Zatím je sice jen poledne, ale i tak už mám o čem psát! Konečně jsem se dostala na „Stand-up pedalling“ na Curišském jezeře. Jde o to, že máte prkno podobné surfařskému, k tomu dlouhé pádlo, stojíte na prkně a pádlujete. Je to naprosto super! Po prvních nestabilních pokusech jsem se do toho rychle dostala. A pak už jsem jen mohla v klidu pozorovat probouzející se jezero, kochat se výhledem na Curyšské centrum na jedné a Alpy na druhé straně. Pak přišlo pár balančních cviků, kdy jsme všichni několikrát skončili ve vodě, ale s teplotami, i takhle ráno v deset, již dobře nad dvacet stupňů, to bylo více než osvěžující. Za deště by to taková legrace nebyla. Dvě hodiny utekly jak nic. Ale i tak asi zítra budu cítit zádové svaly. Přeci jenom to je pohyb, který neděláte denně.

Pak jsem se vydala směrem k řece Limmat, která vytéká z jezera a protéká celým Curychem. Dnes byl 21. ročník (myslím) „Limmat schwimmen“ – plavání v Limmat. (EZV trophy), kteří startují jako první a kteří se snaží dvoukilometrovou trať uplavat co nejrychleji, se jinak jedná o pěknou sranda akci. Každý vyfasuje žlutou čepičku a nafukovací kachnu a je jen na něm jak a jak rychle trať zvládne. Co jsem tak viděla, tak nijak rychle. Čekala bych, že s narůstajícím „startovním“ číslem bude rychlost klesat. No rozhodně to je krásná atrakce pro turisty.

Ale ještě než jsem se dostala k řece, prošla jsem si v klidu velký blešák, který byl na Bellvue. Rozlohou to bylo úctyhodné. A sehnat jste tam mohli kde co, od nožů, skleniček, dřevěného houpacího koně, přes oblečení, k obrazům, dalekohledům a starým fotoaparátům.

A teď jsem ráda, že mohu být zalezlá doma nad učením (příprava prezentace na konferenci do Pittsburghu, kam jedu v září) – teploty venku mají vystoupat přes 35°C a teď v poledne je venku fakt echt hic.

Od posledního Vláďova zápisu uběhlo opět spoustu dní, ale i událostí, o kterých jsme nějak nestíhali psát. Ti, co sledují alespoň naše fotky (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/), však tuší, že se stále něco děje. Ráda bych o všem napsala mnohem víc, ale čas prostě není. A vzhledem k tomu, že dnes je oficiálně můj první den dovolené, další možnost něco na internet napsat bude až za týden. Víkend ještě strávíme ve Švýcarsku, ale pak hurá na pár dní do Francie. A další víkend opět ve Švýcarsku – Vláďa má dlouho očekávané závody (http://www.alpinathlon.ch/cms/strecke-13.phtml). Ale zpět k událostem posledního měsíce. Na konci června přijel Martin, tak jsme využili pěkného (i ošklivého) počasí a snažili se, aby měl zajímavý program. Přes týden se musel zabavit sám, ale na hike jsme pak vyrazili spolu.

Pěkný byl hike kolem Murgsee (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Hike_kolem_Murgsee_1820/). Od Zurichu je tato oblast tak 1,5, jízdy ani ne. A výšlap to pak byl úctyhodný. Narazili jsme tedy na nepříjemné sněhové pole, ale poté, co se do výstupu vrhl jeden kluk s dívčinou, tak jsme je následovali. Naopak sestup po sněhu byl supr – jelo to jak na lyžích. Na takovéto výlety jsme museli koupit opalovací krém s UV 50, protože to fakt opaluje.

Další výlet byl na Bockmattlipass (http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Bockmattlipass/). Původní plán byl velkolepý, ale do cesty se nám postavil sněhový jazyk v kamenitém poli. A do traverzování něčeho takového jsme naštěstí neměli dost odvahy. Tam kdyby vám to podjelo, tak jedete do údolí, ani se nenadějete. Člověk si pak uvědomí, že i když je již červen(ec), tak tady ten sníh pořád je. Takže jsem pak v týdnu nelenila a stali jsme se s Vláďou patrony Regy, což je letecká záchranná služba. Za příspěvek 30CHF ročně tak máte jeden převoz vrtulníkem v případě nouze (http://rega.ch/ ). Pěkné na tomto výletu bylo mimo jiné i to, že jsme ho šli ve čtvrtek, tzn. v pracovní den, kdy na rozdíl od víkendu mělo být krásně, a taky bylo. A nikde ani noha. Paráda.

No a to je pro zatím vše, co stíhám napsat. Francie volá.

Vzhledem k tomu, že nevím, kdy se dostanu k tomu, napsat pořádný článek o proběhlém víkendu (jak jste si mohli všimnout, není problém psát o akci s měsíčním zpožděním), tak raději rovnou sdělím pár hlavních bodů a především odkaz na fotky – ty stojí za to a je to ten nejlepší popisný prostředek .

Nedělní trasu naplánovala kolegyně-kamarádka Dominika. Výběr lokality byl ovlivněn tím, že její kamarádka je v oblasti Calfeisental na pozorování čerstvě vysazených supů. Takže cíl cesty byl jasný – Sankt Martin im Calfeisental a odtud do kopců k pozorovacímu stanovišti. Dostat se do Svatého Martina bylo zajímavé. Z dálnice na Chur odbočíte na Bad Ragaz, kde jsou prý teplé prameny (sem musíme ještě někdy zajet), pokračuje se přes Vättis k nádrži Girgerwaldsee. A zde to začíná být zajímavé – silnice podél této nádrže až do Svatého Martina je pro dvě auta moc úzká. Takže se zavedl jednoduchý systém – od každé celé hodiny do 20 je to jednosměrné z našeho směru a od půl do celé zase z druhého. Takže jsme alespoň měli čas rychle si prohlédnout okolí.

Sankt Martin im Calfeisental je malebná vesnička, jestli se těch několik dřevěných domků tak dá nazvat (http://www.sankt-martin.ch/, http://de.wikipedia.org/wiki/St._Martin_SG). Odtud jsme pokračovali dvě hodiny do kopce na pozorovací stanici supů, kteří byli nedávno vypuštěni a začínají se učit létat (St.Martin-Untersäss-Malanseralp http://www.wild.uzh.ch/bg/frame.php?bi=0&bg=0&ya=0&la=d&th=proj&st=6&su=6).Zde jsme si dali pauzu, pozorovali supy a testovaly Domoniky nový foťák – digitální zrcadlovku Nikon D3100 – to je hračka! Vypadá to, že si něco takového také budu muset koupit. Je to tak jednoduché a dělá to tak pěkné fotky! Jen to je tedy trochu větší „krám“ do batohu.

Odtud jsme pokračovali po úbočí kopců nad námi až k Sardonahütte (Malanseralp-Plattenalp-Untersäss-Sardonahütte). Cestou jsme museli překonávat několik potoků. Některé šlo přejít po kamenech, jeden jsme museli brodit.

U Sardonahütte jsme si dali svačinku (už se lehce připozdívalo a k autu to stále byly dvě hodiny chůze) a po druhé straně říčky Tamina jsme to konečně otočili zpět směrem na Svatého Martina. Ještě jsme našli jednu kešku a poté, co turistická cesta vedla ohradou, kde byly krávy s telaty, přímo na cestě samozřejmě, jsme odbočili na druhou stranu řeky, kde byla již široká, ničím nepřerušovaná (žádné brody) cesta přímo k autu.

K autu jsme po 18 km došli kolem sedmé hodiny večer. Ještě že je tak dlouho vidět.

Výběr toho nejlepšího najdete na

Tak jsme včera zahájili náš půlroční kurz němčiny – úroveň A2 (1/3 – v Migros schule mají úrovně dělené na třetiny, takže začínáme úroveň A2, tedy ne úplny začátečník, od začátku.). Pořídili jsme si k tomu hrozně těžkou (váhově) sadu učebnic a ve 20h naběhli do devátého patra Migros budovy v Oerlikonu. Musím poznamenat, že dle testu, bych mohla jít i do A2 (3/3), ale moc dobře vím, kolik jsme toho například z gramatiky (ne)udělali v mých minulých kurzech, o psaní ani nemluvě. A po první hodině musím říct, že zapadneme oba dobře – nejsme ani nejlepší, ani nejhorší. Maxiální počet studentů na tyto kurzy je 14 a to se kapacita, myslím, naplnila. Vláďa si dělal iluze, že takle pozdě večer se nikomu chtít chodit nebude 😀 (20-21:50, jednou týdně).

Tento můj německý kurz má ale, pro mě, ještě jednu „dohru“. Když kolega zjistil, že opět začínám kurzy, tak prohlásil, že odteď budeme na našich „Kaffee Pause“ mluvit jen německy. Takže se ze mně stal tichý posluchač 🙂 … nee, ne tak docela. Sem tam nějakou větu dohromady dám. Musím ale říct, že zkrátka rozumím víc, než dokáži říct.

Do toho ještě cestou do školy poslouchám německy namluvené české pověsti (mě naprosto neznámé – z okolí Brna), takže to by v tom byl čert, aby mi nějaká němčina v hlavě neuvízla.

Po úspěchu z minulého víkendu a nadějné předpovědi během týdne jsme se v sobotu vypravili opět na sněžnice. Naším dnešním cílem byl Amden u Walensee. Na toto místo jsme se dívali již minulý rok při našem pěším výletě z Murgu kolem Walensee. Takže konečně jsme se sem dostali.

Cestu jsme našli skoro na první pokus. Kryté parkoviště bylo z poloviny prázdné (sjezdovky v této oblasti nejsou to nejlepší, co Švýcarsko nabízí, a také sníh v těchto nížinách, kolem 1000 m, již pomalu ustupoval). Zjistili jsme, že jsme si zapomněli návleky, což by se nám v tomto mokrém sněhu mohlo docela vymstít. Ale jak můžete vidět na následující fotce, inženýrsky jsme se s tím vypořádali.

Naše návleky „co auto dalo“. Vláďa také poprvé vyzkoušel „plácačky“, které se přidělávají vzadu na sněžnice, aby se zvětšila plocha, a tolik se nepropadávaly. Já jsem si ve Vláďových šlépějích vystačila s klasickou velikostí.

Sedačkovou lanovkou jsme se nechali vyvézt o dobrých 300 výškových metrů, napojili se na wanderweg a vyrazili. Naše trasa vedla kolem hory Mattstogg. Mapově – pěkná vrstevnice. S tou spoustou sněhu to bylo chvílemi takové nakloněné (vlastní značku wanderwegu jsme viděli poprvé asi po třech hodinách chůze; gps se velmi hodila) a hlavně chůze ve sněhu, který vám sahá skoro po kolena, je dost náročná. Takže ve výsledku – 14 km, 6 h. Počasí – zataženo, místy větrno, ke konci sluníčko, v údolí nic moc.

Původně jsme chtěli vyrazit i v neděli, ale já osobně jsem byla tak vyřízená, že „rest day“ se hodil. Šli jsme si zakeškovat (viz geocaching v loňském roce) a 7 km po lese za Zürichem mi bohatě stačilo.

Více foto na: http://misaavlada.rajce.idnes.cz/Mattstogg_-_sneznice/

Dneska to bude opět spíše takový kratší zápisek o tom, co vše se dá stihnout za jednu mrazivou neděli.
Ráno v Zürichu bylo pěkných -14°C, ale vypadalo to, že se sluníčko vyklube, takže jsem neváhal, strčil běžky do auta a vyrazil jsem směr Rothenthurm. Vyrazil jsem sám, jelikož Míša si stěžovala, že po sobotním lezení ji bolí snad každý sval v těle 🙂

Běžkování bylo naprosto super, i když byla docela kosa. Auto mi hlásilo nepěkných -17°C, ale na teploměru u tratí bylo krásných -13°C, což jak uznáte sami je výrazně lepší 🙂 Po hodině a tři čtvtě, s nějakýma 24km v nohách a hlavně v rukách jsem to zabalil a mazal jsem zpět domů. Fakt mě docela mrzí, že z Zürichu do stop je to kolem hodiny jízdy autem a při zácpách i déle. Mít to víc po ruce, tak bych na běžkách stál asi obden 🙂

Míša mezitím uklidila celý byt, napekla úžasný tvarohový taštičky a stihla i odpolední šlofíček, z kterého jsem ji bohužel vyrušil svým příchodem. Ještě k těm taštičkám. Jedna část byla s tvarohovou náplní a druhá byla s kouskem jabka [na speciální moji objednávku]. A jak jsem už psal, hrozně moc se povedly!!

A jelikož v Zurichu tak před 10 dny vypukla chřestová sezóna a v obchodech jsou ho mraky, tak jsem naplánoval na nedělní pozdní oběd chřestové rizoto s plátkem telecího. Jako já vím, že samochvála smrdí, ale nedá mi to a musím si to pochválit, jelikož se to moc povedlo. Doopravdy to začína vypadat, že bysme se s Míšou mohli naučit i trošku vařit 🙂

K dispozici je pár fotek z těch našich krásných tří dní v Davosu na horách:

Já bych navázal na místě, kde Míša skončila v předchozím zápisku – u jejího usnutí . Původně jsme plánovali dojet autobusem pod Pischu, lanovkou se nechat vyvézt nahoru, obejít si značený okruh na sněžnice a případně se projít po značeném wanderwegu. Jelikož jsme na sněžnicích předtím nikdy nestáli, tak jsme raději v plánování drželi při zdi. No a večer jsem si tak brouzdal po webu davos.ch a narazil jsem na zprávu, že sněžnicový okruh je uzavřen. Tož to sděluji Míše, očekávám smutnou reakci a ono ticho. Tedy ne uplné, ale tiché pravidelné oddychování .

Takže ráno jsme holt museli trošku přehodnoti plány a nakonec z toho vzešlo, že když nám prodají lístek na lanovku jen na směr dolů, tak si to na sněžnicích vyťapeme nahoru, podle sil projdeme hřebínek a necháme se svézt zpět do údolí. Když zbydou síly a čas, tak ještě vyrazíme na běžky.

Jelikož sněžnice zatím nevlastníme, tak jsem si je ráno za 30CHF i s hůlkama půjčili a autobusem vyrazili pod lanovku. Z nákupu lístku se vyklubala veselá záležitost, jelikož „jen na cestu dolu lístky nevedeme, ty si zde kupuje někdo tak maximálně jednou za měsíc či dva“. Ale slíbila nám, že zavolá obsluze nahoru, že se tam zjevíme jen s papírkem od ní, že jsme to platili .

Cesta nahoru se skládala ze dvou částí. Nejprve jsme šli po straně červené sjezdovky na dolní stanici jednoho z vleků a tam začínala neupravovaná černá sjezdovka, po jejíž levé straně jsme vzlínali nahoru. Převýšení bylo nějakých 600 výškových metrů, ale jelikož bylo krásně, tak to docela utíkalo.

Na hřeben jsme se dostali někdy po půl jedné, a jelikož poslední lanovka jela ve čtyři hodiny, tak bylo spousta času pokračovat po hřebeni směr pryč od lanovky. Postupně jsme to vzali přes vršky 2460m n.m., 2440m n.m.,2 459m n.m. až jsme skončili na Hureli [2444m n.m.]. Celou cestu nás provázely neuvěřitelné výhledy a absolutní klid. Naprostý balzám na duši po sobotě .

Sem tam jsme potkali snowboardisty či skialpaře (Míša pozn. skialpinisty) a jen jsme tiše zírali na to, co se také dá na lyžích či prknu sjet. Fakt mazec!

Po krátké svačince s výhledem na zamrzlé Davoské jezero, jsme vyrazili zpět k lanovce [2483m n.m.] +- stejnou cestou, jakou jsme přišli.

Co vám budu povídat. Sněžnice nás ohromně bavily a je jisté, že si je dříve či později koupíme . A skialpy neuvěřitelně stouply v našem žebříčku, co zkusit, jelikož by to mohla být také naprostá paráda. Avšak nejdůležitější závěr tohoto víkendu je, že sjezdovky nás opravdu, ale opravdu nechávají chladnými. Ať žijí běžky, sněžnice a doufám, že v budoucnu i skialpy!

Dnešní počasí vyšlo dle předpovědi úžasně. Ráno jsem si ještě trochu přivstala a šla vyzkoušet hotelový bazén. Sama jsem tam dvacet minut blbla a pak jsme vyrazili na snídani. Formou švédských stolů, jak jinak. A to jsme si dali – houstičky, croisanty, čaj, salámky, sýr, ovocný salát. Dobrota. Oblékli jsme se na sjezdovky a vyrazili.

Oproti včerejšku bylo u pokladen lanovky NEUVĚŘITELNÉ množství lidí. Bylo to šílené. Jedno velké mraveniště, kdy se všichni tlačili u výdejních okýnek, následně se proud přelil přes turnikety, aby se na to vtlačili do lanovky. Příšerné. Po dvaceti minutách i my máme pemanentku a cpeme se do lanovky na Weissfluhjoch (oblast Parsen). Jedeme … v půlce jsme se zastavili … malý technický problém. Nedočkavě koukáme na okolní sjezdovky, kde se prohánějí lyžaři. Po cca deseti minutách míříme dále k vrcholu. Dnes výhledy byly … a jaké! Co jsme všude viděli by asi lépe popsal Vláďa. Zkrátka zasněžené třítisícovky na vás koukali ze všech stran. A co všechno jsme sjeli? Všechno 🙂 I tu jednu černou jsem sešourala. Co si tedy tak pamatuji, tak modré sjezdovky bývali mnohem jednodušší.

Ale pěkné to bylo. Uprostřed dne jsme se zastavili na oběd a kávu a pokračovali dokud se slunce nezačalo sklánět za obzor. Sjezdovky viditelně prořídly a znatelně se ochladilo. Po černé, kterou bych sjela i na běžkách, jsme dojeli do Wolfgangu a odtud autobusem zpět domů. Značení sjezdovek bylo opravdu zvláštní. Ta černá poslední totiž nebyla nijak prudká, jen byla dost úzká, takže proto.

Dnes jsme již počítali s tím, že večerní kluziště otevírá až od sedmi, takže po lyžích jsme se šli namočit do bazénu. A poté jsme vyrazili do mínus deseti na kluziště … kde prckové hráli hokej, takže jsme měli zase utrum. Ale … ještě jsme věděli o jednom přírodním kluzišti na okraji Davosu. V mrazu jsme se tam vypravili a cestou se dívali do jídelních lístků kde co nabízejí a kam bychom poté mohli zajít. Kluziště, jak jsme trošku očekávali, bylo zavřené. Akorát ho kropili a zabrušovali. Škoda. A tak jsme opět zakončili den večeří.

Já si dala rösti (švýcarská specialitka – bramborové hranolky zapékané se vším možným) se slaninou a vajíčkem. Slaninou tedy nešetřili. Vláďa si dal vepřový plátek s domácími nudlemi (což vypadalo jako halušky, ale bylo to samozřejmě jiné).

A pak …pak rychle do hotelu a do postele připravit se na příští den … ještě jedna věc – Vláďa by to stejně dodal – usnula jsem během toho, co mi předčítal jak to v oblasti, kam zítra chceme jít, vypadá. Prostě vyčerpávající vysokohorské ovzduší :).

Vláďa komentuje:

Pro ty, co se chtějí lépe orientovat. Oba dny jsme byli na Parsenn a v neděli jsme sjezdovky jeli v následujícím pořadí:

6, 4, 17-24, 1-17, 19, 30, oběd na Gruobenalp, 43-45a, 45a, 47-21-23, 15, 16

Pokud je uvedeno více čísílek najednou, tak to znamená, že v rámci jednoho sjezdu jsme jen přejeli na jinou sjezdovku 🙂

Já jsem ještě v sobotu sjel 7 při návratu zpět do Davosu.

Mapka sjezdovek se dá najít zde.

Tak konečně i ve Švýcarsku napadlo dost sněu a na víkend hlásili dobré (úžasné) počasí, takže jsme se rozhodli vzít si na pátek dovolenou a vyjet do Davosu – na sjezdovky! Já na sjezdovkách nebyla osm let, Vláďa tak šest. Ale když už jsme jednou ve Švýcarsku, tak to je prostě povinnost tento sport vyzkoušet. Vláďa ospravedlňoval svoji běžkařskou kariéru tím, že v Čechách stojí sjezdovky za prd a že jsou tam velké fronty na vleky. Takže tato naše expedice měla ukázat, zda nádherné alpské vrchy tuto averzi zvrátí.

V pátek ráno jsme nabalili auto (oblečení na sjezdovky, na běžky, běžky, brusle, apod.) a vyrazili. Do Davosu jsme dojeli za krásné dvě hodiny. K našemu milému překvapení nás pustili rovnou na pokoj. A šli jsme si půjčit sjezdovky. V Intersportu měli velmi široký výběr, takže s půjčením nebyl sebemenší problém (půjčili jsme si i helmy, za které jsem pak byla docela ráda). Oblékli jsme se a vyrazili k lanovce, která byla tak půl kilometru od hotelu. Koupili jsme si celodenní permici a poloprázdnou lanovkou se nechali vyvézt na Wessfluhjoch do 2662 m n.m. Výhledy byly …. nebylo vidět pomalu na krok!!

Takovou mlhu/mraky jsem dlouho nezažila. Takže první sjezdařské zážitky po dlouhé době … nic moc. Z nadmořské výšky mě pobolívala hlava, v mlze nebylo vidět od tyče k tyči (které vyznačovaly konce sjezdovky a od sebe byly tak 15 m), člověk ztrácel přehled o tom, jak jede rychle, zima byla … No prostě lepší počasí jsme si vybrat nemohli. Ale i tak jsme vydrželi na svazích blbnout tak do tří. A upřímně jsme byli rádi, že to máme za sebou.

V hotelu jsme se převlékli do suchého, trošku rozmrzli, popadli brusle a šli hledat kluziště. Jedno úžasné jsme našli tři zastávky autobusem (jízdenka byla v ceně hotelu) od hotelu, … bohužel zavírá v půl páté. Tak jsme vzali za vděk malým kluzištěm kousek od hotelu – to naopak otevírá až v sedm. … Zklamáni jsme vyrazili na večeři.

Zapadli jsme do nejbližší pizzerie, kde jsem si dala dobrou pizzu s pálivým salámem a Vláďa těstoviny. Dobře, že jsme zašli na večeři tak brzy (před šestou). Všechno bylo rezervováno, takže přijít později, už bychom se nevešli.

A po namáhavém dni jsme si zalezli do postele a odkoukali animovaný film Spláchnutej. Výborný konec dne.