Tak to byl víkend. Sobota byla akční. Dopoledne šel Vláďa s Eli na její pravidelné plavání. Myslím, že se to líbilo oběma. Eli už po létě z vody nemá vůbec strach a je ve svém živlu. Máťa vstával v půl šesté, a tak jsem doufala, že kolem deváté zase usne a já se vyspím s ním. Nestalo se. Tak jsem ho dala do kočáru (kde za chvíli usnul) a vyrazila pěšky do Oerlikonu na trh. Sehnala jsem pro co jsem šla – Amaretti (takové strašně dobré sladké „pečivo“ s krémem a čokoládou), jablka a hrušky na Matyho přesnídávky a mošt z hroznového vína. Pak dorazil i Vláďa s Eli z plavání. Eli chtěla slunečnici, Vláďa vybral u Italů nové brambory a vyrazili jsme autobusem zpět.

Během mého poobědového spánku Máťa olízal temperami nabarvené polystyrenové vajíčko. Vláďa mu většinu dokázal z pusy vytřít hadrem. Parádní zážitek a ještě lepší probuzení, protože Vláďa ke mě samozřejmě hned vtrhnul.

Vláďa jel pak ve dvě na kolo s Honzou a my s Eli vyrazili na slavnostní otevření našeho nově zrekonstruovaného hřiště. Eli si tam nechala namalovat kytičky na obliček, dala si muffin, trošku zablbla na prolejzačce a šly jsme dál. Tento víkend je totiž také Herbfest v areálu pro tělesně a mentálně postižené Altried. Takže Eli na stupátku dojídala mufina, Máťa spal v kočáře a já ťapala. Na této podzimní slavnosti to bylo velkolepé. Eli si vyžadonila balonek s Minnie a jízdu vláčkem. Samotné se ji nechtělo, ale naštěstí potkala kamarádku ze školky Isabelle, takže jely spolu. A pak už jen Eli lítala za ní. Vyblbly se na skákacím hradě a v půl šesté, kdy se Maty probudil, jsem Eli ukecala na cestu domů. Dorazily jsme v šest, asi deset minut po Vláďovi, který si ve vaně zrovna smýval kolomaz z těla – někde mu to na vlkhém podkladě ujelo, tak udělal s kolem kotrmelec. Vše ok.

V neděli jsme pak ráno vyrazili všichni na rodinné boulderování. Dorazila i Domi s Kevinem a Kaiem a taky celá rodina od Zuzky, takže si Eli hrála s Clemi. Kai je pořád takové tintítko.

Během mého poobědového spánku zase průser – Máťa spadl z postele. Vláďa ho při spaní obehnal dekami a polštáři, ale Máťa se po probuzení vydal na obhlídku okolí. Buď zátarasy přelezl nebo podlezl. Řev (mě to přes špunty ale nevzbudilo), boule na hlavě, jinak ale vše ok. Takže 1,5 h poobědového spánku bude vykoupená probdělou nocí, protože dneska neusnu a budu Matyho pořád kontrolovat.

A Vláďa hlásil, že Matymu vyrostl konečně první zub – podle mě to je ale stále v tom stejném stavu, jako to bylo v jeho 4 měsících. Takže zatím to nepočítám.

Původně to vypadalo na poklidný (nudný) víkend a nakonec to bylo plné zážitků.

Pro mě s Eli začíná víkend tradičně již v pátek v poledne obědem, že, protože odpoledne už je pro nás volno 🙂 Po obědě jsme domalovaly ohromný kartonový strom (větev), na kterém budou v Eliščině pokoji sedět motýlci (tak to dopadá, když dítě shlédne na vašem fesjbukovským profilu některé, FB doporučeným, video). A v půl páté jsme vyrazili do knihovny vrátit DVDčka. Eli chodí do knihovny hlavně kvůli DVD a také kvůli velké dřevěné garáži a kuličkové dráze, se kterou si ráda hraje. Hned si tam sedla k nějaké holčičce a začaly se bavit německy. Pak mi taky šeptala, že ten kluk, co tam je, je od nich ze školky. Přečetly jsme si pár knížek a vyrazily domů.

V sobotu pak byla dlouho očekávaná letní párty v Eliščině (starých) jeslích. Začínalo se od desíti, ale musela jsem si ráno ještě na chviličku dospat (Máťa se nějak často teď budí), takže jsme kolem desáté vyráželi a pěšky nám to zabralo skoro 45 minut. Trochu jsme se báli, že počasí s programem trochu zamává, ale měli to vymyšlené – na parkovišti před jeslemi (kde se všechny jejich víkendové akce kdy odehrávaly) je i prostorná nadzemní garáž (taková kůlna z vlnitého plechu) a tam to vše bylo – občerstvení, skákací hrad, stolečky, kde si děti samy mohly něco vyrobit, nechyběla ani tatoo, malování na obličej, atd. (venku byl i vláček). No bylo to velkolepé. Mohli jsme si opět popovídat s učitelkami a Eli se vyblbla. No vydrželi jsme tam asi čtyři hodiny. My s Vláďou jsme si pochutnali na mase z grilu a salátech, Eli si nechala nandat trochu těstovinového salátu a Nesti (praktikant, kterého Eli ještě zažila) ji během nestřežené chvíle, kdy ji dělali barevný copánek, donesl dounat (ach jo). Nakonec dorazil i Lukas, se kterým si Eli pěkně vyblbla. Jeho maminka mi říkala, že když Eli přestala do jeslí chodit, byl z toho dva týdny smutný a nechápal, že mu může takhle někdo zmizet ze života. Eli se také těšila na kamarádku Pihu, ale ta se ještě nevrátila z letních „prázdnin“ (u táty) z Indie (2 měsíce).

Pěšky (Eli na kolečkách za kočárkem) jsme s vrátili na Schwamendingen, kde byla tento víkend tradiční pouť (Chilbi). Eli se nás snažila ukecat na, dnes již třetí, cukrovou vatu. Nechala si to rozmluvit a dala si místo toho ničím neplněnou (čerstvou) koblihu. Pak jsem si s Eli dala 4x jízdu na megavelké klouzačce, z čehož jsem měla dobře naklepaný zadek. Eli se celý den těšila na kolotoč a nakonec jsem s ní šla i na autíčka. Už se smrákalo a tmavý mrak na obloze naznačoval, že nakonec dnes přeci jen asi sprchne. Což také sprchlo a pěkně intenzivně, jen jsme za sebou doma zabouchli dveře).

Na večeři nám Vláďa udělal tuňákový steak. Výborné zakončení dne.

Ten čas letí. Sotva si během dne stačím dát kafíčko (dvě, tři) a už je večer a já sotva držím otevřené oči. Vláďa si u televize žehlí a já už v devět ležím v posteli a v hlavě procházím TODO list(y) na další den (dny). Naštěstí mě spánek rychle přemůže, protože nejpozději v půl dvanácté se Máťa opět přihlásí o slovo, tak abych tomu spánku trochu dala. Většinou pak usne na další alespoň tři hodinky, to je ale tak nejdéle v kuse, co mohu kdy spát. Přes den se mi na můj TODO list „spánek“ také dostane … to pak třeba zvládnu se i na deset minut natáhnout, třeba pět minut před tím, než mám jít vyzvedávat Eli do školky. No ale všechno pěkně po pořádku.

Do Curychu jsme dorazili z Prahy večer 12.8.17. Neděli jsme tam měli na základní debordelizaci bytu. Ono když Vláďa vynosí všechno z auta, tak je toho plná předsíň i přilehlé pokoje. Trvalo mi to týden, než jsem byla se stavem bytu jakž takž spokojená. A to jsem měla dojem, že jsme z Prahy odjížděli s vypranými věcmi. Evidentně asi ne, nebo jestli byla většina špinavá Vláďova? Týden se tedy dáváme do kupy a zabydlujeme se. Přinejmenším já a děti. V pondělí hned běžíme k doktorovi na Eliščinu 4letou prohlídku. Je to fajn, protože jdeme k paní doktorce, tu má Eli ráda, protože paní doktorka nedává očkování, to jen pan doktor. Vše zvládá. I po létě bez němčiny jí barvy i další věci naskakujou. Jediné, co „neví“, je, jak se jmenuje. A potichu mi šeptá, že neví, jak se to německy řekne 🙂 Zrakový test zvládá dobře (začínají na velikosti, na které já končím), sluchový test také. V pohodě maluje sluníčko a dává puzzle. Chodí po patách i špičkách, skáče na jedné noze. Odpovídám na další otázky týkající se jejích pohybových schopností. No … a pak nám bohužel přeočkování žloutenky vychází do podzimních prázdnin. Takže to uděláme teď. No Eli hysterická. Doktorka drží Máťu, který, když slyšel Eli brečet, se také rozeřval, já a doktor držíme Eli a ten jí v cukuletu píchá do ramene. Řev hrozný. Holt musíme zajít na Schwarzwaldský dortík vedle do Migrosu. Jinak Eli váží již 17 kg a měří 107 cm.

O dva dny později jsme u doktora znovu. Tentokrát na Máťovu 4 měsíční kontrolu. Vše v pořádku. Máťa má již 8 kg a měří 70 cm. Svoji dávku injekcí (hexavakcína a pneumokoky) zvládá o poznání lépe než Eli. Eli se na očkování nemůže ani podívat a je jí Matyho líto.

Dorazily samolepící jmenovky. Označujeme věci do školky. Eli je už pár týdnů natěšená do té „velké“ školky.

V pondělí 21.8.17 začíná ve Švýcarsku nový školní rok. Eli, jakožto školkový prvňáček, má výuku jen dopoledne, každý den 8:35 – 11:55 (příchod možný 8:15-8:35). První dopoledne můžeme zůstat také. Vláďa po chvíli pádí do práce. Já s Máťou a ostatními rodiči zůstáváme do svačiny (10 h). Pak máme přednášku o školce, kterou vede vedení školy, ke které školka patří. Info všehovšudy žádné. To prý bude až za týden na infovečeru pro rodiče. Eli mi kladla na srdce, že musím přijít včas, že se za žádných okolností nesmím zpozdit (takže pádím domů, 5 min, na wc a nakojit Máťu). Vláďa ji asi dva dny předtím „vystrašil“ tím, že ji kladl na srdce, že kdybych se někdy opozdila, tak za žádných okolností nesmí s nikým jiným cizím odejít, že na mě musí počkat před školkou. No vysvětlit se jí to muselo. Já tak občas musím Máťu skoro utrhnout od prsu, abych stihla být u školky včas 🙂

První týden školky to je nové jak pro Eli, tak pro nás. Vstávání je ale pro Eli v pohodě – vstává až v 7, zatímco do jeslí, kam ji vodil Vláďa, vstávala v šest a to byl problém (ne tak o víkendu, že? Kdo by o víkendu vyspával déle jak do šesti, tak je padavka). Ráno se to neobejde bez brekotu a jekotu. Občas musím skoro utíkat ze školky, aby se na mě nenavěsila. Ale pak hlásí , že „dobrý“. Nic jiného o dnech ve školce de facto nevíme, že si prý nepamatuje.

O víkendu zmrzka v Ziegelhütte a viděli jsme Kaie od Domi. Takový malý prcek a to je jen o 2 měsíce mladší než Maty.

Druhý týden školky (od 28.8.17). Tento týden nám začínají i kroužky. A mě fyzio. Takže v pondělí odvádí Eli Vláďa a já si pak Máťu vyzvedávám u Vládi v práci. Prý bez slziček. A tak to zůstalo i po zbytek týdne. Takže to vypadá dobře.

Úterý – Elternabend – Informační večer pro rodiče. Polovina rodičů nebyla, asi Švýcaři, kteří to už znají. Z toho nejzajímavějšího:

Takže my s Máťou Eli vždy v 11:55 vyzvedneme. Eli si chce ještě hrát na hřišti u školky, takže tam jako jediní ještě zůstáváme a hrajeme si na víly a na Bambiho a Eli se klouže a prolézá. Pak jdeme domů na oběd.

Ve středu Eli čekala česká školka (2 h) ve Walisellenu. Je to pěšky cca 30 minut. Tuto první hodinu tam maminky mohly také zůstat. Věk dětí byl 2.5-5 let. Myslím, že se to Eli líbilo. Přeci jenom se zatím asi v češtině umí víc vyjadřovat a lépe se cítí než v němčině.

No a ve čtvrtek jsme museli vynechat hřiště, dát rychlý oběd a pádit do školy Leutschenbach (20 minut od nás), kde Eli měla „Muzik und Bewegung“ – tedy „Hudba a pohyb“ (45 minut). Tam jsme také mohly zatím zůstat. Eli si hlavně užívala to, že mohla furt na hudbu běhat dokola. A volnou procházkou jsme šli zase domů. Pátek „volno“ – jen školka.

Od 16.9. má Eli navíc ještě každou sobotu ráno od 9 h plavání.

Je neunavitelná. Jistě, někdy si stěžuje, že je unavená, ale energie má většinou na rozdávání.

Do toho všeho jsem řešila změnu zdravotní pojišťovny. S tou stávající (Helsana) jsem sice spokojená, ale přijde mi to už dost drahé (každý rok se zdražuje tak o 3-5 % u všech pojišťoven). Teď jsem platila 360 CHF měsíčně (jen za sebe). Takže jsem absolvovala 4 schůzky se dvěma různými poradkyněmi (2+2) a dva telefonáty s jedním poradcem + pár rychlých výměn názorů s kamarády. Nakonec jsem se upsala CSS, kterážto by měla být nejlépe hodnocená švýcarská zdravotní pojišťovna (i dle slov mé kamarádky, která se tím hodně zaobírala, protože má syna s vrozenou srdeční vadou) a i, světe div se, to snad budu mít levnější s lepšími podmínkami (304 CHF). Uvidíme, jak to dopadne. Pojišťovna si nás teď proklepne a buď nás přijmou nebo odmítnou. Vše se musí stihnout do konce září, aby to od ledna 2018 platilo (měnit se dá jen jednou ročně). Není to vůbec jednoduché se v tom všem vyznat. Každá změna vám hned zahýbe měsíční cenou. Třeba franšíza – tedy spoluúčast. Můžete si ji nastavit nízkou – 300 CHF (pak platíte měsíčně třeba o 50 chf více) nebo vysokou – 2500 CHF (pak platíte třeba od 40 % méně, než při malé franšíze). Také si můžete zvolit zda chcete volnou volbu doktora, nebo budete chodit vždy ke stejnému praktikovi, nebo Telmed – že nejprve zavoláte na centrálu, oni váš případ posoudí a buď vás pošlou k praktikovi nebo rovnou k odborníkovi. A u každé pojišťovny je nejdražší jiný model. U CSS je třeba nejlevnější Telmed, u Helsany Hausartz (že musíte vždy k jednomu stejnému doktorovi nebo střediska). Povinné je pouze Grundversicherung. Pak ale máte různá připojištění. Pro nás minimálně „musíme“ mít i připojištění do zahraničí a na transport (sanitka, letadlo, vrtulník), to se při našich cestách do Čech vyplatí. Děti mají navíc pak ještě další položky.

Nadcházející víkend (2.-3.9.17) nás čeká Sommerfest (letní párty) v Eliščiných jeslích, kam jsme pozvaní, pak také Chilbi (pouť) na Schwamendingenu (to je tradičně ve velkém stylu) a také chceme s Eli na projížďku na poníkovi.

No a podzimní prázdniny (od 9.10. se kvapem blíží).

Máťa je pohodář. Brečí jen když má hlad, nebo jóó mokrou plínu, nebo když je hodně unavený. Jinak se převaluje ze zad na břicho a obráceně a plazí se již po celém bytě. Onehdá se vydal na obhlídku kuchyně a začal tam ocucávat koberec. Nebo se doplazí ke kuchařkám (knihám) a začne ocucávat ty. Nebo mě tahá za sukni. Teď už ale zkouší i cpát kolena pod sebe, případně „prkno“. Myslím, že už se mu jednou povedlo se vztyčit na nohách a rukách zároveň. Jo, a taky rád „okousává“ židle. Dychtivě nás sleduje při jídle, takže musím připravovat svačinky i pro něj. Zatím ochutnal bramboru, mrkev, vývar, hrušku, švestku, brokolici, dýni a jáhlovou kaši (a nějaké slazené reklamní ochutnávky).

A už plánujeme, kam vyrazíme na „Sportferien“ (sportovní prázdniny) v únoru a na jarňáky v dubnu. Takže fakt se nenudíme.

V neděli 21.5.2017 jsme si udělali výlet do Hardwaldu na procházku a vytáhli jsme i Eliščino kolo. A děda Jirka byl tak obětavý a s ohnutým hřbetem s ní běhal skoro celou naší cestu. Eli sice umí jak držet rovnováhu, tak šlapat, ale dohromady to ještě nedala. S dědou jí to ale bavilo. No a v pondělí nato děda s výcvikem pokračoval a to už Eli jela úplně sama. Pak jsem musela vykouknout doma z okna, aby se mi mohla pochlubit. Byla nadšená.

Jen ještě musíme dědu a Eli naučit správně nandavat helmu. A Eli již potřebuje věší kolo. Ale na naučení bylo toto ok.

Po dlouhé době jsem se i já vypravila se zbytkem rodiny na kopcatý výlet. Vyrazil s námi i děda Jirka, takže spolu s dvěma dětmi jsme se do auta vešli jen tak tak. Bachtel není od Curychu daleko, kolem 40 min jízdy, takže takový malý posnídaňový šlofík se stihnul. Zatímco v Curychu bylo již od rána vedro, jakmile jsme vystoupali trošku výš, k tomu vítr, tak bylo docela frišno. Eli hned od auta kňourala, jak je unavená. Když si ale tak po 20 minutách cesty dala sušenku a chleba a zbavila se batohu, hned se jí šlo lépe. Nebo lépe řečeno, beželo. Protože od té doby, jakmile to nebylo výrazně do kopce, běžela. Cestou jsme viděli krávy a veverku a zkoumali jsme květiny podél cesty. No a pak jsme stoupali a stoupali. Ke konci to ještě Eli s dědou místo po silnici s kočárem vzala ofroadem přímo kolmo na vrstevnice. Nahoře ještě Vláďa s dědou zdolali rozhlednu, zatímco já s Eli jsme si užívaly na hřišti. Ještě mě čekalo přebalení Prcka. Nevím, co s těmi Pamperskami je, ale skoro pokaždé, když se Maty pokadí, tak to má až na zádech. Takže fajnové převlékání na piknikovací dece. A pak konečně cílovka v restauraci – zmrzlinka. A pak už jen cesta dolů. Teď jsem to byla já, kdo s Eli začal na turistické mimo silnici. Eli to pojala jako trail running. No užili jsme si to. Jeden by nevěřil, že Eli těch 9,5 km sama zvládne. Cestou domů samozřejmě usnula a po vzbuzení byla pekelně nepříjemná, ale kdo by po takové cestě nebyl.

Na neděli naše kamarádka Zuzka zamluvila poníka na jedné jízdárně v Curychu, což bylo super, protože jsme to autem měli 7 minut (http://www.ponyranch-zuerich.ch/ponyplausch/ – je to de facto na poloviční cestě do školky). Bohužel pak měla její dcera teplotu, takže jít nemohli, ale my šli, i když pršelo. Poník byl tedy větší, než jsem čekala, ale Eli to tedy vůbec nevadilo. Celkem dorazily čtyři děti. V suchu jízdárny všichni nasedli a udělali jsme pár okruhů, abychom se na sebe všichni zvykli – poníky a koně vedli rodiče (tzn. to padlo na mě, Vláďa jel s Matýskem). Pak jsme vyrazili ven do deště. Naštěstí nebyl déšť tak silný. Nemůžu říct, že bych ponyho Sáru řídila, spíš ona řídila nás. A díkybohu sama sledovala koně před sebou. Jediné, co jsem tedy musela dělat je držet krok a držet ji od trávy a šťavnatých listů, což, když se poprvé vrhla po listech podél cesty, jsem nečekala a pěkně nás strhla. To samé následovalo, když zmerčila šťavnatou trávu. Člověk na ní musel trošku víc zhurta, ale nechte si šlápnout od poníka na nohu, že jo. Takže důrazně, ale opatrně 🙂 Eli z toho měla legraci. Završili jsme to zase na jízdárně. Sára už asi byla z mého vodění znuděná, a tak se několikrát na truc zastavila a nechtěla dál. Eli to zkoušela „los geht´s“ (vyrážíme), ale už ani to nepomáhalo. Ještě že to trvalo jen hodinu 🙂 Eli s Vláďou pak nasedli do auta a vyrazili domů, já s Matym jsme šli pěšky (abychom nemuseli pořád rozebírat kočár, teď navíc od bahna a mokrý). Domů jsme nakonec dorazili všichni ve stejnou dobu (zapřičiněno tím, že Vláďa musel zaparkovat dost daleko od baráku, takže jim to trvalo nějako dobu se domů dostat). Dobrá zpráva je, že teď máme kam nosit suchý chleba, který se nám doma od podzimu hromadí.

Po dlouhé době jsme zase byli na Velikonoce ve Švýcarsku. A tentokrát jsme se i aktivně zúčastnili místniho zvyku – sbírání vajíček, které poztrácel velikonoční zajíček (obdobně asi jako v UK nebo USA). Napadli jsme na to naprosto náhodou – Vláďa si vzal letáček v sobotu v pekárně.

Ráno jsme tedy všichni vyjeli směr Bülach a dále do vesničky Höri, kde se nám nakonec podařilo zaparkovat u nějaké továrny. V lese nad vesnicí bylo ve vytyčeném úseku poschováváno 500 vajíček. Bylo chladno a zataženo, ale to neodradilo desítky dětí a rodičů přijet autem/na kole, či přijít. Vybaveni košíčky, krabičkami, taškami, a papírovými obaly na vajíčka. V jedenáct byl hromadný „start“ a děti i s rodiči se vyřítili na lov nejen krásně barevných vařených vajec, ale i deseti speciálních zlatých vajíček, které pak mohl hráč vyměnit za velkého čokoládového zajíce. Eli s Vláďou po cca 15 minutách skončili se skórem 10 vajec. Hodily se – doma nám došel chleba, takže na oběd jsme měli jen ovoce, a tak troška proteinů přišla vhod.