošetřené – hned přijelo mycí auto a celou silnici zbavilo všeho, co tam nemělo být.

Poté, co jsem od Vládi dostala dva odkazy na „náramky monitorující denní a noční aktivitu“, nemohla jsem se na to nepodívat víc podrobně. A při té příležitosti jsem narazila na další podobné „hračky“. Takže, aby si mohl Vláďa vybrat ten pravý, zde je malé shrnutí poznatků a hlavně odkazy, kde najít další info a co je vůbec na trhu.
Nike+ Fuelband
Recenze zde.
Že by ty oficiální stránky byly nějaké jó popisné, to tedy ne. Jeden by čekal, že se tu dá dočíst víc, než jen to, že jde vlastně o sportovní akcelerometr, který sleduje vaší denní aktivitu (běh, chůzi, basketbal, tanec a další), každý krok, který ujdete a kalorie, které spálíte. Ah ano, ještě to ukazuje čas (což zase není tak špatná vlastnost, protože většina těchto „náramků“ se nosí na zápěstí a většina jich čas neukazuje, takže pak máte sportovní náramek vedle hodinek a to nemusí být vždy příjemné).
Pěkná funkce je, že vám barevné LED indikují, jak si stojíte (podle nastaveného cíle dne se mění z červené na zelenou). A také jednoduchý display, což se může hodit na kontrolu aktivit. Samozřejmostí je sdílení dat s chytrým telefonem a možnost sdílení dat na Facebooku a podobných stránkách. Toť vše. Takže kdyby se měl člověk rozhodnout pouze podle tohoto, tak si to nikdy nekoupím.
Od pohledu to vypadá docela pěkně. Stejně tak cena: 139 liber
Adidas micoach
Adidas je známý hlavně pro své různé běžecké vychytávky. Ve skutečnosti se pod „micoach“ (také přeloženo jako „můj trenér“) schovává celá rodinka „sportovních doplňků“, která vám má pomoci k lepšímu výkonu – jednotka měřící rychlost, měřič srdečního tepu, apod.Na první pohled jsou stránky docela nepřehledné, takže mě nebavilo moc se tím vším proklikávat a hledat, jestli mají tedy něco podobného, jako mi Vláďa poslal, či ne. Někomu stačí jen Adidasí aplikace, která podle GPS telefonu měří vzdálenost a čas. Proč ne. Takových aplikací ale existuje celá řada, viz níže.
Porovnání dvou výše uvedených: Nike+ vs. Running training aids. Jak z úvodního plyne, jsou obě tato zařízení zaměřená na zlepšení vašich běžeckých výsledků.
A než se tedy dostanu ke dvěma udělátkům, které mi Vláďa poslal, tak ještě jedno od „neznámého“ výrobce.
Basis B1
Zde se člověk konečně dozví pořádné info o výrobku. Na první pohled to vypadá jako (trošku divné) hodinky. Stejně jako výše uvedené to měří vaši denní, ale i noční aktivitu; spálené kalorie a ušlé kroky. Přes počítač lze vše přehledně sledovat a vyhodnocovat. Hlavní motivací má být pomocí malých změn upravit vaše návyky, abyste vedli zdravější život. Také, což je zajímavé a což, myslím, žádný z uvedených neumí, to měří srdeční frekvenci. Dalším plusem je, že se to nemusí manuálně přepínat do spícího režimu, Tedy, když jdete spát, tak to samo rozpozná, že ležíte a začne sledovat vaši noční aktivitu, místo toho, aby to počítalo ušlé kroky. To obě následující zařízení musíte vždy ráno a večer přepnout do odpovídajícího režimu.
Musí se nechat, že stránky mají fakt pěkný. Přehledně mají popsanou ideologii výrobku, a co je ukryto vevnitř:
Senzory
  • optický měřák průtoku krve – měří tepovou frekvenci ve dne, v noci
  • trojosý akcelerometr – registruje váš pohyb (kroky, kvalitu spánku)
  • na základě měření úrovně pocení zhodnotí náročnost aktivity
  • teploměr – porovnáním vaší teploty s okolní vyhodnotí námahu konané aktivity.
Co vše se o sobě následně dozvíte? Na základě výše uvedených měření získáte tabulku vašeho „zdraví“ a jeho změnu během času.
  • Samozřejmostí je přehled ušlých kroku, spálených kalorií, apod.
  • Spánek – jak dlouho, jak kvalitní.
  • „Pattern detection“ – dlouhodobě sledujete klidovou tepovou frekvenci a úroveň/kvalitu dýchání
A nejlepší na tom je, že to vše se děje automaticky. Všechny přehledy jsou automaticky staženy a přehledně zobrazeny ve vašem profilu. Spojení s počítačem pomocí bluetooth či USB. Nedoporučuje se na plavání, ale sprchu to vydrží. Opět by mělo fungovat spojení s chytrým telefonem, takže můžete sledovat plnění vašich cílů během dne. Cena: jestli jsem to našla dobře, tak 199 dolarů.
A konečně se dostáváme k Vláďovým „favoritům“.
Fitbit Flex
Funguje obdobně, jako právě zmíněný Basis (neměří tepovou frekvenci) – sleduje to ušlé kroky, vzdálenost, čas, a spálené kalorie. V noci sleduje kvalitu spánku a, což je velmi pěkná funkce, funguje jako vibrační budík, takže nebudíte své okolí. Bezdrátově to v reálném čase stahuje data do chytrého telefonu, takže po celý den vidíte, jak si stojíte. Na počítači vidíte různé statistiky (rozhraní tedy prý nic moc, jen holá data). A jak to u takovýchto hraček bývá – nastavte si svoje cíle a porovnávejte své výkony s kamarády přes internetové aplikace. Princip je opět založený na akcelerometru. Výhoda a nevýhoda zároveň je, že vlastní výkonná jednotka je vsazená do gumového náramku. Výhoda – můžete mít několik barevných variant a jen měníte „počítač“, takže sportovní náramek máte vždy sladěný s oblečením. Nevýhoda – v okolí „počítače“ se drží voda a například po sprchování to pak vydává legrační zvuky. Ale mělo by to být vodě odolné (i když se to, myslím, nedoporučuje na plavání), ale uvízlá voda pak přeje bakteriálnímu bujení a pokud by to člověk delší dobu nečistil (což minimálně týden nemusí, tak dlouho baterka vydrží), tak to může i smrdět.
Co nechápu je, proč to všichni nosí na zápěstí a ne třeba na kotníku. Zamezilo by se tak spoustě pohybů, které by třeba mohly být špatně rozpoznány (jen si vezměte, jak častěji gestikulujete rukama, nežli nohama) a kromě toho ne každý chce mít takovýto gumový kroužek na viditelném místě. Vzhledem k tomu, že tento neměří tep, by mi nošení na kotníku přišlo mnohem příjemnější.
Nemá display, jen pár LEDek, takže toho bez chytrého telefonu moc nepoznáte. Také nemá žádné pořádné tlačítko, ale reaguje na sérii poklepů, což chce cvik. Ale prý velmi dobře sedí. Cena: 80 dolarů
Fitbit One
Toto je předchůdce výše uvedeného náramku – zde jde o klip, který lze porůznu připnout na pásek, kalhoty apod. A umí to asi vše, jak již bylo zmíněno.
Jawbone UP
Druhý Vláďův favorit. Toto zařízení umí to, co výše uvedený Fitbit Flex. Rozdíly? Zde máte možnost zaznamenávat si i jídlo a pití, které za den sníte a vypijete. Takže máte detailnější přehled o tom, co jste za den dělali (ale musíte si to tam sami zadávat, případně telefonem naskenovat čárový kód výrobku, případně si jídlo i vyfotit a dát si ho do vaší knihovny). Jak někdo ale zhodnotil, aplikace sama vás neupozorňuje na to, že máte pravidelně jíst a pít, takže musíte být sami motivování toto dodržovat. Designově se to může někomu mnohem víc líbit. Řídící a výkonná jednotka je v jednom kuse s gumovým náramkem, takže odpadá výše uvedené vysychání, namáčení, apod.
Asi hlavní nevýhoda je, že to nemá přenos dat do telefonu v reálném čase, takže vlastně během dne nevíte, jak si stojíte oproti nastaveným cílům. Až když hračičku připojíte k telefonu nebo počítači, tak si můžete všechna data prohlédnout a zhodnotit. Rozhraní s výsledky je prý velmi podařené. Opět má vibrační alarm, který je sice „hlučnější“ než Fitbit Flex, ale prý je chytřejší v tom smyslu, že rozezná lehké spaní od tvrdého a vzbudí vás v zadaném časovém rozmezí v té lehčí fázi, takže byste se měli cítit víc odpočatě, než když vás budík natvrdo vzbudí v tvrdé fázi spánku. To je zajímavé. Stejně jako Fitbit Flex nemá display a nehodí se na plavání. Ale má normální tlačítko. Je lehký, ale díky jeho elastické konstrukci, která zápěstí jen obepíná se může stát, že vám během dnes spadne (zadrhnutí o oblečení, kontaktní sporty, apod.)
Cena: 129 dolarů
Něco závěrem?
Adidas a Nike zavrhuji rovnou – stránky nepřehledné a hlavně jejich zařízení nejsou tak všeobecně použitelné jako tři další zmíněné. Basis je dobrý v tom, že zároveň ukazuje čas, takže když už něco na tom zápěstí mít musíte, ať to také k něčemu je. Plus to měří tepovou frekvenci. Sice asi ne tak přesně, jako třeba Polar „hodinky“ s hrudním pásem, ale asi jim to funguje. A Jawbone a Fitbit jsou dost podobné. Hlavní rozdíl vidím v designu, budíku, a (bez)drátovém přenosu dat.
Na internetu se dá samozřejmě najít spousta recenzí na výše uvedené. Namátkou jich pár uvádím.
Nike Fuel band vs Fitbit
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review
Fitbit Flex vs. Jawbone UP – review 2
Jawbone UP vs Basis
A aby toho nebylo málo – na internetu existuje hromada aplikací pro chytré telefony, které na základě dat z GPS telefonu měří vaši ujetou/uběhnutou vzdálenost a čas strávený touto aktivitou. Takže pokud vám tyto informace stačí, ani žádnou výše uvedenou hračku nepotřebujete. Některé z aplikací mají vyšší cíle a zaměřují se na váš celkový zdravotní stav.