by ·1 komentář

Nazvala bych to „cesta dřeva“, ale nemá to nic společného se zpracováním a pěstováním dřeva. Je to prostě pětikilometrová procházka, na které jsou k vidění různé výtvory ze dřeva. Tento trail jsem opět nalezla krásně popsaný na Swiss Familly fun, kde naleznete i podrobnější popisky a fotky. Sice se tento trail nachází až v kantonu Solothurn, ale z Curychu jsme to měli hodinu cesty. Zaparkovali jsme na soukromém parkovišti (5CHF na celý den) hned pod hradem Neu-Falkenstein, což je, dle popisků, jedna z nejkrásnějších zřícenin tohoto kantonu. Vedlo nahoru asi milion schodů, ale pak se nám naskytl krásný výhled do údolí. Službu bych tady na tom hradě dělat tedy nechtěla. Nejenže je hrad na kopci, ale on sám je i v kopci, takže měl několik nerovnoměrných podlaží. Dá se vyjít až úplně nahoru na věž, kam vedou, ani se tomu už snad nedá říkat schody, spíš žebřík.

Po prohlídce (zadarmo) zříceniny jsme pokračovali po trailu. Chvíli lesem, chvíli lesem. Nahoru i dolu. Opět bez kočáru, takže Maty chvíli šel, chvíli se nesl, chvíli se vztekal, pak chtěl jíst, a to pořád dokola. Náladu dětem zvedlo ohromné hřiště uprostřed lesa. V rámci přestávky si děda našel a vyndal klíště, jinak se nic zajímavého nestalo. V lese bylo docela příjemně, ale jakmile jsme vyšli z lesa, bylo šílené vedro. Cestu nám pak zpestřoval výhled na traktory, kterak obrací seno.

A za odměnu jsme si zajeli ještě do Zigelhütte na pohár (a na wurstsalat 🙂 ).

Fotky zde.

by ·1 komentář

Na tento trail jsem narazila, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tato příjemná („skautská“ – Pfadi = skauti, používají to spíše, než „Scoutisme“) procházka se nachází jen kousek za hranicemi Curychu (i když dostat se tam MHD nám zabralo hodinu, ale cesta rychle utekla). Dojeli jsme „tramvajovláčkem“ do zastávky Spital Zollikerberg (tam, kde se děti narodily) a protože nám zrovna jel autobus, svezli jsme se ještě jednu zastávku. A pak už jen podél říčky Wehrenbach pořád dolů až do zastávky Burgwies, u které je i tramvajové muzeum. Celá trasa má cca 4 km, ale zabralo nám to určitě víc než avizovaných 1,5 h. Ne že bychom se tak loudali (i když Maty šel po svých, kočárek jsme nebrali), ale vzhledem k tomu, že jsme šli podél vody, měli jsme spoustu zastavení, kdy jsme prostě jen házeli kamínky a listy do vody, pouštěli lodičky, nebo jen koukali na malé vodopády. Zároveň podél trasy vede multikeška, takže jsme si i „zalovili“. Celkem jich je podél tratě 12, některé z nich jsou deaktivované, a my našli tři. I to je dobrý úspěch. Ve stínech bylo příjemně. Cestou bylo i několik pítek a plácků na odpočinek. Na jednom jsme si udělali pauzu na oběd a děda Ríša nakonec neodolal a v jedné hlubší tůňce se celý vykoupal. Já si namočila jen nohy a celá bych do toho tedy nevlezla. Fotky z procházky zde (s heslem).

Abychom pořádně využili náš celodenní lístek na MHD, zajeli jsme si na zmrzlinu do veganské restaurace The Sacred, ve které se nachází Vegelateria. Babi s dědou si dali z klasické obědové veganské nabídky, já s Eli jsme si dali zmrzku – Eli double chocolate, já slanou mandli. Moc dobré. Maty si nic nedal, protože ještě v tramvaji usnul jak dřevo a celou návštěvu zmrzlinárny prospal. Spal i poté, co jsme došli na příjemnou pěší náplavku kolem Schanzengraben a podél té jsme došli skoro až k hlavnímu nádraží. Tam se Maty konečně probral, babi s dědou si dali kafíčko u Swarovskiho (malinké kafé okénko na rohu Bahnhofstrasse a Bahnhofplatz, za rozumnou cenu … taky tam byla pěkná fronta). A pak už jen tramvají domů.

No ale to nebyl všemu konec! Na Schwamendingenu byl trh a uprostřed byly trampolíny. Ale takové ty, jak je tam skokan upnut do postroje a díky gumám skáče pěkně vysoko. Eliška si to parádně užila 🙂 A pak jsme ještě vyrazili na hřiště. Ty děti jsou k neutahání!

Na to, že jsme jeli na pětikilometrový výlet, jsme byli venku celý den. A já ještě večer v pohodě stihla sebeobranu.

by ·1 komentář

Toto dynosauří muzeum má otevřeno pouze v neděli odpoledne, takže jsme se na to těšili celý týden. Na rozdíl od naší minulé cesty do městečka Frick na smyslový trail jsme jeli všichni čtyři autem a cesta byla o něco pohodlnější. Toto muzeum, stejně jako mamutí muzeum v Niederweningen, je maličké a vystavuje jen nálezy z okolí města. I tak je na co se koukat. Kromě spousty mušlí, nautilů a amonitů zaujme rozhodně ohromný plateosaurus přes celou stěnu. Shlédli jsme i krátký film o místních vykopávkách a následně jsme šli na chvíli na hřiště.

A pak jsme se vypravili po stopách dinosaurů na cestu s osmi zastaveními, kde jsme si mohli dále číst o dinosaurech. Cesta končila kousek za nádražím Frick kamenným suťovištěm (Klopfplatz), kde jsme se mohli sami pokusit nalézt nějaké mušle či trilobity. Vybaveni jen malými kladívky jsme byli odkázáni jen na malé kameny. Byli jsme svědky několika objevů amonitů, takže zkameněliny tu nějaké opravdu jsou. My jsme se museli spokojit s jednou mušlí a ohromným kamenem „na potom“ (až si Vláďa pořídí pořádnou palici a majzlík, tak si to doma rozmlátí napadrť 🙂 ). Zatímco jsem já s dětmi obhlížela terén, došel Vláďa k muzeu pro auto, abychom se pak nemuseli plahočit zpět přes celé město. Což pomohlo, protože z vykopávek jsme odcházeli v půl šesté a čekala nás ještě hodinová cesta domů.

by ·Žádné komentáře

Tento výlet jsem našla, kde jinde, než na Swiss Family Fun. Tam poslední dobou hledám inspiraci, když hned teď potřebuji výlet a nevím kam. Výhodou je celková vzdálenost (cca 4km, takže to Eli v pohodě ušla), sjízdnost pro kočárek (Maty chvílemi ťapal a běhal a chvílemi se vezl a spal) a vzdálenost od Curychu, i když to nebylo jejich inzerovaných 25 minut, ale spíš 40-50 min (cestou domů se děti alespoň prospaly). A celé to je po rovině, kromě jednoho menšího výšvihu.

Vyrazili jsme v deset, abychom to podle předpovědi stihli před deštěm. Což jsme nestihli. Ale byli jsme vybavení, takže druhou půlku výletu jsme šli v nepromokavém. A vyzkoušeli jsme i pláštěnku na náš nový kočárek (chtělo to trochu inženýrského přemýšlení :-), ale nakonec jsem to nasadila správně).

Jinak jak název napovídá, šlo o okruh kolem kolem jezera Türlersee, který je z našeho pohledu z Curychu jen přes kopec (Uetliberg). Celá oblast je chráněná oblast a když jsme šli, tak jsme se míjeli se skupinkami nějakých biologů nebo přírodních nadšenců, kteří se tu a tam zastavovali a hledali něco v trávě, mnozí z nich si s sebou nesli několik stébel okolo rostoucích trav. My jsme nakrmili kachny našimi bio kachními granulemi a kupodivu jim to chutnalo (ne jako těm vybíravým kachnám v Irchel).

A hned u parkoviště začíná multikeška, která nám celý výlet zpestřovala. Smutné bylo, že cílovou kešku jsme nenašli :-/.

Sice jsme na výletě zmokli, ale to, co přišlo po našem příjezdu domů … jsme rádi, že tohle nás u jezera nechytlo.

Fotky na rajčeti (s heslem).

by ·1 komentář

Vláďa nám na týden odjel do Prahy shánět byt, a tak jsme od sobotního odpoledne sami. No ale přeci nebudeme pecky doma. Čas ve Švýcarsku se nám krátí, takže toho musíme ještě stihnout, co nejvíce. Obrátila jsem se proto na naše tipy na výlety s dětmi a začala ráno hledat, co by mohlo stát za to. Z našeho TODO listu vlastně nic nepřipadalo v úvahu, vše to je dost z ruky. Takže proto jsem hledala inspiraci jinde. A našla ji na Swiss Family Fun. A hned na úvodní stránce na mě vykoukl „Trail smyslů“ (oficiální stránky zde, mapka zde). Swiss Family Fun to mají často mnohem lépe zpracované, než oficiální zdroje. Takž jsem rychle zjistila, jak daleko to je od Curychu, kudy se tam jede (musíme jet vlakem, auto má Vláďa v Praze … ne že bych jela autem, kdybych ho měla k dispozici 😀 ), jak je to dlouhé, kolik času to zabere, a jestli to je vhodné i pro kočárek.

Pokračovat ve čtení

by ·1 komentář

Tak abych vás nenapínala, jak to dopadlo s tím mým kotníkem. Fakt nevím, co s tím bylo, ale díkybohu to bolelo jen trochu na dotek, nikoli při chůzi. Přesto jsme si s Eli páteční trampolíny odpustily a raději jeli na nedalekou návštěvu.

Ale trampolíny jsme si ujít nenechali. Vypravili jsem se tam v neděli, kdy mají od 10 h do 12 h vymezený prostor pro malé do pěti let. No a protože jsme si nebyli jistí, že tam Eli vpustí, když už jí pět bylo, tak jsme příjezd naplánovali na 11 h s tím, že v nejhorším tam nejprve půjdu jen já s Matym a Eli s Vláďou počkají hodinu v restauraci.

A kam že jsme to jeli? Do Skills park ve Winterthuru. Fronta byla pěkně velká. Naštěstí puberťáky, kteří neumějí číst, že to je jen pro malé, dovnitř nepouštěli. A Eli naštěstí dovnitř vpustili. Navíc, když dovnitř jdete takhle v neděli dopoledne, tak to máte pro celou rodinu za 25 CHF na celý den (jinak to je 15 CHF/dítě a 20 CHF/dospělý).

Velký úspěch měly velké trampolíny, i když Matyho to zas až tak nezaujalo a my dospělí máme ke gravitaci již trochu respekt. Následně jsme šli okouknout velký nakloněný vzduchový polštář, kde se dalo lézt nahoru a klouzat dolů. To se Eli líbilo moc, Matymu moc ne (vždy docela hluboko zapadl a sám by se nevyhrabal).

Kromě toho tu byly i malé traily pro koloběžky a kola (pumptrack), street (oblast na tríčky pro skateboardy), apod. Vláďu zaujal „ninja worior“ 🙂 – jakýsi výběh po U-rampě.

No a ve 12 h se to naplnilo dětmi a dospělými nad 5 let a začalo to být „o hubu“. Puberťáci, co bezohledně probíhají trampolínami, kola na U-rampě, apod. Takže děti si ještě užili prostor pro nejmenší, kde byly molitanové útvary, na které se dalo různě lézt, a to bylo vše.

Takže jsme to zabalili, v autě si dali oběd a jeli do Wildpark Bruderhaus, což je taková „open-air zoo“. Počasí nám moc nepřálo, alespoň ale bylo dost místa na parkování. Oblékli jsme děti do nepromokavého, nezapomněli na rukavice a čepice a vyrazili. Konečně jsme pořádně otestovali nové golfky. Ze zvířat jsme snad viděli vše: rysa, divočáky (tady nám začalo sněžit, ale jen na chvilku), bizony, koně Převalského, muflony, jeleny a laně a jediné, co jsme nezahlédli, byli vlci.

Ještě že tato zoo není zas až tak velká, jinak bych asi zmrzla. Byla fakt kosa. A to už je květen.

by ·1 komentář

Elišce pokračují jarní prázdniny. Navíc je 1.5. v Curychu státní svátek (ne ve všech kantonech), takže i Vláďa měl volno a mohli jsme vyrazit na společný výlet. A protože teď řešíme spoustu různých věcí, na nějaké velké plánování nezbyl čas. Zašmátrala jsem proto v našem „must see“ seznamu a vybrala Wasserschloss Hallwyl, neboli vodní zámek Hallwyl v kantonu Aarau.

Cesta nezabrala autem ani hodinu. Nevelký, ale impozantní zámek se rozkládá na dvou malých ostrovech uprostřed nehlubokého rybníka (možná to je jen vodní příkop, který napojili na řeku, nevím). Do vlastního hradu jsme nešli, ale celý jsme si ho obešli, a prohlédli jsme si hradní mlýn. A Vláďa nás vedl po stopách hádankové kešky. Kterou nakonec rozluštil a s Eli ji nedaleko parkoviště našli.

Dále jsme se přesunuli k jezeru Hallwilersee. Chvilku nám trvalo najít místo na parkování, nakonec jsme to nechali na okraji Seengenu. A podél jezera jsme došli až do vodních lázní v Tenwill a zpět. Cestou jsme se zastavili v jedněch říčních lázních smočit si nohy. Bylo to více než osvěžující. … Bylo to neuvěřitelně studené. A pak už jen cesta domů, kdy naše auto bylo spíš jako zámek Šípkové Růženky 🙂

Vláďa, jako bychom toho už neměli dost, vyrazil ještě na kolo.

by ·Komentáře: 2

Začínáme odškrtávat položky ze seznamu. Město a hrad Habsburg (ano, TEN Habsburg) je cca hodinu cesty od Curychu a zrovna v sobotu začínala sezóna. Již na parkovišti pod hradem nás překvapilo, že parkování je zadarmo, což je ve Švýcarsku neslýchané 🙂 Hrad otevíral až v 11 h, takže jsme měli cca 1,5 h se projít okolo, udělat si kýčové fotky (modrá obloha) a hledat kešku mezi ruinami. Již „venku“ ve zbytcích zdiva začíná „Královská cesta„, šestero zastavení s audiokomentářem (ať již hlasitým či na sluchátka) k jednotlivým epizodám vlastního hradu, i Habsburků (od založení hradu, po souboj Rudolfa I a Otakara II o Římskou korunu).

Z vlastního hradu zbyla a je zrenovovaná jen cca půlka. Ve věži je muzeum, ve zbytku restaurace a možnost ubytování. Z věže je pěkný výhled do okolí. A vstup je zadarmo, což jsme byli zase v šoku. Všechno jsme to prolezli a následně ještě popojeli autem do lesa a šli hledat kešky. Vláďa potvrdil svoji pověst lapače klíšťat, protože se sebe během procházky minimálně tři (!) sundal. A jedno z Elišky.

Fotky zde.