by ·Komentáře: 2
Tak jsme zrovna s Vláďou zkonstatovali, že nám to tady trochu vázne. Ne že bychom neměli o čem psát – vždy se něco najde, ale ten čas – vždy se najde něco zábavnějšího, co se dá dělat. A to už jsem mockrát chtěla o něčem napsat, o něčem, co jsem si myslela, že je strašně supr, a určitě vás to zaujme, nebo mi přinejmenším budete závidět :-). Ale vždy z toho nějak sešlo. Ať už z „povinnosti“ jet na kolo a trošku zatrénovat, nebo z POVINNOSTI
pracovat na diplomce, kterou jsem tak před 10 dny KONEČNĚ ODEZVDALA!! Teď už mi leží doma pěkně v předepsaných zelených deskách se zlatým písmem o obsahu 102 stran a čeká na posudek od oponenta. Trošku se toho hrozím, přeci jenom vím, o čem jsem psala, a co si o tom tak někdo, kdo je zběhlý šťourat se ve věcech , může myslet. Ale ohlasy z mého okolí nejsou špatné 🙂 – sice každý začne tím, že tomu nerozumí, ale že to vypadá pěkně (čí zvědavost jsem rozdmýchala, nechť se podívá na: http://213.29.197.189/~misa/diplomka/ a vybere si jednu z variant – ta s „hr“ na konci má v sobě i hypertextové odkazy ;-)).
Takže když mi skončila tato starost, musela jsem se vrhnout na přípravu na státnice, do kterých mi chybí ani ne měsíc, … a tak pomalu to všechno leze do hlavy :-(.
Takže když už jsem se rozepsala, tak se s vámi mohu podělit o jeden příjemný zážitek. Nejdříve to tedy nebylo nic moc. Jednou odpoledne mě Vláďa „vyhnal“ na kolo s tím, že mám tak dvě hodiny, pak že začne pršet, tak ať si ještě zajezdím. Tak jsem popadla horáka (silniční zrovna asi bylo u pana doktora na seštelování), a protože jsem byla „líná“, vyjela jsem na svůj silniční okruh. Před Bílou Horou, kde křižuji koleje a aut tu jezdí požehnaně, jsem dojela silničáře, který také čekal, až se mezi auty naskytne skulina, kterou by se procpal na druhou stranu. Zběžně jsem na něj koukla … pak ještě jednou … no určitě to byl on! – David Suchařípa – na silničce s báglem … a už si to pelášil na druhou stranu. Nejsem žádný šílenec do známých osobností, ale … prostě vám to nedá, abyste si něco malého nedokázali, že? Tak jsem tak v poklidu jela za ním (nijak nehnal, navíc já na rozdíl od něj, jsem na horákovi nemusela tolik dbát na cestu). Když nás ale semafor na křižovatce Slánská-Čistovická pustil do pěkného sjezdu, neubránila jsem se a musela jsem ho předjet 🙂 No jo, jenže pak … „přeci se od něj nenechám znovu předjet“ A tak jsem do toho šlapala – Řepy – Zličín – Sobín … on stále za mnou – Břve … a tady to začíná stoupat a pomalu jsem se loučila se svým vedoucím místem :-). Moc dobře vím, jak mě ta nakloněná rovina tady vždy zpomalí. A taky že jo. Periferně jsem už viděla jeho kolo, pak i jeho … kouknul na mě „tak pojeď“ a vzal mě do háku! A tak jsem jela v háku za Davidem Suchařípou až do Červeného Újezda a frčeli jsme to dobrých 27 km/h. Takže ač to vypadalo na otravné cyklokolečko, nakonec to bylo supr :-).

by ·Žádné komentáře
26. – 27.6.2009 – Cyklogaining a rogaining v Krušných horách
Opět s tradičním týdenním zpožděním, ale na to jste si již určitě zvykli. Potřebuji zážitky vstřebat, roztřídit, zapomenout ty nepříjemné části, dostat se z různých bolístek způsobených aktivním prožitím víkendu a kromě jiného prostě přes týden nemám čas. Ale Vláďa tentokrát zabodoval a jeho článek s popisem jeho části víkendu se zde objevil velmi rychle. Nyní jsem na řadě já.
Vy, kdo mě znáte, jistě víte, že na něco, jako je 24h rogaining by mě ani tak přesvědčivá osoba, jako je Vláďa, nedostal. Navíc, po zkušenostech z vypečeného Honzátkova Nočníku, jsem na chození docela zanevřela. Takže jsem výlet do Krušných hor, kde se Vláďa s jemu podobným šílencem (Honzátkem) bude pokoušet za tu nehorázně dlouhou dobu obejít co nejvíce kontrol, brala trochu jako odpočinek, částečně jako „nutnost“ (někdo je musí přeci uprostřed noci při přebalování batohů uvítat a v případě nouze v neděli odvézt domů :-)) a částečně jsem si dělala zálusk na ježdění na kole po okolních kopcích (i když jsem s sebou táhla půl tašky knih pro případ, že když bude opravdu hnusně, budu pěkně zalezlá ve spacáku (Vláďovým, protože ten je teplejší) a učit se).
Co musím hned na začátku trošku vytknout, je organizace. I když si ji všichni ve svých článcích takhle zpětně docela pochvalovali, já jsem tedy chvilkami byla jak v Jiříkově vidění. Z MTBO závodů z cyklu ČP jsme zvyklí na jiné 🙂 Už třeba jen příjezd do „kempu“. Nějaké navedení šipkami žádné (obvykle je poslední kiláček- takové to proplejtání se uličkami v neznámé zapadlé vesničce – značen orientačními lampiónky či alespoň výraznými šipkami), takže jsem byla mile překvapena, když to kluci napoprvé našli. „Parkoviště“ pro očekávaných 200-300 závodníků tvořil peron „nádraží“ Nové Město. Ačkoli zde byl přítomen „organizátor“, tak jsme si mohli zaparkovat kde jsme chtěli, … a po dvou hodinách, po příchodu jiného organizátora, jsme museli přeparkovávat, protože na peronu se stát nesmí. No což. Tak jsme pobrali věci a vyrazili do centra – posečená louka a toitoiky. Stan jsme měli Honzátkův – luxusní – velký, že si tam i Vláďa mohl stoupnout a dvě ložničky, takže na humusné počasí, jaké bylo, to bylo výborné. Další bod dolů za organizaci bylo označení na pitnou vodu. Po optání jsme se dozvěděli, že někde u stanů má být trubka nebo něco takového. Po dlouhém hledání z toho vylezla trubka v potoce 🙂 – „tady to je pitné všude“. No, museli jsme tomu věřit (cedule s označením pitné vody přibyla v sobotu večer, kdy, podle mě, už stejně všichni o vodě věděli :-)). A poslední tečka (pak už si stěžovat nebudu) byl bufet – po přečtení jídeláku na dveřích jsme si každý na něco udělali chutě (chleba se sádlem, cibulačka, buřtguláš) a tak plni optimismu jsme vkročili dovnitř. Po přednesení dotazu, jak to je s jídlem jsme byli ujištěni , že se na tom pracuje. To znamenalo, že se venku před bufáčem ve velkém hrnci vařila voda (na brambory) a asi po pěti minutách se začínal loupat česnek (na polévku). Takže to se asi jen tak nedočkáme. No což, zásoby máme, tak třeba s sebou jen něco teplého k pití – grog? Na to slečna odvětila, ať chvilku počkám, že jde sehnat vodu. No dobrá. Po deseti minutách se vítězoslavně přiřítila s rumem. Hmm. A za dalších deset minut byla i voda. Mám opravdu smůlu – jednou za rok se rozhodnu dát si něco teplého alkoholového a takhle na to musím čekat. Ale zahřál :-).
Ještě pár vět k počasí – hnus. Takhle večer to ještě nebylo špatné – chladno (tedy jak komu – my s Vláďou byli v dlouhém, Honzátko až do pozdních hodin byl stále v kraťasech a tričku) a snášela se mlha, že nebylo vidět na okolní kopce. A po zbytek víkendu byla mlha, mrholilo, do toho chvílemi i pršelo, takže na nějaké romantické vyhlídky jsme mohli zapomenout. A vysoký obsah vody ve vzduchu.
Druhý den a vlastně i ten následující se odehrálo to, o čem psal Vláďa ve svém článku – ten šílený pochod. Mě čekal až v neděli závod MTBO, a tak jsem se chtěla dneska jen trochu projet, abych ozkoušela kolo, které přišlo čerstvě ze servisu (Vláďa mi měnil řetěz). Počasí mě tedy moc k vyjížďce nelákalo, spíš jsem se viděla zalezlá ve stanu. Až tady jsem si pořádně uvědomila ještě jednu akci, která se zde kromě pěšího rogainingu koná – cyklogaining. Princip stejný jak pro pěší – za daný časový limit (zde 10h) objet co nejvíce kontrol. Nevím už, jestli mě k tomu navedl Vláďa, nebo to napadlo mě, ale šla jsem se zeptat, jestli by neměli mapu navíc, že bych si pár kontrol tréninkově objela. Musím ještě dodat, že idea ležet ve stanu byla umocněna tím, že mě včera trošku bolelo v krku. Pro mapu jsem si šla v půl desáté a rovnou se mě pan organizátor zeptal, jestli si to tedy nechci dát rovnou s ostatními. Vědět to dřív, tak bych možná i vyjela, ale takhle rychle se nezabalím a také to bylo moc brzy po snídani. A tak jsem počkala, až Vláďu s Honzátkem očipují, a šla jsem si studovat mapu.
Nakonec jsem vyjela hodinu po ostatních. Do takhle ošklivého počasí jsem dlouho nevyjížděla. Má představa byla, že si objedu kousek mapy, tak tři hodinky a pojedu zpět. No ale znáte to. Když už člověk jednou vyjede a kupodivu se mi jelo dobře, tak se to jen tak nevzdává. Navíc ani první ani druhou kontrolu jsem neměla problém najít, což se mi normálně u MTBO nestává, takže jsem byla naladěna na pozitivní vlnu. Dobrovolně jsem se vrhla i do terénu (doufaje, že zrovna přes tuto kontrolu povede turistická značka, a taky že ano, takže hledání bylo o to jednodušší), kde jsem musela po chvilce slézt a obcházet rozbahněný úsek cesty, kterým snad tekla rovnou močůvka, nebo co. No po hodině jízdy jsem byla durch. Ne ani tak kvůli neustálému mrholení, ale kvůli velmi vlhkému vzduchu. Takže jsem si neustále sundávala a oblékala vestu, podle toho, jestli ten kopec přede mnou vypadal na dlouho, či ne. Kontroly byly zajímavé tím, že u nich nebyly tradiční lampiónky, ale měli jsme je vyfotit. Nebo lépe řečeno – jsme se u nich měli vyfotit (šlo o týmové závody).
Abych to neprotahovala – jak jsem zmiňovala – připravila jsem se na krátký výlet, takže s jedním banánem a sušenkou toho moc neujedete. Ale tady bylo tak krásně. Jen co jsem si toto při jedné zastávce na sváču uvědomila, tak jsem se toho až zalekla a hned jsem si pomyslela, že tohle Vláďovi nesmím říct – takhle hnusné počasí, bahno (a bloudění) a mě se to líbí (dokonce i bolest v krku ustoupila) – to už bych se totiž napříště nemohla vymlouvat, že je venku hnusně a že proto jet nemohu. Takhle to za chvíli bude vypadat, že mě naopak ošklivé počasí vyhovuje (viz loni jeden MTBO ke konci sezony – naprosté humr počasí – déšť a bahno, kam se podíváš a já do cíle přijela naprosto vysmátá :-)). Ale opravdu musím říct, že tam bylo krásně. Sice výhledy moc nebyly, ale k pohodě přispělo i vědomí, že si mohu jet svým tempem a kdykoli to zabalit. Až jsem u jedné kontroly zahučela pomalu po koleno do vody … a to jsem si pak řekla, že teď už nemá cenu to balit, když mám všechno mokré, teď to naopak chce objet toho co nejvíce, když už jsem se do toho dala. A tak jsem na Moldavě zašla do hospody (to byla má poslední naděje, jinak bych se kvůli nedostatku jídla musela vrátit), zakoupila tři sušenky a pytlík slaných buráků (nožičky už sůl potřebovaly jak sůl), oblékla vestu a vyjela vstříc německé hranici, za kterou závodní území pokračovalo. Tento úsek od pěšího hraničního přechodu Moldava-Holzhau podél potůčku, jehož středem (nebo těmi bažinami v okolí) vedla hranice, byl hrozně příjemný – zvlněná silnička, o dva metry výš, místo vytrhaných kolejí, byla značená zimní běžecká cesta, pohoda. Až kdybych se zrovna tady tak hloupě neztratila. „Nejlepší“ na tom je, že mapa tu vůbec neseděla a stejně jsem si neuvědomila, že jsem jinde, než jsem. No zkrátka po půl hodině jsem tu stála znova vědouc, kde jsem a mohla jsem tak pokračovat dobrým směrem dál (nutno dodat, že v této zajížďce byl hnusný kopec nahoru, ale také krásný asfaltový sjezd).
Další čtyři kontroly jsem našla v pohodě. Trošku mi dělaly vrásky brzdy, které už byly značně unavené, a v prudkých sjezdech jsem jim vůbec nevěřila. No a pak to přišlo. Prostě další zkrat. O jednu cestu jsem špatně odbočila (nutno dodat, že to nebyla žádná nevýrazná cestička, ale pořádná silnice … ale jednoduše jsem se přepočítala, zase jsem myslela dopředu a odbočila brzy, to se mi nestalo poprvé ani naposledy) a skončila o dobrých 10 km jinde, než jsem měla v plánu. To byla poslední kapka. Na to, že vlastně nezávodím, už jsem toho najela dost. Balím to a jedu domů – po silnici, nejkratší cestou. Počítám odbočky, přes kapky na brýlích nevidím pomalu ani na mapu, ale vidina teplého spacáčku mě táhne dopředu. Vše probíhá v pohodě, dokud se přede mnou neobjeví nápis Neurehefeld. Cože? Ten tu vůbec nemá být. No nic, jedu dál … Moldava? Jak jsem mohla minout odbočku? Vždyť to nedává smysl? Zmateně to tedy obracím a vracím se asi 4 km do kopce na poslední odbočku. No co se dá dělat, musím jet tou poslední cestou, která mi ještě zbývá. … Frčím dolů mlhou, ztrácím tak těžce nastoupané metry … Rehefeld. Tak to je v … Vůbec mi nedochází, jak jsem se zamotala. Poslední šance, co mě napadá – ještě přes jednu kontrolu, tam se tedy zorientuji, jestli jsem opravdu tam, kde si myslím. Nacházím ji (tou dobou už je 19h, a na cestě tak jsem 8h). Přede mnou vidina dlouhého stoupání terénem a hlavně strach z toho, že opět vyjedu tam, kde jsem to před půl hodinou zmateně otáčela. Potkávám další závodnice a pro jistotu se jich ptám, jestli jedu dobře. Potvrzují. Jak jsem čekala – opět Moldava. *** To přeci není možné! Naštěstí jsou ony závodnice stále zde a říkají mi kudy. To nechápu … to prostě nesedí (ve stanu mi to pak Vláďa vysvětlil – nešlo o Moldavu jako město, které je opravdu o nějakých 7 km jinde, ale o hraniční přechod Moldava – to vědět, tak jsem doma o hodinu dřív 🙁 ). Ještě jedno znejistění – když mi na ceduli psali Nové Město doprava, ale mapa říkala něco jiného, možná jsem už jen blouznila, ale věřila jsem mapě a v půl osmé večer jsem dorazila do cíle.
To jsem si tedy zazávodila. Na trati jsem byla nějakých 8,5 hodiny, čistý čas jízdy 6h a za tu dobu jsem ujela 87 km, velkou část v terénu. Stihla jsem 19 kontrol, vítěz v mužské kategorii stihl všech 36 kontrol (něco kolem 120km). Kdybych si trošku zafantazírovala – tak kdybych „vynechala“ ta dvě ztracení, tak bych jistě stihla ještě 2 kontroly a kdybych navíc vyjížděla s ostatními o tu hodinu dřív, tak podle mě stihnu ještě další tři až čtyři, což by mě posunulo na třetí místo ve smíšených dvojicích. Takže na tom nejsem tak špatně :-). A jak se pak na stránkách objevilo – zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní, což teda byl :-).
V jedenáct večer mě vzbudil Vláďa, šla jsem s nimi do hashhousu, poslechla si pár historek, namazala mu uťapané nohy, po půlnoci zase vyráželi a já se tak mohla opět oddat příjemnému spánku.
Na neděli jsem byla přihlášená na klasický MTBO. Jen ve zkratce – prezentace byla dle propozic od 8 do 9:30 s tím, že startuji v 10:02. Tak jsem přišla v osm do bufetu, kde se zároveň prezentovalo, a optala se, komu mohu zaplatit startovné a prezentovat se. Ukázali mi na spícího organizátora. „Tak já přijdu za půl hodiny.“ Tuto větu jsem vyslovila ještě dvakrát. V půl desáté nakonec vstal a začal se shánět po červené fixe, aby nám mohl zakreslit kontroly (závodníků bylo všehovšudy cca 10-12), takže si mohl ruční zakreslování dovolit. Nakonec sehnal jen zelenooranžovou, nebo co to bylo za barvu, takže to na převážně oranžové mapě bylo trošku hůř vidět. A dle plánu se v deset startovalo. Pro malý počet závodníků se nejelo s čipy, ale kontroly se značily kleštičkami. To pro spoustu z nás byla novinka – čipy jsou teď na závodech už samozřejmostí.
A tak jsem kolem 10:02 vyjela. Jako první startující v kategorii žen jsem si říkala, jak to budu mít těžké, že přede mnou nebudou vyjeté žádné koleje. Ale toho jsem se mohla přestat bát hned po první kontrole. Tak dlouho totiž trvalo té za mnou, než mě dojela. A na třetí kontrole (ze sedmi) mě dojela holčina, která startovala 20 minut po mně. No já jsem pořád říkala, že tento víkend mi práce s mapou jde ještě hůř než obvykle, takže to už je co říct. Terén mi dal docela zabrat. Nakonec jsem dojela na 3. místě ze 4, ale jen díky tomu, že poslední holčina to vzdala. Můj čas něco kolem 2h 30minut byl o 45 minut pomalejší než čas vítěze. Ale dojela jsem a našla jsem všechny kontroly. Což se ani některým chlapům nepovedlo – neměli pořádný mapník a mapa se jim cestou rozpila – smůla. Ještě jedna poznámečka k mým mapovacím schopnostem – celou dobu jsem se psychicky připravovala na dojezd do kempu do kopce – fakt supr vyhlídky po 2,5h na kole v terénu. Až když jsem zahlédla kemp dole pode mnou, jsem poznala, že dojezd není do kopce, ale naopak z brutálního kopce. Tolik ke čtením vrstevnic.
Ve stanu už Vláďda s Honzátkem spali, a tak jsem se potichoučku vykradla ven si umýt kolo a najíst se. Zážitky jsme tedy měla všichni tři pěkné. Pobavila mě poznámka kluka u vedlejšího stanu, který svým spolunocležníkům říkal, že to musejí zabalit pořádně a odnést to vše k autu najednou, protože víckrát by to neušel.

by ·Žádné komentáře
Ještě před pár lety jsem si říkal, že rogaining je šílenost. Předloni jsem si říkal, že bych ho asi někdy rád zkusil (to je tak, když člověk kvůli mononukleóze nesmí sportovat, to si říká, co všechno by rád dělal 🙂 ). Vloni jsem ještě nebyl zcela fit, resp. by to byla totální vražda pro ochablé tělíčko. Letos v únoru, během Honzátkova nočníku, jsem si říkal, ža pokud budu fit, tak to asi zkusím a Honzátka jsem na to nenápadně upozornil, že se asi zúčasní, což se mu ale pranic nelíbilo 🙂 V květnu jsem svedl pekelné několikadenní rozhodování, jehož výsledek jsem se rozhodl ponechat tak trochu na náhodě – řekl jsem si, že zavolám Honzátka, řeknu mu, co ten rogaining a on me usměrní do oněch končin a bude po problému. Nebylo. Honzátko jen konstatoval „co mám s tebou dělat“ a odkýval mi to. A tak jsem nás 2.6. léta páně 2009 přihlásil na Mistrovství ČR v rogainingu na 24 hodin.
Rogaining je vlastně takový orientační běh s tím rozdílem, že velká většina účasníků neběhá, ale chodí a k orientaci se používá většinou mapa o měřítku 1:50000, tudíž taková turistická mapa, ale bez turistických značek 🙂 Celý závod probíhá formou scorelaufu, kdy dvojce až pětice závodníků má za cíl nasbírat v časovém limitu co nejvíce bodů. Na startu dostanou mapu, kde jsou kontroly a jejich bodové ohodnocení, naplánují si trasu a hurá sbírat. Kdo má v cíli nejvíce bodů, ten vyhrává. How easy 🙂
Celá akce probíhala v Krušných Horách, kam jsme se v pátek večer přesunuli. Posádku tvořili Honzátko a rodinný stan, Míša a její kolo, já a můj botník. Někdy kolem sedmé jsme dorazili do centra kousek od Nového Města, postavili úžasně velký stan s dvěma ložnicemi a předsíní a šli chrnět, jelikož guláš ještě uvařený nebyl 🙂
V sobotu v půl desáté nás okroužkovali, tedy přidělali čipy na zápěstí a v deset náím dali mapy, abych si mohli začít plánovat trasu. Vycházeli jsme z myšlenky, že se na noc vrátíme do centra, najíme se v hash hausu (místo, kde je pro závodníky zdáča jídlo), převlíkneme se, vememe silné čelovky a vyrazíme na noc. Tak jsme si vymysleli tři potencionální okruhy, jeden zavrhli a bylo naplánováno. Denní vycházel kolem 1100 bodů na cca 45km, noční pak opět kolem 1100 bodů ale na cca 52km a jelikož jsme si chtěli dělat plány tak na 80 kiláčků, tak jsme byli mírně znepokojeni 🙂 Míša mezi tím za hustého mrholení vyrazila na cyclogaining, ale o tom vás jistě poreferuje sama 😉
Je poledne a je odstartováno. A my vyrážíme vstříc našemu 24 hodinovému bloudění. Nutno hnedka ze začátku podotknout, že jsme tedy skoro nebloudili, ale pár drobností se stejně našlo. Např. když si hned na první kontrolu spletete tunel s mostem, to se pak hledá těžko. Naštěstí se v okolí pohybovalo docela dost lidí, takže jsme se rychle zorientovali a prakticky nic neztratili. Ja jsem se celou cestu nejvíce obával, aby mě nechytly mé oblíbené úpony v okolí kolen, kdy se to může zvrhnout až do stavu, kdy koleno zkratka neohnu. Takže jsem pravidelně strečoval a protahoval, ale i tak jsem furt nějakou tu bolístku cítil. Honzátko naopak si pochvaloval, jaké je hezké počasí a nejvíce se strachoval mokrých botou, čemuž jsme se stejně ve finále nevyhnuli.
Denní část probíhala vcelku poklidně, za zmínku snad jen stojí Honzátkův kolapsový stav poté, co jsme vystoupali asi 500 výškových metrů na jedna a půl kilometru. Fakt nevypadal moc dobře, ale statečně to rozdýchal 🙂 Já jsem svou první krizi dostal po cca 7 hodinách, kdy mě začalo nepříjemně tahat v oblasti levého kolene a padla na mě psychická deka, že za pár kiláčků už tu nohu neohnu. Naštěstí jsem to rozstrečoval a napětí povolilo.
Náš první velký mapový zásek přišel v momentě, kdy jsme chtěli jít po cestě, která v terénu nebyla a rozhodli jsme se, že to prorveme na azimut. No prorvali jsme to … ale stálo nás to alespoň 20 minut. Navíc prodírání se neprostupnou klečí, která je komplet mokrá také nebylo dvakrát pohodlné.
Bohužel druhý mapový zásek přišel necelých 15 minut po tom prvním. To už jsme mířili na předposlední kontrolu z prvního okruhu a padala na nás tma. K tomu se vcelku slušně rozpršelo a padla mlha. No hledejte v tom jihozápadní část kopky někde vprostřed rašeliniště mimo veškeré cesty 🙂 Věřím tomu, že kdybychom tam stihli dorazit za světla, tak jsme ji našli, ale takhle to bylo špatné. Takže jsem se na ni asi po 15 minutách bloudění v bažinách vykašlali a vyrazili jsme směr centrum a papání 🙂 Do tábora jsme dorazili kolem jedenácté večer. Měli jsme posbíráno něco kolem 1100 bodů a v nohách něco kolem 50 kiláčků. V hash hausu jsme do sebe nalili půlitřík polívky a šli jsme se na chvíli natáhnout do stanu. Tedy hlavně jsme si šli namazat nohy a vzít suché ponožky, jelikož předchozí dvě hodiny v bažinách a dešti se na suchosti našich nožiček drobet poznamenaly. Já jsem navíc využil Míšíných masérských vloh a nechal si namazat komplet celé nohy. To si ani nedokážete představit, jak moc to bylo příjemné 🙂
Do druhé části vyrážíme kousek po půlnoci. V táboře jsme pobyli cca 75 minut. Na noc jsme si naplánovali kontroly, které by se měly lépe hledat, ale již cestou na první bylo jasné, že zas tak zadarmo to nebude. Déšť sice ustal, ale mrholilo stále a navíc padla mlha, že bylo vidět na silnici tak dva metry před sebe a když šel človek středem silnice, tak neviděl ani na krajnice, zda tam odbočuje nějaká cesta či nikoliv. Nutno ještě dodat, že Honzátko si náramně pochvaloval suché botičky, které si vzal v táboře, to já jsem pokračoval v mokrých, jelikož mi bylo jasné, že mé náhradní suché by vydržely suché tak maximálně chvilku.
V takovýchto podmínkách jsme se přiblížili k dohledávání první kontroly. Honzátko začal remcat, že takhle si kontrolu na cestě nepředstavuje a to bylo v době, kdy jsme nemohli najít správnou odbočku. Tu jsme naštěstí našli relativně rychle, ale to bohužel znamenalo opětovné promočení bot až na kost. Tato skutečnost Honzátlka vcelku rozladila a začalo pravidelné ždímání a měnění ponožek 🙂
Kolem druhé ranní jsem dostal druhou psychickou krizi. Tu způsobila narůstající bolest na levém nártu a fakt jsem si chvíli říkal, že to asi dál moc nepůjde. V posledním návalu zoufalství mě napadlo zkrátit si šněrování bot o jednu dírku, což se ukázalo jako správná volba a do půl hodiny bylo po bolesti. Naštěstí.
Někdy nad ránem (třeba kolem páté? 🙂 ) už bylo jasné, že nejvíce limitujícím faktorem budou otlačené chodidla a puchýře z mokrých bot. Honzátko viditelně začal pajdat a já jsem k tomu také neměl moc daleko. Problém byl, že jsme byli na pomalu nejvzdálenějším místě druhého okruhu, tak jsme se dohodli, že prostě půjdeme, co to dá a až to nebude k vydržení, tak nějak dopajdáme do cíle. Jak se později ukázalo, tak v tomto stavu a spíše se stále zhoršujícím, jsme to vydrželi přibližně dalších 20km. Mezi sedmou a devátou již krize střídala krizi. Honzátko už pomalu nebyl schopný si sám sednout na zem a bez pomoci vstát, já jsem čím dál tím víc trpěl na ošlapané polštářky. Navíc se i dostavil krapet spánkový deficit, takže jsme mohli vypadat jak chodící zombie 🙂 Při životě nás ale držela skutečnost, že do cíle jsme to měli kilometrově kousek a tudíž jsme měli docela slušnou časovou rezervu. To zapříčinilo, že jsme se v okolí tábora ještě pouštěli do hledání pár kontrol, přičemž tu úplně poslední jsme díky mě hledali úplně blbě 🙂 Naštěstí se vše vyjasnilo, kontrolu jsme našli a do cíle jsme dorazili tak 40 minut před limitem.
Co dodat závěrem? Snad jen, že mě osobně se to hrozně líbilo, i když jsem se dostal do stavu, ve kterém už jsem docela dlouho nebyl. Nakonec jsme nasbírali 1890 bodů, což v mužské kategorii stačilo na 10. místo z 33 týmů. Když si vemu, že jsme tam jeli s cílem přežít a neskončit poslední, tak to zas tak špatný výsledek není, ne? 🙂 A fakt nechápu týmy, kteří nasbírali víc jak 2400 bodů. Vítěz např. nasbíral 3370, což se dle mého nepřesného výpočtu blíží k hranici maximálního bodového zisku. Fakt nechápu, jak mohli stihnout oběhat všechny kontroly. Blázni 🙂
A ještě pár statistických dat na úplný závěr – ušli jsme 96 km za 23:27:58.2 při převýšení 2595 metrů.
A komu by nestačil jeden pohled, tak nechť se s chutí začte do článků ostatních závodníků:

by ·Komentáře: 5
20.6.2009 – Ruská ruleta (Ptýrov)
Dodatek: 30.6.2009
Když se mě Vláďa tak před měsícem ptal, jestli bych nejela Ruskou Ruletu, tak jsem si bláhově myslela, že 1) budu mít již odevzdanou diplomku, takže po psychické stránce budu v pohodě, 2) budu mít za sebou již dost kilometrů na kole, takže mě nějaký šestihodinový závod nezastraší. A tak jsem vesele kývla s tím, že bůhví, jestli budu mít v budoucnu čas, chuť a elán to jet, tak ať to alespoň jednou zkusím. No,… dvacátý červen se přiblížil raketovou rychlostí a 1) nemám odevzdanou diplomku, 2) nemám na kole naježděno skoro nic, když nepočítám těch několik MTBO závodů, u nichž se ale počty kilometrů pohybují většinou kolem 15, tzn. nic moc.
Ale! Musím se ještě „vrátit“ ke čtvrtku předcházejícímu onen osudný den. Vláďa byl na pracovním paintballu, a co čert nechtěl (no podle mě se to dalo očekávat) – přinesl si pár dost slušných modřin (nejlepší jsou ty, které jsou na místech, jež se na veřejnosti nedají ukazovat) a s jednou si druhý den (tedy den před závody) pro jistotu zajel na chirurgii. … A co mu pan doktor doporučil? No jistě, minimálně týdenní klid a protisrážlivé mastičky a něco na „rozpouštění“ modřin, apod. Takže to se závody vypadalo všelijak. Nebylo chvíle, kdyby si Vláďa nezanadával a nepostěžoval, že to čekal a že to je nefér a tak podobně. Ale to nám nezabránilo se v pátek sbalit a vyrazit do Ptýrova na prezentaci. Vyzvedli jsme si mapu a jeli přenocovat do Káranýho. Kde jsem tedy tátu nenápadně připravila na to, že možná druhý den jede se mnou na závody. Ráno rozhodne. Ale ještě večer měl Vláďa našlápnuto za tátou, že mu místo v závodní dvojici přeci jenom přenechá rovnou. … Ale závodivý duch mu nedal. Když jsem řekla, že by mi nedělalo problémy, vyjet s ním, ale v případě, že mu modřina bude dělat neplechu, pokračovat samotné. A tak jsme plánovali a měřili možné tratě – tedy Vláďa měřil a plánoval tratě a byl natěšený jak malý kluk, já nad tím usínala a byla jsem ráda, když konečně doměřil a vyznačil svoji třetí možnou trasu.
Tím, že jsme startovali skoro v poslední vlně, jsme si ráno mohli „přispat“ až do osmi. V klidu se nasnídat (není nad to se před závody pořádně přejíst), pobalit a vyrazit. Počasí vypadalo slušně – polojasno, když vysvitlo sluníčko, bylo teplo, větřík, pohoda. Převléknout, připravit kola, vyzvědět taktiku ostatních a šup na start s ostatními. A vyjeli jsme. Za startem jsme dostali bodové hodnocení kontrol a mohli jsme tedy zvolit závěrečnou trasu. Ačkoli se mě Vláďa snažil celou dobu přesvědčit, že jsme tady kvůli mně, protože on by sem kvůli jeho momentálnímu stavu nikdy nejel, neměla jsem ani poradní hlas. Naivně jsem si myslela, že když pořád tvrdí, že musí jet na pohodu, jinak by ho noha mohla začít bolet, tak pojedeme na jižní část mapy, do rovinatého terénu, kde v případě, že to vzdá, budu moct v klidu pokračovat sama. Ale on, si samozřejmě musel vybrat kopce. „Tak pojedeme tady po silnici na sever, vezmeme tu osmdesátku, pak nahoru, to bude trochu stoupat, ale je to pořád po silnici, pak další osmdesátku a pak to budeme pomalu točit a uvidíme podle času. Jo?“ „Ne“ „Tak jedem“. A bylo. Od včerejška jsem byla připravená na 60 km v rovině a rázem to vypadalo na 60 a víc v kopcích. Navíc naše půjčené tahátko jsme zapomněli doma, takže jsem se nemohla spolehnout na to, že až fakt nebudu moct, mě Vláďa do cíle dotáhne. Navíc, kdyby odpadl, co já asi budu sama v kopcích dělat, ne? A tak jsem se naprdnutě zařadila za něj a vyjeli jsme. Nevěděla jsem kudy jedem, kam jedem, co mě čeká, jen jsem tupě zírala na jeho sedlovku, soustředila se na pravidelné dýchání a na to, jak zařídit, aby se snídaně nepodívala do okolní přírody. Když se v jednu chvíli Vláďa rozplýval nad úžasným Ještědem, který byl v dálce vidět, jediné, co mě na tom přišlo úžasného bylo, že na něj nemusíme jet. Na první kontrolu jsme jeli snad půl hodiny, cesta ubíhala příjemně, to zase musím uznat, ale je to nuda. Jako bych to minule neříkala, že takovéhle dlouhé přejezdy mě ubíjejí. Když máte krátký MTBO, tak to je pořád nějaká „akce“, pořád musíte kontrolovat, co se děje, ale tady? Prd. Jen se udržet v háku.
Když jsme odbočili na modrou turistickou značku do pěkného sjezdíku, neomylně jsem zahučela do maliní a odvezla jsem si nejen pár škrábanců na rukou, ale i pořádného slimáka na noze, kterého jsem se pak v dalších minutách snažila zbavit. A jede se dál. Další kontroly, další cesta, o které nevím, kam vede. Schválně jsem si stopovala, jak dlouho trvá, než člověku přestane být blbě po snídani – cca 4-5 hodin. Před příštími závody snad nebudu jíst, nebo já už nevím. Na jedné z kontrol se mi Vláďa snažil na mé mapě ukázat kde jsme a kam má v plánu jet, ale zjistil, že tuto oblast na mapě vůbec nemám – ono když sotva jedete, tak opravdu nemáte čas na to koukat do mapy, takže proč bych se zdržovala tím, naohýbat si ji tak, abych viděla kde jsme- to bych při chvilkové nepozornosti a při blízkosti, s jakou jsem se za ním držela, do něj mohla napálit. Takže tolik k mému mapování. Po čtyřech hodinách jsem toho začínala mít již dost. Jediným štěstím bylo, že trasa vedla převážně po silnici a docela rovinatým terénem. A pomohlo i to, že mě Vláďa do kopců tlačil :-). Naštěstí nebylo ani vedro ani zima a čas na jídlo se také našel. A tak jsem stále myslela na to, že musím pořád šlapat, snažila se uvolňovat ramena, nebo spíš mezilopatkové svaly, které mě už nepříjemně pálily, do dýchání jsem se také musela nutit a jen jsem nemyslela na to, jak to máme ještě daleko. Když se mě Vláďa 15 minut před vypršením limitu snažil nalákat ještě na jednu kontrolu (za pouhých deset bodů), tak to jsem mu odvětila, že na tu si může jet tak sám, že já budu ráda, když dojedu do cíle.
A v cíli? Jediné, na co jsem se zmohla, bylo dojít k autu a sedět. Jediné, co se dostavilo, byla úleva, že už to mám za sebou. Vláďa byl nakonec s tím, co jsme zajeli, spokojený, takže cíl splněn :-). K našemu překvapení jsme jeli trasu, kterou většina lidí nezvolila – ti jeli na jih, do rovin a písku … a deště s kroupami. Když nám líčili, jak brutálně dvakrát zmokli, jen jsme na ně nevěřícně zírali. To my byli v suchu. Na závěr jsme si dali guláš a jeli zpět do Káranýho.
Výsledky můžete pohledat na stránkách závodu: zde
A nakonec ještě kilometry-těch jsme dali 110. Takže abych na příští podobné akci, nebyla tak mrtvá, asi na sobě budu muset trošku zapracovat. Doufám, že něco ve stylu následující fotky bude stačit.
Dodatek: Dnes, nějakých 9 dní po závodě a po absolvování dalšího, mnohem „výživnějšího“ závodu, musím zkonstatovat, že RR byla výborná! – počasí supr, výhledy do krajiny, terén pohodlný díky převážně silničnímu povrchu, kopce až na vyjímky skoro žádné, … Přemýšlela jsem, co mě při vlastním závodě tak vadí – asi to je to, že prostě jen jedu a není v tom ten „rozptylující“ prvek mapování, když celou dobu mapuje Vláďa. Ale jak jsem si o posledním víkendu vyzkoušela, když mapuji já, je to katastrofa! Takže shrnuto: Když nemapuji, vadí mi to, když mapuji, vadí mi to. Tak já nevím 😀 Ale vydržte a v následujícím článku se dočtete o akci, na kterou jak já, tak Vláďa jistě také, budeme dlouho vzpomínat.

by ·Žádné komentáře

13.-14.6.2009 – MTBO Volárna (Bruntál)
Trochu se zpožděním, ale zmínka se tu objevit musí. Další závody ČP MTBO se konaly AŽ, pro no nás Pražáky, u dalekého Bruntálu. Více jak pětihodinová cesta byla dost vyčerpávající, ale my neřidiči jsme si mohli pěkně pospat. Já bez závodních ambic jsem si užívala pěkného počasí, trošku se děsila kopců, které na nás na závodní trati číhají, a do toho jsem se učila na poslední zkoušku. To Vláďa byl na závod celý natěšený, protože jemu, na rozdíl ode mě, kopce vyhovují. A tak jsme vyjeli na start. K němu to sice byly 4 km, ale po silnici z kopce, takže žádné dojíždění na poslední chvíli, když neodhadnete, kolik času vám tento úsek zabere, se nekonal :-).
Ještě před postavením na start jsem si naplánovala, že nejedu závodit (to by mě hrozně psychicky otravovalo), ale že jedu na pěkný výlet, v klidu a bez bloudění. S tímto pocitem jsem pak lehce nastoupila na start a po startovním signálu vyrazila do prvního terénního kopce. A pak to začalo. Hned první kontrolu jsem neohroženě přejela a pak chvilku pobíhala s kolem po lese, až jsem narazila na chlapy, kteří ji také hledali a dovedli mě k ní. Takový zážitek mě vždy tak naštve, že mé závodní ambice (pokud nějaké jsou a že jsou vždy pečlivě zasunuté někde dole) nadobro zapadnou do hlubin duše a následuje již jen klidný výlet. Který tedy byl narušen zběsilou jízdou na čtyři kontroly, kde jsem se vehementně snažila uviset jednu holčinu, ale její jízda byla přeci jenom dost rychlá. Ale adrenalin tak za flígr vytáhnul závodnického ducha opět na vzduch a ve zběsilé jízdě jsem pokračovala. V cíli jsem pak po dlouhé době měla pocit dobré jízdy, až tedy na tu první kontrolu 🙁 A co nevidím u auta – povalující se řetěz. … Hádáte správně – Vláďa ho opět přetrhl. Letos již potřetí (z toho dvakrát během závodu)! Takže to zabalil a to znamená jeho první letošní diskvalifikaci.
K nedělnímu závodu už si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem opět nemohla najít první kontrolu 🙂 (loni to byla vždycky druhá, letos jsem to povýšila). A Vláďa skončil o pouhých 5 vteřin pod stupni vítězů. To jen dokazuje, že kopce jsou pro něj opravdu
jak dělané.
A pak už jen další pětihodinová jízda domů.
Pár užitečných odkazů:Fotky, Výsledky sobota, Výsledky neděle (Vláďa kategorie H21B, já kategorie D21).

by ·Žádné komentáře
12.-15.6.2009
Tak se mi to všechno chýlí ke konci. A všechno najednou. Nejenom, že musím dělat všechny zkoušky s předstihem (zatímco já jsem plánovala jít na zkoušku z dynamiky hned ten další týden, co nám přednášející „zadal“, ať si mezi sebou domluvíme termíny, ostatní uvažovali rovnou o termínu v září), ale do učení na zkoušky a psaní diplomky jsem se ještě připravovala na přijímací pohovor na doktorské studium (i když to byla spíš psychická příprava, i když se mi po této stránce moc nedařilo – jen jsem na to pomyslela, bylo mi fakt zle, … takhle nervózní jsem byla tak možná u maturity … navíc do toho stále konzultuji diplomku a to mi také na náladě nepřidává … ale abych se vrátila k tématu … ze všech stran jsem slyšela, že přijímací pohovor na doktorské studium je spíš oficiální akce, prostě, aby se něco mohlo napsat do dokumentů :-), ale stejně jsem z toho byla hrozně nesvá) jsem si ještě sem tam zajela na závody MTBO, a tak podobně.
A jak to všechno zatím vypadá? S diplomkou tak střídavě zataženo. Občas mě napadne něco geniálního, abych to vzápětí pohřbila nějakou hloupou chybou, jako že například vykresluji něco jiného, než jsem měla v úmyslu a tato prkotina mi vystačí na tři hodinky, kdy hledám, kde je chyba, když mi to s těmi samými parametry už tolikrát proběhlo v pořádku. Co se textu týče, tak ten mám z velké části hotový, jen vychytat chyby a doplnit nějaké pořádné výsledky :-).
V pátek 12.9.09 nastal ten můj velký stresový den – přijímací pohovor. Ač jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že o tolik nejde, mé podvědomí to pořád ne a ne pochopit, takže jsem v noci nemohla pořádně spát a vlastně tak tři dny předem už jsem byla nepoužitelná. Prostě se to na mě všude valilo a teď tohle. No co vás budu napínat – když udělám v pořádku státnice (a odevzdám diplomku), tak od 1.10.2009 nastupuji na doktorské studium na ČVUT FS, obor Biomechanika. Tak uvidíme, jaké to bude.
To byl pátek. … Na víkend jsme jeli na závody MTBO k Bruntálu (o tom se snad dočtete na jiném místě na tomto blogu) a do toho se učila na svojí POSLEDNÍ zkoušku na této škole (tedy na této magisterské úrovni). Ve skrytu duše jsem doufala, že to bude jednoduché a že bych si třeba mohla po dlouhé době z mechaniky odnést A, … Ale učit se před a po závody, … navíc mi spousta zápisů v sešitě nedávala smysl, … nějakou konzultaci bych uvítala, ale na to nebyl čas. Trošku jsem se začala připravovat na fakt, že to asi tak růžové v pondělí nebude. … Nakonc jsme se sešli v počtu tří. Na jeden příklad a pět „otázek“ (které tedy pro mě byly pomalu těžší a záludnější, než vlastní „důležitý“ příklad) jsme dostali pouhých jeden a půl hodiny. Deset minut před vypršením času šel spolužák odevzdat … Zkoušející se na to podíval a když se ujistil, že kolega opravdu příklad nespočítal a z otázek toho také moc nemá, tak se ho otázal, co že tedy po něm chce … Já a druhý spolužák jsme si 45 minutek počkali na výsledky. Spolužák dostal po krátké výměně posledních informací za 16 bodů B. A pak jsem přišla na řadu já se svými 15,5 body a to byl boj. Že mi B bez boje nedá. A tak jsem bojovala. Ale musím sebekriticky říct, že mi to B nakonec dal snad jen za vytrvalost. Když já na všechno potřebuji víc času! 🙂 Takže i tuhle povinnost mám za sebou.
A teď už „jen“ ta diplomka. A abych měla nějaké rozptýlení, tak jedeme v sobotu na další cyklozávody – Ruskou ruletu. Vláďa už mi nastínil své závodnické představy – no nevím, kde si myslí, že na takové výkony mám brát energii.

by ·Žádné komentáře
Tak abyste viděli, zač je toho plavání loket! 😉
Podívejte se, jak se plave na Bohemce – s některými se na bazéně potkávám.
Dokonce jsem při natáčení i byla na bazéně, ale (naštěstí) mě nesnímali 🙂
Doufám, že i já v jejich věku, budu takhle v pohodě.
Video spustit: zde

by ·1 komentář
7.6.2009
Tak jsme po dlouhé době opět zavítali do osvědčené restaurace U Bílého Lva. A stálo to za to.
Ačkoli jsem za sebou měla výlet na kole a měla bych teoreticky mít velký hlad na nějaký pořádný kus masa, zvolila jsem raději dva menší chody a volba to byla více než šťastná. Proto mohu vřele doporučit polévku „Jemný bylinkový krém“ zdobený šlehačkou s lístky čerstvé bazalky – opravdu jemná krémová polévka, kde bylinky dotvářely příjemnou lehkou chuť. A jako „hlavní jídlo“ jsem si vybrala z předkrmů „lososové ragů se špenátem zjemněné smetanou a provoněné česnekovými stroužky“. A to se tedy přesně trefilo do mých chutí – jemný smetanový špenát výborně ladil s kousky měkkého lososa. A mě osobně tato dvě jídla bohatě zasytila.
Vláďa zvolil jako předkrm sice nezdravé, ale dobré (i když jsme shodli se, že jsme již jedli lepší), cibulové kroužky. A jako hlavní jídlo zvolil „lososa plněného špenátem“ se smetanovo-česnekovou omáčkou a jako přílohu si vybral šťouchané brambory. Vypadalo i chutnalo to úžasně. I když porovnáním obou lososů mi chutnaly ty mé měkké kousky více. Ale Vláďa si to pochvaloval. Šťouchané brambory byly také podle jeho gusta a česnekovou omáčku speciálně vyzdvihnul.
A jako desert jsme vybrali (nebo Vláďa si na mé doporučení vybral :-)) „Smaženou skořicovou tortilu s horkými malinami a vanilkovou zmrzlinou ve šlehačkové peřince“. Vtipně to pak komentoval slovy, že tyto „moderní“ deserty prostě nechápe. Šlehačková peřinka se skládala z jednoho malého kopečku šlehačky, k tomu byl jeden kopeček zmrzliny, ale malin bylo podle mě požehnaně a skořicová tortila byla výborná. Ale stejně – není nad pořádný kus domácí bublaniny 🙂
Takže hodnocení vysoké – prostředí příjemné (oddělení kuřáci a nekuřáci), obsluha usměvavá a pozorná.

by ·1 komentář
3.6.2009
Tak je to „konečně“ tady – můj poslední „klasický“ den ve škole – s přednáškami a cvičením. Tento týden je zápočtový, takže nastává období zkoušek, ze kterých mi naštěstí chybí už jen jedna. Dále mě příští týden čekají přijímačky do doktorského studia (obor Biomechanika) a týden na to (19.5.) bych měla odevzdat diplomovou práci, na které usilovně pracuji, mám spoustu stránek (nevím, jak to, ale poté, co jsem se vrhla na sepsání „teorie“, se rozsah mé práce zdvojnásobil, na nynějších 70 🙂 – ale nutno podotknout, že Latex, ve kterém to píši, má své představy o tom, jak má vypadat stránka s obrázky, a tak to většinou dopadne tak, že je jeden (no dobře, občas i dva) obrázek na stránkua když k tomu navíc nepřidá žádný text, … požadavky mi naopak uberou místo (1,5 řádkování, 3,5a 2,5 cm okraje na stranách), tak ono se to zkrátka nasčítá.), ale ještě mi chybí některé výpočty. Do toho mě čekají ještě jedny závody MTBO … a to je zatím z krátkodobého hlediska vše.
Ale co mě na dnešku vlastně tak potěšilo, že jsem se musela vrhnout na psaní – na Vyšší dynamiku bylo podmínkou pro zápočet vypracování referátu. Jen co jsme ho, tak před měsícem dostali, jsem se vrhla na řešení a během 10 dnů ho v elektronické formě odeslala. K dnešnímu dni, tedy poslednímu dni výuky, jsme ho z nějakých 15 lidí, kteří předmět mají zapsaný, odevzdali pouze tři. A to tam byla iholčina, která si šla teprve pro zadání!! Přístup některých ke škole prostě nechápu. Za referát dostáváme body (maximálně tři), které nám mohou zvednou „skóre“ u zkoušky, takže čím více, tím lépe, proto jsem se také s vypracováním snažila. Spolužáci, kteří referát také odevzdali, dostali po jednom a jeden a půl bodu. Já se musím pochlubit za získání plného počtu bodů a poznámky, že „tento referát byl dobrý, bez chyby, … až moc dobrý“. Což na mém líci vyvolalo pomalu ruměnec :-D. Když já jsem ještě asi na vlně z Dánska, kde se opravdu všichni snažili odevzdat práci co nejlepší.
Tak dost povídání, diplomka se sama nenapíše.