S Eli a Jirkou jsem vyrazila na hrad Lenzburg, který je z hlavního curyšského nádraží jen 20 minut vlakem. V Lenzburgu jsme kdysi s Vláďou byli, ale ne na hradě jako takovém (zato jsme hrad viděli v celé jeho kráse, což teď ne, protože „pod svícnem je tma“). Co totiž na hradě mají je Kindermuzeum – v jednom z podkroví je malý hrad, kde si děti mohou hrát. Také tam jsou šaty na vyzkoušení a malá výtvarná díla. Pak jsme objevili i malou kuchyň a dětsky vybavenou věž. Ale nepředbíhejme. Celá cesta nám zabrala cca 1,5 h – 20-25 minut tramvají na Hlavní nádraží, kde jsme měli 20 minut čas na nákup lístků (nákup lístků z pohodlí domova přes app se mi nepovedlo … a to v reklamách říkají, že to zvládnou i staříci … no nevím) a pak 20 minut rychlíkem. Následně jsme přeběhli ještě na autobus, kterým jsme jeli 3 zastávky na Kronenplatz. A pak už jen nahoru po schodech (nekonečných)- Vlastní hrad jsme tak zahlédli jen na chvilku ještě ve vlaku, pak už prostě nebyl vidět.

Dva dospělí a dítě vyšlo na 35 CHF (vstupné na vše, ne jen nádvoří). Většina fasád hradu se momentálně opravuje, ale lešení jsou vkusně zakryta „malbami“ zdí tak, jak by měly vypadat. Nejprve jsem si tak lešení ani nevšimla, jak byly maskovaná. Náhoda tomu chtěla, že jsme začali v té části, kde byla kavárna. A pak už jsme zamířili do sálu, kde si Eli mohla zkoušet různé princeznovské šaty, vyrobit si papírovou korunu a hrát si s maketou hradu (kde byly i princezny a čarodějové). Pak jsme pokračovali do vězení, kde nás v jednu chvíli vystrašily klíče chrastící v zámku (z reproduktorů) tak, že Eli mazala z vězení pryč ve strachu, že ji tam zamknou. Pak různé sály, jak to na hradech bývá. Další parádní atrakcí byl malý drak, kterého se ovšem Eli také bála. Nechyběla ani stínohra o tom, jak to na hradě s tím drakem bylo. A na závěr si Eli vyzkoušela drátěnou čapku a helmu. Prohlídka nám zabrala 3,5 h a máme se ještě proč vracet.

Cestou na autobus jsme to vzali přes kavárnu vedle radnice. Pak na autobus a vlakem zase na Hlavák. Kde jsme hbitě přeběhli na jinou kolej a jiný rychlík nás dovezl do Oerlikonu. Zde jsme ještě Jirkovi ukázaly MFO Park a ve Starbucks jsme si s Eli daly ledové osvěžení (bylo fakt vedro) a skončily v Oerliker Parku u vody. Jirka s Eli pak jely už domů (bylo skoro půl šesté a to jsme v Lenzburgu začínali v deset) a já ještě vyzvednout Máťu do jeslí.

Fotky (zamčené).

Povídání (česky) od dalšího oblíbeného webu, který je zdrojem inspirace.

Ani jsem nevěděla, že máme kousek za Curychem takovou parádní „naučnou stezku“. S babi, dědou a Eli jsme v úterý vyrazili na výlet (Maty byl v jeslích, Vláďa v práci), takže jsme vlakem, lístek na tři zóny (17.8 CHF zpáteční). Cesta zabrala všehovšudy 30 min tramvají a 30 min vlakem údolím řeky Sihl, která protéká Curychem. Na tuto zážitkovou trasu jsem narazila na našem oblíbeném blogu zde. Pro kočárek tahle trasa není, takže dobře, že si to mohl Maty užívat v jeslích.

Prvotní stoupání bylo tedy husté, pak už to bylo po rovině (na závěr zase padák po prudkých schodech, které se ale daly obejít delší cestou). Cestou jsme se naučili různé zde rostoucí stromy, počítali jsme letokruhy, šli skoro až pohádkovou trasou mokřady, vyzkoušeli si na boso cestičku po různých lesních materiálech, a mnoho dalšího. Navíc tu bylo po dešti příjemně, žádné vedro a dusno jako v Curychu v těchto dnech. Eli cestou navíc potkala stejně starou holčičku, takže s ní skoro polovinu cesty blbla. A holčička nás pak zvala na oběd :D. Na závěr se Eli brouzdala v řece a pak jsme si ještě dali sladkou tečku v restauraci kousek od nádraží. Vlaky sem jezdí jednou za hodinu, tak jsme museli trochu přidat v jídle (Nina s Jirkou si dali Rösti s lososem, já kafe a panaché a Eli čokoládový dort), ale stihli jsme to.

Fotky zde.

Na tento trail jsme narazili opět na Moms:Tots:Zurich blogu. Oficiální stránky zde. Vzhledem k tomu, že to není vhodné pro kočárky, využili jsme možnosti nechat Máťu s babičkou doma a vyrazili jsme ve třech + děda.

Tato interaktivní procházka se nachází v údolí mezi Lucernem a Engelbergem. V Dallenwilu jsme na podruhé našli správnou lanovku. Rychle jsme vystartovali z auta a sprintovali koupit lístky, neb nám to vzápětí jelo. Eli to má stále zadarmo, my s Vláďou zapolovic, Jirka seniorskou. Takže jsme v tom byli za cca 40 CHF + parkáč na celý den 5 CHF. Nezapomněli jsme v autě ani hole ani Eliščiny pohorky. A už se jelo nahoru. Ve Wirzweli jsme se trošku zorientovali a vyrazili k druhé lanovce, tentokrát soukromé (Eggwald-Gummenalp). Tato lanovka pro šest lidí jezdí na požádání  – zmáčknete interkom, oznámíte, že chcete jet a kolik vás je, nastoupíte a pak už to je vše automaticky. Až nahoře po vystoupení zaplatíte (hotově pouze; 6 CHF za jednoho).Pokračovat ve čtení

Tak skoro po třech letech jsem se zase odhodlala na pořádný výlet do hor. Sešlo se několik okolností – byla jsem jednak zvědavá, jak se mi bude den bez dětí líbit 🙂 (a kdy budu mít na plánu něco jiného, než být v práci), zrovna se necítím šíleně unaveně a kamarád vybíral něco lehčího, protože je pět měsíců po operaci křížového vazu v koleni, tak to nechce moc hrotit.

V sedm ráno mě Honza nabral a po půlhodině jsme přibrali ještě Janu a mohli jsme vyrazit. Cesta do Grindelwaldu nám zabrala cca 2,5 h. Už bylo jasné, že bude teplíčko. Nabalili jsme na parkovišti batohy, koupili lístky na lanovku (15 CHF jednosměrná za poloviční cenu s Halb-tax kartou) a šli do krátké fronty. Lanovka jede relativně dlouho, takže jsme se stihli ještě namazat 50tkou krémem a dát sváču (už bylo po desáté). Nahoře (po kafíčku a WC) nás Jana s Honzou nasměrovali na správnou cestu a mohli jsme vyrazit. Byli jsme ve výšce cca 2000 m.

Pokračovat ve čtení

Na tento trail narazil Vláďa na této stránce, kde je celá „procházka“ do detailů pěkně popsaná (v angličtině). I jen z fotek si uděláte představu, jaké to asi je (oficiální stránky zde). Paní píše, že s kočárkem mohou být problémy, že by si ho tam osobně nebrala. My to dali s Máťou s přehledem. Kus cesty s vystouplými kořeny trochu drncal a jeden super velký jsme museli přenést, ale jinak pohodička. Šli jsme horší.

Pokračovat ve čtení

V sobotu ráno jel Vláďa, již tradičně, na kolo (jako vždy vyrážel ještě před šestou, než my vstali, a do desíti byl zpět, v nohách 50 km), pak popadl Máťu a šel s ním na 1,5 h procházku, aby se Maty prospal (zatím stále spí 2x denně, před obědem a odpoledne). Takže Vláďa dalších skoro 7 km.

Po obědě jsme pak všichni vyrazili na celo-rodinný odpolední výlet na kopec severně od Curychu – Irchel. Pokračovat ve čtení

Los

Ve Wildnisparku Zürich jsme byli naposledy před skoro třemi lety. Teď se tam prý narodilo hodně mláďat, není to daleko od Curychu, takže na příjemný odpolední rodinný výlet, jak dělané. Krokem jsme se po obědě procedily autem skrz centrum Curychu (uzavírky kvůli nějaké akci), pěkně jsme se (kromě Vládi) všichni prospali, opět se podivili nad cenou parkáče (10 CHF na den, jiná volba není), ale vzhledem k tomu, že park/zoo je zadarmo, je to pochopitelné, a mohli jsme vyrazit. Udělali jsme podobné kolečko jako minule, takže kolem bizonů (jeden z nich se tam zrovna sprchoval pod třešní! 🙂 ) a lišek (viděli jsme lišče), kolem losů, které jsme viděli opravdu pěkně zblízka, k srnkám a na kafíčko. Potom ještě hřiště a kolem kozorohů zase k autu. A to už bylo půl šesté večer, snědli jsme veškeré zásoby, sluníčko se sklánělo k obzoru a bylo moc příjemně. Při vjezdu do Curychu klasická zácpa, Maty dojedl druhou housku a konečně usnul (a vydrželo mu to až do rána). Eli hrála celou cestu hry na telefonu. A já v zácpě hodnotila auta, která vedle nás stála – samá BMW a Audi (nic z toho se mi nelíbilo :-D).

Fotky zde.

Už je to pomalu rok, co Eliška začala chodit do švýcarské školky. K tomu jsme ji zařídili (po domluvě s ní) 3-4 kroužky (česká školka, plavání, Musik & Bewegung, sport). Maty chodí 3x týdně do jeslí na celý den, takže s Eli máme dva dny odpoledne úplně volno pro sebe. Často jsme byly na hřišti nebo v knihovně. Jindy jsme ale byly „pecky“ a zůstaly doma. Teď už chápu kolegu, který na můj dotaz „co jste podnikali o víkendu“ odpovídal skoro vždy „byli jsme doma“. Říkala jsem si, jací to jsou peciválové, ale teď to chápu. Ono doma je taky dost zábavy a k tomu pohoda domácího zázemí. Co se budu hodinu vypravovat, dvě hodiny strávím v autě, abychom pak stejně skončili na hřišti a na pískovišti, případně u první kašny s vodou. To máme za barákem. Takže naše Tour de hřiště zakončená pohárem v oblíbené Ziegelhüte má v našem plánování své stálé místo.

Ale onehdá, když byla zase špatná předpověď počasí, jsem večer začala gůglovat, co bych s Eli mohla zase podniknout. A narazila jsem na požehnaně stránek o výletech s dětmi jak za hezkého, tak ošklivého počasí. Než byly Eli tři roky, tak nám stačila ZOO, bazén a hřiště. Pak jsem kvůli břichu s Mátou vzala zavděk jen tím hřištěm za barákem, pak s malým Máťou nám taky hřiště stačilo. Takže teprve teď čerstvě, když Maty v roce začal chodit do jeslí, se nám zase vytvořilo s Eli okno, kdy můžeme něco podnikat. Minule jsme třeba šily závěs (růžová s princeznami). Ale chce to i něco akčnějšího.

Takže k těm stránkám, které jsem našla. Asi budu časem přidávat, takže bych to tady utla a podívejte se na následující seznam: Kam s dětmi (Curych a Švýcarko).

Po tohmle trailu Vláďa jel již několikrát na kole, tak nás sem teď vzal na rodinný výlet pěšky. S kočárkem se to dalo vesměs dobře projet. Trošku byl problém s parkováním. Vzhledem k tomu, že to je stále v Curychu, tak všude jsou modré zóny, tedy buď parkování s platnou parkovací kartou (rezidenti), nebo na hodinu s parkovacími hodinami. Parkoviště, které měl Vláďa vyhlídnuté, bylo jen na dvě hodiny. Nakonec našel jedno na šest hodin u tenisového kulbu. A mohli jsme vyrazit. Cesta podél potoka byla pohodlná a ve stínu, což bylo v pařáku, jako dnes, fajn. A pak přišla nejlepší část výletu – slon. Velký kamenný slon uprostřed potoka. Dalo se u něj i dobře cachtat (koupat úplně ne, tolik vody tam nebylo). A pak už jen nahoru nahoru zpět k autu. Celkem 5,8 km, dvě hodiny.

Jinak další povídání se spoustou pěkných informačních fotek najdete na mém oblíbeném blogu zde. A oficiální stránky zde.

Fotky zde.