by ·1 komentář

Elišce pokračují jarní prázdniny. Navíc je 1.5. v Curychu státní svátek (ne ve všech kantonech), takže i Vláďa měl volno a mohli jsme vyrazit na společný výlet. A protože teď řešíme spoustu různých věcí, na nějaké velké plánování nezbyl čas. Zašmátrala jsem proto v našem „must see“ seznamu a vybrala Wasserschloss Hallwyl, neboli vodní zámek Hallwyl v kantonu Aarau.

Cesta nezabrala autem ani hodinu. Nevelký, ale impozantní zámek se rozkládá na dvou malých ostrovech uprostřed nehlubokého rybníka (možná to je jen vodní příkop, který napojili na řeku, nevím). Do vlastního hradu jsme nešli, ale celý jsme si ho obešli, a prohlédli jsme si hradní mlýn. A Vláďa nás vedl po stopách hádankové kešky. Kterou nakonec rozluštil a s Eli ji nedaleko parkoviště našli.

Dále jsme se přesunuli k jezeru Hallwilersee. Chvilku nám trvalo najít místo na parkování, nakonec jsme to nechali na okraji Seengenu. A podél jezera jsme došli až do vodních lázní v Tenwill a zpět. Cestou jsme se zastavili v jedněch říčních lázních smočit si nohy. Bylo to více než osvěžující. … Bylo to neuvěřitelně studené. A pak už jen cesta domů, kdy naše auto bylo spíš jako zámek Šípkové Růženky 🙂

Vláďa, jako bychom toho už neměli dost, vyrazil ještě na kolo.

by ·1 komentář

Jak Eli vylákat na výlet a sama si také něco užít? Jasně – do čokoládovny! S Vláďou jsme kdysi dávno byli v čokoládovně Cailler (článek zde). S Eli jsem se vypravila do návštěvnického centra čokolády Frey. Je to kousek od Aarau (kanton Aargau) v městečku Buchs. Spojení MHD nebylo tak hrozné, cca hodina od Curychu.

Pokračovat ve čtení

by ·Komentáře: 2

Začínáme odškrtávat položky ze seznamu. Město a hrad Habsburg (ano, TEN Habsburg) je cca hodinu cesty od Curychu a zrovna v sobotu začínala sezóna. Již na parkovišti pod hradem nás překvapilo, že parkování je zadarmo, což je ve Švýcarsku neslýchané 🙂 Hrad otevíral až v 11 h, takže jsme měli cca 1,5 h se projít okolo, udělat si kýčové fotky (modrá obloha) a hledat kešku mezi ruinami. Již „venku“ ve zbytcích zdiva začíná „Královská cesta„, šestero zastavení s audiokomentářem (ať již hlasitým či na sluchátka) k jednotlivým epizodám vlastního hradu, i Habsburků (od založení hradu, po souboj Rudolfa I a Otakara II o Římskou korunu).

Z vlastního hradu zbyla a je zrenovovaná jen cca půlka. Ve věži je muzeum, ve zbytku restaurace a možnost ubytování. Z věže je pěkný výhled do okolí. A vstup je zadarmo, což jsme byli zase v šoku. Všechno jsme to prolezli a následně ještě popojeli autem do lesa a šli hledat kešky. Vláďa potvrdil svoji pověst lapače klíšťat, protože se sebe během procházky minimálně tři (!) sundal. A jedno z Elišky.

Fotky zde.

by ·Komentáře: 3

Tak po asi více jak 6 letech jsem se zase dostala do Technoramy (vědecko-technické muzeum ve Winterthuru). Usoudila jsem, že je již Eli dost velká na to, aby se jí to líbilo (a co jiného o prázdninách dělat?). Winterthur není daleko, dva přestupy, 50 minut a na desátou (na otvíračku) jsme tam byly. Začaly jsme v picknick místě svačinkou. U toho jsme sledovaly, jak dva velké lehké šály létají sem a tam v kolmém proudu vzduchu. A pak to již šlo od exponátu k exponátu. Všeho je „nutno“ se dotýkat. Všude jsou nějaká tlačítka, páky, kola, vše se to hýbe či to vydává zvuky. V půl dvanácté jsme se navíc připletly do přednášky o plynech, kdy nám bylo na praktických ukázkách předvedeno, jak se chová kyslík a vodík (nechyběly ani výbuchy), to se Eli líbilo. Také jsme viděly, jak do někoho uhodil blesk (byl v bezpečnostním obleku) a také jsme slyšely jak blesk „zpívá“ Ódu na radost. To bylo fakt neuvěřitelné, měli tam kouli, ze které zkrátka šlehaly výboje tím správným tónem. Eli tvořila ve vodní sekci mýdlové bubliny, sledovaly jsme koule a kuličky, jak jedou důmyslnými dřevěnými mechanickými stroji, dívaly jsme se, jak se skládá bílé světlo z různých barev, atd., atd. Na oběd jsme si zašly do samoobslužné restaurace na švýcarskou klasiku – hranolky s kuřecími nugetkami. V „muzeu“ jsme strávily skoro celý den. Odjížděly jsme ve čtyři a zavírají v pět.

by ·Žádné komentáře

Asi by správně mělo být do Haslibergu (je to městečko), ale takhle mi to zní líp.

Jeli jsme na návštěvu za mojí kolegyní, která zde bydlí u přítele. Myslela jsem původně, že bydlí dole v Meiringenu a ono hle, bydlí v 300 let staré úžasné ohromné chatě a jejich rozsáhlé traviny před okny jim spásají sousedovic krávy. Co by kamenem dohodil je lanovka na Käserstatt (1835 m n.m.). Rozdělili jsme se tak, že Vláďa jel s T. na kolo a já s dětmi a s O. jsme nasedli na lanovku (20 CHF zpáteční pro dospělého) a vyjeli nahoru, že se tam s kluky potkáme na kafe. To jsme se také potkali (trvalo jim to cca 40 minut), ale byli tak rozjetí, že si pauzu dát nechtěli. To my jo. V restauraci byl i dětský koutek, takže jsme u kafíčka měly klid (a děti nám nosili další a další „kafíčka“ a „palačinky“ z dětské kuchyňky). A když jsme se konečně snad po hodině zvedli (z okna také bylo krásně vidět přijíždějící a odjíždějící kabinky, což se Matymu moc líbilo), tak jsme zrovna zahlédli vracející se kluky. No moc jsme tomu výletování nedali. Několik set metrů tam a zase zpět. Na jaro tu ale máme vyhlídnutou Trpasličí cestu, která vede od lanovky dolů a kde jsou nějaká speciální tematická zastavení. Lanovkou jsme se zase svezli dolů a následovalo BBQ u chalupy.

Cestou domů jsme bohužel strávili nějakou dobu v zácpách před Luzernem. A to jsem si myslela, jak jsme vyjeli brzy. Takže cesta tam cca 1 h 15 min, cesta domů cca 2 h a kousek.

by ·Žádné komentáře

Eli již delší dobu mluvila o tom, že by chtěla přespat ve stanu. Už to bylo naplánováno před dvěma týdny, ale zrovna pršelo. Teď to vypadalo na novou šanci. No a protože jsme s Máťou neměli nic lepšího na práci, jeli jsme s nimi. Kdybych věděla, jak to bude vysoko, možná bych si to rozmyslela. Ale všichni jsme to v pořádku přežili. I když příště dám přednost níželežícímu kempu.

Pokračovat ve čtení

by ·Žádné komentáře

S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.

Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.

Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.

Fotky (zamčené).

Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.

by ·1 komentář

Ani jsem nevěděla, že máme kousek za Curychem takovou parádní „naučnou stezku“. S babi, dědou a Eli jsme v úterý vyrazili na výlet (Maty byl v jeslích, Vláďa v práci), takže jsme vlakem, lístek na tři zóny (17.8 CHF zpáteční). Cesta zabrala všehovšudy 30 min tramvají a 30 min vlakem údolím řeky Sihl, která protéká Curychem. Na tuto zážitkovou trasu jsem narazila na našem oblíbeném blogu zde. Pro kočárek tahle trasa není, takže dobře, že si to mohl Maty užívat v jeslích.

Prvotní stoupání bylo tedy husté, pak už to bylo po rovině (na závěr zase padák po prudkých schodech, které se ale daly obejít delší cestou). Cestou jsme se naučili různé zde rostoucí stromy, počítali jsme letokruhy, šli skoro až pohádkovou trasou mokřady, vyzkoušeli si na boso cestičku po různých lesních materiálech, a mnoho dalšího. Navíc tu bylo po dešti příjemně, žádné vedro a dusno jako v Curychu v těchto dnech. Eli cestou navíc potkala stejně starou holčičku, takže s ní skoro polovinu cesty blbla. A holčička nás pak zvala na oběd :D. Na závěr se Eli brouzdala v řece a pak jsme si ještě dali sladkou tečku v restauraci kousek od nádraží. Vlaky sem jezdí jednou za hodinu, tak jsme museli trochu přidat v jídle (Nina s Jirkou si dali Rösti s lososem, já kafe a panaché a Eli čokoládový dort), ale stihli jsme to.

Fotky zde.

by ·Žádné komentáře

Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.

Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání  – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení