by ·1 komentář
Abych dostála svému slovu, musím ještě urychleně dopsat události posledních týdnů/dnů 🙂 Začala bych minulou sobotou, tedy 23.1. Šlo o tom, že Martin tento den nastupoval na školní sportovní týden, kdy se tam měli všichni účastníci dopravit po vlastní ose. A Martin, protože s sebou vezl i kytaru, zažádal tátu o odvoz. Ten to uvítal – že si na Bouřňáku zasjezduje. No a my jsme této příležitosti využili také, ale na běžky. A tak jsme v osm ráno vyjížděli z Žižkova. Cesta rychle utekla (před Hrobem jsme na chvilku zaváhali), tátu jsme vyhodili s lyžemi u vleků a my jsme se posunuli na parkoviště před Novým městem. Martin jel s námi, protože na chatě měl nástup až od 16h.
Jaká tam byla zima!! Na parkovišti jsme byli mezi prvními, navlékli jsme na sebe vše, co jsme měli (Martin nahlas zauvažoval, že měl projednou mámu poslechnout a vzít si víc oblečení, ale nesl to statečně :-)) a vyjeli jsme mlhou, drže se vyjetých stop. Naším prvním postupovým cílem byla Dlouhá louka. Náhodou to jelo dobře – stopy upravené jak na klasiku, tak na bruslení, máza o něco lepší než před týdnem … a tak cesta utekla rychle.
Ale co nás na Dlouhé Louce nečekalo – penzion Rozcestí a zvěřinové hody 🙂 No, neodolali jsme – s Vláďou jsme si napůl dali divočáka se šípkovou omáčkou a knedlíkem (přeci jen jsme měli už něco za sebou a čas byl polední, tak proč ne :-)). Kdybych věděla, co mě ještě čeká, tak se najím víc. Martin se snažil, žertovat, že až se budeme vracet, že ho tu máme vyzvednout, ale Vláďa byl nekompromisní a oba nás (přes slabé protesty) vyhnal zpět do zimy.
Dále jsme se chtěli podívat k vodní nádrži Fláje. Tenhle úsek nebyl špatný -kdybych věděla, že to bude pořád z kopce, tak na sebe ještě něco navleču. Takže těch 6 km, nebo kolik, dolů, uteklo rychle. Jen jsme se ocitli na druhé straně břehu, než bylo v plánu. Ale nebylo nic jednoduššího než zamrzlou nádrž přejít a napojit se tak na červenou, kterou jsme chtěli.
V téhle oblasti se loni konal cyklogaining a rogaining (viz červencový zápis 2009), takže čas od času jsme některá místa poznávali. A i když jsme nenasadili žádné převratné tempo a kilometry byly v normálních mezích, vítr v otevřených oblastech a počínající únava měly za následek, že mi začínala být pekelná zima. Do toho mi lyže už nedržely tak pěkně jak ráno, měla jsem žízeň (ale sundávejte hůlky se zmrzlýma rukama a ta ledová tříšť by asi také nebyla to pravé ořechové) a navíc se hlásila i jistá fyziologická potřeba, ale v těch -15, kolik s foukajícím větrem mohlo být, úleva nepřicházela v úvahu. A tak jsem trpěla až k parkovišti, kde jsem hbitě zamířila k nejbližšímu občerstvovacímu zařízení (Vláďa už mířil opačným směrem, že si ještě zaběháme, ne?). Martin mě, myslím, že docela rád, doprovodil. To byla záchrana. I když bolest z rozmrzajících prstů byla horší než obvykle. Vláďa se k nám připojil tak za 20-30 minut – tam kudy jel, skončila stopa, a tak se vrátil.

by ·Žádné komentáře
Ti, kteří trošičku sledují mé příležitostné „změny stavu“ na facebooku, zaznamenali, že jsem tam psala něco o jisté konferenci ve Španělsku a třeba by byli zvědaví, o co jde. Tak nejen pro ty, ale i pro ostatní:
Jako asi všude, i ve škole se na začátku roku dělá finanční rozvaha – kam, co a kolik se bude investovat do vybavení, jak to bude s platy zaměstnanců a kdo a kam pojede na jakou konferenci. Jedno z omezení na konferenci je, že tam musíte jet jako aktivní účastník – škola vám jen tak nezaplatí výlet do USA :-). A tak již od začátku ledna připravuji abstrakty a články, se kterými bych i já mohla zkusit štěstí. V tomhle mám ale ohromné štěstí na lidi kolem sebe – myšleno tedy mé dva školitele, kteří mě pozvánkami na různé, domácí i zahraniční konference zásobili. Bohužel někde se musel abstrakt posílat třeba již v listopadu, takže ty jsem mohla z výběru klidně škrtnout. U jiné byla uzavírka třeba ten samý den, kdy jsem možnost tam něco poslat zaregistrovala.
U mě bylo rozhodnutí o čem psát velmi jednoduché – upravit diplomku 🙂 A s tímto článkem to prozatím všechno obesílám. A hle! Štěstíčko se usmálo – vzali mi to jako poster na CMBBE 2010 – 9th International Symposium on Computer Methods in Biomechanics and Biomedical Engineering ve Valencii (Španělsko). Tím lépe, že oba školitelé považují právě tuto konferenci za velmi povedenou a přínosnou. Takže to byl první krok. A teď mohl začít koloběh se schvalováním. Vzhledem k tomu, že tato konference je již na konci února, bylo nutné urychleně vyzjistit, jestli na to ty peníze dostanu. Přeci jen to není nejlevnější záležitost – jen „studentské vložné“ je 480 euro. Pak to máme hotel (musela jsem si nakonec rezervovat jiný, než kde se konference bude konat – v tom pětihvězdičkovém za 110 euro na noc už bylo plno :-)), letenku, strava, apod. … „Svolení“ jsem dostala. A následovalo seznámení se se školní aplikací na vyřizování zahraničních cest … Po vyplnění čtyř formulářů, které jsem úspěšně nechala na vedení podepsat a odevzdala je na oddělení pro zahraniční věci mi sdělili, že ještě potřebuji jednu smlouvu (aby mi mohli ty peníze vůbec vyplatit – pro doktorandy platí trošku jiná pravidla než pro běžné zaměstnance), kterou opět musím na vedení nechat podepsat. Ale i to mám úspěšně za sebou. Takže ještě poslední věc, kterou nemám vyřízenou je upřesnění adresy příjemce platby na vložné pro konferenci 🙂 … A pak už jen dotvořit poster, nechat ho vytisknout a jedeme!
Koho by třeba zajímaly podrobnosti, nechť se podívá na: http://www.cmbbe2010.cf.ac.uk/index.asp

by ·Žádné komentáře
23.1.2010
Ačkoli jsem oficiálně měla narozeniny až za týden, bylo mi částí rodiny popřáno již 23.1. Na jeden z dárků se můžete podívat rovnou. Jde o moji vlastní internetovou doménu 🙂 Někomu by to mohlo přijít divné, ale mě to přijde supr! Hlavně teď, když se ve škole na doktorském studiu začínám „rozjíždět“ a neminou mě jisté oficiality (jako oficiální adresa apod.) a povinnosti – učení. A proto mi přijde dobré mít nějakou tu svoji dobře zapamatovatelnou adresu, kde budu moci zveřejňovat vše ke studiu a nebudu se přitom muset „schovávat“ za různé „nepotřebné“ domény :-).
A tak kdybyste měli čas a chuť, podívejte se na mcadova.cz
A v případě, že tam objevíte chyby nebo něco nebude fungovat, neváhejte mi napsat, protože nefunkční ty stránky opravdu mít nechci. Nápady na vylepšení beru samozřejmě také.

by ·Žádné komentáře
Tady k tomu snad nemusím nic říkat. Kdo viděl, ví, kdo neviděl, měl by zajít. A rozhodně doporučuji 3D – vždyť kvůli tomu čekal J.Cameron celých 12 let, než tato technologie zlevnila natolik, aby film nestál nehorázné peníze. A pokud se bojíte, že se vám „3D brýle“ přes vaše dioptrické nevejdou, tak pokud nemáte nějaké ohromné okuláry, buďte v klidu ;-). A jestli jste četli spíše záporné recenze, tak na to také nehleďte – zpracování je špičkové a námět je také zajímavý.

by ·1 komentář
16.-17.1.2010
Tak jsme neodolali a podlehli jsme „reklamě“ na bruslařskou dráhu na Lipně. Vláďa si kvůli tomu „musel“ (měl to prý již několik let v plánu) koupit nové brusle, mě stačilo jen z úložných prostor vytáhnout ty své klasické dámské, které jsem za posledních pět let použila tak třikrát (mají pořád tvrdý nerozšlapaný jazyk , jako nové :-)).
Vyráželi jsme v sobotu (brzy) ráno a první naše kroky vedly do Křemže, kde jsme měli domluveno přespání u známých. Konečně jsem viděla jejich nový dřevěný domek – vevnitř jsem měla dojem, jako bych se rázem ocitla v nějakém horském srubu – vše ze dřeva, vánoční stromeček stále svítil v rohu, v kamnech praskalo dřevo, … Nechali jsme si zde věci a vyjeli na Lipno. Podle počtu zaparkovaných aut bylo jasné, že obdobný nápad jako my, měla ještě spousta dalších lidí – ať už bruslaři nebo běžkaři. A u Lipna to teprve bylo patrné – již z dálky byl vidět špalír lidí táhnoucí se po upravené stezce. „Tak to bude ještě zajímavé“. Ale musím říct, že na to kolik tam bylo lidí, byla projížďka v pohodě bez bourání a jiných karambolů. Prostě se to na té desetikilometrové trase rozprostřelo a hlavně – všichni jeli, takže vždycky stačilo najít dostatečně velkou skulinu v zástupu a pak už se jen soustředit na jízdní „styl“. No stát po třech letech na bruslích byla legrace. Ale myslela jsem, že to dopadne hůř. Nakonec velká spokojenost, žádný karambol a ani nohy nebolely tolik, co jsem očekávala. Ale Sáblíková ze mě asi nebude :-).
Na oběd/večeři jsme se přesunuli do Českých Budějovic, kde nás před dvěma lety zaujala jedna pizzerie u náměstí, tak jsme byli zvědaví, jestli je stále tak dobrá – je. Dokonce je od 1.1. nekuřácká. Musím dát Vláďovi velké plus, že to po té době, co jsme tu nebyli, našel – mě by to asi trvalo mnohem déle, jestli bych ji vůbec našla :-). Ale ačkoli považuji ČB za docela velké město, tak tady kolem páté hodiny chcíp pes, že to tak musím říct. Nikde pomalu ani živáčka, lampy svítily jak v Dánsku (kdo četl můj blog z Dánska ví, kdo ne – jde o to, že se na osvětlení šetří, což je z ekonomického hlediska dobře, ale uličky i ulice na mě působí ponuře až depresivně a taky se v tom „šeru“ pak trochu bojím), připadala jsem si jak o půlnoci v nějaké opuštěné pražské čtvrti. Ale jídlo bylo výborné. Vláďa si dal pizza kapsu, já salát s kuřetem. Bohužel na ty výborné zmrzlinové zákusky zrovna nebylo počasí 🙂 Pro zájemce: Fresh Pizzerie u Žáby www.efresh.cz
Druhý den jsme se vydali na běžky na Kvilku. A to byl mazec. Počasí kolem nuly a do toho pak začalo sněžit. A máza se nějak nepovedla. Takže když se jeden chtěl sklouznout, tak to drhlo, když se chtěl pořádně odrazit, tak mu to proklouzlo. Takže pořádná zabíračka na ruce. Ale nebyli jsme v tom sami. Po cestě bylo vidět spoustu lidí, co šmudlali lyži o lyži, aby bakule sněhu nabalené na skluznici sedřeli dolů. To počasí bylo stejně divné. Docela jsem se u auta nabalila, protože mi byla zima a foukalo. No a cestou jsem musela postupně svléknout bundu, mikinu, vrchní šusťáky a teplou čepici vyměnit za lehčí. A nejhorší na tom bylo, že u každého takového zastavení jsem musela bojovat s hůlkami, protože mám takové ty vychytané, které si suchým zipem pěvně přichytnete na ruku. A tak jsme nakonec kvůli sněhovým podmínkám náš výlet o trochu zkrátili – Kvilda – pramen Vltavy – Černá hora – Filipova huť – Kvilda.
Takže sportovně, myslím, jsme si to pěkně užili.

by ·Komentáře: 2
Tak konečně se dostávám k „zadání“ naší ankety. V průběhu loňska jste si na tomto blogu mohli přečíst naše postřehy z různých restaurací různých koutů Prahy či celé republiky. A na tomto místě by naopak nás zajímalo, který kulinářský zážitek se vám v roce 2009 nejvíce vryl do paměti. A nebojte se rozepsat! Ať máme nějaké tipy!

by ·Žádné komentáře
Tak dodatečně přikládám fotky z vánočních trhů v Norimberku. Jak je z nich vidět, jeli jsme tam hlavně za jídlem 🙂 Ale celková atmosféra byla úžasná. A těch lidí! Neuvěřitelné. Ale nikde se nečekaly dlouhé fronty, měli to opravdu dobře zmáknuté. Rozhodně ta tříhodinová jízda tam a tříhodinová cesta zpět stála za to.

by ·Žádné komentáře
27.12.2009-2.1.2010
Tak jsem se po šesti letech dostala při oslavách Silvestra mimo Prahu. Zásluhu na tom měl kamarád, který nám s Vláďou nabídl dvě volná místa v pokoji, který měli rezervovaný v Harrachově. A tak jsme hned po Vánočních oslavách vyrazili na hory. Optimisticky jsme si vzali s sebou lyže, i když Vláďa laškoval s myšlenkou na kolo. Nakonec jsme skončili z části na pěším výletě z části na lyžích s nepříhodnými podmínkami. I když dva slunečné dny nám vyšly. Takže jsme se podívali pěšky na Voseckou boudu a na lyžích na Sněžné jámy. Bruslení na vypůjčených skejtových lyžích mi moc nešlo, ale alespoň jsem to zkusila. Pršelo a sníh byl rozbředlý. Byla jsem ráda, že jsem to vůbec vydržela celé ty dvě hodiny :-). A na prvního ledna jsme si pěšky došli na Dvoračky na borůvkové knedlíky a výbornou horkou čokoládu. A přes Studenov jsme to na pekáčích sešustili domů pěkně naklepaní. Takže týden pěkný, odpočinkový, s výborným jídlem – byli jsme ubytováni v penzionu Union s polopenzí, která byla výborná – denně k snídani palačinky, o večeřích nemluvě :-). „Pan domácí“ byl na celý chod penzionu i na vaření sám – v tomto byl opravdu obdivuhodný a dle mého názoru to docela v pohodě stíhal. Takže myslím, že na příštího Silvestra se opět poohlídneme po nějakých horách – osobně by se mi líbila Šumava, tak kdybyste někdo o něčem věděl, dejte včas vědět, ať to tam můžeme nejen omrknout, ale i rezervovat.

by ·Žádné komentáře
Tak jsem si dneska na portálu Prahy 6 přečetl, jak nám ta sněhová pohotovost krásně funguje. No nevím … Ve čtvrtek jsem šel pěšky do práce a uklizených chodníků jsem na tří kilometrové trase moc nepotkal. Dalo by se říct, že asi lidé očekávali, že doopravdy někdo naběhne a sníh ráno uklidí, ale bohužel prd. Když jsem procházel ulicemi v pátek odpoledne, tak bylo vidět, že docela dost lidí rezignovalo a raději si před vlastním domem uklidí sami. Jedině mě trochu mrzí, že kdosi pobírá docela slušné peníze za úklid chodníku, který za něj uklidí zadarmo někdo jiný. No co se dá dělat … třeba vylepšit systém? 🙂

by ·Komentáře: 3
Ne, opravdu zde nebudu popisovat nějaké naše poslední jídelní orgie, jak by možná mohl název napovídat. Takto (v originále Mindless Eating) se totiž jmenuje kniha od Briana Wansinka, který je mezinárodně uznávaný odborník na výživu a stravovací návyky. Musím říct, že mě kniha opravdu nadchla! Nejde o žádnou dietní knihu ani kuchařku, ani se zde (zas tak moc) nepočítají kilojouly a nemáte zde ukázky vhodných jídelníčků. Brian Wansink se zde totiž nezaměřuje na výživové hodnoty, na obsah tuků a cukrů apod., ale jde mu o samotný přístup k jídlu a způsob konzumace. Zaměřuje se na věci, které ovlivňují naše nežádoucí tloustnutí (nebo v opačném případě – jak do dětí dostat více zeleniny, aniž by si toho „všimly“). Než se vrhnu k sepsání několika pasáží, které si z knihy prostě musím poznamenat, ještě zde uvedu dalších pár vět o autorovi, které vám možná přiblíží způsob jeho práce a napoví něco více o jeho zaměření a vlastním přístupu ke stravování: je profesorem marketingu a vědy o výživě v rámci aplikované ekonomie Fakulty řízení na Cornellově universitě, kde je ředitelem Cornellovy potravinové a jakostní laboratoře (www.FoodPsychology.Cornell.edu). Z jeho dalších působišť jsou či byli: Darmonthská vysoká škola, Vrije Universiteit (Nizozemí), Whartonova škola v rámci Pensylvánské university, Illinoiská universita v Urbana-Champaign, INSEAD (Francie), armádní výzkumné laboratoře v Naticku. Více o knize se dozvíte na stránkách www.MindlessEating.org.
A teď k vlastní knize. Není mnoho knih, ve kterých bych si zakládala zajímavé pasáže, ale tahle k nim tedy rozhodně patří. Osobně neznám zas až tolik lidí, kteří by měli problémy s nadváhou, nebo s jídlem obecně, ale i tak třeba víte o nějakém jídelním zlozvyku (nebo jednoduše zvyku), který vašemu zdravému (či „hubenému“) životnímu stylu neprospívá. Musím podotknout, že v mnoha případech to, co v knize řešil, bylo pro Evropana trošku mimo mísu – Američané jsou prostě, co se jídla týče, trochu jinde. Když ale vezmu, jaké dobrůtky (čokoládové samozřejmě) mi Vláďa z Ameriky přivezl, tak bych i pochopila, z čeho tak tlustí jsou, i když ne všichni to tam mají z čokolády. Z Wansinkových výzkumů vyplývá, že na ně mají vliv především kola, brambůrky, pizza, ale hlavně – přejídání. Což mě přivádí k jednomu rozhovoru s Babickou (kdo nezná – já o něm až do přečtení onoho rozhovoru také nikdy neslyšela 🙂 – je to prý věhlasný televizní kuchař), kde o Češích tvrdil to samé – nejde ani tak třeba o skladbu jídelníčku a o to, že česká klasika je těžká do žaludku, ale že jsou Češi chroničtí „přejídači“. Tak už bylo dost omáčky, hurá do vlastní knihy. Kdyby mi v knihovničce nečekala fronta dalších knih, tak jdu tuhle přečíst znovu :-).
Jídlo je o psychice – to jste jistě slyšeli, a tak i samotný podnadpis knihy na toto upozorňuje: „Lepší je dvakrát se zamyslet, než se jednou nacpat.“ A motto, které se v knize několikrát objevuje: „Nejlepší dieta je taková, o které nevíte, že ji držíte.“
V úvodu mě zaujal výčet různých časopisů, které se zabývají jídlem. V poslední době jsem prošla mnoho odborných článků týkající se mého studia (což občas byla dost nuda), ale myslím, že některé články z TĚCHTO časopisů by mohly být opravdu zajímavé. Jeden takový můžete nalézt třeba zde (obsahuje přibližně to, co je v kapitolách 3-5 v této knize):
http://www.mindlesseating.org/pdf/EnvironCues-ARN_2004.pdf. A jaké že časopisy to třeba jsou? Takže: Výzkum obezity (u nás by tomu mohlo odpovídat třeba http://stob.cz/), Časopis Americké dietetické asociace, Časopis Americké zdravotnické organizace, Časopis konzumního bádání, Chuť, Kvalita a přednosti jídel, apod.
Kapitola Oblast nevědomí
V této kapitole byla základní myšlenka taková, že po většinu dnů vůbec netušíme, zdali jsme snědli o 50 kcal více nebo méně než jindy. Jde o to, že ve skutečnosti opravdu nepoznáme, jestli sníme o 200 či 300 kcal za den víc nebo míň – to je oblast nevědomí. „Je to oblast či zóna, v jejímž rámci se můžeme buď trochu přejídat, nebo jíst o něco méně, aniž bychom si toho byli vědomi.“ A na tom se dá stavět :-). „Pokud toho sníme příliš málo, poznáme to. Pokud toho sníme příliš moc, poznáme to taky. Ale existuje kalorické rozpětí, oblast nevědomí, kde se cítíme být v pohodě a neuvědomujeme si drobné rozdíly. … Můžeme toho (pozn. hubnutí) docílit tím, že ujdeme každý den o 2000 kroků více (1,5 km) nebo tím, že sníme o 100 kcal méně, než bychom snědli normálně.“ Jak na jiném místě knihy uvádí – pro většinu z nás je pohodlnější sníst o něco míň, než se víc hýbat :-).
Během celé knihy se setkáváme s tzv. pozměňovacími strategiemi, které nás mají malými krůčky dovést k tomu, aby jídlo „pracovalo“ pro nás, ne aby to byl jakýsi strašák s kJ či kcal. A tak: Pozměňovací strategie č.1.: Předpokládejte o 20 procent méně či více. Což znamená, že „než začnete jíst, naložte si o 20% méně, než předpokládáte, že budete chtít sníst. … Pokud snížíte o 20% množství těstovin, které si nakládáte na talíř, navyšte o 20% zeleninu.“
Kapitola Průzkum tabule
„Lidé nejedí kalorie, jedí objem.“
Pozměňovací strategie č.3
Minimalizujte velikost krabic a misek. Z čím většího balení si budete brát, tím víc toho sníte a to o 20 až 30 procent víc v případě většiny jídel. … „Přimějte optické klamy, aby pracovaly pro vás. 200 g guláše na dvaceticentimetrovém talíři je pěkná porce. 200 g guláše na třiceticentimetrovém talíři vypadá jako nepatrný předkrm.“
Kapitola Skryté podněty kolem nás
Past „jídla, které je vidět“. … Otázka pohodlné dostupnosti: ušli byste 1,5 km kvůli karamele? …“Čím větší potíže musíme překonat, abychom se najedli, tím méně jíme.“ Není nad to, dát krabici se sladkostmi do co nejvzdálenějšího kouta bytu.
A protože je toho v knize ještě spousty, co bych chtěla zmínit, pro dnešek skončím zde a pokračovat budu, až budu mít na psaní více času. Navíc mě v knihovničce čeká ještě jedna „jídelní“ kniha, tentokrát o tucích, tak se do budoucna můžete „těšit“ na obdobné poznámky, možná z trochu jiného pohledu.
Literatura:
Rozhovor s Jiřím Babicou: časopis Fitstyl, ročník 13, číslo 11, listopad 2009, ISSN 1212-2629
Brian Wansink: Nezřízené labužnictví. Columbus, 2006. Přeložil Z.Trmota. ISBN 978-80-7249-254-1