U Marků

Pro ty, kteri pravidelne kontroluji tento blog a divi se, ze tu neni porad nic noveho – neni cas nic napsat 🙁 Ale slibuji, ze nejpozdeji za tyden sem nejake zazitky z poslednich tri tydnu dam. Tento vikend bylo krasne, tak budou i fotky. Tak jen vydrzte a zustante nasemu blogu verni.

Tak dnesni ranni prochazka do skoly byla velmi prijemna (omluvte absenci diakritiky, pisi tyto radky jeste za tepla hned ve skole, zatimco se mi neco instaluje, takze mam cas, a zde mam jen nemeckou a anglickou klavensici). Prvni pohled z okna vubec prijemny nebyl – 7h, 1 st nad nulou, tma, mlha. No to bude prochazka. Nabalila jsem svuj megabatuzek (proste se mi to obcas sejde a tahnu toho opravdu hodne – veci na prevleceni, sanon s ruznymi skolnimi podklady, desky s nemcinou, snidani, svacinu, druhou svacinu, …). Jeste ranni dzus a vitaminy, natahnout navleky, popadnou hulky (v patek jsem si na ne koupula nove „boticky“, tak ted uz na asfaltu nebudu tukat :D) a vyrazit – na Schwamendingen platz jsem byla v 7:25. Lidi pomalu, tma, para od pusy, jinovatka. Tak jsem nasadila pomalejsi tempo nez obvykle (v tom studenem vzduchu se hrozne spatne dycha). Po prvnim stoupani pauza – napit, rozepnout bundu a tapeme dal. Behem cesty lesem doslo k dalsimu odebirani svrsku (tedy rukavic a cepice).

            Behem cesty se pomalu rozedniva. Az jsem dorazila na horu. Vyjdu z lesa, okolni louky jsou pokryte jinovatkou, v nedaleke ZOO zvirata vitaji novy den, za stromy jsou jiz videt prvni cervene slunecni paprsky, obloha je tmave modra, proste pohodicka. Posledni usek cesty je po asfaltu a jiz jen mirne do kopce. Na mokrem asfaltu maji gumove boticky holi trosku problemy, ale ja usilovne tapu dal. Po 45 minutach dorazim na konecnou tramvaje a usedam do vyhrateho vagonu. Bunda je durch, stejne tak navleky jsou pekne zapocene. Cestou z kopce do skoly akorat docitam knizku s fejetony od Terezy Bouckove, u vchodu do budovy jeste zahlednu, jak mladi zubari jiz trenuji na figurinach, a do meho patra musim vyjet vytahem. Po vcerejsim posilovani a dnesni chuzi uz by me nohy tak vysoko nevynesly .

Tak jsem se včera po dlouhé době uvelebila k televizi. Technicky jsem nemocná (ale není to zas tak vážné, abych, i když doma, nemohla pracovat na svých povinnostech), a tak mě k večeru všechno už tak zmohlo, že jediné, na co jsem ještě měla náladu a síly, byla právě TV. Ale aby to nebyla ztráta času, dívala jsem se na francouzský film (tedy americký, ale francouzsky).

Film je o tom, jak chce americká armáda využít vědecké poznatky k ovládání počasí. Docela by mě zajímalo, jestli už tehdy (film je z roku 1999) režisér/scénárista o něčem takovém věděl, protože loni se prý podařilo pár dešťů opravdu vyvolat (viz.

http://zpravy.idnes.cz/vedci-v-abu-zabi-tajne-vyrabeli-lijaky-loni-zaprselo-padesatkrat-pxe-/zahranicni.asp?c=A110103_114409_zahranicni_stf). Takže doufám, že jsem se nekoukala na to, jak to na Zemi jednou dopadne. Ale nakonec to samozřejmě dopadlo dobře. Další, co mě zaujalo, že již tehdy, nevím tedy do jakého roku byl film zasazen (a opět, že je z roku 1999), ale americký prezident byl Afroameričan 🙂 . Doufám tedy, že ten současný má věci více pod kontrolou.

No a nakonec se dostávám k hercům (kvůli kterým jsem se na celý film vlastně dívala, že :D): James Van Der Beek (Dawsonův svět), David James Elliott (JAG), Patrick Labyorteaux (JAG), Luke Perry (Beverly Hills 90210), Martin Sheen. To jsem se prostě nemohla nekoukat.

Co mi udělalo trochu čáru přes rozpočet, že film nekončil ve 22h, jak jsem si původně myslela, ale ve 23:30, což pro ty, co chodí spát se slepicemi, je dost pozdní hodina. Ale vydržela jsem to : ). Jde o to, že v programu to bylo rozděleno na dvě části. První končila právě ve 22h a ani ve snu by mě nenapadlo se dívat dál, že? Přeci 1,5 h bohatě stačí. A musím sebekriticky říct, že ačkoli se francouzsky již hůře domluvím, tak poslech je stále dobrý. Na druhou polovinu jsem si zapomněla zapnout titulky (francouzské), ale došlo mi to až tak v půlce 😀

Poslední zápis před Vánocemi jsem psala pomalu již obutá a jednou nohou ze dveří (to bylo 23.12.). Až nyní mám konečně čas se trochu poohlédnout, co se za tu dobu událo.

Z Curychu jsme odjížděli za relativního tepla (max. kolem nuly), sníh skoro žádný. Zácpy nás potkaly kolem velkých měst v Německu, s tím se ale dalo počítat. Naštěstí jsme měli zásobu CD (hlavně Cimrman), takže jsme, zdálo by se promarněný čas v zácpách, pěkně využili. Doma to následně vypadalo jako po výbuchu – vtěsnejte do pokoje, který je plný, ještě další dvě tašky a přepravku (jídlo, oblečení, …). Hlavně, že v posteli se vždy místo našlo :).

24.12. jsme si ráno pospali, což se nám pak málem vymstilo, k snídani si dali vánočku a cukroví a dali se do balení dárků, na což jsme v Curychu čas neměli. Jen jsme dobalili (a to ne ještě zdaleka vše), šli jsme na teplý oběd v podobě zelňačky (a vánočky, štoly a cukroví). Malá odbočka – jestli jsem to ještě dostatečně nezdůraznila, tak Vláďa upekl v Curychu výbornou vánočku a linecké cukroví. Po obědě jsme si museli dát malého poledňáčka, protože jinak bychom z tohoto krásného dne (večer) nic neměli. A hned na to už jsme mě a dárky odváželi na Žižkov. Vánoce v kruhu rodinném prostě musí být a to je na nich to nejlepší. Naše večeře začala pomalu už kolem páté hodiny prvním předkrmem (krevetový koktejl/salát). Do toho jsem neustále povídala o Švýcarsku, ale i na ostatní se dostala řeč. Jako druhý předkrm byla šunková rolka s křenem. To už jsme seděli u sváteční tabule. A následovala degustační porce Kuby. Jen co nám trošku slehlo, dostali jsme na výběr ze dvou polévek – „bílé“ tradiční (rybí) a „červené“ rybí, kterou preferuji já. Musím zdůraznit, že toto několikachodové menu, jsme si nedávali v žádné nóbl restauraci, ale to vše bravurně zvládla máma. Jako hlavní chod se podával tradiční bramborový salát s kaprem. A pro nás, co kapra nemusíme, byl i krůtí a vepřový řízek. Na závěr káva a cukroví (cukroví bývá poslední hřebíček do rakvičky. U jídla se člověk hlídá, aby vydržel až do konce, ale pak se na stole objeví hromada cukroví a vy ujídáte a ujídáte, až už je pozdě přestat. A opět se na listu s předsevzetími objeví, že „příští rok se opravdu budu hlídat“ : ) ).

            Když i ti největší jedlíci měli dost, naše vánoční slepička dala cinkotem najevo, že je čas jít zjistit, jestli Ježíšek něco přinesl … Přinesl!!! Zase jsem se cítila, jako malá, před několika lety, když hromada dárků pod stromečkem vlastní stromeček skoro zastiňovala. S postupující věkem jsem i já objevila radost z DÁVÁNÍ dárků, ale stejně je pořád hrozně ráda DOSTÁVÁM :D. K mé radosti v posledních letech dostávám samé krásné praktické dárky, takže já jsem byla u stromečku velice spokojená a doufám, že i ostatní byli mile překvapeni. My s Vláďou jsme samozřejmě ze Švýcarska „propašovali“ několik kilo čokolády a sýrů a několik deci švýcarské pálenky, která se setkala s velmi vřelým přijetím (čoko a sýr samozřejmě také). Na půlnoční jsem jako vždy nešla (je tam zima a tou dobou jsem již unavená 😀 ). Plná zážitků jsem zaplula do postele, což bylo jediné „uklizené“ místo v pokoji.

Další den se nesl v duchu velké rodinné oslavy. Na oběd svíčková (divočák) s knedlíkem a před tím knedlíčková (dva druhy knedlíčků) polévka nás příjemně zaplnili. Odpoledne se začala scházet i širší rodina a tím se zábava pořádně rozpoutala.

Další dny jsme porůznu nakupovali, odpočívali, setkali se s několika kamarády a ve středu už opět zamířili do Curychu. Nutno podotknout, že jsme tak brzy odjížděli i kvůli opravdu příšernému počasí, které v Praze panovalo (pak jsme zjistili, že v Curychu to nebylo o nic moc lepší; o trochu ale jo).