Dneska jsem si všiml, ze u každé několikáté lampy přibyly krásné do červena laděné minipopelnice s posypovým materiálem. Jsou takové líbivé, za své plastové ucho přidrátované ke sloupu s nápisem „Posypový materiál“. Ale na první pohled zde něco nehraje … přidrátované jsou, to je v pořádku, ale to víko … to víko je nějaké nechráněné. Ne, že bych svým spoluobčanům nevěřil, ale něco mi říká, že ten krásný, jemný, posypový štěrčíček skončí jinde než na zasněžených chodnících Prahy 6. Nu, nechme se překvapit 🙂

Cítím se diskriminován, diskriminován a diskriminován …

Důležitá pasáž je ta, kde se píše „Zapojit se do něj budou moci lidé mezi 25 a 64 lety s trvalým bydlištěm mimo Prahu.“

A ani nevím, kde si stěžovat … fňuk

Tak se mezi psaním diplomky, učením na zkoušky a uklízením konečně dostávám k tomu, jak jsem byli na jahodách. Možná si řekněte „no co, byli na jahodách, nuda.“ Ale to neznáte Vláďu a jeho jahodové požadavky. Poté, co jsme loni přivezli snad dvacet kilo ze samosběru v Sedlčánkách, měl letos ohromné plány. „Tak každý dvacet kilo a budu spokojený“. To si pak umíte představit, s jakými smíšenými pocity jsem se na milý samosběr připravovala. Zároveň to je i důvod, proč si jahody jednoduše nekoupíme v obchodě jako spousta jiných Pražáků – při ceně 25 Kč za 250g … A to ještě byla na víkend předpověď déšť a zima. Vláďa se dokonce kvůli počasí odhlásil ze sobotních závodů a Dana se k nám na samosběr kvůli počasí ani nepřidala. Že si prý počká na lepší počasí.

A tak jsme v neděli ráno vyjeli. Obloha zatažená, takže jsme se pořádně vybavili holinkami a pláštěnkami. Příjezd na farmu v Sedlčánkách byl .. no bahnitý. A mohli jsme začít. Na to, že bylo ošklivo, bylo na poli docela dost lidí. Ale velké naděje jsme si nedělali. Při takovém zakaboněném počasí, které poslední dny bylo, toho asi moc nezčervenalo. O pár řádků vedle, než jsem hledala jahody já, byla rodinka s malými dětmi. Klučina baštil jahody rovnou z keříčků, jeho maminka se zmohla jen na to, že mu řekla, aby si jahodu pořádně ofoukal a do toho stále ignorovala svojí dceru, která ji lákala do jejího řádku, kde prý jsou úžasné jahody slovy, že sama neví, co dřív sbírat. Jako v mém řádku také jahody bylo dost, ale uměla jsem si představit i lepší situaci. Holt na volbě záleží. … A kyblíčky se plnily. Asi to bude tím, že má Vláďa o tolik větší ruce než já, protože za stejnou dobu nasbíral pomalu o kyblík více (cca 3 kg). Po nějakých dvou hodinách jsme šli s první várkou na váhu. Pole bylo od vlastní stodoly, kde probíhal prodej, dost daleko, takže jsme museli nasbírat jen tolik, kolik uneseme. Každý jsme šli se dvěma kyblíky v jedné ruce, což nám na váze udělalo příjemných 23 kg. Od toho jsme tedy museli odečíst 4 kg pro mamku a 4 kg pro babičku. Takže k našemu vysněnému cíli pořád ještě něco chybělo. Ale poté, co jsme jahody rozprostřeli do přivezených přepravek, jsme se ještě museli ujistit, že se nám to pak do auta vejde. Vláďa to zkušeným okem ohodnotil na 6 kyblíků. Tak jsme vyrazili na druhou fázi.

Počasí stálo při nás. Pár kapek sice spadlo, ale nic vážného. A nyní jsem i já našla řádek, který stál za to. Už jsem začínala chápat, jak to ta paní před tím myslela. Jenom jste zabořili ruce do vysokých jahodníků a po pár vteřinách jste vyndali plné hrsti jahod. To se to plnilo. Dokonce jsem držela krok s Vláďou. Takže skóre druhé fáze: 50minut – 21 kg. Nemohli jsme si přát větší úspěch. Jak to v autě vonělo! Vyhladovělí jsme dojeli na chatu a předali jahody určené ostatním. Takže jsme byli rázem o 10 kg „chudší“. K tomu jsme ale přidali ještě plnou přepravku třešní, pracně do auta nabalili naše zbylé věci a vyjeli domů.

A doma to začalo – rozmyslet, kolik na co použijeme jahod. Nakonec to dopadlo tak, že 3 kg zůstala na knedlíky a na jídlo a zbytek šel buď do džemu, nebo ty hezčí velké do mrazáku. Nevím přesně kolik kg v džemu nakonec skončilo (Vláďa ještě musel vyběhnout do krámu pro další želírovací cukr), ale myslím, že takových 15 kg určitě. Samotné čištění nám ve třech zabralo dvě hodiny (koho by ještě zajímala cena – za samosběr chtěli 35kč/kg). Očištěné jahody na džem zabraly čtyři ohromné hrnce. Vlastní tvorby marmelády jsem se již nezúčastnila, ale když Vláďa přišel v pozdních večerních hodinách do pokoje, tak mi se zářícími očky oznámil, že máme přes 60 sklenic marmelády. Když jsem mu na to odpověděla otázkou, jestli ví, že rok má jen něco přes 50 týdnů, tak se ocitl v sedmém nebi.

Takže takhle dopadly naše letošní jahody. Zásoba marmelády na celý rok. Knedlíčky byly také výborné. Jen to mělo malou dohru v podobě namožených zadních stehen. Ono když tři hodiny stojíte v předklonu … na to ty nohy opravdu nejsou zvyklé.

Tak byla chatička v Káraném svědkem další velké oslavy – pěkných kulatých Aleny. Oslavenec i část gratulantů přijela už ve čtvrtek na čarodějnice, takže se v pátek mohlo pokračovat od ranních hodin. Pěkné počasí jsme využili k výletům jak pěším, tak cyklistickým. A pak se grilovalo, šampaňské teklo proudem a dárky putovaly všemi směry.

Oslavy se táhly samozřejmě i přes oba víkendové dny, ale tomu jsme již s Vláďou nebyli přítomni, protože jsme jeli na závody do Vracova (článek o akci zde ).

Fotky, které jsme v pátek stihli nafotit, naleznete opět na našem rajčeti (http://cadovi.rajce.idnes.cz) zde.

Je to ostuda, ale ani po skoro 14 dnech nejsem schopná napsat žádný článeček k Velikonocím. A že to letos bylo ve velkém!! Takže pokud vám nevadí, že informace budou zprostředkovaně, ráda bych vás nasměrovala na článek od mé kamarádky, která se Velikonoc také zůčastnila a narozdíl ode mě si našla čas své zážitky sepsat. Takže pokračujte na: Dadulka-Velikonoce 2009. A těch pár fotek, které jsem pořídila, najdete opět na rajčeti: Velikonoce 2009 .

Kdo nebyl, ani si neumí představit o jaké dobroty přišel.