Tak se konečně dostávám k napsání dalších řádků o mém současném pobytu. Proč jsem se odmlčela na tak dlouho? Jednoduše proto, že v pátek 5.11. přijel Vláďa na návštěvu. Takže ten týden než přijel, jsem se snažila ve škole udělat co nejvíce práce, abych pak měla trochu volněji. Vláďa to také neměl doma jednoduché – za prvé musel nakoupit věci, co jsem si naporoučela, ale hlavě měl obíhačky s autem – vyzvednout z opravy, dojet na STK a především mě zapsat jako provozovatele. S tímto dokumentem v ruce jsem následně došla na silniční policii a zažádala si o parkovací kartu do modré zóny. Získali jsme ji úpně v pohodě – do konce roku za 40 CHF. Jen tak pro představu – jednodenní parkování v modré zóně vás vyjde na 15 CHF, případně hodina parkování s parkovacím automatem cca 2 CHF. Takže tohle nám dopadlo nejlépe, jak mohlo.

            Vláďa vyrážel z Prahy až po práci, takže jsem s vidinou dlouhého večera odkoukala kde co v TV, do toho jsem si dělala ještě nějaké přípravy a byla jsem překvapená, jak rychle tady byl. V půl dvanácté už jsme nosili věci a provizorně Vláďu zabydlovali.

            V sobotu ráno jsme Vláďu pěkně doubytovali (poté, co jsme se samozřejmě pořádně vyspali) a šli se projít do lesa (který leží mezi Schwamendingen a vlastním centrem Zürichu) hledat kešky (s tím jsme měli 100% úspěšnost).

            V neděli jsme se vydali na Uetliberg (nejvyšší kopec nad Zürichem). Ale nikoli tu cestu jako jsem šla já … my jsme si popojeli vlakem do Adliswil a začali jsme se škrábat nahoru odsud. Malá poznámka k vlakům. Stejně jako v Dánsku je i zde systém zón, podle kterých si volíte vhodnou jízdenku. Ta platí na městskou dopravu, lodě, vlaky, lanovky apod. Co se mě na naší cestě vlakem líbilo bylo, že za celou dobu jsme nemuseli přijít s nikým od dráhy do styku – lístek si koupíte v automatu podle toho, jak daleko jedete … ve vlaku nás nikdo nekontrolovat, … prostě pohodička.

            V okolí Adliswil je značeno několik tras pro Nordic Walking. Mezi nimi i ta, po které jsme šli my – z Adliswil nahoru pod lanovkou. Čas pro tuto trasu byl stanoven na půl hodiny (turistické trasy zde nemají značeny kilometrově, ale právě pomocí časů) a musím přiznat, že jsme to měli jen tak tak. Co se nám ale musí přiznat – „hůlkaři“ to mají jednodušší. A opravdu to stoupalo, což dokládá následující výškový profil našeho výletu.

Na úvodních dvou kilometrech jsme nastoupali dobrých 350 m.

Ještě jsem se nezmínila o počasí – nic moc. Z počátku zima nebyla, ochladilo se až na hoře, kde začalo nakonec i pršet.

A to vydrželo po celý výlet. Naštěstí po úvodním výstupu už nás čekala spíš příjemná hřebenovka až na vlastní nejvyšší vrchol Uetliberg. Krásné počasí, které nás doprovázelo asi nejlépe dokazuje následující foto.

Zatím jsem na tomto vrcholu byla podruhé a podruhé jsme měla obdobné počasí.

      Z Uetlibergu už jsme to pak měli de facto stále z kopce. Co na tento kopec říkaly turistické značky? – nahoru 1 h 15 min, dolů 20 min. Za odměnu jsme si v centru koupili horké kaštany a mazali domů do tepla a do sucha.

Do textu Prezentace pro studenty byla přidána nová doplňující fotografie.

           Tak zatímco ke konci týdne bylo přes den skoro naprosté azuro, ráno v sobotu bylo tradičně, zataženo. Vrhla jsem se tedy na praní (přes týden na to a) není čas, b) to má většinou zamluvené někdo jiný. Pozn.: v baráku je jen jedna pračka) a na vypracovávání úkolu na němčinu. A plánovala, že odpoledne půjdu do bazénu.

            Ale po dvanácté hodině, jako mávnutím kouzelného proutku, se najednou rozjasnilo, a tak jsem urychleně odzimovala kolo a vyrazila na výlet, který jsem měla již delší dobu naplánovaný a který mi minule tak špatně dopadl.

            Tentokrát jsem vyjela v opačném směru, kde jsem doufala jednodušší orientaci. A opravdu – mapu jsem za celou dobu nemusela vyndat. Tuto trasu jsem si vybrala hlavně z toho důvodu, že jsem se chtěla podívat k poslednímu jezeru, které mám v dojezdové vzdálenosti. Všechny další už jsou trochu dál.

            Tak tedy trasa vedla přes Dietlikon a Tagelswangen (stoupání), následně odbočit na Illnau-Effretion a pořád rovně, po rovině či mírně z kopce až do Pfäffikonu (výhled n jezero a na Alpy) a Wetzikonu. Na to, že byla sobota, bylo centrum města, stejně jako silnice při výjezdu z Zürichy, plné aut. Ještě jedna poznámka – když jsem vyjížděla, náš teploměr ukazoval cca 12 stupňů. Cestou se ještě oteplilo a na sluníčku bylo krásně. Ale aby bylo 24 stupňů, jak cestou ukazoval jeden pouliční teploměr, tomu se mi opravdu nechtělo věřit. Co se týká cyklistů, bruslařů a běžců – podle nich se rozhodně nedalo poznat, jak je – někteří jeli jen v tričku, jiní v dlouhých kalhotách a pořádné větrovce, jiní v džínách a zimní bundě, …       

            Protože se jelo pěkně, nevzala jsem to přesně po trase, jako minule (nejkratší domů), ale po cyklostezce č.41 jsem se propletla vesničkami a mezi poli krásnou silnicí (většinou z kopce) ke Greifensee. A následně již po dobře známé cyklostezce č. 29 podél jezera domů. Po cca dvou hodinách od výjezdu se počasí začalo kazit. Foukal nepříjemný vítr proti, sluníčko zašlo, takže se i trochu ochladilo, a nohy vůbec nejely. Takže jsem nakonec byla ráda, že jsem si výlet ještě úmyslně nikudy neprodlužovala – 55 km mi bohatě stačilo. Trasa k nahlédnutí zde.  

             Poznámka na závěr – musím, k mé nelibosti, konstatovat, že čokoláda není vůbec vhodný předsportovní snack (stejně tak oříšky; a jak si i Vláďa vyzkoušel, ani Cookies  ). Dopoledne jsem se totiž trochu neudržela a skoro bych si troufla tvrdit, že jsem se milou čokoládou trochu přejedla … a na kole to bylo cítit

          Než jsem sem jela, bylo mi kladeno na srdce, ať zde (minimálně ze začátku) pořádně „zamakám“ a pak už to vše půjde samo. Prostě udělat dobrý první dojem. Takové věci mi ale nikdo speciálně říkat nemusí. I tak se tady dějí zajímavé věci a pracuje se na pěkných projektech, takže se snažím aktivně zapojit do kde čeho (nebo minimálně se na to jít podívat a být v obraze). A tak jsem bez sebemenšího zaváhání kývla na prosbu o pomoc při prezentaci tohoto „oddělení“ studentům, kteří si budou v následujícím semestru volit svoji specializaci. Oč šlo – pro studenty bylo na několika pracovištích připraveno povídání o náplni výzkumu a možnosti následného využití v praxi. A profesor se momentálně zabývá helikální osou pohybu v čelistním kloubu. A o tom se jim chystal povídat. Co se k tomu dá říct – hlavně předvést! Jde o to, že mají přípravek, na který přichytí diody, které následně snímají soustavou tří kamer. Je tak zaznamenán pohyb dolní čelisti vůči horní. A to pak dále zpracovávají, ale do těchto detailů se profesor raději nepouštěl, protože uznejte sami – běžného studenta medicíny by matematika spíš odradila . A o ty tady šlo – obecná medicína + zubaři.

            Asi již tušíte, co bylo mým úkolem … Ano – já byla tak, na které byly přichyceny diody a která musel na pokyn různě otevírat a zavírat ústa, aby mohli studenti na počítači sledovat daný program a jak se to tam pěkně hýbe. Pro ty, kteří si snad ještě neudělali obrázek, nabízím následnou fotodokumentaci .

Takže se tady nenudím

Tak mi ještě zbývá ve zkratce popsat, jak jsme prožili druhý (a zároveň poslední) den návštěvy rodičů.

Tento začátek konce nebyl vůbec špatný – projevila jsem přání zajít na snídani do pekárny/cukrárny, kolem které každé ráno jezdím. Neprohloupili jsme – káva, čerstvý mošt, máslový a čokoládový croissant a vermicelle. Poslední jmenovaná sladkost je, troufnu si tvrdit, místní specialitka (již jsme objevila jeden obchod, kde se na tuto dobrotu přímo specializují). Jedná se de facto o „pastu“ z jedlých kaštanů, která je ve formě „špaget“ nanesená do misky. V mém případě byly v košíčku z lineckého těsta se šlehačkou. Pro názornost doporučuji následující obrázky  (1, 2). Já pak pokračovala do školy a rodiče měli celý den na prohlídku Zürichu. Počasí sice nebylo nic moc, tím spíš ale mohli okukovat Zürich „zevnitř“ (jejich zážitky snad dostatečně zdokumentují jejich fotky). V podvečer mě ve škole vyzvedli, přes les jsme to vzali pěšky domů, ještě jsme nakoupili výběr sýrů a švýcarského vína a večer jsme si pěkně užili.

            V úterý ráno pokračovali směr Basilej, Mulhouse a Strasburg.

Tak se za mnou konečně přijela podívat návštěva – rodiče. A tak jsem nám mohla naplánovat výlet někam dál za město, kam se na kole jen tak nedostanu – do Luzernu.

            A protože bylo ošklivé počasí (nejhorší byl déšť), naplánovala jsem to spíš jako autoturistiku, než čistě návštěvu Luzernu. Z Zürichu jsme zamířili nejprve do Zugu, ale nikoli po nudné dálnici nýbrž podél řeky Reppisch, která vytéká z jezera Türlersee. Jela jsem tudy na kole, takže jsem tušila, že by se tato cesta mohla líbil. Silnice se malebně klikatí po úbočí Uetlibergu mezi pastvinami a vesničkami. V Zugu jsme na chvíli vyběhli do deště podívat se na jezero a na malé, nicméně pěkné, centrum. Osobně jsem o Zugu nikdy neslyšela, ale někomu toto jméno může být známé z toho důvodu, že se jedná o region s nízkými daněmi, a proto to je sídlo mnoha mezinárodních společností. Z architektury rozhodně stojí za zmínku Zugberg (Castle of Zug, hrad Zug), ve kterém je dnes museum, a poté krásná brána vedoucí do historického centra.

            Odtud jsme podél jezera Zug pokračovali přes město Arth k jezeru Lauerzersee. Zde nás zaujala „pevnost“ Roggenburg stojící na miniaturním ostrůvku, která má i vlastní kapličku. A podél jezera jsme dojeli do města Schwyz. Na tomto městě je zajímavé to, že právě od jeho jména se následně odvinul název pro celé Švýcarsko. Navíc erb tohoto města není nic jiného než bílý kříž v červeném poli, který je i na Švýcarské vlajce
(více info zde).

            Dále jsme se již začali přibližovat Luzernu. A nebylo to nikudy jinudy než přímo podél Lake of Lucerne (též Vierwaldstättersee neboli Jezero čtyř kantonů), které je čtvrté největší ve Švýcarsku. Opět krásná cesta po členitém pobřeží, vyhlídky na okolní velikány, na lodě, apod.

            A kolem druhé hodiny odpolední jsme konečně dorazili do Luzernu (který je po dálnici jen 60 km od Zürichu; nikoli 150, které nám to zabralo takto). Po dlouhém hledání a přemítání jsme zaparkovali na hlavním nádraží na krytém parkovišti. Jen v rychlosti (pro zajímavost), jak to tady s parkováním je. V centru jsou bílé zóny, kde se smí stát jen dvě hodiny a jedna hodina stojí 2,5 CHF. Na otevřeném parkovišti na okraji centra byla cena stejná, jen se zde smělo parkovat hodin šest. A kryté parkoviště u nádraží stojí 0,1 CHF za 3 minuty. To se jen tak nevidí, že?  . Kdo si nechce lámat hlavu s počty, tak jsou to 2 CHF na hodinu. Plus se tu ještě platí jednorázově 2,5 CHF za to, že jste na parkoviště vůbec vjeli.

Myslím, že jsme viděli to hlavní, co je v Lucernu k vidění – Kultur- und Kongresszentrum Luzern (moderní budova ohromných rozměrů, kombinace černého skla a kovu na okraji jezera, hned vedle krásné historické budovy hlavního nádraží), Jesuitenkirche, Kapellbrücke (krásný dřevěný krytý most; nejstarší krytý most v Evropě. Uvnitř mostu jsou malby vyobrazující Luzernskou historii. V roce 1993 most z větší části vyhořel, takže po rekonstrukci je jeho historická hodnota už trochu někde jinde. A jeho dominantou je osmistěnná kamenná vodárenská věž), Bourbaki Panorama Luzern (uvnitř jsme nebyli, budovu jsme viděli pouze zvenku, ale uvnitř se nachází panoramatický obraz z roku 1881), Löwendenkmal (ohromná socha lva vytesaná do skály nad jezírkem – památník padlým švýcarským vojákům/žodnéřům/gardě během francouzské revoluce).

Kromě těchto kulturních zážitků jsme si vychutnali i gurmánské speciality – cheese fondu (sýrové fondu, to pravé – půl napůl Gruyere a Vacherin; ještě že jsme si dali jen dvě porce, přeci jenom s tou kopou chleba to je pěkně syté), Luxemburgli, čerstvou čokoládu, pečené kaštany a na závěr výbornou kávu.

Domů jsme to pak již měli kousek.

Nevím, jestli vám takový styl pro čtení vyhovuje, ale mám spoustu „drobných myšlenek“, na kterých se vlastní článek postavit nedá, ale podle kterých si můžete udělat relativně pěkný obrázek o tom, co se tady děje. Ti, kteří mají přístup na Facebook, zde proto některé postřehy budou číst podruhé. Ale i pro mě to je pěkné shrnutí toho, co se tu vlastně událo, případně mi to slouží jako jakýsi zápisník zajímavých internetových adres či adres doporučených restaurací a tipů na výlety. … A aby orientace nebyla tak jednoduchá, vše je uváděno (ono na tom stejně asi moc nezáleží) od nejnovějšího po nejstarší.

 Až dnes během dne jsem si uvědomila, že již za týden mě čeká první návštěva z Čech – to to letí. Mnohem rychleji a příjemněji než v Dánsku (naštěstí). Tímhle tempem se ani nenaději a pojedu zase domů. V práci probíhá vše podle zaběhnutých pravidel – dopolední pozvání na kávičku od kolegy většinou odmítnu, protože kdybych měla dvakrát denně strávit 30-45 minut tlacháním nad kávou, tak za den nic neudělám (do práce se chodí tak na devátou ). A i tak, než se do něčeho ponořím, tak je oběd. Jediné, čím mě zdejší menza zatím zklamala je to, že ryby zde dělají pouze obalované (každý pátek je ryba). Ale poslední kombinace – obalované filé, brambory, špenát a majolka byla velmi zajímavá A Lasagne! Ty byly. Odpolední kávu již většinou neodmítnu – mezi 15 a 16 h je vždy kritických. A protože jsem teď měla rýmu a počasí venku bylo nevlídné, stejně jsem neměla myšlenky na nějakou sportovní či kulturní aktivitu, a tak jsem si v klidu mohla pracovat v kanceláři až do aleluja (většinou tak do šesti).

     Stále se seznamuji s funkcemi softwaru Febio (Finite Elemenents for Biomechanics – program založený na metodě konečných prvků, určený především pro biomechanické aplikace. Na rozdíl o komerčního programu Abaqus, který máme na ČVUT, je tento jednodušší, ale má širší nabídku biologických materiálů a velkou online podporu vývojářů, kteří relativně rychle odpovídají na položené dotazy od uživatelů, případně vyvíjejí nové funkce, které se ukazují být užitečné pro biomechanickou komunitu) a vývojáře otravuji s různými dotazy Do toho čtu odborné články o chrupavce, čelistním kloubu (když se tady tím tak zabývají, tak ať o tom také něco vím) a naposledy i zpracování EMG signálu. Jedna holčina tady pracuje na diplomce související se žvýkacími svaly, jejich EMG měří, ale už neumí moc pracovat s nějakým softwarem, který by to zpracoval. Tak jsem jí s tím pomáhala a doufám, že do této problematiky nakouknu více.

     Přes týden sice nebylo nijak vlídně, ale nepršelo a mlha / nízká oblačnost se přes den zvedla natolik, aby člověk mohl mít pocit pěkného počasí. Zato v sobotu vytrvale pršelo. Odpoledne na chvíli přestalo, a tak jsem vyrazila do lesa za humny. Pršet opět začalo poté, co jsem urazila asi 300 metrů. Tak jsem holt zbytek procházky strávila v pláštěnce. Švýcaři jsou na takovéhle počasí asi zvyklí, protože po lese jich pobíhala pěkná spousta. Mě se konečně podařilo najít dvě z několika kešek, které jsou zde ukryty a domů jsem se tak mohla vrátit s dobrým svědomím a botami a kalhotami od bláta Nevím, jestli jsem již zmiňovala, ale místní les je pro mě, co se běhání týče, naprosto nepoužitelný – je to kopec. Což znamená, že půlku procházky jdete pořád nahoru, zpět pak jen dolů a to není nic příjemného. Ostatně profil tratě je znázorněn na následujícím grafu.

Ještě ráno jsem si nakoupila pár věcí do zásoby, mimo jiné i čokoládu. Ta už večer nebyla : ) S touhle jsem měla opravdu šťastnou ruku (více o čokoládách se dočtete v mém včerejším článku).

     V neděli počasí nevypadalo jinak. Ale i tak jsem se hecnula do výletu na zdejší nejvyšší vrchol – Uetliberg. Plán byl jednoduchý – tramvají č.14 dojet na konečnou a tam chytit nějakou turistickou trasu nahoru. Tramvaj ovšem měla výluku. A v tom byl docela rozdíl oproti tomu, když je výluka v Praze. I když jsem vůbec nerozuměla tomu, co říkají, tak když tramvaj dojela na obratiště aniž to byla (podle názvu) ta konečná, na kterou jsem chtěla, tak podle přistavěného autobusu se stejným číslem a toho, kam se všichni lidé hrnuli, mi došlo, kam mám pokračovat. Turistické značení jsem také našla bez problému, přečetla si, že na vrchol to je 1 h 15 minut (vesměs stále do kopce) a rovnoměrným tempem vykročila. Překvapilo mě, kolik lidí jsem v tomhle opravdu ošklivém počasí potkávala. Nejen běžce, kteří tento nehorázný kopec běhali jak nahoru tak dolů, ale i staříky, kteří ťapali naprosto neuvěřitelně. Jestli já budu v takovémhle věku takto aktivní, tak to by byl zázrak. Profil tratě a vlastní trať naleznete na následujících obrázcích. Výlet to nebyl dlouhý, ale pěkný a výživný.

Co mě dál překvapilo, jak to mají všechno krásně upravené. Všechny strouhy, které jsem cestou potkala, byly krásně zpevněné, aby nedocházelo k vyplavování hlíny, apod., trasy pro sjezdové cyklisty byly značeny a vedeny zvlášť od peších, také místy zpevněny a upraveny. Sestup z kopce byl z dobré jedné třetiny veden po schodech a vůbec všechny hlavní cesty, byly pěkně udržované a štěrkem vysypané. Na vrcholu si člověk mohl zadarmo zajít na krásné záchody, všude jsou odpadkové koše, … prostě jsem z toho měla hrozně pěkný pocit. Tohle místo patří bezesporu mezi víkendové cíle nejednoho Švýcara a podle toho se tu k tomu chovají. Již mám vymyšlený výlet po hřebeni, tak uvidíme, kdy se dostanu k realizaci.

    

Na závěr vycházky jsem si v centru koupila horké kaštany. Zase pěkný týden.

 Tak dnešní výlet … se slušně řečeno … moc nepovedl. Posuďte sami: Takto to mělo původně vypadat (to je originální trasa, jak ji zaznamenal jiný cyklista, já bych se na ni u Greifensee napojila). Ale výsledek byl takovýto. Sami asi tušíte, kde se stala chyba. No jistě – zas ty jejich *** a ****, **** značení!!! Buď nejsou vůbec *grrr*, nebo jsou zavádějící : (. A tak se stalo, že když jsem se po pěkné cestě (zvlněný terén, hladký asfalt) dostala do Wetzikonu, správný směr na Auslikon prostě nenašla!! A to to podle mapy vypadá, že tam MUSÍ odbočovat velká HLAVNÍ silnice!!!! NE!! Já prostě dojela až na okraj Wetzikonu do industriální zóny, kde ještě jiskřička naděje v podobě cyklostezky zaplála … ale vzápětí jsem podle cyklistického rozcestí špatně uhnula ******* a skončila opět na hlavní silnici mezi Usterem a Wetzikonem (kde jsem byla tak před 45 minutami). A protože počasí nebylo nic moc …

 … a po včerejšku jsem se necítila úplně fit, rozhodla jsem se to nijak nehrotit a jet zpět po té stejné cestě jako jsem přijela. Na výškovém profilu trasy můžete vidět, že to nyní bylo vlastně pořád z kopce, ale foukalo silně proti. Musela jsem si přes větrovku vzít ještě vestu, protože jak byl člověk zapocený, tak to bylo pěkně nepříjemné. Opět jsem v duchu nadávala a zkoušela sestavit žebříček nejhorších věcí, které vás na kole mohou potkat. Nyní se na prvním místě umístil vítr. Možná se ještě dělí o místo s „kostkami“, následují kopce a déšť a pak již bez rozdílu pořadí hlad, žízeň, defekt a v neposlední řadě nutkání odskočit si, když široko daleko není ani sebemenší keřík, za kterým by to bylo možné.

            Když jsem ráno v deset vyjížděla, nikde nebylo ani živáčka. Když jsem se vracela (kolem jedné hodiny), už se vyrojili cyklisté, bruslaři, pejskaři i běžci. V neděli dopoledne prostě všichni spí : ). Obchody jsou samozřejmě zavřené, až když jsem se vracela, tak před kavárnou na Schwamendingenplatz posedávali chlapíci u piva. A ten protivný vítr začal pomalu ale jistě rozfoukávat i tu nízkou oblačnost. Takže když jsem vcházela do baráku, sem tam už svítilo sluníčko.

           Z Pfäffiker See jsem tedy nic neviděla – ona to tady je dost placka a silnice, po které jsem jela (i ta, po které jsem jet chtěla), byla od vlastního jezera dost daleko. Tak snad si sem někdy udělám pěší výlet.

Další cyklovýlet je za mnou. Ráno byla mlha jako přes týden, a tak jsem věřila, že se to stejně jako například včera nakonec vyčasí. A v 10 h jsem vyrazila směrem Zug, tedy na jih, na opačnou stranu, než jsem doposud vyjížděla. Jak jste si asi všimli, prozatím plánuji výlety tak, abych jela po nějaké významné značené cyklostezce. Nejinak tomu bylo dnes. Na cyklotrasu č. 32 jsem se napojila pomalu hned za barákem. Vzápětí jsem ji zase ztratila. Ale to už jsem byla v centru a kolem hlavního nádraží (na to, že je sobota, nebo právě proto, tu bylo hrozných lidí a aut) jsem na ni zase narazila. Chvíli jsem jela podél řeky Sihl (mít horské kolo, tak podél této řeky do Zugu vede přímo cyklostezka č. 94, ale podle mapy to vypadá, že i lesními cestami, takže jsem si musela najít jinou trasu), pak jsem se ovšem odpojila a jela po úbočí kopce, který se tyčí nad Zürichsee. Být dobrá viditelnost, tak může na jezero být pěkný výhled. Takhle jsem mezi stromy viděla maximálně bílou mlhu a sem tam trochu vody. A pořád jsem mírně stoupala. Nebo tak mi to alespoň pocitově připadalo – vlekla jsem se jak šnek, ale pořád jsem doufala, že se počasí vyjasní a mě čeká výlet kolem 120 km, tak jsem se nikam nehnala.

            Po cyklostezce č. 32 jsem jela až do města Hirzel. Následoval úžasný sjezd (dlouhý, pěkný asfalt, hlavní silnice) do Sihlbruggu. Zde jsem se napojila na zmiňovanou cyklostezku č. 94 a ta mě dovedla (nebo spíše nedovedla, protože mi přišlo, že pořád zbytečně odbočuje od hlavní silnice, po které se tak pěkně jelo a kde byla jistota, že mě po asfaltovém povrchu dovede až do Zugu) do Zugu k jezeru.

            Sem to bylo 40 km. Seděla jsem u jezera, ze kterého jsme viděla sotva pár lodí zakotvených u břehu. Jinak bílo. A protože kolem jezera by to bylo cca 35 km a domů pak ještě jednou tolik, rozhodla jsem se i kvůli počasí (při modré obloze a sluníčku by se to jelo mnohem lépe), že nebudu nic lámat přes koleno a pojedu domů. To se lehce řekne, ale … v Baaru jsem se motala asi 45 minut, než jsem našla správný směr na Kappel a.A. Po cyklostezce č.51 by to samozřejmě bylo pohodlnější v tom smyslu, že vede přímo z Zugu, ale opět to podle mapy vypadalo, že i lesními cestami, takže jsem potřebovala najít vlastní cestu po silnici. Marně jsem doufala, že mě směrovky navedou. Na to oni si nehrajou, nebo co. Maximálně tak nájezd na dálnici, ale to je mi na nic. Takže se mi například stalo, že jsem sice stála na dobré křižovatce, ale nechala jsem se zmást cyklistickým a turistickým značením a vyrazila špatným směrem (navíc po šotolině). Po 20 minutách jsem tu byla znova a tentokrát již vyrazila směrem správným (vůbec jsem si tím ale nebyla jistá, ale jiná možnost prostě nebyla). Takže jsem si vystoupala to, co jsem před tím v tom úžasném sjezdu sjela (samozřejmě, že jsem si v kopci zanadávala; vůbec to nejelo), ale potom se potvrdilo to, v co jsem doufala – úsek mezi Hausenem a.A a Stallikonem (cca 15 km) byl víceméně po rovině (spíše tedy z kopce). Další zastávku jsem si udělala u Türlersee (v okolí je přírodní rezervace, kolem dokola vede trasa pro pěší) a pokračovala dál.

 Dalším tipem na sportovní aktivitu, až už to nebude na kolo, jsem získala u města Aldswill, kde je několik značených tras pro Nordic walking. U každé trasy jsou kilometry, předpokládaný čas trvání, převýšení a také dopravní spojení na výrazné body trasy.

            Jen se člověk na chvilku nechá ukolíbat pohodovou jízdou, hned přejede odbočku. Pořád to chce být ve střehu. Byla jsem kousek za městem Stallikon (to jsem ale nevěděla, protože tady jsou cedule označující jednotlivá města hrozně nevýrazná, takže registruji opravdu jen velká města), když tu mě cyklostezka vedla k prudkému klesáku (padáku?). Podle mapy jsem vůbec netušila, co to tady mají za zmatky, ale protože druhá cesta, která z křižovatky vedla, směřovala na Zürich, věřila jsem spíš tomu a jala se znovu stoupat. Jak to nejelo! Na vrcholku bylo opětovné špatné odbočení (zase žádné směrovky!), takže jsem místo do Zürichu jela na opačnou stranu, ale relativně rychle jsem si to uvědomila. A pak už jen další supr sjezd do Zürichu.

            A pak další skoro desetikilometrové kličkování a částečně i bloudění Zürichem. Bláhově jsem si myslela, že jsem již tak Zürichu znalá, že se přeci nebudu nechávat dovést směrovkami až k jezeru (odkud již opravdu najisto trefím), ale propletu se na vlastní pěst. Tak by to nešlo! Ale alespoň jsem poznala další Zürišská zákoutí. Ale těch lidí! A aut! I když tady mají cyklisté své pruhy a značení a i když jsem z Prahy zvyklá na ledacos, tohle teda ne. Ještě že mám koupenou celoroční legitku na tramvaj, protože na dennodenní dojíždění bych asi neměla nervy. Dnešní proplétání se mezi auty na silnici a mezi chodci na chodníku mi potvrdilo můj pohled na cyklistiku ve městě – po městě tramvají, na kole na nějaký pořádný výlet. Věřím, že každodenní dojíždění třeba 15 km na fyzičku vliv asi má, ale v takovýchto podmínkách mi to za to opravdu nestojí. No a cestu od jezera domů jsem našla skoro na jisto :).

            Takže dnešní trasa měla i s mými mnohými nechtěnými odbočkami 90 km, nastoupáno cca 880 m. Čas jízdy cca 5h 20 min, celkový čas 6h 15 min. Trasa je k nahlédnutí zde. 

           Ještě jedna poznámka – vozit s sebou jablko, které je pomalu větší než baťůžek (ty cyklobatohy moc velké nejsou) a tlačí vás do zad, není vůbec dobrý nápad. Zato obědový sandwich připravený ze tří krajíců toustového chleba prokládaný mladou goudou a ledovým salátem byla dobrá volba.

Ještě jsem si vzpomněla, že jsem tu nepopisovala zážitek z jednoho z mých prvních výletů tady. Tak se tak v klidu vracím z výletu, když tu mě předjel cyklista na takové klasické zurišské plečce. Protože jsem si nebyla jistá kudy pořádně mám jet (cyklostezka se tady kroutila všemi možnými malými uličkami a musela jsem ji bedlivě sledovat), tak jsem se nikam nehnala a v klidu jela s určitým rozestupem za ním. A se zájmem sledovala, co provádí (jeli jsme cca 25 km/h). Za jízdy si sundal bundu (takže musel jet samozřejmě bez držení) a oblékl si ji opačně (nebyla zima, ale foukalo, takže usoudil, že chce být chráněný zepředu, ale vzadu větrat). Už jen to na mě udělalo dojem. Jenže on si ji ještě vzadu začal zapínat!! A to jsme pořád jeli skoro 30 km/h! Zapnul si ji skoro do půlky zad a pak mi frnknul! A došly mi slova .