Orienťák u Říčan (sobota)

V týdnu se Vláďa zúčastnil nějakého orienťáku po tmě a my využili mapu a jeli si to s dětmi za světla projít (jen část z trasy). I kontroly (rulička od toaleťáku s odrazkou) byly stále na místě. Až na jednu kontrolu jsme našli vše naplánované. Cestou jsme štrejchli i naučnou stezku o divočácích a dozvěděli se tak, že před prasetem nemá cenu utíkat, protože je určitě rychlejší, než my. Takže buď splynout se stromem, nebo na něj vylézt. Nakonec jsme nachodili 6,7 km za 3:10 h. Fotky (s heslem). Jo a mimochodem, jak teď řeším, čím nahradím Endomondo a volím de facto mezi Samsung Health a Strava, tak dnešní výlet jsem si měřila pouze hodinkami (tzn. Samsung Health) a naprd je, že oni opravdu nemají webové rozhraní, takže na výsledky se potom blbě kouká. Když chce člověk použít nějaký náhled, tak musím dělat printscreen na telefonu.

Pokračovat ve čtení

Stejně jako loni, jsme i letos jeli za známým na výpomoc při sázení stromků v nově vznikajícím sadu (ona to je tedy obnova sadu, kdysi kdysi tu nějaký prý již byl). Loni to zkoušel T. zafinancovat na HitHitu, letos na dosadbu cca 80 stromků získal dotaci. Loni bylo hnusně, jílovitá půda, a Eli ani nejela, raději byla doma v teple s babičkou, takže nám pomáhal pouze Máťa. Zasadili jsme tehdy přes deset stromků (nejvíc práce zabralo zahazování děr, které předpřipravil bagr, ale byly moc velké). Letos jsme zvládli stromků 6, samé hrušně (loni jablka a meruňky, jestli si dobře pamatuji). Letos to měly stromky luxusní, pletivo a tři kůly.

Všehovšudy jsme tu na čerstvém vzduchu pobyli tři hodiny a pak jsme popojeli kousek dál a šli na rozhlednu Varhošť. Skoro jsme se lekli, kolik aut tu u lesa bylo zaparkováno. Naštěstí na trase to pak nebylo tak hrozné a žádné zástupy lidí tu nebyly. Eli již skoro bezpečně pozná Říp 🙂 Rozhledna se pěkně kývala. Podzim v lese je krásný.

Na Kokořínsku jsme letos byli již několikrát. Vláďa to tam miluje, není to daleko, teď na podzim jsou tam lesy krásně zbarvené. Vláďa nám připravil 5 km trasu, což je pro děti akorát. Bohužel předpověď počasí trochu nevyšla, takže kvůli dešti předešlého dne a dnešního rána bylo všude bahno. A začali jsme rovnou pořádným stoupáním … a svačinou, to je taková klasika hned po výstupu z auta. Maty toho ve svých 3,5 letech sní leckdy víc, než Vláďa 🙂

Pokračovat ve čtení

Za normálních okolností by toto byl organizovaný orientační závod. V dnešní situaci, kdy se nesmíme ani v lesích srocovat, to bylo (ne)organizované jako zdravotní procházka. V lese na samotě byly připraveny kýble s mapami, kus opodál kýbl na placení “startovného”, příjezd si každý naplánoval s ohledem na svůj startovací čas, takže nedocházelo k žádnému potkávání se.

Pokračovat ve čtení

Další kratičká dovča nás zavedla na úplně jiný konec republiky, než jsme byli nedávno. Počasí nám přálo tak z půlky. I tak jsme stihli pěkně obejít okolí – Šibeniční vrh, hrad Kašperk, Zlatý potok.

Borůvek tu bylo více, jak na Borůvkové hoře 🙂

Aneb vysvědčení, zmrzlina a ZOO.

Eliška nečekaně dostávala vysvědčení již v pátek, nikoli až v úterý, takže jsme rázem měli pár dní bez školy navíc. V pátek po posledním zvonění páťáků jsme pádili na autobus a jeli na oběd a odpoledne na chatu. z Letňan nám to jede přímo. Jediný zádrhel cesty byl hned u koupi lístků, kdy jsem se před řidičem místo Lítačkou oháněla kartičkou do Benu lékárny (obě zelené, že jo). Odpolední Opočenskou zmrzlinu na hřišti nám zpestřila průtrž mračen. Ale šílená. Roušky neroušky jsme se všichni mačkali uvnitř malého lokálu, protože jinak by nás vítr a kroupy smetly do Jizery. Zdrželi jsme se s babi a dědou na jedno trojpivo a pak jsme se oklikou dostali skoro suchou nohou domů. Tenisová hřiště i hřiště na volejbal byla pod vodou. Stejně tak jako celá naše ulice. Fakt mazec. No a v Chabrech ani kapka. Večer jsme jeli domů.

Pokračovat ve čtení

Eliška měla hned ze v září team builingovou (seznamovací) akci (s přespáním) v Toulcově dvoře. Ze školy jim tam jede přímo bus 177, takže to není žádná divočina bůhvíkde. Sice to jede půl hodiny, ale bez přestupů. No a když jsem dumala, kam bychom za pošmourného počasí vyrazili (s kámoškou ze Zahradního města), tak mi oko padlo právě na Toulcův dvůr. A tak jsme vyrazili. Maty se začal ptát “kdy už tam budem” po asi až 20 minutách jízdy, takže jsme to dobře zvládli. Toulcův dvůr je přímo u zastávky. V objektu je několik “institucí”, my šli ale pouze po zvířátkách. Ne ke všem se sami dostanete tak blízko, jak když jdete se skupinou v rámci akce pořádanou přímo dvorem. Ale i tak jsme viděli Přeštické prase, králíky, husy, a smradlavé kozy, jedna z nich měla bradku až na zem. Areál to je ohromný.

My to procházkou vzali po cyckostezce a následně červené turistické značce až na Hamerský rybník, kde jsme si v Restauraci Hamr dali oběd. Je tu velká samoobslužná restaurace s pěkným výběrem. Maty cestou na výmolech v bahně usnul, takže oběd pak dojídal již studený. A ještě jsme si dali kafíčko u hracího koutku (vstup 50 Kč, Maty si to evidentně užil) a už jsme jeli pro Eli do školy (cestou jsme ještě krmili kachny našimi kachními granulemi, kupodivu jim to chutnalo, a Maty neodolal klouzačce).

Dnešek byl opět nabitý událostmi. V 11 h jsme byli nahlášení na trasu s pohádkovými postavami v Zahradě Kinských, pořádanou Prahou 5. Počasí opět nic moc. Navíc cesta do centra nám trvá víc jak hodinu. Takže i když děti vstávají dost brzy, bylo ráno hektické. Vláďa ale navrhl, že pojedeme autem na Smíchov a pak už to je tramvají kousek. Takhle jsme tam byli za půl hodiny a na čas jsme se sešli s babi Janou a dědou.  Trasa byla pěkná, ani dlouhá, ani krátká. Masky postav na jednotlivých zastávkách s úkoly byly super. Nejvíc se mi líbilo zelené strašidlo a Máťovi modrá víla na závěr. Bylo tam něco o třídění odpadu, nošení balónků na lžíci, zatloukání hřebíků, apod. Na závěr nechyběla cukrová vata a popcorn a Eli si nechala na obličej nakreslit motivy z Frozen.

Pokračovat ve čtení

Naposledy jsme tady byli loni a užili jsme si to. Poprvé s malou Eli jsem tu byla asi před dvěma let (?) a musela jsem tehdy uznat, že je asi i lepší než ta curyšská ZOO. A vzhledem k tomu, že nebudeme bydlet zas až tak daleko, bylo jasné, že si koupím celoroční permici. Na rozdíl od Curychu, tady musí děti platit už od tří let (v Curychu až od 6 let), takže s Matym mám už jen půl roku zadarmo. Ale mají levné pondělky, děti jen za 50. Takže Eli jsem permici zatím nekupovala a uvidíme.

V sobotu jsem se domluvili s Helčou a vyrazili jsme. Sraz jsme si dali v deset u severní brány (pro příště nesmím zapomenout, že je otevřená jen o víkendu a prázdninách, to by mohlo být někdy nemilé překvapení, dnes ok). Na Eličin lístek jsem ještě díky své Lítačce dostala 5% slevu.

Ani snad nebudu popisovat, co vše jsme viděli, protože jsme viděli vše. Mile nás překvapili aktivní hroši kousek od severního vstupu. To byla podívaná na dlouhé minuty. Koupi mapy jsem tentokrát vzdala – většinou ji po prohlídce stejně někam zahrabeme a do další návštěvy nevydrží, takže jsem ji měla staženou v mobilu a stačilo. A nejvíc času nám zabraly sloni, žirafy a přilehlé hřiště. Pak jsme šli až dozááádu kolem Gobčárových domů (tady vzadu jsem nikdy nebyla, hned vedle byla expozice malinkatých žabiček), zastávka na párek v rohlíku a zmrzlinu v kiosku u trilobita, dál kolem lvů (neviděli jsme je), goril (také nebyly) do dětské zoo k bazénku. Tam bylo příjemné svlažení, začalo se dělat vedro a dusno. Následně jsme ještě nemohli vynechat projížďku malou “tramvají” a návštěvu jsme završili u tučňáků a lachtanů. A loučili jsme se u spící pandy červené. Naťapáno hnedle 8tis. kroků 🙂

Příště začneme u gaviálů a třeba se také konečně svezeme lanovkou.

O náš odvoz se opět postaral děda Jirka, který na nás čekal u hlavního vchodu. Jo a máme další “vizitku” do Turistického deníku.

Obrázek zdroj zde.

Tak začínáme objevovat co vše je možné dělat v Praze a okolí. Jako první přichází na řadu oblast kolem tratě tramvaje číslo 1 – jednoduché spojení se světem 🙂 U Letné je nejen Technické muzeum, ale také Zemědělské, ve kterém jsem nikdy nebyla, a tak jsme tam s příbuznými holkami a jejich dětmi vyrazili (šest dětí to už je jak malá školka, slyšet byly po celém muzeu). K vidění je kde co a něco si tu najde každá věková kategorie, jen ti malí se musí hlídat, aby si nic neodnášeli a nelezli, kam nemají (některé exponáty jsou na ohmatání, u jiných to je zakázané a paní hlídačky to bedlivě kontrolují). Malé traktůrky v -1 patře nechaly Máťu kupodivu v klidu. Zato Eli se na velkém traktoru ráda nechala vyfotit. Pokračovali jsme postupně patry nahoru, lesem, vodou a rybníkářstvím, přes gastronomii, kde si děti na tabletech mohou jakože vařit, až na střechu, kde jsou zasazeny různé plodiny včetně konopí, k dispozici je trávníček na piknik a hlavně tu je úžasný 360° výhled na Prahu. Strávili jsme tu bezmála tři hodiny. Z popisků jsem si díky dětem nepřečetla vůbec nic, ale zážitek pěkný a určitě se sem zase někdy vypravíme. Na rozloučenou jsme v kiosku zakoupili Turistický deník a hned první nálepku (oficiálně tomu říkají vizitka). A máme o zábavu na výletech postaráno. Jinak vstupné dospělí 150 Kč, děti do 18 let zadarmo.

Díky ubytování “all inclusive” u babičky jsme si zajeli domů na guláš, odpočinuli si a odpolední program absolvovali v nezměněné skupině ve Hvězdě. Děda to s Matym v kočárku vzal pěšky, takže se Maty vyspal. Nejprve jsme začali na novém hřišti u Libocké brány. To praskalo ve švech. K dispozici jsou i pěkné kovové záchodky. A ostraha (?) Dále jsme pokračovali k Letohrádku na další hřiště. Zatímco maminy seděly a povídaly si, děti prošmejdily okolní keře a stále nosily další a další modráky 🙂 Myslím, že večer bude smaženice. Zašli jsme i ke kiosku v Letohrádku pro další vizitku do Turistického deníčku. Tímhle tempem to budeme mít za chvíli plné :-). Čas se nachýlil k večeru, a tak jsme se pomalu vydali zpět na tramvaj. Děti cestou nepřetržitě nacházely další a další houby, dokonce i jednu bedlu 🙂 Domů jsme dorazili jen tak tak na Večerníček.