Vidítě, už mám zase skluz. Duben za dveřmi, a tady žádný nový článek. V únoru bylo asi tím nejzajímavějším vláďův lavinový kurz v Rakousku. Zima v Curychu byla na ústupu. S Eliškuo jsme si udělaly zimní výlet do ZOO. Bruslení jsme tuto zimu vůbec nestihli. Na přelomu ledna a února jsem si udělala sama letecký výlet do Prahy na narozeninovou oslavu. Vláďa to s Eli v pohodě zvládli.

Leden 2015

Tak aby ten blog nezel takovou prázdnotou, jako loni, budu se snažit dát za každý měsíc alespo’n malý souhrn toho, co se událo.

– vrátili jsme se z Čech v noci z pátku 2. na sobotu 3. ledna. Auto bylo po Vánocích úúúúplně narvané. Až po střechu. Vezli jsme ještě s kamarádem Honzou, takže tím spíš jsme byli plní. Ale alespoň se měl Vláďa s kým vystřídat v řízení.

– Byli jsme na výlětě u Katzensee (kousek od Curychu)

– Byli jsme sáňkovak v Hardwaldu (severně od Curychu, asi 10 minut jízdy autem)

– Byli jsme u mé kolegyně na nedělním obědě (s dalšími kolegy) a na závěr jsme měli čokoládovou fontánu (tu jsem já dostala od kolegů ke svatbě).

– Pěstuji krystal (dárek od kamaráda Káji a Báry k Vánocům).

– Eliška chodí do jeslí odpoledne a dopoledne a na oběd jsme doma (nebo něco podnikáme). Jíme zdravě.

– Pověsili jsme si krmítka a pozorujeme ptáčky. Ale sněhu moc není, takže ptáci si najdou jídlo jinde. A když už přiletí, tak potvory vyzobávají jen slunečnici.

– Eliška hrozně ráda kreslí. Vším, co jí padne do ruky. Vyzkoušely jsme i pastelky, kterými se kreslí na tělo, … a teď po sobě samozřejmě kreslí i ostatními kreslícími potřebami (fixy, propisky). Mě dovolí jen obščas, abych si také něco nakreslila.

Tak mohu poreferovat se spokojenosti s LightInTheBox (online obchod snad na vše, co si vzpomenete) – jako věci to jsou super, za pěknou cenu. Jenže (vše tedy platí pro Švýcarsko, v Čechách to možná bude jinak)- když chcete „rychlé“ dodání (3-5 pracovních dnů), tak je to za docela slušný příplatek. Takže klasicky, jako třeba při objednání z Amazonu, je závěrečná cena skoro dvojnásobek vlastní ceny výrobků. No budiž. Jenže asi tak 3 týdny po obrdržení mi ještě přišlo od DHL vyučtování daně z přidané hodnoty. Ta by ve výsledku nebyla tak hrozná, ale ještě si k tomu řekli skoro 20 CHF za vyřízení. Takže to cena opět 2x naskočila. Jako kdyby si člověk koupil něco drahého, lehkého a nevadilo by mu, že mu to dojde až za měsíc, tak by to asi šlo, ale …. já už si od nich nikdy nic neobjednám.

Ne že by se u nás nic nědělo, ale spíš toho času moc není. Letí to jako voda. Elišce bude v pátek jeden rok. Musíme jí do školky upéct dort. Také teď od července chodí do školky v pondělí na celý den, tak mám jedno půldne volné pro sebe (asi to vyplním spánkem a úklidem bytu). V práci teď budeme díky dovoleným kolegů jen ve dvou, tak by mohl být konečně klid na práci :-). Když se sejdeme všichni (tam, kde sedím, nás je pět, plus dalších několik, kteří k nám chodí na kafe), tak tak toho člověk moc nenapracuje. A když pracujete na poloviční úvazek, tak je každá minuta drahá. Takže třeba zítřejší volné odpoledne stihnu dát dohromady pár řádek o proběhlých akcích.

I tento odpočinkový víkend byl docela náročný. Ani jsem se nenadála a ja devět hodin večer v neděli. V sobotu jsme měly s Eliškou poslední plavání. Devět týdnů uteklo jako voda. Až nám za 14 dní otevřou bazén po letní revizi, tak to půjdeme vyzkoušet. Mini bazének pro děti tam mají moc pěkný. Myslím, že nejen já, ale i Eliška si 34°C vodu užívala. Jako pak často v sobotu, jsme vyrazily do nedalekého nákupního centra na oběd. Zde jsme se sešli s Vláďou a po obědě pokračovali velkým nákupem. V podvečer pak dorazil kamarád Honza na fondue (poslední týden je zima a deštivo jak v zimě, takže příhodné počasí na tuto klasiku) a na deskové hry.

V neděli jsme měli s Honzou, Domi a Kevinem brunch od půl desáté. Vlá’da připravil pro všechny lívance. Ňamina. Po lívancích vyrazil Vláďa s Honzou na stěnu. My s Eliškou jsme tento čas využily k odpolednímu spánku. Bylo již půl jedné. Po probuzení jsem trohu poklidila a po čtvrté byli kluci zpět na další kolo deskových her. Když odjel Honza, ještě jsme chvilku pokračovali s Vláďou ve dvou. Když do toho ještě uklízíte spoušť v kuchyni po takových kulinářských orgiích, v jednom kuse krmíte a přebalujete Elišku, tak i jedna partička Quixa vám vydrží na dvě hodiny.

Jinak přípravy na svatbu finišují. Minulý týden jsme sehnali svatební oblečení i pro Vláďu. Bude to opravdu fešák. Mé šaty visí ve skříni již tak dva měsíce. Prstýnky na nás čekají v Praze, dort je vybraný, koláčky též, jen to počasí je ve hvězdách …. Pro ty, kteří stále nevědí, co nám dát – největším dárkem stejně bude, když se s vámi na svatbě uvidíme, budeme si s vámi moci na chvílku popovídat a vyfotit se.

Vláďa jel někam lézt na stěnu (kopce), tak jsme zůstaly sami. A tak se konečně dostalo na curyšskou botanickou zahradu. Našly jsme ji jednoduše. A je moc pěkně udělaná. Nejzvědavější jsem samozřejmě byla na tři kopulovité velké skleníky, které v sobě ukrývají tropy a poušť. Začínaly jsme ovšem u záhonků s bylinkami a pokračovaly přes skalky se vším možným. V těch brzkých ranních hodinách (10 h, ale akorát se přecházelo na letní čas, takže pro jiné to mohlo být ještě 9 h :-)) jsme viděly jen pár dalších lidí s foťákama. Počasí bylo výborné – teplo, sluníčko. Bohužel kafeterie otevírá až v polovině dubna; asi se nepočítá s tím, že na konci března budou již skoro letní dny.

Od botanické jsme pokračovaly nejkratší cestou k jezeru (Zurichhorn). Z dálky byly vidět čínskou zahradu (tam se vypravím někdy příště). A konečně jsme vyzkoušely piknikovací deku. U jezera s výhledem na Alpy na udržovaném trávníku jsme rozložily naší károvanou deku a jaly se odpočívat a krmit Elišku. Válení se nám vydrželo docela dlouho.

Pak jsme se vypravily na tramvaj a tou do centra. Centrum jsme prošly a ještě neodolaly a zkusily novou „vlajkovou loď“ švýcarských mekáčů – The Prime. Burger jen ze švýcarských ingrediencí se 180 g Burgerem. Nebylo to špatné. I ve dvou jsme se pořádně najedly. Ačkoli jsou švýcarské restaurace nekuřácké, před nimi se kouřit smí. Takže na zahrádce před mekáčem se kouřilo, a proto jsme vzaly zavděk trávníkem opodál a opět použily naší deku.

Domů jsme dorazily kolem páté, jen asi hodinu před Vláďou. Na to že jsme odcházely v devět, to byl náš snad nejdelší výlet.

Předpověď na víkend nebyla nic moc, tak jsme zavrhli jakýkoli hike a vyrazili na sever do Kostnice. Podívat se, kde byl ukončen život Jana Husa. Z Curychu nám cesta trvala tak 45 minut. Nejpve jsme navštívili katedrálu (je nádherná a ohromná!), pak jsme se přes pěšší zónu v centru dostali k jezeru (Bodensee), kde je Koncil a přes nákupní centrum, které bylo plné nákupuchtivých Švýcarů, zpět k autu. Již z auta jsme si pak vyfotili památný kámen na místě upálení Mistra Jana Husa. V Kostnici se od letoška bude slavit po dobu pěti let 600 let Kostnického Koncilu, podrobnosti zde.

Minulou neděli jsme se vypravili na dlouho plánovaný výlet – kolem Pfäffikersee. Báli jsme se, že cesta bude na Elišku moc drncat, ale teď už je velká, takže jsme to riskli. Pfäffikersee je kousek za Curychem, takže ráno jsme si mohli klidně pospat (haha, Eliška se budí pravidelně kolem šesté bez ohledu na to, že je neděle). U jezera je povětšinou rezervace pro ptáky, ale místy jsou i mola pro plavce. Cesta byla, jak jinak, po naprosté rovině. Udělali jsme si zkrátka krásný 13 km dlouhý výlet.

Uznávám, že to není zrovna nápaditý nadpis, ale když jsme tak četli, že v Čechách zatím moc nenasněžilo, a tady nám za noc napadlo 20 cm, tak jsme si to museli zdokumentovat. I když teď nejnovější zprávy jsou, že i v Čechách už padají ty bílé s****. A na Facebooku již samozřejmě zase koluje „Ladovská zima“ od Nohavici . Ale my byli vybavení a sněhovouo pokrvývku z auta rychle dostali. Horší to je pak s parkováním. Buď najdete volné nezasněžené místo, nebo jste nahraní – jak najít pod sněhem modrou zónu? A jak vlastně kontrolují parkovací karty, když jsou všecha auta pod sněhem?

16.9.2012 – neděle, Tälli-Klettersteig

Dnešní via ferata se náramně povedla. Bylo to náročné, ale nikomu se nic nestalo a všichni ve zdraví, i když někteří značně vyčerpaní, jsme dorazili zpět.

Z Curychu jsme odjížděli já s Vláďou a Janou a pod Tällibahn jsme se sešli s Vaškem, Chrisem a Evelin. Lanovkou jsme vyjeli k Tällihütte (1726 m n.m.) a odtud se po modré alpinweg vydali pod začátek Tälli-Klettersteig (feraty). Tyto přístupové cesty mi leckdy přijdou horší než vlastní ferata. Bez jištění se většinou pohybujete po úzkých cestičkách, kdy pod vámi je sráz do údolí. Sluníčko o sobě začínalo dávat znát, horské kozy se líně válely na kamenech, …

Nástup na feratu je na Alpigerstocku (2067 m n.m.). Zde jsme již byli navlečení do sedáků a helem a jeden za druhým jsme se vydali skalní stěnou na tři hodiny dlouhou cestu vzhůru na Gadmerflue (2555 m n.m.). Cestou byly jak lehčí (skoro jak obyčejný pochoďák), tak těžší úseky (lezení po železných skobách ať již kolmo vzhůru nebo vodorovně ve skalní stěně) a chvílemi i žebříčky.

Cesta dolů pak trvala bezmála tři hodiny, kdy jsme to kamenitým polem šli cikcak dolů, následně traverz po úbočí, kde odpolední sluníčko stále připalovalo, následoval přehup přes sedýlko a pak už jen klesání dolů.

Zpět k Tällihütte jsme dorazili v 18:45 (vyráželi jsme v půl jedenácté). Celí unavení jsme si dali kafe, pivo a kolu a lanovkou sjeli zpět k autům. V nohách jsme tak měli (pouze ty úseky před a po feratě) jedenáct kilometrů.

Fotky na našem rajčeti: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/T_lli-Klettersteig (udělat výběr 42 fotek ze 193 není nic jednoduchého).

Tak jsme se po dlouhé době dostali na „feratu“ (Via Ferata neboli „zajištěná cesta“, „feráta“ či „klettersteig“ je cesta v náročném horském terénu, která je vybavená jistícími fixními lany, železnými stupačkami případně dalšími umělými pomůckami. Cílem takových úprav je zvýšení bezpečnosti procházejících osob a zpřístupnění terénu i návštěvníkům, kteří nemají zkušenosti s náročnými horolezeckými výstupy. Zdroj Wiki). Parkoviště u výchozího bodu (Umpol, 2090 m n.m.) se nachází kousek od Hotelu Steingletscher (1865 m n.m.) a ten zase těsně pod Sustenpassem (2264 m n.m., kanton Bern/Uri). Nebyli jsme jediní, koho krásné počasí vytáhlo ven do hor. Zprvu to vypadalo, že půjdeme v pořádném balíku lidí, ale nakonec se to roztáhlo. Vše asi nejlépe popíší fotky. I když některé mohou vypadat …. (doplňte si vhodné), tak to bylo supr. Měli jsme nádherné výhledy na ledovec (Steingletscher, Steilimigletscher) a na Titlis (přes údolí s parkovištěm). Parkoviště pod námi bylo v nedohlednu. Výstup nám zabral cca čtyři hodiny, s tím, že čas pohybu byl jen kolem dvou hodin. Zbytek jsme svačili a fotili. Celkem jsme nastoupali kolem 700 m.

Nejlepší na tom ale bylo, že na vršku této feraty je Tierberglihütte (malá dřevěná ubytovna, 2795 m n.m.), kde jsme si dali kolu a domácí koláč. K tomu výhled na ledovec, modrou oblohu a sluníčku nad hlavou.

Cesta dolů nebyla naštěstí tak hrozná, jak Vláďa vyhrožoval. Po modré alpinweg, to šlo přes kameny zik-zak cestičkou 550 výškových metrů dolů. Na sestupu už bylo znát, že sluníčko zapadá, ochlazovalo se.

K autu jsme dorazili někdy kolem sedmé, takže nám to celkem trvalo sedm hodin. Pěkná „procházka“. Pár modřin mám, ale jinak jen pěkné zážitky a fotky.