Začínáme odškrtávat položky ze seznamu. Město a hrad Habsburg (ano, TEN Habsburg) je cca hodinu cesty od Curychu a zrovna v sobotu začínala sezóna. Již na parkovišti pod hradem nás překvapilo, že parkování je zadarmo, což je ve Švýcarsku neslýchané 🙂 Hrad otevíral až v 11 h, takže jsme měli cca 1,5 h se projít okolo, udělat si kýčové fotky (modrá obloha) a hledat kešku mezi ruinami. Již „venku“ ve zbytcích zdiva začíná „Královská cesta„, šestero zastavení s audiokomentářem (ať již hlasitým či na sluchátka) k jednotlivým epizodám vlastního hradu, i Habsburků (od založení hradu, po souboj Rudolfa I a Otakara II o Římskou korunu).

Z vlastního hradu zbyla a je zrenovovaná jen cca půlka. Ve věži je muzeum, ve zbytku restaurace a možnost ubytování. Z věže je pěkný výhled do okolí. A vstup je zadarmo, což jsme byli zase v šoku. Všechno jsme to prolezli a následně ještě popojeli autem do lesa a šli hledat kešky. Vláďa potvrdil svoji pověst lapače klíšťat, protože se sebe během procházky minimálně tři (!) sundal. A jedno z Elišky.

Fotky zde.

Již prosakuje ven, že se budeme vracet ze Švýcarska zpět do Čech (ještě není jasné kam přesně, bude záležet na ZŠ). Ale o tom jindy. Ten čas, který nám tu ještě zbývá, bych chtěla využít k tomu vidět ještě to, co jsem nestihla. Nejvíce jsme toho procestovali a poznali během cca prvních tří let, s dětmi pak už (alespoň já) nic moc (ale zase jsem poznala jiné baby-friendly lokality, jako dětské herny a hřiště, bazénky, atd.). Takže to chci teď napravit. S dětmi se už dá cestovat (jasně, prý se s nimi dá cestovat od narození – to ale není můj případ. Tahat s sebou mimino, které se musí každou chvíli kojit a přebalovat není můj šálek čaje), takže dávám dohromady seznam „must see“ toho, co se musí ve Švýcarsku vidět. Zdroje jsou různé (zde, zde, zde, nebo třeba zde).

Pokračovat ve čtení

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.

Asi by správně mělo být do Haslibergu (je to městečko), ale takhle mi to zní líp.

Jeli jsme na návštěvu za mojí kolegyní, která zde bydlí u přítele. Myslela jsem původně, že bydlí dole v Meiringenu a ono hle, bydlí v 300 let staré úžasné ohromné chatě a jejich rozsáhlé traviny před okny jim spásají sousedovic krávy. Co by kamenem dohodil je lanovka na Käserstatt (1835 m n.m.). Rozdělili jsme se tak, že Vláďa jel s T. na kolo a já s dětmi a s O. jsme nasedli na lanovku (20 CHF zpáteční pro dospělého) a vyjeli nahoru, že se tam s kluky potkáme na kafe. To jsme se také potkali (trvalo jim to cca 40 minut), ale byli tak rozjetí, že si pauzu dát nechtěli. To my jo. V restauraci byl i dětský koutek, takže jsme u kafíčka měly klid (a děti nám nosili další a další „kafíčka“ a „palačinky“ z dětské kuchyňky). A když jsme se konečně snad po hodině zvedli (z okna také bylo krásně vidět přijíždějící a odjíždějící kabinky, což se Matymu moc líbilo), tak jsme zrovna zahlédli vracející se kluky. No moc jsme tomu výletování nedali. Několik set metrů tam a zase zpět. Na jaro tu ale máme vyhlídnutou Trpasličí cestu, která vede od lanovky dolů a kde jsou nějaká speciální tematická zastavení. Lanovkou jsme se zase svezli dolů a následovalo BBQ u chalupy.

Cestou domů jsme bohužel strávili nějakou dobu v zácpách před Luzernem. A to jsem si myslela, jak jsme vyjeli brzy. Takže cesta tam cca 1 h 15 min, cesta domů cca 2 h a kousek.

To byl ale dlouhý víkend. V sobotu večer, když se mě Eli zeptala, jestli „druhý den“ (což znamená „zítra“) jde do školky, tak jsem se musela pořádně zamyslet, protože jsem si opravdu nebyla najednou jistá, jestli je sobota nebo už neděle.

Jako vždy začínám den kolem půl šesté, takový ten čas, kdy je všude klid, ticho a tma, jen Maty má prostě nutkání vstávat, hrát si, běhat, jíst, kadit, apod. Kolem sedmé vstává zbytek rodiny, někdy (většinou o víkendu) již v půl sedmé (a popřáli mi k svátku). Po snídani jsme se nabalili a vyrazili do Milandie na lezení. Kde jsme byli hned minutu po otvíračce a první (kromě jedné osamocené paní). Tentokrát jsem také lezla (po asi 2,5 leté pauze). Střídavě jsme dávali pozor na Matyho s Eli a střídavě boulderovali a lezli na samonavijáku. Mě se předloktí hned znavila, takže jsem spíš „odpočívala“ (ono s dětmi se nikdy nejedná o odpočinek) než lezla. Ale bylo to fajn. Domů jsme dojeli akorát na oběd. Rychle uvařit, najíst se a já ještě stihla rychlého šlofíčka, než jsem s Eli vyrazila na další program – české divadlo. Do Walliselenu máme blbé spojení MHD, takže Eli jela na kole, já na koloběžce (jsou to dva kiláky). Stavily jsme se cestou i v čokoládovně – kde byl poslední otevírací den. Od teď funguje již jen pobočka v Hinwillu. A vzhledem k tomu, že výprodeje již nějakou dobu běželi (a my o tom nevěděli), tak už byla k dispozici jen jedna krabice s alkoholickými čokoládami, takže nic pro nás.

Pokračovat ve čtení

Jako tradičně každý rok, probíhá i letos SlowUp po celém Švýcarsku. Od jara do podzimu můžete najít po celém Švýcarsku akce tohoto typu. Tuto neděli to bylo u Curyšského jezera s hlavním centrem v Rapperswilu. Během této akce se zavřou silnice na určitém úseku a jsou přístupné pouze pro cyklisty, pěší, bruslaře, apod. Takže Eli vyrazila na kole a my s Vláďou na bruslích, Maty musel strávit nějaký čas ve vozíku.

Pokračovat ve čtení

Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.

Pokračovat ve čtení

Jako každý rok byl první zářijový víkend u nás ve znamení pouti. Až nyní, po osmi letech zde, jsem se dozvěděla, že se to opravdu nečte, tak jako anglicky „čilbi“, ale prostě „kchilbi“ (to ch je prostě to „jejich“ hrdelní „ch“). Takže jsme zase o něco moudřejší.

Co ale čert nechtěl, Eli zrovna v pátek večer chytnul nějaký břichobol. V neděli už to vypadalo líp, ale nakonec jsme stejně nešli. Takže když jsme nemohli my na Chilbi, muselo Chilbi k nám. Vláďa s Máťou nám přinesli balónek, cukrovou vatu i perník. Takže jsme si to nakonec doma užili.

Nejlepší na tom ale je, že hned týden na to je tradiční Knabenschiessen – střílení chlapců – ne že je někdo střílí, ale střelecká soutěž chlapců (přeci jen jejich kořeny vedou k Vilémovi Telovi). A je tomu tak dva roky, co se smějí účastnit i holky. A s touto soutěží, která trvá tři dny (a v pondělí je finále, takže má celý Curych půl dne volno), je spojena i pouť. Když jsme nemohli minulý víkend, vyrazili jsme teď. S Vláďou jsme tu jednou byli, hned ten první rok v Curychu. A řekli jsme si, že jednou stačí. Teď ale s Eli, která už si lecjaké atrakce užije, jsme tomu dali další šanci. A bylo to fajnový. Ale zjistili jsme, že my na ty točící atrakce, které převážně Eli vyhledávala, nejsou pro nás. Já jela s Eli na jedné malé horské dráze, takový malý vláček na kolejích to byl … no a bylo mi pak pěkně blbě. Nechyběla cukrová vata, mandle v karamelu, a speciální zmrzlina ve tvaru malých kuliček. Vedro bylo, takže není divu, že na jedinou vodní atrakci (taková vodní horská dráha) byla největší fronta a to jsme tedy nedali.

Takže spokojenost. Domů jsme jeli až v šest, Matyho to tam moc nebavilo, ale Eli by vydržela až do noci. Tak třeba za rok. Jo a za mě nejlepší atrakce byla dlouhá rovná (myšleno bez zatáček), vlnitá klouzačk, na které se jezdilo na malém koberečku.

Im Titlis Gebiet wartet ein spektakulärer Klettersteig auf dich.

To tedy sedí. Ale nepředbíhejme. Před dvěma týdny Vláďa hlídal děti a já s Honzou vyrazila na feratu. Tentokrát jsme děti nechaly na pospas babičce s dědou (nebo možná spíš babičku s dědou napospas dětem) a vyrazili spolu a s Honzou na další feratu. Vybral ji Vláďa a já mu věřila, že vybere něco obdobně lehkého, jako minule. No jo no, není lehké splnit všechny požadavky – aby to bylo kousek od Curychu, obtížnost, přístupovou cestu, atd. Na poslední chvíli se k nám připojil ještě jeden kamarád, který ač má trochu strach z výšek, tak lezení a feraty pořád zkouší. „Tak to bude ok“, říkala jsem si, když jde i on. Honzu jsme nabrali v sedm a vyrazili přes Luzern do Engelbergu. Dokonce jsem si i vzpomněla, že jsem tu už s Vláďou na jednom výletě byla. Vláďa musel hodně zavzpomínat 😀 Takhle on si výlety se mnou pamatuje. Vyjeli jsme lanovkou TITLIS Xpress z Engelbergu k Trübsee (mezistanice na cestě na vlastní vrchol Titlisu) a  podél Trübsee jsme ještě chvilku šli k sedačkovému Jochpass-Lift. Pokračovat ve čtení

Maty chodí 3x týdně do jeslí na celý den, Eli každé dopoledne do školky, takže mám tři „volná“ dopoledne. Eli odvádím do školky na 8:30 a vyzvedávám v 11:55, takže to dopoledne tak dlouhé zas není. Navíc mám úvazek v práci 20%, což znamená týdně odpracovat 8,5 h. Což jsou hnedle dvě dopoledne pryč. Jednou týdně ale jezdím přímo do práce. To pak vodí děti Vláďa. Já jsem pak v práci od sedmi do 11:15, takže si odpracuji půlden. A zbylé 4-4,5 h většinou kouskuji během týdne po nocích, nebo když se Eli kouká na TV, nebo v tom svém „volném“ dopoledni.

Pokračovat ve čtení