Vzhledem k tomu, že se momentálně připravuji na státnice a k tomu mohu využít poklid curyšského bytu, pozvala jsem na týden i mého dědu, kterému jsem tak mohla v poklidu ukázat krásy Švýcarska. A vzhledem k tomu, že je momentálně jeden z nejsušších listopadů, počasí nám přálo. Nikoli tedy přímo v Zürichu, kde se držela nízká oblačnost smíšená s hustou mlhou. Ale když jsme si popojeli výš, bylo to supr.

První den jsme vyjeli na Uetliberg, kde již jsme se mohli slunit. Cesta nahoru místní Uetlibergbahn byla poklidná a příjemná. A výhledy? Posuďte sami. Posezení v místní kavárně bylo jak v létě.

Druhý den jsme se vypravili na Rigi Kulm, která je výletním cílem mnoha curišanů. Takže, tramvají na nádraží, vlakem do Goldau (stále všude mlha, že by se dala krájet), pár set metrů na zubačku a hurá nahoru. Z mlhy jsme se dostali během pár minut a pak jsme již měli ničím nerušené výhledy po okolí.

Následující den jsme se vypravili na sever k Rýnským vodopádům. Jak již tomu bývá, vodopády nejsou nijak vysokopoložená místa, takže té husté mlhy, která stále obklopuje nížiny, jsme si užili dosyta.

Příští den jsem pro nás vybrala odpočinkovou plavbu po jezeře. Na Bürkliplatz jsme se nalodili na třípatrovou Panta Rhei, která nás dovezla až do Rapperswillu. Zde jsme měli kratičkou přestávku a již jsme mířili zpět do Zürichu, kam jsme dorazili již za tmy. Předvánoční Zürich je úžasný. Měli jsme štěstí a viděli místní Zpívající strom naživo.

A na závěr, v den odjezdu, vánoční Zürich v celé jeho kráse. Začali jsme na Bahnhof (Swarovski vánoční stromeček tam opět je), pokračovali jsme po Bahnhofstrasse, následovaly vyhlídky na Lindenhofu, Bellevue, a Polyterase s dalšími vyhlídkami na město. Na závěr ještě lanovkou směrem k Zürichbergu a domů, zabalit a přecpanými tramvajemi ve večerní špičce na autobusové nádraží.

Pro mě to byl příjemný odpočinkový týden. Doufám, že i má návštěva to ocenila a že se jí pobyt líbil. A vy ostatní – vidíte, kolik se toho dá za týden stihnout. Kdo má jó tuhý kořínek, dalo by se toho stihnout ještě mnohem více – Pilatus, Lucern, větší část Zurichu, apod.

Vraťme se k minulému víkendu – výlet do Appenzellu. Městečko (centrum) relativně malé, takže projít ho třikrát, zatímco jsme hledali infocenturm (které jsme nakonec nenašli), nebyl problém. Alespoň jsme skoukli, co kde mají, a co stojí za to ochutnat a nakoupit. Takže jsme nejprve vešli do lahůdek (sýry, masíčka, místní bylinný likér) a následně do sýrárny. Vláďa má můj obdiv – jak se v sýrárně statečně držel – „vůně“ sýra byla i na mě zpočátku síla. Když jsem nerozhodně stála u pultu se sýry, tak mě mladá prodavačka nabídla pomoc. Naštěstí pro ni nebyla angličtina velký problém. Ochutnala jsem asi čtyři sýry (chtěla jsem tak jako tak Appenzell, takže jsem se ničím jiným nezdržovala). A řeknu vám, že 14 měsíců uleželý Appenzell je opravdu něco. A na můj vkus již hodně slaný. Takže jsem zůstala u „jen“ 12 měsíců vyzrálého (když jsem si pak dala kousek tohoto po večeři, tak se ke mně Vláďa odmítl přibližovat) … a pak jsem vybrala ještě alpský česnekový. Ten je již relativně jemné chuti.

A kolem oběda jsme koukali kam zajít na něco malého k snědku. Po několika nerozhodných pokusech jsme skončili, jak jsme následně zjistili, v kavárně (Drei Könige). Takže poté, co jsme se usadili a koukli na „jídelák“, jsme se opět oblékli a šli hledat opravdovou restauraci.

Což nebylo daleko (Gasthaus Traube). Tam s angličtinou opět nebyl problém. Vláďa by napsal, že pak jsem začala dělat problémy, protože ačkoli jsme si nechali přinést anglický jídelní lístek, stejně jsem některým výrazům nerozuměla. Chudák mladý číšník si musel dojít pro slovník, aby mi daný pokrm mohl co nejlépe vysvětlit. Stejně jsem pořád byla „puzzled“ (netušila která bije, ale i tak jsem si daný pokrm dala) …. takže pro příště již vím, co se pod divným názvem skrývá. V Zürichu tomu říkají „Fleischkäse“, zde to mělo ještě trochu jiné označení (něco jako Leberkäse) … a jedná se o klasickou českou sekanou. Ale dobrá byla, jemná, s tmavou omáčkou. Vláďa si dal rösti s vepřovým masem na liškách (smržích?). Ten byl zase překvapený tím, co se vlastně skrývá pod „rösti“. Opět je chyba na mé straně – nevím proč (jak se to stalo), ale někdy jsem ho asi mystifikovala tím, že jsem „rösti“ označila jako zapékané brambory, takže si představil něco s kupou roztaveného sýra. To, co mu přinesli, bych spíše přirovnala ke smetanovým bramborám (nakrájeným na malé hranolky), jen lehce zapečeným (sýr tam snad ani nebyl).

Pochutnali jsme si oba a pak už hurá domů.