Tak konečně
pořádné informace! Nechávám si poslední dobou posílat novinky z různých odborných časopisů, mimojiné i z Journal of the International Society of Sport Nutrition (časopis o sportovní výživě), kde jsem narazila na článek, který mě nemohl nezaujmout, nesoucí název „Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study“. Uznáte sami, že možnost pít čokoládový nápoj, jakožto regenerační prostředek, je pro milovníka čokolády, jako jsem já, úžasná novinka. Tak jsem se jala zjišťovat, co že se pod jejich „chocolate milk“ skrývá a našla jsem další úžasné stránky věnované „čokoládě“: http://www.chocolatemilk.com/ Sice jsem stránky nepročetla celé, ale je mi jasné, že to, co oni považují za regenerační čokoládový nápoj asi v Bille nebo Tescu neseženu. No což. však já mám jiné podpůrné prostředky s čokoládovou příchutí 🙂
A jak vlastně zněl závěr oné studie? „Post-exercise CM provided similar muscle recovery responses to an isocaloric CHO beverage during four-days of ITD. Future studies should investigate if the attenuated CK levels observed with CM have functional significance during more demanding periods of training.“ Volně přeloženo: čokoládový nápoj podávaný po výkonu má obdobné účinky na svalovou regeneraci jako isokalorický sacharidový nápoj popíjený během zvýšeného tréninkového období. Zároveň doporučují, že by se mělo v budoucnu ještě prošetřit, zda snížená hodnota creatine kinázy, pozorovaná při užívání čokoládového nápoje, má nějaký funkční význam během období tréninku se zvýšenou zátěží.
Aby ale bylo „objektivitě“ učiněno zadost – na anglické wikipedii jsem se dočetla, že (jak musím přiznat, měl Vláďa pravdu) nejde o nic jiného než, v našich končinách známé, kakao. A zároveň „Some nutritionists have criticized chocolate milk for its high sugar content and its relationship to childhood obesity.“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Chocolate_milk)
Pozn: isokalorický – mající obdobnou kalorickou hodnotu
Literatura:
Stephanie F Gilson, Michael J Saunders, Charles W Moran, Rebecca W Moore, Christopher J Womack and M. KENT Todd.: Effects of chocolate milk consumption on markers of muscle recovery following soccer training: a randomized cross-over study. Journal of the International Society of Sports Nutrition 2010, 7:19doi:10.1186/1550-2783-7-19

15.5.2010 Pochod Praha-Prčice 45.ročník.
Tak po pětileté pauze jsem se konečně dostala na tento masový pochod v roli pěšího turisty. V roce 2005 jsem absolvovala tento „pochod“ na kole – 80 km do Prčic a dalších cca 40 zpět na vlak do Benešova, takže pěkná dávka kilometrů. A od té doby se pokaždé v tomto termínu konaly minimálně další dvě akce, kterým jsem vždy dala přesnost. Ale letos jsem již Drsoňovi dala vale a šla do Prčic. Nakonec jsme se dohodli s Pepou, že půjdeme 30 km z Votic. Bývala by mě lákala i cesta se skupinou od Karla, ale plánovali trasu ze Střezimíře, kdy v pravidlech byla tato trasa značená jako dětská, tak se mi nechtělo riskovat, že by mě na trasu nepustili.
A tak jsme v 8:50 s davy vyrazili po červené z Votic. Jak jsem se akorát dočetla – z Votic startovalo celkem 3 303 lidí (2341 na dětskou trasu o délce 23 km a 962 na dospěláckou o délce 30).
Co se mi moc líbilo – byla výborně popsaná a značená trasa po celé délce. I když z větší části vedla trasa po turistických značkách, na každé křižovatce bylo „místní“ značení „P-P“, které nás najisto provedlo všemi povinnými punkty. A kudy se šlo? Nejprve jsme z Votic vystoupali k samotě Lysá (4 km), kde byla první kontrola. Pak se dělila trasa pro dospělé a děti a my pokračovali přes Větrov, Ohradu, Černý les do Vlčkovic. Další kontrola byla v Bučině. Dále přes Záhoříčko a Podlesí, vystoupat na Mezivrata a přes Oldřichovice do Ješetic, kde byla poslední kontrola. Pak už jen 6 km skoro pořád z kopce a uvítalo nás plné náměstí v Prčicích.
Výborné bylo, že ač bylo zataženo a na otevřených prostranstvích foukalo, tak nám nepršelo a zima také nebyla. Co mě tedy dost znechutilo, byla omladina s lahváčema (či něčím tvrdším) v rukách, a kuřáci, kteří si nemohli cigárko na cestě odpustit. Nametené skupinky jsme potkávali ještě po 12 km, takže ponaučení pro příště – vyrazit tak brzy, abychom tato individua nepotkali. Fascinovali mě rodiče, kteří to šli s děckama na zádech nebo s kočárky – rozblácené polňačky a potoky bez brodů jim musely dát zabrat.
Ocenila jsem hustou síť občerstvovacích zastávek, bohužel jsme se na žádné nezastavili, protože u nich byly takové fronty, že by mě při čekání přešla na cokoli chuť. A tak se mi stalo, že jsem to celé šla de facto pouze na svých 0,75 l vody (jídla jsem měla zásobu), protože prostě se mi ty hrozné fronty čekat nechtělo. A když už fronta třeba v Ješetici nebyla, tak tam měli jen pivo a kolu – pivo nepiji a po sladké kole má jeden pak ještě větší žízeň 🙁 Zachránili mě až chlapíci asi 2 km za Ješeticemi v lese, kde měli točené pivo a limonádu.
A mezitím, co jsme obcházeli stánky na náměstí v Prčicích a tu a tam si dali nějakou dobrůtku, Vláďa z Prahy vyrazil, aby nás nabral – Pepu odvezl do Votic k autu a my pokračovali do Káranýho.
Takže závěrečné shrnutí:
  • Klady a plusy – suprově značená trasa, dobré počasí, kondice vyšla, oblečení zvoleno perfektně
  • Zápory – hodně lidí (takže občasná chůze ve špalíru byla otravná), „čuňátka“, co kelímky a obaly od sušenek zahazovali cestou, brutální fronty na občerstvení (kdyby bylo navíc vedro, to si to neumím vůbec přestavit – klidně bych na startovné zaplatila o 20-50 Kč víc, jen aby u stánků byla možnost načepovat si čistou vodu – hospodu jsme totiž cestou nepotkali ani jednu, abych si mohla nechat nalít jednu „točenou“)

7.5.2010
Tento zápis bude stručný, ale i tak se v něm slovo „čekání“ objeví 5x. Proč to? No protože tato „akce“ se ve smyslu čekání nesla celá. Nejprve koupit lístky – díky hercům je představení skoro hned vyprodané, a tak se Vláďovi až na podruhé podařilo přes internet lístky zamluvit (takže to žádné čekání nebylo), ale až na dobu za 3 měsíce, takže tady jsme se načekali. Nakonec v den představení Vláďa onemocněl, takže jsem šla s Martinem a jeho kamarádkou.
A vlastní představení? Obsazení úžasné – David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jan Kačer. Kdo četl „předlohu“, jistě si umí představit scénu, na které jsou maximálně výše uvedení čtyři herci, většinou ale pouze dva a vedou nekonečné rozhovory o čekání, o životě, o minulosti a budoucnosti (i když to jediné, čím všichni byli schopni žít, byla přítomnost), ale to vše ve více či méně absurdní rovině.
Děj rozhodně rozebírat nehodlám, … protože, … no já to klidně přiznám – asi jsem dílo tak úplně nepochopila. A jak to pak někdo shrnul v tramvaji – „první polovinu se čekalo až přijde Godot, druhou půlku na to, až odejdou herci.“ 🙂 Přeci jenom tříhodinové absurdní představení, i v pohodlných křeslech, které v Nové scéně ND jsou, bylo dlouhé. Nejinak tomu bylo při čekání na WC (pouze 4 kabinky !!) a na kapku kofeinového moku na svlažení a zbystření nervů.

17.-18.4.
Tak konečně se dostávám k zápisku o raftech z Otavy. Touto dobou již jsou všechny špatné zážitky zapomenuty, a tak budu psát jen v pozitivním duchu (náhodou jsem zápis stihla do měsíce od akce – to je takové mé malé předsevzetí).
Pro mě začala příprava na víkend již v pátek – pekla jsem makovník (moc se povedl a dnes ho již řadím do mé klasiky) a dělala malé karbanátky (nový recept na „dietní“ karboše z trouby – bez pracného smažení jsem jich zvládla 40ks).
Do kempu v Radešově jsme dorazili za šera, postavili stan a jali se ohřívat u ohně, protože ačkoli v Praze již bylo jaro v plném rozpuku, tady to bylo na čepici a rukavice. Ještě že jsem si nechala od táty přivést péřovou mumií a vzala si zimní pyžamo. Noc totiž byla opravdu krušná. Ale raní jinovatka a modrá obloha dávala najevo, že den bude pěkný. A když se Vláďa navlékl do vypůjčeného neoprenu, usoudil, že za těchto podmínek je ochoten to zkusit. Předem totiž vyhrožoval, že jakmile bude zima, tak nepojede. Takže jsme po desáté vyrazili k Čeňkově pile. Cestou jsem ale jen nevěřícně koukala na vodu – samý šutr, samé vlnky a mělčiny – tohle se přeci nedá jet!? Na Čeňkárně jsme ale nebyli jediní, kdo dostal chuť na vodu. A tak jsme vyjeli. Nejprve Martin s tátou na pálavě a my s Vláďou, Fandou a Kačkou na jejich „rybářském člunu“. No jízda to byla úplně jiná, než když jsme tady byli před třemi roky, a vody bylo o dva metry víc. Tohle bylo více technické – hlavně „náfučku“ neproříznout. Měli jsme výhodu oproti pálavě, že jsme byli celkově výš nad vodou, takže jsme nebyli tak mokří a nemuseli jsme tak často vylévat. Když pominu, že mě Kačka jednou málem shodila do vody, když ji vlna odhodila z jejího místa, tak to byla úspěšná jízda.
Druhou jízdu už se mi ani jet nechtělo, ale Vláďa si to chtěl zkusit na pálavě, a tak jsme s nim vyjela. A to jsem si tedy dala. Není nad to mít za háčka někoho, kdo je vyšší a těžší než vy (a navíc to moc neumí :-)). Takže se nám také stalo, že jsme najeli na šutr, který nás naprosto zastavil a já musela vyskočit z lodě a dotáhnout ji (i s Vláďou, který se neorientoval a stále nechápal, co po něm chci) na větší hloubku. Ale ke konci šestikilometrového úseku jsme našli i chvilku aby si Vláďa zkusil základní vodácké záběry.
Místo dalšího sjezdu jsme se převlékli do suchého, dali si pozdní oběd a vyrazili hledat místní cash. Kterou jsme po asi tak po půl hodinovém ťapání do kopce našli v hromadě kamení. Umístěná na horní straně louky nám poskytla krásné výhledy na okolní kopce ozářené odpoledním sluníčkem.
Druhý den jsme se s naší raftovou skupinou rozloučili a vydali se na pěší výlet na Poledník. A opět nekonečné stoupání. Ačkoli jsme včera blbli na vodě, zde ještě ležel sníh a led. Ale ani to nedoradilo cyklisty, kteří v malém počtu na Poledník také jeli. Sezóna pro rozhlednu ještě nezačala, ale výhledy byly i bez rozhledny. Zpět jsme to vzali kolem skoro zamrzlého Prášilského jezera.
A na závěr krásného víkendu – restaurace/hospoda U Štěpána – známá z pořadu Ano, šéfe! Ale o tom až někdy jindy.
Foto zde.

Tak nevím, do jaké rubriky tento článek zařadit. Zvolila jsem „naše sportování“, protože o tom to přeci jenom bude víc. Ale možná to nakonec skončí v „kulinářských zákoutích“. Chystáme se totiž příští víkend na Otavu na rafty. A když už budeme v  těch Jižních Čechách, chtěli bychom se stavit i v hospůdce U Štěpána, která byla loni v Ano šéfe! a docela nás nadchla. Na internetu to můžete nalézt jako biofarma Vojetice. Mají vlastní stádo bio býčků a prý to chlapec i podle Pohlreicha opravdu umí, jen se „bojí“ nechat si za tu dobrotu a kvalitu nechat náležitě zaplatit.
Tak se těště! Bude povídání o tom, „jak jsme chtěli utopit Vláďu“ a o Štěpánovi.

Letošní Velikonoce proběhly v obdobném duchu jako v letech předchozích – na chatě s kamarády, dobrým jídlem a trochou toho sportovního vyžití; nechybělo ani večerní zpívání. S předpovědí se naštěstí trochu spletli – skoro nepršelo, zima sice trochu byla, ale přes den i to sluníčko svítilo. A zatímco někteří dali přednost kolu, další skupinka vyrazila na lov keší, které jsou kousek od nás hned tři. A musím naši skupinu pochválit – našli jsme všechny (u vodárny, na mostě přes Labe a na soutoku). Jak všichni navezli spoustu dobrůtek, tak ještě předtím, než se v podvečer sundávalo maso, tak jsem byla přejedená. Ale to se prostě nedá odolat :-). A abych to měla ještě trochu pestřejší – v neděli večer jsem „musela“ do Prahy, protože jsme měli lístky do Stavovského divadla na Kupce Benátského. Zajímavá podívaná.
Na závěr ještě pár fotek: ZDE

Tak tu máme konečně další zápisek z kulinářských požitků, které nám matička Praha může nabídnout. Na první z nich jsme se nechali zlákat článkem z přílohy Hospodářských novin. Restaurace Monarchie
v pasáži Lucerna se totiž dle článku může chlubit lákavou lokalitou, vytříbeným menu, příjemným a stylovým interiérem a velmi slušnými cenami. A podle mého názoru to vše opravdu splňuje. Interiér je vyzdoben erby starých nejen českých šlechtických rodů, což dá vašim očím zábavu na celou dobu, co čekáte na objednávku. Vláďa sem šel cíleně za inzerovaným jehněčím, které si opravdu nakonec dal – „rychle pečené jehněčí kotletky na rozmarýnu a česneku, podávané na paté ze dvou druhů masa“. A to byla dobrůtka. Kdo jehněčí nemusí, tak může šáhnout po jiné stránce menu, třeba jako já po „vídeňském guláši s cibulkou a žemličkovým knedlíkem“. Guláš byl krásně měkoučký a žemlové knedlíky byly zpestřením oproti české klasice „houskový/bramborový“, ale špekové knedlíky ze Staročeské krčmy (viz. zápis Staročeská krčma z prosince 2009) jen tak něco nepřekoná. A aby toho jehněčího neměl Vláďa málo, dali jsme si úplně na začátku z předkrmů „do růžova pečený jehněčí roastbeef s hruškovým chutney“. A na příště jsme si schovali „domácí jehněčí parfait s mandlemi a brusinkovým želé“.
Myslím, že v poměru kvalita/cena, se tato restaurace řadí k tomu lepšímu, co jsme poznali.
Další z námi navštívených restaurací nebylo nic menšího než Café Imperial Zdeňka Pohlericha.
Nikdy jsem uvnitř nebyla, takže mě hned po vstupu uchvátily rozlehlé prostory – přesněji řečeno vysoké stropy a celé obložení provedené v drobné mozaice. A co víc – na to, že to není vůbec levná lokalita, tak zde byla hlava na hlavě. Tomu říkám dobře vedená restaurace. Navíc jsme, alespoň na jídlo, nijak přehnaně dlouho nečekali. Jen malou poznámku na okraj – abyste si nemysleli, že si jen tak chodíme do drahých restaurací dennodenně na večeři – toto bylo u příležitosti Vláďových narozenin a vítání jara :-). Tím, že jsme byli docela velká skupinka, jsme měli možnost ochutnat pěknou řádku chodů. Komu se při čtení budou zbíhat sliny a poslintá si klávesnici, ten ať se na mě opováží něco špatného říct – tímto vás předem varuji, že tam vaří opravdu skvostně. Jak se dá očekávat, patří to k tomu dražšímu, co jsme navštívili, ale po odchodu nemáte pocit, že jste se za své peníze brutálně přejedli „levným“ jídlem. Zde platíte opravdu za kvalitu, nikoli za kvantitu.
Nuže, z předkrmů jsme měli:
  • Kachní foie gras marinovaná v červeném víně s toustem z francouzského chleba  
  • Avokádo s šedými krevetami a chilli dresinkem
A jako hlavní chody:
  • Hovězí líčka na červeném víně s bramborovou kaší a restovanou zeleninou se žampiony – to si dával táta a hlavně kvůli tomuto jsme sem také kdysi kdysi chtěli původně jít.
  • Jehněčí kolínko na majoránce se smetanovým špenátem – do jehněčího šel tradičně Vláďa a bylo opravdu … po jehněčím tedy cítit pořádně, měkké; výborný špenát.
  • Ragout z divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíčky – to jsem si dala já. A musím říct, že omáčka byla tedy pořádně sladká – Vláďa zkonstatoval, že by to na něj bylo snad až moc sladké, ale v kombinaci s masem, to bylo příjemné. Knedlíčky byly jemné s bylinkami, ale jak jsem říkala u „hodnocení“ Monarchie – už mi asi navždy zůstane v hlavě chuť špekových knedlíků ze Staročeské krčmy.
  • Kuřecí Club sandwich s bramborovými hranolkami a slaninou – to si dal Martin – velký talíř obložený sandwichovými trojůhelníčky a hromadou hranolek, které se mu podařilo „udat“ okolním spolustolovníkům.
  • Zajíc Royale s lanýžovými nudlemi – to si dala máma, když ji Vláďa „vyfoukl“ jehněčí. Krásně jemné maso, dobrůtka.
No a na závěr nemohla chybět sladká tečka 🙂
  • Créme Brulée – pořádně jsme se nemohli shodnout, co že to vlastně je, ale když nám to přinesli, tak jsme zkonstatovali, že a) takhle nějak jsme si to představovali, b) to je výborné
  • Čokoládová bomba „Překvapení“ – kdo se chce nechat překvapit, tak ať to dál nečte. Pro ostatní – přinesli mi čokoládovou kouli velkou asi jako pěst, kterou přede mnou slečna servírka polila horkou smetanou, což mělo za následek, že horní čokoládová polokoule praskla a pod ní se objevila sladkokyselá zmrzlina zasazená v husté, šlehačku připomínající, pěně. Opravdu bomba.
  • Dort „Imperial“ – to si dal Vláďa – kombinace čokolády a fíků.
  • Výběr sýrů – mamča by do sladkého nešla, tak zvolila tuto variantu sladké tečky
Myslím, že pan Pohlreich to v kuchyni opravdu umí a hlavně se umí obklopit šikovnými lidmi.
Na nějakou malé posezení bych sem určitě zase zašla.

29.3.2010
Koho by zajímal Geocaching I, nechť se podívá sem.

 Tak se po dlouhé odmlce dostávám k dalšímu zápisu. Ne že by se za březen nic zajímavého nestalo, ale 1) nebyl na psaní nějak čas, 2) jsme střídavě či rovnou najednou byli nemocní (kašel, rýma, viróza, apod.), takže to se také moc zajímavých aktivit stihnout nedá, když nepočítám Účastníky zájezdu, které jsem během mé 4 denní virózy stihla odkoukat.
Takže dnešek byl první den, kdy jsem se po 14 dnech cítila natolik zdravá, že jsem si ráno lehce zajezdila na trenažéru. A večer po dešti jsme se s Vláďou vydali na další lov keší (aj. cache).
Někdě to tu musí být.
Někdě to tu musí být.
K narozeninám totiž dostal GPSku, takže jsme mohli konečně hledat s větší přesností, než kterou nám poskytují Googlemaps :-).
Vláďova nová GPSka.
Na malou výpravu jsme se vydali již včera. Po oba dny byla úspěšnost spíš horší než lepší. Dnes jsme byli úspěšní následovně: tu u staré teplárny na Veleslavíně jsme našli – moc pěkně umístěná, bohužel nemohu zveřejnit, jak milá schránka vypadala, protože by to budoucím hledačům mohlo ledacos napovědět, ale pro zájemce tu fotku mám – ale další čtyři dnešní keše byly skryty až moc dobře. Jak usilovně Vláďa hledal, dokládá následující fotka 🙂 (ale nevedlo to ke kýženému výsledku)
Vláďovo neúspěšné hledání.
Vláďovo neúspěšné hledání.
Už máme zjištěno, jaké keše jsou poschovávány v okolí Káraného, tak máme na Velikonoce o zábavu postaráno. A doufáme, že si i jednu vlastní někam schováme.

Měl bych pro naše milé čtenáře malý statistický oříšek. By mě zajímalo, jaká je pravděpodobnost toho, že se člověk během 24 hodin dozví, že jeden zástupce z 27 členné skupiny má leukémii a druhý rakovinu obou prsou … Věkové rozložení skupniny se dá považovat za normálního Gausse …

Tímto bych všechny chtěla nenápadně nasměrovat na staronovou diskuzi na mých soukromých stránkách http://cadovi.webpark.cz/michala/michalac.html, kde pro ty, kteří by měli něco na srdci, s čím by se chtěli s ostatními podělit, ale jako reakce na blogu se to nehodí, je volné místo na tyto jejich zprávy.