Bruslení na Lipně

16.-17.1.2010
Tak jsme neodolali a podlehli jsme “reklamě” na bruslařskou dráhu na Lipně. Vláďa si kvůli tomu “musel” (měl to prý již několik let v plánu) koupit nové brusle, mě stačilo jen z úložných prostor vytáhnout ty své klasické dámské, které jsem za posledních pět let použila tak třikrát (mají pořád tvrdý nerozšlapaný jazyk , jako nové :-)).
Vyráželi jsme v sobotu (brzy) ráno a první naše kroky vedly do Křemže, kde jsme měli domluveno přespání u známých. Konečně jsem viděla jejich nový dřevěný domek – vevnitř jsem měla dojem, jako bych se rázem ocitla v nějakém horském srubu – vše ze dřeva, vánoční stromeček stále svítil v rohu, v kamnech praskalo dřevo, … Nechali jsme si zde věci a vyjeli na Lipno. Podle počtu zaparkovaných aut bylo jasné, že obdobný nápad jako my, měla ještě spousta dalších lidí – ať už bruslaři nebo běžkaři. A u Lipna to teprve bylo patrné – již z dálky byl vidět špalír lidí táhnoucí se po upravené stezce. “Tak to bude ještě zajímavé”. Ale musím říct, že na to kolik tam bylo lidí, byla projížďka v pohodě bez bourání a jiných karambolů. Prostě se to na té desetikilometrové trase rozprostřelo a hlavně – všichni jeli, takže vždycky stačilo najít dostatečně velkou skulinu v zástupu a pak už se jen soustředit na jízdní “styl”. No stát po třech letech na bruslích byla legrace. Ale myslela jsem, že to dopadne hůř. Nakonec velká spokojenost, žádný karambol a ani nohy nebolely tolik, co jsem očekávala. Ale Sáblíková ze mě asi nebude :-).
Na oběd/večeři jsme se přesunuli do Českých Budějovic, kde nás před dvěma lety zaujala jedna pizzerie u náměstí, tak jsme byli zvědaví, jestli je stále tak dobrá – je. Dokonce je od 1.1. nekuřácká. Musím dát Vláďovi velké plus, že to po té době, co jsme tu nebyli, našel – mě by to asi trvalo mnohem déle, jestli bych ji vůbec našla :-). Ale ačkoli považuji ČB za docela velké město, tak tady kolem páté hodiny chcíp pes, že to tak musím říct. Nikde pomalu ani živáčka, lampy svítily jak v Dánsku (kdo četl můj blog z Dánska ví, kdo ne – jde o to, že se na osvětlení šetří, což je z ekonomického hlediska dobře, ale uličky i ulice na mě působí ponuře až depresivně a taky se v tom “šeru” pak trochu bojím), připadala jsem si jak o půlnoci v nějaké opuštěné pražské čtvrti. Ale jídlo bylo výborné. Vláďa si dal pizza kapsu, já salát s kuřetem. Bohužel na ty výborné zmrzlinové zákusky zrovna nebylo počasí 🙂 Pro zájemce: Fresh Pizzerie u Žáby www.efresh.cz
Druhý den jsme se vydali na běžky na Kvilku. A to byl mazec. Počasí kolem nuly a do toho pak začalo sněžit. A máza se nějak nepovedla. Takže když se jeden chtěl sklouznout, tak to drhlo, když se chtěl pořádně odrazit, tak mu to proklouzlo. Takže pořádná zabíračka na ruce. Ale nebyli jsme v tom sami. Po cestě bylo vidět spoustu lidí, co šmudlali lyži o lyži, aby bakule sněhu nabalené na skluznici sedřeli dolů. To počasí bylo stejně divné. Docela jsem se u auta nabalila, protože mi byla zima a foukalo. No a cestou jsem musela postupně svléknout bundu, mikinu, vrchní šusťáky a teplou čepici vyměnit za lehčí. A nejhorší na tom bylo, že u každého takového zastavení jsem musela bojovat s hůlkami, protože mám takové ty vychytané, které si suchým zipem pěvně přichytnete na ruku. A tak jsme nakonec kvůli sněhovým podmínkám náš výlet o trochu zkrátili – Kvilda – pramen Vltavy – Černá hora – Filipova huť – Kvilda.
Takže sportovně, myslím, jsme si to pěkně užili.

1 komentář

  1. Čerstvý sníh napůl nebo úplně mokrý je vždy neštěstí. Po otřesném zážitku před asi 35 lety v Harrachově, kdy se nám na běžky lepily obrovské bakule, nosím sebou vždy starý tenký nůž, abych mohl nevhodnou mázu odstranit. A pro jistotu obyčejnou svíčku, kterou přetřu skluznici (nejlépe před sjezdem). Při výstupu to holt prokluzuje, ale nelepí se to…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.